Operní panorama Heleny Havlíkové (136)

Týden od 7. do 13. října 2013
– Patricie Petibon přivezla do Prahy čirou radost ze zpěvu
– Slováci mají svého Eurorigoletta (za 10 až 35 €)
– Inspirace na dny příští
***

Patricie Petibon přivezla do Prahy čirou radost ze zpěvu

Sérii koncertů hvězd světové opery, které se rekrutují především z obsazení inscenací Metropolitní opery a které známe i u nás díky přímým přenosům do kin, tentokrát obohatila sólistka, se kterou jsme se v přenosech zatím nesetkali. Což ovšem neznamená, že by francouzská sopranistka Patricia Petibon nepatřila k sólistům renomovaných operních scén včetně Pařížské národní i Komické opery, stejně jako Théâtre du Châtelet, Vídeňské státní opery, Salcburského festivalu a dalších divadel v Curychu, Ženevě nebo Štrasburku. Její doménou je především barokní hudba, k níž je (i při menším objemu hlasu) skvěle disponovaná vynikající pěveckou technikou a znalostí stylu. To vše je dnes ale „pouhý“ zcela samozřejmý předpoklad, na kterém pak sólisté stavějí svou osobitost, jak můžeme poznávat zejména díky Václavu Luksovi a jeho skvělému cyklu Hvězdy barokní opery. Zejména ve srovnání s těmito dalšími špičkovými vokálními specialisty na barokní hudbu je Patricia Petibon nadána až nezkrotným temperamentem a uměním zprostředkovat „starou“ hudbu nikoli jako sled suchopárných, do jakési pomyslné dokonalosti ze starých traktátů vydolovaných not, ale jako živé umění s velkým rozkmitem emocí v bohatých básnických obrazech „Z bouřlivých větrů… ve spravedlivém zoufalství zakouší jen zlost“, aby si vzápětí s Nymfou z Purcellovy Královny víl s velkou naléhavostí a vnitřním napětím kladla protikladné otázky „Pokud je láska sladkou vášní, tak proč tolik mučí? Je-li tak hořká, tak pověz, odkud pochází mé uspokojení?“ Petibon, tato drobná žena s ohnivým copem je ovšem i na koncertním pódiu také znamenitá a mrštná herečka, která vtáhne do příběhů svých árií a písní muzikanty i posluchače. Tím vším Petibon v mnohém připomíná jiný pěvecký „živel“ – Cecilii Bartoli.

Do Prahy přijela Patricia Petibon v rámci turné, při kterém prezentuje svou novou nahrávku Nouveau Monde, tedy Nový svět. Její neotřelá dramaturgie propojuje anglické, francouzské, španělské barokní árie a písně s latinskoamerickými, které jsou pozoruhodným průnikem evropského operního baroka do Latinské Ameriky na územích kolonizovaných Španělskem v osmnáctém století. Pro dnešního Evropana je to připomínka podivuhodných dějin kolonizace Jižní Ameriky, kdy – díky jezuitům – evropská evangelizační mise dobývala území nejen zbraněmi, ale někdy dokonce účinněji i hudbou. Jakkoli je to neuvěřitelné, v paraguayských pralesích bylo v osmnáctém století možné narazit na vesnice, kde indiáni provozovali – na jevišti, v kostýmech a s orchestrem – barokní operu.

Patricia Petibon dokázala dát patřičný „sound“ nejen písničkám barokní „popmusic“, podpořených kytarovým doprovodem a „rytmikou“, ale v árii Didony Henryho Purcella nebo Médey Marca-Antoina Charpentiera zprostředkovala tragédii těchto hrdinek způsobem, ze kterého se tajil dech. Její dlouhé držené výšky, ve kterých jsou vibrato a dynamika použity jako ozdoba, vyvolávaly až dojem čehosi nadpozemského.

Patricia Petibon měla ovšem vynikajícího, na stejnou „strunu“ naladěného partnera v basilejském orchestru La Cetra, který dnes patří k vrcholným souborům pro interpretaci této hudby.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Slováci mají svého Eurorigoletta (za 10 až 35 €)

V pátek a v sobotu 4. a 5. října měl ve Slovenském národním divadle (v nové budově) premiéru Verdiho Rigoletto a hned o týden později jsme tuto čerstvou inscenaci mohli zhlédnout ve Státní opeře (pražského Národního divadla). Potud výborná informace, že „naše“ spřátelené první scény i nadále pokračují v sérii vzájemných hostování. A když Slovenské národní divadlo hostuje v Praze, může si být jisto, že je bude očekávat přátelsky naladěné publikum, natěšené v očekávání výjimečného kulturního zážitku.

Takto vstřícné publikum skoro zaplnilo Státní operu – ale výjimečného zážitku se tentokrát bohužel nedočkalo, jakkoli byli Slováci odměněni dlouhým potleskem. Slovenské národní divadlo přitom nepřivezlo špatnou inscenaci – ale jen průměrnou, očekávání něčeho „svojsky výnimočného“ nenaplnila. Důvod transportovat ji do Prahy nebyl zřejmý; na podobného Rigoletta můžeme jít kdekoli – a brzy na něj zapomenout. Důvodů zklamání bylo hned několik. Režisér Martin Schüler, odchovanec kupferovsko-berghausovské východoněmecké operní režijní školy, se etabloval jako režisér a intendant divadla zatím jen v braniborském stotisícovém Cottbusu. Bratislavskou šanci v celkovém výsledku promarnil. Zpočátku se zdálo, že pokus nahlédnout Rigoletta z pozice nájemného vraha Sparafucila, zde šéfa Vévodovy ochranky se sluchátkem a revolverem, který má vše s přehledem pod kontrolou, může po aktuální sérii Rigolettů přemístěných do Las Vegas (Met) nebo cirkusu (Aix-en-Provence) otevřít nové kontexty a vztahy. Tento mafiánský motiv se ale vytratil a selhal hned v následujícím duetu s Rigolettem: ačkoli oba tito dva muži odcházejí od Vévody společně, a tudíž se znají, najednou se jako dva zcela sobě neznámí lidé (Rigoletto stále hrbatý a kulhající, ovšem převlečený do zeleného pláště a rudých holínek tak trochu jako vodník) domlouvají na kšeftu s vraždou. A ve finále je ze Sparafucila odrbanec z předměstského přístavu, který svého šéfa Vévodu ani nepozná.

V inscenaci se vraždí více a brutálněji, než bývá v Rigolettovi zvykem – jedna mrtvola leží na otevřené scéně už se začátkem inscenace, obětí při únosu Gildy se stane i prodejná a notně servilní Giovanna, kterou sice Vévoda i parta únosců bohatě podplatí, ale nakonec „odmění“ několika ranami nožem do břicha. Za této situace hraběnka Ceprano, která s láhví v ruce žárlivě „šmírovala“, jak Vévoda svádí Gildu, mohla být ráda, že ji parta únosců „jen“ hrubě vystrčila ze scény. Odstranění nepohodlného Monterona se odehrává před zraky diváků způsobem, jakým si teroristé „vychutnávají“ mučení a vraždu svých rukojmí. Vévoda ovšem přijde za Maddalenou vybaven „po staru“ kordem. Ta mu jej sice během svádění odebere, ale Sparafucile ho vzápětí „čestně“ vrátí a Vévoda neodchází s Maddalenou do jejího brlohu, ale oba prchají do Vévodova „paláce“. Jejich milostné hrátky korunované Vévodovým popěvkem La donna è mobile pak vyruší Rigoletta domněle triumfujícího nad mrtvolou v černém pytli. Převlečenou Gildu totiž profík Sparafucile sérií ran nožem skutečně zabije, takže před Rigolettem leží bezvládné tělo a Gilda zpívá své rozloučení se životem coby Rigolettův přelud pod bílým průsvitným závojem zahalena mlhou. (Podobné řešení závěru zvolila například Jana Kališová ve své inscenaci Rigoletta v Jihočeském divadle.)

Unifikovanou efektní a výtvarně čistou „euroscénu“ Hanse Dietera Schaala tvoří mramorová podlaha, kterou zezadu uzavírá stěna s třemi velkými prosklenými okny; jedinou dekorací je bílá strohá hranatá pohovka s dvěma křesly. Pro obrazy u Rigoletta rozlehlou scénu uzavřou posuvné stěny s výkroji oken, z nichž tím největším „v prvním patře“ vidíme do Gildiny bělostné ložnice: rozlišení, zda tento prostor představuje místo pro rodinný rozhovor „uvnitř“ domu, nebo ulici před ním, inscenátoři omezili pouze na židli, zatímco k únosu Gildy sboristé navíc přivezou obří – opět bílý – „tenisový“ empire, u kterého nechají trčet Rigoletta. Ten si kupodivu nechá líbit, když mu přes hlavu přehodí černý pytel. Ani tomuto inscenačnímu týmu se nepodařilo dodat obtížně řešitelné scéně únosu elementární pravděpodobnost. Třetí dějství u Sparafucila charakterizují umně navršené makety loděk, aby po nich mohli sólisté pobíhat, jen aby se něco dělo. Takový základ scény se dá bez problémů použít pro libovolnou inscenaci, stejně tak „eurokostýmy“ Susanne Thomasberger od černých obleků sboru přes pány s epoletami (Marullo) a kožešinkovými límci (Borsa a Ceprano), Monteroneho, který jako by přišel z Oněgina, po opéřené děvky Vévodova bordelu.Slovenskému národnímu divadlo se podařilo od loňského roku získat jako ředitele opery a šéfdirigenta Friedricha Haidera. Jeho renomé se projevilo především v dramatickém a tempově živém hudebním nastudování, kterému však orchestr ne vždy dostál. Haider si zřejmě ještě nezvykl, že před sebou nemá perfektně vycepované hráče Metropolitní opery, kde právě Rigoletta v roce 2006 dirigoval. Rychlá tempa tak někdy působila spíše uspěchaně a orchestr hrál tak naplno, že místy zvukově překrýval sólisty (Cortigiani). Chronicky chyběla přesnost v nástupech. Určitě bude zajímavé, nakolik se Haiderovi podaří vycvičit orchestr i sólisty nejen v dalších premiérách této sezony – Pucciniho Bohémě a Mozartově Titovi, ale i v reprízách Kouzelné flétny, Dona Giovanniho a Lohengrina.

Zatímco při předchozích hostováních Slovenského národního divadla v Praze jsme mohli obdivovat, jak si bratislavská první scéna „vystačí“ s vlastními slovenskými sólisty, nyní nedostatek kvalitních sólistů zřejmě dolehl i sem. Pro obě nejrozsáhlejší mužské role přizvalo Slovenské národní divadlo zahraniční sólisty. Vévoda – Kuyngho Kim – sice získal ceny pro mladé sólisty a vysoké tenorové tóny zpívá plným hrudním hlasem, ale není ani vůdcovským suverénem ani lehkomyslným svůdníkem, který „kácení“ žen pojímá jako sport. Na příliš plně rozehraný orchestr doplatil v akustice Státní opery Leo An, jehož baryton zněl subtilněji, než bychom od hrubozrnného šaška a až neurvale přísného otce v daném režijním pojetí předpokládali. A soprán Petry Perly Nôtové byl pro Gildu barevně plochý a ve výškách úzký. Denisa Hamarová upoutala spíše svůdným vlněním boků než svým mezzosopránem. Z protagonistů tak uspěl ostřílený Peter Mikuláš, jehož měkčí bas ale také neodpovídal pojetí Sparafucila jako bezksrupulózní „gorily“.

Snad se při příštím – žádoucím – hostování Slovenského národního divadla v Praze dočkáme inscenací, které evropská kritéria kvality naplní lépe než tento europejský, za každou cenu jiný industriální Rigoletto – a vystoupení bratislavské opery v Praze bude opět událostí.

Hodnocení autorky: 65 %
***

Inspirace na dny příští
Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha – 50. ročník festivalu, Žofín, sobota 12. – středa 16. října 2013

Albánský iso-polyfonický sbor & Hysni (Niko) Zela – zpěv, vedoucí, Bardhyl Xhafka, Gramos Burba, Zaho Selmanaj, Bledi Hoxhaj, Avni Miraka, Rajmond Kllogjeri – zpěv. Struny podzimu, České muzeum hudby, středa 15. října 2013  19.30 hodin

Giuseppe Verdi: La traviata. Hudební nastudování a dirigent: Jiří Štrunc, režie: Linda Keprtová, scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská. Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra sobota 19. října 2013 v 19.00 hodin

Adam Václav Michna vs. Heinrich Schütz. Bartolmiej Pekiel – Missa á 14, Heinrich Schütz – výběr ze sbírky: Il Primo Libro de Madrigali op. 1, Adam Václav Michna z Otradovic – Missa Sancti Wenceslai. Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, Václav Luks — dirigent. Kostel sv. Šimona a Judy, sobota 19. října 2013 v 19.30 hodin
***

Nouveau Monde 
Patricia Petibon
La Cetra Barockorchester Basel
8. října 2013 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha

program:
– anonym: Ballo del Granduca
– Henry Le Bailly: Yo soy la locura (Airs de cour mis en tablature de luth, vol. 5)
– Tradicionál: Al nacimiento de Cristo nuestro señor (cachua a voz y bajo Codex Martinez Compañón, Trujillo, Peru, Tomo II)
– José de Nebra: En amor, pastorcillos (Anquises) (Vendado es amor, no es ciego – zarzuela) 
– Henry Purcell: 
◦Rondeau – Air – Hornpipe (Královna víl – předehra)
◦Thy Hand Belinda – When I am Laid in Earth (Dido) (Dido and Aeneas, 3. dějství)
◦If Love’s a Sweet Passion (Nymph) (Královna víl, 3. dějství)
◦Dance for The Fairies (Královna víl 3. dějství)
– Marc-Antoine Charpentier: Sans frayeur dans ce bois (chaconne pro soprán a continuo)
– anonym: Mon amy s’en est allé
– Jean-Philippe Rameau:
◦La nuit couvre les cieux…Vaste empire des mers (Émilie) (Les Indes galantes, 1. dějství)
◦Air pour le foux gais – Air pour les foux tristes a Tambourin (Platée, 1. a 2. dějství)
◦Aux langueurs d’Apollon (La Folie) (Platée, 2. dějství)
=přestávka=
– Marc-Antoine Charpentier: 
◦Prélude Médée 
◦Quel prix de mon amour (Médée) (Médée, 3. dějství)
◦Seconde entrée des démons (Médée, 3. dějství)
– anonym Greensleeves
– tradicionál J’ai vu le loup
– tradicionál La lata (tonada a voz y bajo para bailar cantando Codex Martinez Compañón, Trujillo, Peru, Tomo II)
– Georg Friedrich Händel: Sarabande a Gigue 
– José de Nebra: Eumene El bajel que no recela (Eumene) (Vendado es amor, no es ciego – zarzuela)

***

Giuseppe Verdi: 
Rigoletto
Hudobné naštudovanie: Friedrich Haider 
Dirigent: Friedrich Haider
Réžia: Martin Schüler
Scéna: Hans Dieter Schaal
Kostýmy: Susanne Thomasberger
Zbormajster: Pavol Procházka
Premiéry 4. a 5. októbra 2013 nová budova – Sála opery a baletu – SND Bratislava
(12. října 2013 – hostování Opery SND ve Státní opeře Praha)

Vojvoda – Kyungho Kim
Rigoletto – Leo An
Gilda – Petra Perla-Nôtová
Sparafucile – Peter Mikuláš
Maddalena – Denisa Hamarová
Giovanna – Jitka Sapara-Fischerová
Monterone – Sergej Tostov
Marullo – František Ďuriač
Borsa – Ivan Ožvát
Gróf Ceprano – Juraj Peter
Grófka Ceprano – Eva Šeniglová
Sluha – Martin Smolnický
Páža – Katarína Polakovičová

www.snd.sk
www.narodni-divadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Petr Dyrc, Jozef Barinka