Operní panorama Heleny Havlíkové (156)

Helena Havlíková, 11.03.2014 0:02

Týden od 3. do 9. března 2014
– Ostravský (pa)klíč k Schumannově Jenovéfě
– Milostné komorní vábení i šílení v Břevnovském klášteře
– Inspirace na dny příští
***

Ostravský (pa)klíč k Schumannově Jenovéfě
Další premiérou v dramaturgii ostravské opery, nejzajímavější ze všech našich stálých divadel, byla Jenovéfa Roberta Schumanna.Podle programové brožury k této inscenaci se u nás Jenovéfa hrála pouze jednou, v roce 1902, kdy ji uvedlo v Praze Nové německé divadlo. Ale ani ve světě se výrazněji neprosadila. Schumann (1810–1856), skladatel, ale také hudební publicista a kritik, generační souputník Wagnerův, proslul především jako mistr klavírní tvorby a písní. Opernímu vábení ovšem nakonec neodolal – středověká legenda o ctnostné Jenovéfě, která vychází volně ze skutečných historických událostí vpádu Arabů do Francie, byla v německých oblastech období romantismu velmi oblíbená a Schumanna zaujaly hlavně motivy lásky, víry a věrnosti vystavené zkouškám.

Na vlastní libreto podle dramat Ludwiga Tiecka a Friedricha Hebbela dal Jenovéfě podobu rozměrné opery o čtyřech dějstvích. Premiéru měla v Lipsku v roce 1850 za skladatelova řízení. Odmítavé kritiky a pouhá tři provedení byly pro Schumanna, tehdy již čtyřicetiletého uznávaného skladatele, velkým zklamáním. Ujala se vlastně jen předehra, která bývá uváděna samostatně. Za situace, kdy operní svět ovládaly efektní opery Meyerbeerovy, začal se prosazovat Richard Wagner a v Itálii stoupala Verdiho hvězda, se lyrická Jenovéfa míjela s dobovým vkusem. Ani pozdější pokusy o její rehabilitaci a novodobá uvádění nevyvolaly větší zájem: ať už šlo například o dodnes vysoce ceněnou nahrávku z roku 1970 pod taktovkou Kurta Masura s Lipským Gewandhaus orchestrem a Dietrichem Fischerem-Dieskauem jako Siegfriedem, Peterem Schreierem jako Golem a Eddou Moser v titulní roli nebo záznam curyšského scénického uvedení z roku 2008 s dirigentem Nikolausem Harnoncourtem v režii Martina Kušeje.

Výhrady dobových kritiků směřovaly k nedostatku dramatičnosti, k neschopnosti autora písňových miniatur vytvořit sevřené rozměrné dramatické dílo. George Bernard Shaw v souvislosti s prvním uvedením mimo německé země – v Londýně v roce 1893 – dokonce příkře psal o hloupém textu, nepovedených postavách, hudbě bez obsahu, slabé instrumentaci, celkově Jenovéfu dokonce označil za nesmysl. Ostravské nastudování prokázalo, že takové hodnocení bylo z dnešního pohledu nespravedlivé – ale Schumann se této rehabilitace stejně nedožil. Jenovéfa je hudebním tokem až symfonického charakteru, operní básní s důmyslně provázanými motivy, vůbec zde nechybějí kontrasty lyrických a velice dramatických míst – a sám děj je docela napínavý: Siegfried, manžel Jenovéfy, musí odjet bojovat s Maury a pověří rytíře Gola, aby jeho mladou ženu v jeho nepřítomnosti chránil – Golo ale Jenovéfu tajně miluje a podporován ve své milostné naději proradnou čarodějnicí Margarethou své žádostivosti podlehne a vyzná Jenovéfě lásku. Tato ctnostná žena pevných křesťanských zásad ale Gola odmítne a nazve ho „bezectným bastardem“. Golo ovšem takové ponížení nezvládne a zosnuje intriku, která má být důkazem Jenovéfiny nevěry. Domnělý milenec, důvěřivý majordomus Drago, je zabit a domnělá cizoložnice Jenovéfa je uvržena do věže. Golo s pomocí Margarethy o nevěře Jenovéfy přesvědčí i jejího manžela Siegfrieda, který se, vzdálen od domova a toužící po milované ženě, léčí ze svých válečných zranění. Siegfried pověří Gola, aby Jenovéfu zabil jeho mečem. Nakonec se ale dozví pravdu, že Jenovéfa mu nevěrná nebyla, a skoro jako v nějaké dnešní kriminálce ji těsně před popravou zachrání. Sbor může pět slávu ušlechtilému manželskému páru.Ostravská inscenace přesvědčuje o oprávněnosti dramaturgického rozhodnutí hlavně hudebním nastudováním dirigenta Charlese Olivieriho-Munroa (dlouholetého šéfa Severočeské filharmonie Teplice) a schopností – uměním vedení divadla adekvátně, ba skvěle obsadit všechny role. V pojetí Charlese Olivieriho-Munroa vyzněla Jenovéfa – přes občasné výkyvy souhry orchestru – jako plnokrevná opera s řadou krásných písňových melodií i dramatických árií, s vypjatými sborovými scénami a vyhrocenými konfrontacemi postav opery. A všem sólistům se podařilo po pěvecké i představitelské stránce velice plasticky vyjádřit vnitřní sváry a trýzně, kterými procházejí jednotlivé postavy – v této inscenaci to nejsou nějaké dnešku vzdálené středověké figury, ale lidé, kteří přesahují jednu konkrétní historickou dobu: Jenovéfa v podání Frédérique Friess s oblým a voluminézním mladodramatickým sopránem je citlivá, neoblomně věrná manželka, ale i žena s pevnou vírou v Boha, odhodlaná bojovat proti nepravdivému nařčení z nevěry.

Golo v podání tenoristy Blagoje Nacoského svoji nezkrotnou lásku k manželce svého pána promění ve stejně prudkou nenávist a tyto ambivalentní city se do poslední chvíle střetají, když nabídne Jenovéfě život, pokud se mu, alespoň jednou, podvolí. V Siegrfriedovi Jakub Kettner, i díky svému kantabilnímu a zároveň pevnému barytonu, propojil rysy odhodlaného válečníka a milujícího manžela, který uvěří nařčením o nevěře své ženy a vzplane hněvem, který ustoupí šťastnému shledání. A v neposlední řadě Margaretha díky Yvoně Škvárové nabývá děsivých dimenzí čarodějnice, odhodlané s pomocí černé magie zničit štěstí těch, které nenávidí – Jenovéfy a Siegfrieda. Určitě je třeba vyzdvihnout i velmi dobrý výkon sboru, který má v této opeře významné místo.

Martin Glaser s výtvarníkem scény a kostýmů Markem Cpinem přenesl operu z raného středověku prostřednictvím kostýmů do období vzniku opery, romantismu. V řešení scény inscenátoři směřovali do blíže neurčené doby: první dvě dějství se odehrávají v bílém uzavřeném prostoru s šesticí dveří od maličkých, kterými je nutno se proplazit, až po dveře dvojnásobně vyšší než člověk. V této jakési psychiatrické laboratoři nebo snad prostoru mysli je uzavřena čtveřice hlavních postav, které se zde srážejí i míjejí, atakují i ignorují. Glaser, jak je dnes v opeře časté, ve své režii nepopisuje příběh, ale nechává diváky nahlížet do psychického rozpoložení postav. Takové řešení vskutku dodává opeře další zajímavé vrstvy, a lze domýšlet i souvislost se Schumannovou maniodepresivitou. Jenže uplatnění takové koncepce právě na Jenovéfu není původní.Až příliš nápadná je podobnost ostravské inscenace Glaserova týmu s curyšskou inscenací rakouského režiséra Martina Kušeje z roku 2008, která je dostupná na DVD. Zvláště první dvě jednání jsou téměř totožná právě svou psychologizující koncepcí s permanentní přítomností všech čtyř protagonistů na scéně. Analogické je i řešení klíčových okamžiků; například facka, kterou Jenovéfa uštědří Golovi v okamžiku, kdy ho nazve bastardem, nebo rozmazávání krve zavražděného majordoma po bílých stěnách. Shodu lze spatřovat i v onom prostoru ohraničeném bílými zdmi – s tím rozdílem, že Kušej v něm použil umyvadlo se zrcadlem nad ním, Glaser a Cpin umístili na jeviště vanu – fotografie v programové brožuře naznačují inspiraci zdevastovaným lazaretem v braniborském Beelitzu. A zatímco Kušej v Curychu ve stylové jednotě „vystačí“ s tímto prostorem a uhraje v něm s promyšlenou vnitřní logikou celou operu kolem rozervance Gola a zbožné Jenovéfy až do konce, Glaser ve třetím dějství bílý prostor opouští a rozvíjí inspiraci zmíněným lazaretem, když čarodějnice Margaretha zraněného Siegrfrieda léčí i klame obrazy v zrcadle v tajemném zšeřelém zašlém prostoru jakéhosi hrozivého operačního sálu. Pro závěrečné čtvrté dějství inscenátoři použili jako zadní prospekt romantický obraz rokle.

Jakkoli v uměleckém světě nejsou podobné výpůjčky a „inspirace“ nijak nové a divadlo podléhá dobovým inscenačním trendům (podobně jako i jiné druhy umění) – v případě ostravské Jenovéfy však jde až o kopírování úspěšného Kušejova vzoru – navíc nepřiznané. Divadelní režie je dnes chráněna autorskými právy, se všemi konsekvencemi, které z autorského zákona vyplývají. Je především na novém řediteli brněnského Národního divadla, aby si uvědomil, kde končí hranice inspirace a kde začíná plagiátorství.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Milostné komorní vábení i šílení v Břevnovském klášteře
Collegium 1704 představilo v rámci svého pozoruhodného cyklu Hudební most Praha–Drážďany tentokrát v Tereziánském sále Břevnovského kláštera program sestavený z komorních kantát a sólových toccat italských skladatelů kolem roku 1700. Sólistkou večera byla Hana Blažíková, která dnes v oboru staré hudby patří k sopranistkám vynikajícího mezinárodního renomé s řadou skvělých nahrávek. Svým technicky výborně zvládnutým hlasem včetně brilantních koloratur a na základě hluboce osvojené znalosti dobové interpretační praxe zprostředkovala posluchačům lyrické touhy i temperamentní milostné šílení, jak je vyjádřili často s použitím zvukomalby Alessandro Stradella, Giovanni Bononcini, Francesco Gasparini nebo Bernando Pasquini. Citlivými doprovazeči byli Blažíkové harfistka Kateřina Ghannudi, hráč na theorbu, barokní kytaru i loutnu Jan Krejča a Václav Luks, tentokrát jako cembalista. Dokonce se blýskl i ve dvou náročných sólových toccatách Alessandra Pogliettiho a Bernarda Pasquiniho. Ve skladbě Bellerofonta Castaldiho se dostalo i na mistrovství Jana Krejči a je škoda, že podobný prostor nedostala Kateřina Ghannudi.

Tereziánský sál je pro podobně koncipované komorní koncerty ideální – byl zcela zaplněn posluchači, které i tento koncert v rámci tradičně špičkové úrovně celého cyklu nadchl. A můžeme si jen představovat, kolik takových nápaditých miniatur ještě stále leží neobjevených ve stovkách archivů nejen po celé Itálii.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Inspirace na dny příští
Jules Massenet: Werther. Dirigent Alain Altinogiu, režie Richard Eyre. Werther – Jonas Kaufmann, Sophie – Lisette Oropesa, Charlotte – Sophie Koch, Albert – David Bižić, Jonathan Summers – Bailli. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v sobotu 15. března 2014 v 17.45 hodin.

Robert Schumann:
Jenovéfa
Dirigent: Charles Olivieri-Munroe (alt. Jakub Žídek)
Hudební nastudování: Charles Olivieri-Munroe
Režie: Martin Glaser
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Marek Cpin
Sbormistr: Jurij Galatenko
Světelný design: Martin Špetlík
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery NDM
Premiéra 27. února 2014 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Hidulfus – Jiří Brückler (alt. Matěj Chadima)
Siegfried – Jakub Kettner (alt. Roman Janál)
Jenovéfa – Fréderique Friess (alt. Angnieszka Bochenek-Osiecka / Eva Dřízgová-Jirušová)
Golo – Blagoj Nacoski (alt. Philippe Do)
Margaretha – Yvona Škárová (alt. Erika Šporerová)
Drago – David Szendiuch (alt. Václav Živný)
Balthasar – Martin Gurbaľ (alt. Bogdan Kurowski)
Caspar – Roman Vlkovič (alt. Michal Onufer)

www.ndm.cz

***
Hudební most Praha–Drážďany 2013/2014
Cantate da camera
Hana Blažíková (soprán)
Václav Luks (cembalo)
Jan Krejča (theorba)
Kateřina Ghannudi (harfa)
6. března 2014 Břevnovský klášter — Tereziánský sál Praha

Program:
– Alessandro Stradella: Le luci vezzose volgetemi
– Giovanni Bononcini: Cantata „ Da te che pasci ogn´ora“ aus Cantate e duetti (1721)
– Alessandro Poglietti: Toccata fatta sopra l’assedio di Filipsburgo
– Bernando Pasquini: Motetto per voce solo „Iam me ligasti“
– Francesco Gasparini: Cantata X „Sento nel se combattere“ aus Cantate da camera a voce sola, Op.1
– Bernando Pasquini: Toccata con lo scherzo del Cucco
– Alessandro Stradella: E pazzia línnamorarsi
– Bernando Pasquini: Cantata „All´armi, mio core“