Operní panorama Heleny Havlíkové (135)

Helena Havlíková, 08.10.2013 0:01

Týden 30. listopadu až 6. října 2013:
– Olomoucký Falstaff především jako rošťák
– Bezradné leštění dýní v Met
– Inspirace na dny příští
***

Olomoucký Falstaff především jako rošťák

Falstaffa, svou poslední operu, složil Verdi na libreto a popud Arrigo Boita a dovršil tak své geniální dílo smíchem a nadhledem skladatele, který takto svrchovaně zúročil svou celoživotní zkušenost uměleckou i lidskou. Boitův výborný text vychází ze Shakespearových Veselých paniček windsorských a dramatu Jindřich IV. Pokud sedmadvacetiletý Verdi se svou první komedií Jeden den králem, která stála na počátcích jeho operní kariéry, neuspěl, pak Falstaffem se téměř osmdesátiletý Maestro triumfálně rozloučil. Jeho Falstaff není jen politováníhodný věčně zadlužený chvástavý tlučhuba, pijan, šizuňk a svůdník, ale je i svérázný filozof, který je schopen svou bizarní pozemskou pouť nazírat s moudrým i trochu posmutnělým nadhledem.

Na interprety ovšem Falstaff klade nároky mimořádné, což naplatí pouze pro titulního představitele, ale pro všechny sólisty, kteří se musí přesně sezpívat v choulostivých ansámblech, často v brilantních tempech, na závěr včetně sboru, i pro orchestr se sofistikovaně propracovanou instrumentací. A v neposlední řadě inscenátoři stojí před nesnadným úkolem přimět sólisty v obtížných partech ke skloubení pěveckého i hereckého projevu. Musí pro tuto mnohovrstevnou operu nalézt správný poměr mezi Falstaffovým rošťáctvím a pozicí filozofa, který s nadhledem nazírá a bilancuje svou životní pouť.

Základem každého nastudování Falstaffa je obsazení hlavní postavy. Pro olomouckou inscenaci byla volba Jiřího Přibyla pro tuto barytonovou roli hodně odvážná – dosud se uplatňoval výrazněji spíše v basových rolích jako Fiesco, Komtur, Žalářník, Kecal, a navíc je ve svých třiceti sedmi letech pro stárnoucího bonvivána přece jen mladý. Způsob, jakým zvládl tak rozsáhlou roli po pěvecké i herecké stránce, je hodný obdivu. Verdiho Falstaff má mnoho vrstev: tlustý chvástavý tlučhuba, nenapravitelný pijan – ale docela milý rošťák, kterému není cizí žádná špatnost, ale také svérázný filozof (jeho úvaha o cti) a rytíř, sir, urozenost sama a ozdoba Anglie, jak se Falstaff s patřičnou nabubřelostí sám charakterizuje. Přibylovi, také díky jeho mladistvé mrštnosti, jak ji uplatnil i v notně vycpaném kostýmu, sedělo především rošťáctví a poživačnost (L’onore! Ladri!) – v tom mu skvěle nahrávali Michal Pavel Vojta a David Szendiuch jako proradní sluhové, kteří přičinlivě využívají každou možnost, jak si přivydělat, třeba i zradou svého chlebodárce, který je místo penězi vyplácí spíše koštětem. Nadsázka jeho milostného naparování (včetně „striptýzu“ a rozvlněných boků), při kterém ani sám sebe nebere příliš vážně, nepřekročila hranici vkusu (Va, vecchio John i Quand’ero paggio del Duca di Norfolk). A Přibyl nemá problém z Falstaffa udělat subjekt tolik potřebného humoru (Ogni sorta di gente dozzinale Mi beffa e se ne gloria). Ovšem teprve hledá vyjádření té fasety Falstaffovy osobnosti, kde přechází do vážnější polohy a s melancholií stárnutí se vyrovnává s příkořími (Mondo ladro. Mondo rubaldo.Reo mondo!).

Proplétání partů ve svižných tempech vyžaduje hlasy, které se k sobě hodí. V olomouckém nastudování se to dařilo spíše v mužských rolích, kdy se k výše uvedeným připojil i Ondřej Koplík se světlým tenorem vhodným pro zamilovaného Fentona, Filip Tůma jako až hodně dramaticky žárlivý Ford a Jakub Rousek v roli „hromotluckého“ Doktora Cajuse. Rozkomíhané hlasy Eleny Gazdíkové jako Alice Fordové a Zdeňky Mollíkové v roli Meg Page rozbíjely švitoření „paniček“, se kterým si lépe poradily Václava Krejčí Housková s tmavým mezzosopránem pro Paní Quickly a Olga Jelínková díky vylehčenému sopránu zamilované Nannetty.

Třebaže se komplikovanější ansámbly a místa s hladkým navazováním nástrojů orchestru dirigentovi Miloslavu Oswaldovi nedařilo úplně srovnat (ostatně s tímto problémem se potýkají i věhlasné soubory a dirigenti), byl výkon orchestru solidní.

Mladá slovenská režisérka Andrea Hlinková, která se před dvěma lety v Olomouci uvedla neobratným Oněginem, tentokrát neexperimentovala. S výtvarnicí Miriam Struhárovou, která se pro kostýmy inspirovala alžbětinskou módou, se rozumně držela partitury a dokázala z ní „vyposlouchat“ spoustu vtipných gagů, jejichž pointy korespondovaly s hudbou. To se bohužel nedá říci o výtvarném řešení zadního horizontu, kde se neústrojně střídaly zavěšené židle (1. obraz 1. dějství v hospodě U Podvazku) s realistickými filmovými projekcemi (bystrý tok řeky v 1. obrazu 3. dějství). S pokračováním opery po nepříliš logicky zařazené přestávce již po 1. obrazu 2. dějství (tedy po domluvě s přestrojeným Fordem), zřejmě spíše kvůli přestavbě než z dramaturgického hlediska, jako by však režii docházely nápady (nebo zkouškový čas) – věšení prádla začalo být příliš a černobílé kostýmy a šedé stíny stromů pro závěrečný mumraj u Hernova dubu s prozřením, že všechno na světě je žert a všichni jsme blázni, nepostihlo Verdiho nádhernou pestrost závěrečné scény s brilantní fugou.

Olomouc má ve Falstaffovi inscenaci, která sice není hudebně ani režijně zcela dotažená v rafinovanosti a hloubce moudrého nadhledu, jak ji Verdi do své opery tak plasticky vložil. Výkony Jiřího Přibyla, Davida Szendiucha, Michala Pavla Vojty, Václavy Krejčí Houskové a Olgy Jelínkové patří k tomu lepšímu, co lze na našich operních jevištích vidět a slyšet.

Hodnocení autorky: 65 %
***

Bezradné leštění dýní v Met

Další sezonu přímých operních přenosů do kin, kterými Metropolitní opera v roce 2006 nastartovala úspěšný nový způsob šíření opery, zahájila v sobotu 5. října nová inscenace Evžena Oněgina Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893). U nás se od sezony 2007/2008 zapojilo už dvacet sedm kin, Oněgin byl do přenosů Met zařazen již podruhé a stává se tak součástí sezony, která by se dala nazvat jako ruská, neboť z deseti titulů jsou tři této provenience: po Oněginovi bude hned v říjnu následovat Šostakovičův Nos a na březen je zařazen Borodinův Kníže Igor.

Jak se v úvodu přenosu pochlubil Peter Gelb (který ostatně z pozice generálního ředitele ani nemůže prohlásit nic jiného), pro ostře sledované otevření této sezony Met novým nastudováním Oněgina získal ty nejlepší umělce – dirigenta Valerije Gergieva, Annu Netrebko jako Taťánu, Mariusze Kwiecieńa do titulní role a Piotra Beczału jako Lenského. „Papírově“ se skutečně zdálo, že taková to – slovanská – sestava (pro kterou ruština není problém), nemůže mít chybu. Přesto nebyla pro tuto inscenaci ideální – ať už kvůli hudebnímu nastudování, režii nebo vhodnosti pěveckého i hereckého typu. Anna Netrebko (1971) již není zasněná křehká dívka, blouznící o romantické lásce vyčtené z knížek, ale jistá cílevědomá zkušená žena – tuto zřetelnou skutečnost se jí nedařilo v „lyrických scénách“ přinejmenším v prvních dvou aktech potlačit a zamaskovat – na rozdíl od Renée Fleming (1959) v Carsenově inscenaci Met, které byla v roce 2007, kdy se uskutečnil přenos, tato role představitelsky i pěvecky výrazně bližší (jakkoli se výslovností ruštiny Netrebko pochopitelně vyrovnat nemůže). Třebaže Netrebko je i výtečná herečka a k postižení charakteru nesmělé venkovské dívky si pomáhala i tím, že ve střídmém líčení vypadala na statku přiměřeně „prostě“, bylo zřejmé, že role plaché Taťány jí není blízká. Ostatně v letošním dubnovém rozhovoru pro RIA Novosti před premiérou Taťány ve Vídeňské státní opeře, přiznala, že trvalo dlouho, než ji přesvědčili k nastudování této role. Připustila, že se obávala obrovské zodpovědnosti hrát tuto hrdinku nejslavnějšího Puškinova díla, básníka, který je uctíván jako ten, který nejlépe vystihl duši ruského národa. „Tuto operu jsem znala od dětství, Puškina jsem četla, uměl vyjádřit naši – ruskou povahu, myšlení, krev a duši. Ale nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych tuto operu mohla zpívat. Nikdy jsem nebyla tak nervózní a roztřesená jako před mou první Taťánou. S touto polohou Taťány nemám osobně společného nic, spíše jsem její absolutní protiklad. Naprosto jsem musela změnit svá gesta, výraz a způsob reagování. Musela jsem přemýšlet o každém hnutí její mysli – co bych asi udělala a jak reagovala jako Taťána. Jsem zvyklá reagovat rázně, během své kariéry jsem hrála řadu temperamentních dívek plných života, což jsou charaktery mnohem bližší tomu mému. Taťána je ale úplně jiná a musela jsem na jejím ztvárnění hodně pracovat.“

Podle zvukového záznamu a ozvučení v kině Aero se dalo soudit, že se plností i objemem hlasu Netrebko skutečně prozpívala od koloraturních a belcantových rolí k výrazu, který je bližší nárokům na part Taťány, nicméně šelestivá zastřenost hlasu ve slabší dynamice ve střední poloze byla zřetelně slyšitelná. A pomalá tempa Valerije Gergieva jí nepomáhala. Zcela zaplněné hlediště Met ovšem po dopisové scéně Пускай погибну я, но прежде – Я к вам пишу – чего же боле? propadalo do frenetického nadšení.

Polský barytonista Mariusz Kwieceń má s Oněginem excelentní zkušenost – bylo i jeho zásluhou, že přelomová inscenace moskevského Velkého divadla v režii Dmitrije Černiakova v roce 2008 uchvátila i Paříž. V inscenaci Met ale ani svým útlejším světlým barytonem ani herecky nedokázal přesvědčit, že je cynický světák, suverénní elegantní dandy a lev salonů – když se neuměl představit ani paní domu a chovat se nejen na návštěvě na statku Larinových i na plese petrohradské smetánky tak, aby bylo zřejmé, že má v krvi společenská pravidla zažitá natolik, aby je mohl překračovat. A už vůbec se nedalo věřit, že se do takového mouly ve slamáku Taťána bláznivě zamiluje po prvním setkání (na rozdíl od uhrančivého Oněgina Hvorostovského v předchozí Carsenově inscenaci Oněgina v Met).

Přes režijní bezradnost, do které uvrhly Lenského režisérky nastudování a kterou „intelektuálské“ brýličky nemohly napravit, byl polský tenorista Piotr Bezcala v pěveckém výrazu s dlouhými frázemi kantilény a vystižením nostalgie v Куда, куда, куда вы удалились z trojice protagonistů Čajkovského opery nejpřesvědčivější. Na rozdíl od Netrebko jeho naturelu odpovídal zádumčivý Lenskij výrazně více než zhýralý Vévoda, kterého musel pojmout jako Franka Sinatru v loňském Rigolettovi.

Oksana Volkova, která se v Met poprvé představila v tomto roce jako Maddalena v Rigolettovi, disponuje znělým mezzosopránem, ale v kontextu celého nastudování nepředvedla víc než standardně prvoplánovou, „neposednou“ veselou a bezstarostnou Olgu. Absence zřetelnějšího prokreslení role platí i pro statkářku Larinu zkušené Eleny Zaremby, která v Met působí již od roku 1999, a chůvu Larissy Diadkové – v Met od 1996 s tak velkými rolemi, jako je Azucena, Amneris, Herodioada, Fricka nebo Ulrika.

Alexej Tanovitskij, který se v Met dosud prezentoval od roku 2010 pouze jako Mnich v Donu Carlosovi, má pro roli Gremina sice bas s dostatečnými hloubkami, ale pro tuto roli je přece jen ještě mladý, chybělo mu sebevědomí a noblesa vlivného knížete a oblíbence dvora. Любви все возрасты покорны, ale na tu, kterou prožívá Gremin, zatím Tanovitskij nedosáhl – a ani jemu nepomohla Gergievova příliš pomalá tempa.

Důvody celkově matného vyznění nového nastudování jsou u vysoce profesionálního souboru, jakým je Metropolitní opera, poněkud zarážející a obtížně omluvitelné – nastudování inscenace bylo poznamenáno odstoupením původně stanovené režisérky Deborah Warner pro nemoc – do nedozkoušené inscenace „naskočila“ sice Fiona Shaw, ale byl to záskok skoro doslova, v Metropolitní se kvůli úkolům jinde prý objevila jen na skok. Tento režijní handicap nešlo přehlédnout a je třeba ocenit, že takto ponecháni sami sobě a svým zkušenostem, protagonisté obstáli.

Deborah Warner sice vyšla z tradičního pojetí, kdy děj se odehrává na statku Larinových a v Petrohradu v první půli 19. století. Jenže vlastní realizace scény Toma Pye vypadala, jako by inscenátoři nebyli nikdy na venkově, natož ruském. Základem prvního dějství byla jakási „zimní zahrada“ se špinavými roletami nebo spíše neuspořádané skladiště květináčů, proutěných košů, ale i knih, kde statkářka Larina, v nažehlené zástěře a dokonale pěstěné manikúře s dlouhými nehty není „doma“. Zde se zcela nelogicky odehrává i dopisová scéna; intimitu Taťániny ložnice nemůže tento neosobní chladný prostor nahradit. A nepomůže ani Taťánino vzrušené pobíhání, kdy dopis píše vestoje perem, které netřeba namáčet. A sbor se bezradně uchyloval v leštění dýní, v bedničkách bezcílně přenášených z místa na místo. Vůbec chyběla znalost ruské vesnice 19. století – jakýsi „breakdance“ předváděný při dožínkové slavnosti by byl vhodnější snad na slet čarodějnic a také jurodiví mužici běhající mezi davem vesničanů nedávali smysl. Zarážející však byla i neznalost elementárního společenského chování té doby, která poznamenala hlavně výstupy Oněgina. Vrcholem hlouposti pak byl „souboj na pušky“ – (to zde ještě skutečně nebylo), kdy Lenský s Oněginem po sobě pálili z karabin způsobem, který měl ke striktním pravidlům souboje hodně daleko. Petrohradská smetánka působila chudě, dokonce Taťána nebyla na závěrečnou scénu (která se – s nápodobou slavného britsko-amerického filmu Marthy Fiennesové /1998/ neodehrává v Greminově paláci, ale v zasněženém prostoru, ve kterém ale z předchozího obrazu zůstaly mohutné sloupy) ozdobena jediným šperkem a Oněgin, poponášející si bezradně láhev šampaňského, Petrohradu na lesku nepřidal.

V tomto provizorním aranžmá i ty nejznámější árie, ansámbly a sbory „odšuměly“ bez obvyklého silného emočního účinku – také ovšem kvůli věhlasnému dirigentovi Valeriji Gergievovi, jehož často nepochopitelně pomalá tempa retardovala děj a jindy jej naopak akcelerovala natolik, že se tanečníci dostávali na hranici možností (petrohradská Ecossaise).Zahájení sezony se Metropolitní opeře nepovedlo. Jako bezradné vychází nejen ve srovnání s předchozím Oněginem, který se u nás objevil v sérii „Přidáváme“ v květnu 2008 jako záznam z února 2007 s Dmitrijem Hvorostovským, Renée Fleming a Ramónem Vargasem v inscenaci Roberta Carsena se stejným dirigentem Valerijem Gergievem. A už vůbec neobstojí vedle inscenace, v níž mladý ruský režisér Dmitri Černiakov našel odvahu prolomit více než šedesátiletou (!) tradici předchozího nastudování Velkého divadla a ukázal, jak lze klasickou operu dělat dnes, tak, že nás zhudebněný příběh, o kterém si myslíme, že jej dokonale známe, zcela nečekaně dokáže pohltit novou silou. A předvedl, že ruské divadlo citlivě vnímá dění na evropské divadelní scéně a bere si z ní to nejlepší – aniž popírá svou vlastní identitu.

Černiakovi se podařilo výborně postihnout komplikovanou „ruskou duši“, onu zádumčivost, ale i drsnost tím, že do hloubky rozkryl myšlenky a reakce všech postav (včetně sboristů) ve smršti gest, pohledů, rozestavění postav obtěžkaných významy, díky fantastickému herectví všech čitelnými a srozumitelnými. Černiakov zavrhl zahradu statku, Taťáninu ložnici nebo soubojovou zimní pláň, ale uzavřel příběh míjení se, pýchy, zádumčivé naivity, sobectví i zlovolných pomluv mezi čtyři stěny jídelny s vysokými dveřmi a okny jakéhosi místně i časově blíže neurčitého panství. Příběh s nově rozkrytou logikou soustředil kolem oválného stolu s pětadvacítkou židlí s typově jedinečnými sólisty v čele s polským barytonistou Mariuszem Kwiecieńem v titulní roli, Tatianou Monogarovou jako Taťánou, ale i Margaritou Mamsirovou v roli Olgy nebo Andrejem Dunajevem jako Lenským. Triquetův kuplet zde zpívá přímo Lenskij, čímž se podtrhuje „jinakost“ tohoto básníka, která je terčem posměchu celé společnosti, souboj se odehraje jako rvačka Oněgina a Lenského s puškou, z níž nešťastně vyjde rána, a celá závěrečná scéna Oněginova vyznání Taťáně je zinscenována pod dohledem chladně kalkulujícího politika Gremina.

Nové nastudování Oněgina v Met je bohužel polotovarem, který asi bylo lépe neuvést (už vůbec ne jako zahájení sezony) a nejdříve poctivě dostudovat. Nadšené reakce diváků sice mohou svádět ke smířlivému hodnocení, ale drsnou pravdu, že tentokrát Metropolitní opera „ujela“, to nezakryje.

Hodnocení autorky: 40 %
***
Inspirace na dny příští

Patricia Petibon – Nouveau Monde – La Cetra Barockorchester Basel. Dvořákova síň Rudolfina úterý 8. října 2013 19.30 hodin.

Giuseppe Verdi: Ernani. Hudební nastudování Tomáš Brauner, režie Marián Chudovský, scéna Jaroslav Valek, kostýmy Peter Čanecký, pohybová spolupráce Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Ernani – Luciano Mastro / Gianluca Zampieri / Branko Robinšak, Don Carlo – Jakub Kettner / Aleš Jenis, Don Ruy Gomez de Silva – Martin Gurbaľ / Bogdan Kurowski, Elvira – Frédérique Friess / Jana Šrejma Kačírková / Olga Romanko, Giovanna – Anna Nitrová / Erika Šporerová, Don Riccardo – Ondřej Koplík / Václav Morys, Jago – Jaroslav Kosec / Václav Živný. Národní divadlo moravskoslezské, premiéra ve Dvořákově divadle čtvrtek 10. října 2013 v 18.30 hodin.

Giuseppe Verdi: Rigoletto. Hudební nastudování Friedrich Haider, režie Martin Schüler, scéna Hans Dieter Schaal, kostýmy Susanne Thomasberger, sbormistr Pavol Procházka, dramaturgie Martin Bendik. Vévoda – Kyungho Kim, Rigoletto – Leo An, Gilda – Andrea Vizvári, Sparafucile – Peter Mikuláš, Maddalena – Denisa Hamarová, Giovanna – Jitka Sapara-Fischerová, Monterone – Sergej Tolstov, Marullo – František Ďuriač, Borsa – Ivan Ožvát, Hrabě Ceprano – Juraj Peter, Hraběnka Ceprano – Eva Šeniglová, Sluha – Martin Smolnický, Páže – Katarina Polakovičová. Hostování opery Slovenského národního divadla v Národním divadle v Praze sobota 12. října 2013 v 19.00 hodin.

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha – 50. ročník festivalu, Žofín, sobota 12. – středa 16. října 2013.

Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Dirigent Petr Šumník, režie Jana Andělová Pletichová. Slezské divadlo Opava, premiéra neděle 13. října 2013 v 19.00 hodin.

***

Giuseppe Verdi:
Falstaff
Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald
Režie: Andrea Hlinková
Scéna a kostýmy: Miriam Struhárová
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Orchestr a sbor Moravského divadla
Premiéra 4. října 2013 Moravské divadlo Olomouc

Sir John Falstaff – Jiří Přibyl (alt. Vladislav Zápražný / Richard Haan)
Ford – Filip Tůma (alt. Martin Štolba)
Fenton – Ondřej Koplík (alt. Petr Martínek)
Doktor Cajus – Jakub Rousek (alt. Milan Vlček)
Bardolfo –Michal Vojta (alt. Petr Mašek)
Pistola – David Szendiuch (alt. Vladimír Třebický)
Alice Ford – Elena Gazdíková (alt. Lea Vítková)
Nannetta –Olga Jelínková (alt. Eva Benešová)
Paní Quickly – Václava Krejčí Housková (alt. Barbora Polášková)
Meg Page –Zdeňka Mollíková (alt. Lucie Janderková)
Hostinský – Petr Hloužek
Sluha – Jindřich Suk
Služka – Mária Němcová / Kateřina Pešková

www.moravskedivadlo.cz

***

Petr Iljič Čajkovskij:
Eugen Oněgin
Dirigent: Valery Gergiev
Režie: Deborah Warner, Fiona Shaw
Scéna: Tom Pye
Kostýmy: Chloe Obolensky
Světlo: Jean Kalman
Video: Ian William Galloway, Finn Ross
Choreografie: Kim Brandstrup
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce The Metropolitan Opera New York / English National Opera)
Premiéra 23. září 2013 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 5. 10. 2013)

Tatiana – Anna Netrebko
Olga – Oksana Volkova
Lenski – Piotr Beczała
Onegin – Mariusz Kwiecien
Gremin – Alexei Tanovitski
Larina – Elena Zaremba
Filippyevna – Larissa Diadkova
Triquet – John Graham-Hall
Captain – David Crawford
Zaretsky – Richard Bernstein

www.metopera.org