Operní panorama Heleny Havlíkové (150)

Týden od 20. do 26. ledna 2014
– Další Martinů na začátku Roku české hudby
– Chanticleer
– Inspirace na dny příští
***

Další opera Martinů na začátku Roku české hudby

Po ostravském uvedení Mirandoliny, opery spadající do závěrečného období tvorby Bohuslava Martinů (dokončena v roce 1954), k začátku Roku české hudby 2014 plzeňská opera uvedla operní prvotinu Bohuslava Martinů – Vojáka a tanečnici (dokončeno 1927, premiéra 5. května 1928 v Brně). Je to u nás celkově teprve páté uvedení této komické opery, protože po brněnské premiéře se na česká jeviště vrátila pak už jen v roce 1966 v Olomouci, v roce 1990 v Ostravě a v roce 2000 ve Státní opeře v době, kdy v dramaturgicky výlučném profilu uváděla v jednom roce osm premiér oper vytvořených po roce 1900, Vojáka a tanečnici navíc v režii (či spíše supervizi) takového režijního mistra (a příznivce české opery), jakým je David Pountney.

Voják a tanečnice zapadá do kontextu překotného vývoje hudebního divadla dvacátých let minulého století, kdy skladatelé programově unikali před romantickými operními tradicemi, zejména wagnerovskými a pucciniovskými, a hledali, jak se v syžetu vymanit z klasické stavby dramatu s jeho více či méně chronologicky vyprávěnou fabulí. Prostředky moderní opery se stala antiiluzívní hravost, nové vztahy hudby, zpěvu, tance, pohybu a divadla s odvahou ke koláži, přetržitosti, hromadění zdánlivě nesourodých prvků, inspirací a asociací. V případě Vojáka a tanečnice do scén z Plautovy starořímské komedie o lišákovi Pseudolovi vstupuje nejen Molière, Domovnice, Režisér, Nápověda či Kritik, ale dění komentují Lucerny, Socha, Měsíc nebo Pět dukátů. Podobně v hudbě základní neoklasický styl přechází do citací jazzu, rozpustilá buffa v lyrické snění vystřídané vzápětí rušnou barovou tančírnou, na barokní menuet navazuje tango, zní waltz, charleston, ale i revoluční sbor, který s bojovnou Domovnicí v čele protestuje proti otroctví žen. Objevují se tak první náznaky stylu, dnes označovaného za postmoderní.Právě princip hravosti s volným sledem asociací se stal nosným východiskem režijní koncepce Tomáše Pilaře s jeho týmem: výtvarníkem funkční scény Alešem Valáškem a vtipných kostýmů Ivanou Mikloškovou, stejně jako zde důležitým výtvarníkem světel Danielem Tesařem. Na scénu se o holi přišourá stařičký režisér (Antonín Kaška). Zakopne o kufr, ze kterého začne vytahovat hračky svého dětství – hrací skříňku na klíček, v níž po otevření víka tančí a zpívá baletka v bílé naškrobené sukénce jak vystřižené z Labutího jezera (Radka Sehnoutková), loutku Kašpárka se třemi rukami (Jiří Hájek) nebo dřevěného vojáčka s černou chlupatou vysokou čepicí (Aleš Voráček). Nad všemi těmi „poklady“ starý režisér začne klimbat a se vzpomínkou na dětství v jeho snu hračky ožívají v situacích, které jsou vyvázané z rozměrů i časů „normální“ reality. Pilař si tak chytře otevřel prostor pro volné představy o podobě postav Martinů opery. Městský radní a majitel tančírny Bambula – Pavel Klečka – se stává obtloustlým klaunem a doktorem ORL zároveň, ctihodná athénská občanka v podání Jany Foff Tetourové je roztomile cupitajícím bělostným porcelánovým hrníčkem s nadýchanou „mléčnou pěnou“ a také vášnivou pletařkou, vojenský sluha Harpax (Juraj Nociar) má nebezpečně obrovské bicepsy. „Jedubaba“ Domovnice (Ivana Šaková) ve svém „protestsongu“ hrozí paličkou na maso a Černoška v kratičké sukénce z banánů při svém čísle svůdně vrtí bílým buclatě vycpaným zadkem (za obojí sklidila Ivana Veberová zasloužený aplaus). A do zbytků příběhu o zamilovaném antickém mladíkovi a filutovi Pseudolovi, kteří vyzrají na kuplíře i nedůvtipného ješitného otce, se „motá“, tančí a skotačí, ale i dobře zpívá sbor. Ten plzeňský se nechal „vyhecovat“ do notně rozverných „alotrií“.Bylo zřejmé, že se vtipem hudební koláže této Martinů operní prvotiny dobře bavil také dirigent Petr Kofroň, což bylo slyšet jak ze hry orchestru, tak z jednotlivých pěveckých výkonů. Někteří – zejména Jiří Hájek v klíčové roli sluhy Pseudola – mají s ne-tradiční hudbou zkušenosti, jiní – například Jan Adamec jako Kuchař a Měsíc – se s ní sžívají obtížněji. Ale v plzeňské koncepci ani to není na škodu, právě naopak, protože toto „neumětelství“ (ve velkých uvozovkách) je kýženým zdrojem humoru.

Lze se domnívat, že diváci brněnské premiéry v roce 1928 mohli být takovou operní novinkou zaskočeni spíše než diváci dnešní, pro které Martinů opera-buffa-kabaret již nemá sílu vybočení z okruhu běžné zkušenosti s divadlem. Právě ono vybočení je však pro hodnocení Vojáka a tanečnice dnešním pohledem podstatné. Hodnota inscenace spočívá hlavně v tom, že umožňuje vhled do počátků Martinů novátorství na rozcestí světové hudební tvorby směrem k popu a k muzikálu na straně jedné, vedle jehož dnešní podoby působí Voják a tanečnice hodně krotce a neohrabaně, nebo k opeře jako dvěma samostatným žánrům hudebního divadla. Je otázka, jestli se tato kabaretní taškařice a umělecká „agitka“, byť vtipně oživená, bude častěji hrát. Zdá se, že je příliš ukotvena do doby svého vzniku. Intenzivně však můžeme vnímat a docenit pietní rozměr vzpomínání na velkého tvůrce a jeho dobu.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Chanticleer

Do Prahy znovu, už počtvrté, přijel americký komorní sbor Chanticleer. Vstřícnost zaplněného Rudolfina si získal už českým pozdravem a přáním zážitku z koncertu. Naplnil se měrou vrchovatou a Chanticleer opět vyvolával s každou skladbou větší a větší bouři nadšení. Jakkoli na pódiu stojí „jen“ dvanáct mužů, slyšíme hlasové rozsahy známé ze smíšených sborů od hlubokých basů po vysoké sopránové polohy kontratenoristů.

Název tohoto „orchestru hlasů“ odkazuje na čistě zpívajícího kohoutka z Chaucerových Canterburských povídek. Postihuje však jen část umění, které soubor od svého založení v roce 1978 rozvíjí tak, že je dvojnásobným držitelem ceny Grammy, nahrál desítky CD a nabaluje na sebe tisícovky mladých lidí díky svým vzdělávacím programům.

Mimořádná je především jednolitost základní barvy pouze mužských hlasů, kterou provází stmelená sezpívanost, dokonalá intonační přesnost, obrovská dynamická škála s plynulými decrescendy do pianissima, výborná pěvecká technika jednotlivců (řada z nich se uplatňuje i sólově) i cit pro styl při dramaturgické nápaditosti širokého repertoáru. Ten sahá od gregoriánského chorálu přes gospely i jazz až po soudobé novinky inspirované právě uměním Chanticleer. Zdá se to až samozřejmé, kdybychom si v porovnání například s některými našimi operními sbory, neuvědomovali ten obrovský rozdíl.

Při sestavování programu svých koncertů se Chanticleer snaží hledat souvislosti básnických i hudebních témat bez ohledu na století, zemi, styl. Letošní program s názvem She said / He Said (Co řekla ona / Co řekl on) obsáhl renesanční a barokní hudbu Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, Andrey Gabrelliho, Claudia Monteverdiho a další, romantická díla Fanny a Felixe Mendelssohnových a Johannesa Brahmse, impresionismus Maurice Ravela, francouzskou a lidovou písničku ve vtipném aranžmá, spirituály a gospely i díla současných amerických skladatelů a aranžmá písní Johny Cashe nebo skupiny Elbow.

Chanticleer vedle britských mužských vokálních uskupení Hilliard Ensemble a The King‘s Singers nebo mnichovského kvarteta Stimmwerck, které jsme v posledních letech mohli zažít i v Praze, rozhodně patří ke špičkám v tomto oboru. Nejen skvělým zpěvem, ale i nápaditými zvukovými kombinacemi při změnách sestav, dalo by se říci až zvukové „choreografii“ hlasů na pódiu. Atmosféra jejich koncertů je nezaměnitelná.

Hodnocení autorky: 100 %
***

Inspirace na dny příští

Gaetano Donizetti: Maria di Rohan. Hudební nastudování Daša Briškárová, režie Barbara Klimo, režijní spolupráce Linda Keprtová, scéna a kostýmy Veronika Stemberger, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturg Tomáš Pilař, Pavel Petráněk. Riccardo – José Manuel / Ondrej Šaling, Enrico – Roman Janál / Jakub Kettner, Maria – Mariana Hochelová / Lubica Vargicová, Armando z Gondi – Veronika Hajnová Fialová / Terezia Kružliaková, Vikomt ze Suze – David Nykl / Tomáš Šelc, De Fiesque – Igor Loškár / Jiří Miroslav Procházka, Aubry – Tomáš Krejčiřík / Milan Rudolecký, Příbuzný vévody z Chevreuse – Jiří Klecker / Ladislav Mlejnek. Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB. Premiéra Janáčkovo divadlo, pátek 31. ledna 2014 v 19.00 hodin.

Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Orchestr Metropolitní opery řídí Philippe Auguin. Osoby a obsazení: Čo-Čo San- Amanda Echalaz, Suzuki – Elizabeth DeShong, Pinkerton – Bryan Hymel, Sharpless – Scott Hendricks, Goro – Scott Scully, Kníže Yamadori – Alexej Lavrov, Bonze – Ryan Speedo Green, Císařský komisař – Paul Corona, Úředník – Juhwan Lee, Matka Čo-Čo San – Belinda Oswald, Teta – Jean Braham, Sestřenka – Patricia Steiner, Kate Pinkerton – Maya Lahyani. Sbor se sbormistrem Donaldem Palumbem. Přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku na stanici Český rozhlas Vltava, sobota 1. února 2014 od 19.00 do 22.45 hodin.
***

Bohuslav Martinů: 
Voják a tanečnice
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigent: Petr Kofroň (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Ivana Miklošková
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Richard Ševčík
Orchestr opery DJKT
Sbor opery DJKT
Balet DJKT
Premiéra 25. ledna 2014 Velké divadlo Plzeň

Šimon – Dalibor Tolaš (alt. Pavel Horáček)
Paní Malina – Jana Foff Tetourová (alt. Barbora Polášková)
Kalidorus – Aleš Voráček (alt. Tomáš Kořínek)
Pseudolus – Jiří Hájek (alt. Jiří Brückler)
Bambula – Pavel Klečka (alt. Jevhen Šokalo)
Fenicie – Radka Sehnoutková (alt. Marta Reichelová)
Aloisie – Michaela Kapustová (alt. Alžběta Vomáčková)
Harpax – Juraj Nociar (alt. Jan Ondráček)
Kuchař, Měsíc – Jan Adamec 
Domovnice – Ivana Šaková (alt. Iveta Koppová Žižlavská)
Socha – Michael Kubečka (alt. Jan Hnyk)
Černoška – Ivana Veberová (alt. Dasha)
Cato, Plautus – Vladimír Müller 
Moliére, Kritik – Jaroslav Someš
Režisér – Antonín Kaška
Nápověda – Jakub Hliněnský
Lucerny – Jaromír Bína, Martin Švimberský, Martin Borovský (alt. Josef Jordán, Václav Soubusta, Miroslav Bartoš)
Aedilové – David Cody, Miroslav Bartoš (alt. Plamen Prokopiev, Roman Dušek)

www.djkt-plzen.cz

***

She said / He Said
(Co řekla ona / Co řekl on)
Chanticleer
26. ledna 2014 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

Renesanční a barokní hudba Giovanni Pierluigi da Palestrina, Andrea Gabrelli, Claudio Monteverdi a další, Fanny a Felix Mendelssohn, Johannes Brahms, Maurice Ravel, Samuel Barber, francouzská a ruská lidová píseň, hity Johny Cashe, Franka Sinatry nebo rockové skupiny Elbow.

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Pavel Křivánek, Lisa Kohler