Operní panorama Heleny Havlíkové (149)

Týden od 13. do 19. ledna 2014
Otazníky nad wagnerovským rokem
– Druhá premiéra Tannhäusera
– Naše wagnerovská bilance
Inspirace na dny příští
***

Otazníky nad wagnerovským rokem
Druhá premiéra Tannhäusera

Druhá premiéra Wagnerova Tannhäusera jen potvrdila dojmy z premiéry první (viz zde). Nelze přehlédnout, že ta druhá vypovídá o umění, schopnostech (ale i možnostech) výběru adekvátního obsazení při hektickém střídání operních vedení Národního divadla nepříznivě.

Začněme tím pozitivním: úroveň hudebního nastudování první premiéry nebyla náhoda. Dirigent Hilary Griffiths i při té druhé vyburcoval orchestr k výkonu, který se přibližuje naplnění nároků Wagnerovy partitury. Když si připomeneme směšné „transformační“ požadavky na „rekonkurzy“ hráčů orchestru, jak se jimi bez znalosti věci oháněli Radek Zdráhal a exministr Jiří Besser, Griffiths prokázal, že se s orchestrem Státní opery dá pracovat – „jen“ je třeba ho probudit z letargie (a také úzkostí o vlastní osud) a postavit do čela silnou, respektovanou osobnost.

Pánská část sboru opět zaujala zvukovou stmeleností a dynamickým rozpětím, dámy, kdy zejména jejich zpěv sirén na počátku první premiéry mohl opravdu navozovat až druhý význam tohoto slova, se při druhé premiéře více přiblížily svým mužským kolegům.

Oproti první premiéře ale byly výrazně horší výkony sólistů – nikdo nedosáhl na kvality obsazení prvního a při limitech daných režií nezaujal ani výraznějším hereckým projevem. Minulý čas v medailonu Johna Treleavena (narozen 1950), jak je Národní divadlo uvádí v obsazení, jako britského tenoristy, který „se na mezinárodní scéně prosadil zejména jako wagnerovský pěvec“ a který podle medailonu k programové brožuře zpíval „Tristana, Lohengrina, Siegmunda, Siegfrieda, Parsifala, Walthera von Stolzinga či Tannhäusera na všech velkých světových scénách včetně Vídeňské státní opery, londýnské Covent Garden, Bavorské státní opery v Mnichově, Los Angeles Opera, Lyric Opera Chicago atd.“, je bohužel pravdivý. Bylo zřejmé, že má spoustu zkušeností, aby roli uzpíval a rozvrhl si síly tak, aby mu jeho stále znělý hlas vydržel až do závěrečného monologu, ale ve výškách zněl jeho hlas nepříjemně napjatě a hlavně se mu nedařilo výrazovou hlasovou flexibilitou vyjádřit vzrušené duševní poryvy Tannhäuserovy mysli, zmítané sporem mezi láskou tělesnou a duchovní. Tím první dvě scény prvního dějství ve Venušině sluji, ochuzené navíc v úvodní orchestrální části o balet, zcela ztratily smysl. Mezi Treleavenem a představitelkou Venuše Veronikou Hajnovou nejiskřilo žádné napětí – jejich dialog tak spíše připomínal krizi opotřebovaného manželství, jakkoli Hajnová odzpívala noty své role správně. To je ale příliš málo.

Alžběta v podání Adriany Kohútkové s nepříjemným rozkmitem držených tónů a svým až afektovaným vzdycháním nepřiměřeně zdůrazňovala milenecký vztah k Tannhäserovi, Alžbětu-světici bylo třeba si (pracně) domýšlet.Ze sólistů druhé premiéry tak je možné jen zmínit Migualangela Cavalcantiho, který po nevyrovnaných výkonech v italském repertoáru (Schaunard v Leoncavallově Bohémě, Enrico v Lucii di Lammermoor, Germont v Traviatě, Luna v Trubadúrovi) pěvecký part Wolframa von Eschenbacha až překvapivě obdařil kombinací milostné touhy k Alžbětě a empatie ke svému sokovi Tannhäuserovi.

Bezradnost režie Andrejse Žagarse se při tomto pěveckém obsazení projevila ještě zřetelněji. Přitom přenesení děje do Wagnerovy doby a zasazení pěvecké soutěže do monumentální germánské Walhally není marný nápad, jen by ho bylo třeba zdůvodnit, rozvinout a domyslet a místo nic neříkajícího popocházení postav naplnit hereckou akcí. Pro Tannhäusera podstatné scény jen „odšuměly“, aniž je divák postřehl a mohl pochopit. Tak například bakchanálie Venušiny hory s nezřetelnou, snad antickou sochou mužského aktu za plexisklovou zdí, návrat Venuše ve 3. dějství odbytý jen červeným nasvícením a rudou sukní v kombinaci s jakousi teplákovou bundou, malovaná scenérie lesa bez mnohotvárnějších světelných proměn – to pro pochopení a divadelní vyjádření dramatického sváru duše a těla nestačí. Podobně vykupitelskou smrt Alžběty na konci Tannhäuserovy pouti mohl divák odtušit jen z titulků (a samostudia děje opery).

V novém nastudování Tannhäusera má Národní divadlo inscenaci, která spíše než opožděné připomenutí Wagnerova výročí drsně připomíná důsledky nekompetentních zásahů zřizovatele – ministerstva kultury. Vedle sólových výkonů Daniela Franka (Tannhäuser), Dany Burešové (Alžběta), Svatopluka Sema (Wolfgram) při první premiéře tak pozitivem zůstává hudební nastudování Hilary Griffithse, které je dokladem, že nekompromisní práce s orchestrem se vyplácí – a je možná.

Hodnocení autorky: 45 %
***

Naše wagnerovská bilance
Byl Tannhäuser tečkou za výročním rokem Richarda Wagnera – nebo spíše otazníkem? – Nejspíš vykřičníkem!

Připomínat si výročí hudebního skladatele a dramatika, který měl pro evropskou operu devatenáctého století stěžejní význam, není povinností, ale určitě se „sluší“ si takto Wagnera připomenout – nejen z pietních důvodů: vůči jeho novátorskému syntetickému hudebnímu i dramatickému stylu se operní skladatelé vymezovali nebo na něj reagují dodnes a jeho odkaz je právem živoucí pokladnicí světového operního umění.

Z našich operních divadel se impulzu dvojího „trojkového“ výročí narození a úmrtí Richarda Wagnera (1813–1883) chopila čtyři: Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvedlo Lohengrina, brněnské Národní divadlo Bludného Holanďana a stejnou operu si vybrala i ústecká opera – a „pět minut po dvanácté“ se připojilo i pražské Národní divadlo Tannhäuserem. Zejména v porovnání s druhým loňským velkým operním oslavencem – Giuseppem Verdim, jehož opery převažují v repertoárech našich operních divadel výročí/nevýročí, je takový výsledek mdlý.

O pramalé dramaturgické vynalézavosti, zejména v porovnání s předchozími léty, jsme už psali v souvislosti s první premiérou Tannhäusera zde. Pokud bychom vyšli z Wagnerova konceptu opery, respektive hudebního divadla jako Gesamtkusnstwerku, tedy souborného uměleckého díla, pak tento ideál propojení nebo dokonce synergie všech složek, které ve svém souhrnu spoluvytvářejí celek inscenace, u nás v roce jeho výročí nenaplnila žádná. Pokud se podařilo naplnit nároky některé ze složek, kolabovaly jiné a žádný soubor nedokázal v obsazení, které jsem viděla, sestavit vyrovnanou úroveň všech sólistů tak, aby odpovídala požadavkům partů.

Ze čtyř wagnerovských inscenací se dá dovodit, že jejich silnější stránkou bylo hudební nastudování. Určitě je třeba vyzdvihnout hudební podobu dvou z nich – Tannhäusera díky Hilary Griffithsovi, který „vsadil“ především na výborně rozvrženou architekturu díla a dynamické rozvrstvení, a Lohengrina dirigenta Roberta Jindry, pro jehož přístup je charakteristická romanticky vypjatá emocionalita. V rámci ústeckého divadla se k soustředěnému výkonu v Bludném Holanďanovi při premiéře vypracoval také ústecký orchestr díky promyšlenému vedení Norberta Baxy. Všichni hlavně zkáznili hráče natolik, že jejich tělesa zněla kompaktně, plasticky a hráči se vyvarovali kazů, a to včetně exponovaných žesťových nástrojů ve všech třech operách.

Hudební nastudování Jakuba Kleckera v Brně ovšem Wagnerově partituře Bludného Holanďana nedostálo. Hlavní příčina tkví v chronických neduzích našich souborů – intonačních nepřesnostech hlavně dřevěných dechových nástrojů, nesouhře smyčcové sekce, „kiksech“ lesních rohů a v málo propracované dynamice, což se táhlo už od předehry.Co se sólistů týká, v Tannhäuserovi a Lohengrinovi lze najít výkony, které v našem kontextu patří k mimořádným. V Ostravě obě alternantky ukázaly dva možné odlišné přístupy k roli Elsy: Maida Hundeling ji ovládla svým velkým výborně zvládnutým wagnerovským hlasem, zatímco Eva Dřízgová Jirušová svůj – v porovnání s Hundeling nesporně menší – hlas chytře uplatnila jako přednost a pojala Elsu jako křehkou, snadno zranitelnou dívku, která podléhá pomstychtivosti své sokyně, jak Ortrudu s velkou dramatickou intenzitou včetně lstivé vemlouvavosti vyjádřila Eva Urbanová. V Tannhäuserovi první premiéry kreace Daniela Franka (Tannhäuser), Dany Burešové (Alžběta) a Svatopluka Sema (Wolfgram) překračovaly u nás běžný standard.

Pokud mělo původní ústecké nastudování obnoveného Bludného Holanďana v roce 2006 v našich poměrech skutečně špičkové obsazení a právem na sebe strhlo celonárodní pozornost – Richard Haan (Holanďan), Maida Hundeling (Senta) a Jan Vacík (Erik), to nynější – Nikolaj Někrasov (Holanďan), Valeria Vaygant (Senta), Nikolaj Višňakov (Erik) a Sergeuei Nikitine (Daland) – jejich kvalit zdaleka nedosahovalo. Wagner zjevně nebyl nejvlastnějším oborem těchto sólistů. Bylo zřejmé, že ani Bludný Holanďan dvakrát nevstoupí do téže řeky, či spíše moře.

Ke kladům Tanhhäusera i Lohengrina lze rozhodně připojit i výkony sborů.

Je zajímavé, že ve všech inscenacích byli inscenátoři puzeni opustit Wagnerem vymezený časoprostor a přesadili děj jinam. Zatímco Martin Otava v ústeckém Bludném Holanďanovi dokázal svoji koncepci dopracovat a obohatil tak jeden z možných výkladů této operní balady, u ostatních nebylo zřejmé, proč k takovému posunu dochází nad rámec vlastní režisérské exhibice, případně bezradnosti a nezvládnuté touhy se odlišit.

Otava Holanďana odvinul od neostré hranice reality a Sentiných horečnatých vizí, kam ostatním uniká, aby naplnila poslání – láskou věrnou až za hrob vykoupit z prokletí tajemného námořníka. Inscenátoři proměnili jeviště ve strohý nemocniční pokoj, jehož jedinou výzdobou je portrét Bludného Holanďana, kterého pacientka-Senta ve svých blouznivých vidinách tuší. V této psychologické koncepci ženy posedlé představou, že právě a jen ona je onou „vyvolenou“, byl posílen transcendentní účin očistného aktu oběti, při kterém otázka Holanďanova vykoupení ustupovala do pozadí.Rocc pro ostravského Lohengrina zvolil abstraktní scénu ze závěsu, který tvořily bílé plastové koule navlečené na „šňůry“. Pokud bychom chtěli pátrat po spojitosti koulí s Lohengrinem, pak snad jako o labutí líhni, kde jsou pod modrým, červeným, fialovým nebo žlutým světlem vyrovnány tisíce vajec, z nichž se právě vyklubaly sošně vznešené figury ještě se zbytky skořápek na hlavách. A pochodovaly v secvičených pozicích. Roccovo (zjednodušené) výchozí chápání Elsy jako bílého dobra a Ortrudy jako černého zla vedlo k výkladu, v němž chtěl – Wagnerovi navzdory – tyto dvě ženy propojit v jednu bytost nazíranou z líce a rubu. V ostravském finále tak na rozdíl od Wagnera Elsin „odčarovaný“ bratr Gottfired nekončí v náručí své sestry, která klesá beze smyslů k zemi, ale v objetí triumfující Ortrudy v bílém. Dominantním prvkem brněnského Bludného Holanďana v režii Romana Poláka byly úzké gumové pásy natažené těsně vedle sebe do ploch přes celou šířku a mnohdy i výšku jeviště. Tato pogumovaná „klec“ a překonávání „zábran“ z gum natažených nad podlahou mohlo snad být obrazem Holanďanovy duše, prokletím uvězněné. Mřížoví bylo ale natahovací a prostupné – volba pružné flexibilní gumy byla tak pro Holanďanovu a Sentinu sudbu nepatřičná – relativizovala definitivnost oběti a vykoupení. A o naprosté bezradnosti režie Andrejse Žagarse v případě Tannhäusera viz výše.

Připomínat výročí velikánů opery není povinnost, ale výraz paměti a slušných mravů – budoucnost je možné budovat jen tehdy, když si připomínáme, na jakých základech je vystavěna. V tomto ohledu nebyl u nás wagnerovský rok oslavou geniálního skladatele, jehož tvorba navíc s českým prostředím souvisí – ale alespoň po hudební stránce ve Státní opeře a Ostravě a inscenační v Ústí základní připomínkou jeho výročí.
***

Inspirace na dny příští

Bohuslav Martinů: Voják a tanečnice. Komická opera podle Plautovy komedie Lišák Pseudolus na libreto J. L. Budína. Hudební nastudování a dirigent Petr Kofroň, režie Tomáš Pilař, scéna Aleš Valášek, kostýmy Ivana Miklošková, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, II. dirigent Jiří Štrunc, choreografie Richard Ševčík. Šimon – Pavel Horáček, Dalibor Tolaš / Paní Malina – Jana Foff Tetourová, Barbora Polášková / Kalidorus – Tomáš Kořínek, Aleš Voráček / Pseudolus – Jiří Brückler, Jiří Hájek / Bambula – Pavel Klečka, Jevhen Šokalo / Fenicie – Marta Reichelová, Radka Sehnoutková / Aloisie – Michaela Kapustová, Alžběta Vomáčková / Černoška – Dasha, Ivana Veberová / Harpax – Juraj Nociar, Jan Ondráček / Kuchař/Měsíc – Jan Adamec / Domovnice – Iveta Koppová Žižlavská, Ivana Šaková / Socha – Jan Hnyk, Michael Kubečka / Cato – Vladimír Müller / Molière – Jaroslav Someš / Režisér – Antonín Kaška / Nápověda na jevišti – Jakub Hliněnský. Nastudováno k Roku české hudby 2014 s podporou Nadace Bohuslava Martinů a Ministerstva kultury ČR. Premiéra ve Velkém divadle v Plzni sobota 25. ledna 2014 19.00 hodin.

Gaetano Donizetti: Nápoj lásky (L’elisir d’Amore). Osoby a obsazení: Nemorino – Ramón Vargas, Adina – Anna Netrebko, Belcore – Nicola Alaimo, Dulcamara – Erwin Schrott, Giannetta – Anne-Carolyn Bird. Sbor se sbormistrem Donaldem Palumbem a orchestr Metropolitní opery v New Yorku řídí Maurizio Benini. (225 min). Připravili Jindřich Bálek a Ivan Ruml. (EBU) Přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku na stanici Český rozhlas Vltava, sobota 25. ledna 2014 19.00–22.45 hodin.

Chanticleer: She said / He Said (Co řekla ona / Co řekl on). Renesanční a barokní hudba Giovanni Pierluigi da Palestrina, Andrea Gabrelli, Claudio Monteverdi a další, Fanny a Felix Mendelssohn, Johannes Brahms, Maurice Ravel, Samuel Barber, francouzská a ruská lidová píseň, hity Johny Cashe, Franka Sinatry nebo rockové skupiny Elbow. Rudolfinum, Dvořákova síň neděle 26. ledna 2014 19.30 hodin.
***

Richard Wagner:
Tannhäuser
(drážďanská verze)
Hudební nastudování: Hilary Griffiths
Dirigent: Hilary Griffiths
Režie: Andrejs Žagars
Scéna: Reinis Suhanovs
Kostýmy: Kristine Pasternaka
Světelný design: Kevin Wyn-Jones
Dramaturgie: Beno Blachut ml.
Orchestr Státní opery 
Koncertní mistr: Radovan Šandera (alt. Štěpán Kaniak) 
Harfy: Lucie Navrátilová a Vendulka Vaňková
Sbormistři: Pavel Vaněk a Adolf Melichar
Orchestr a sbor Státní opery
Premiéra 11. ledna 2014 Státní opera Praha
(psáno z reprízy 14. 11. 2014)

Tannhäuser – John Treleaven
Alžběta – Adriana Kohútková
Venuše – Veronika Hajnová
Hermann Landgraf von Thüringen – Oleg Korotkov
Wolfram von Eschenbach – Miguelangelo Cavalcanti
Walther von der Vogelweide – Richard Samek
Biterolf – Zdeněk Plech
Heinrich der Schreiber – Václav Lemberk
Reinmar von Zweter – Miloš Horák
Mladý pastýř – Markéta Panská
Čtyři pážata – Členové Kühnova dětského sboru

www.narodni-divadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Hana Smejkalová, Jana Hallová, SDOB Ústí nad Labem, Martin Popelář