Operní panorama Heleny Havlíkové (158)

Helena Havlíková, 25.03.2014 0:01

Týden od 17. do 23. března 2014
– Když souzní la divino a il divino
– Dá se Janáčkova Bystrouška „dovyprávět“?
– Inspirace na dny příští
***

Když souzní la divino a il divino
V dalším koncertě cyklu Hvězdy Barokní opery byla v Rudolfinu hostem Collegia 1704 mezzosopranistka Vivica Genaux. Známe ji už z jejího vystoupení ve Stavovském divadle v roce 2011, kdy zakončovala festival Struny podzimu – také s Collegiem 1704 a s programem, do kterého rovněž zařadila árie z oper Josefa Myslivečka. Díky svému vysokému mezinárodnímu renomé tak Vivica Genaux pomáhá znovuobjevovat tohoto staršího Mozartova vrstevníka, kterému ve stejnou dobu byla v Praze péčí nově ustaveného Institutu Josefa Myslivečka věnována konference za účasti světových muzikologů. Nynější recitál Vivicy Genaux s názvem Il divino Boemo, Božský Čech s narážkou na tradované, avšak historicky nedoložené přízvisko Josefa Myslivečka, se zaměřil na hudbu, která patří k doménám jejího repertoáru – vedle Myslivečka zazněly ještě árie z oper Christopha Willibalda Glucka a méně známých barokních skladatelů – Baldassara Galuppiho a Ferdinanda Bertoniho.

Vystoupení Vivicy Genaux na Strunách podzimu bylo možné přirovnat ke gymnastce, která svrchovaně ovládá „veletoče“, skoky, běhy i akrobacii nebo „piruety“ ozdob neobyčejně obtížných virtuózních árií. Stavěla tehdy na odiv spíše svou techniku než emoce barokních afektů zuřivé pomsty, bouřemi rozvrácených moří i duší a bolestných trýzní a vzdechů. Tentokrát svoji technickou suverenitu obohatila právě hlubším vyjádřením citových poryvů, kterými jsou zmítány postavy barokních oper. Vrcholem se stal velký dramatický výstup doprovázeného recitativu a árie z Myslivečkovy Olympiády, ve které prostřednictvím barvitých veršů Pietra Metastasia coby domnělý syn krétského krále Licida nenávidí život a zároveň se děsí smrti, pláče uprostřed hněvu a střídá vztek, pomstu, něhu, přátelství, kajícnost, hanbu, lásku. Nebylo divu, že diváci v zaplněném Rudolfinu bouřili nadšením.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Dá se Janáčkova Bystrouška „dovyprávět“?
Poslední scénickou premiérou Opery Národního divadla v sezoně 2013/2014 byly Příhody lišky Bystroušky, v pořadí deváté nastudování této Janáčkovy opery v historii Národního divadla. Uvádění oper tohoto skladatele, který musel tak dlouho zápasit o své prosazení, je dnes provázeno paradoxem – zatímco ve světě jsou dnes jeho díla z pohledu dramaturgie (a marketingu) prakticky „sázkou na jistotu“ a Janáček je po celém světě v posledních pěti letech sedmnáctým (!!!) nejhranějším operním skladatelem, u nás každý divadelní ředitel ví, že pokles návštěvnosti zařazením jeho opery bude muset vyvážit divácky atraktivnějšími tituly (nejlépe italské, německé a francouzské opery).

Příhody lišky Bystroušky, dílo ve světovém operním odkazu ojedinělé a moudrým přitakáním životu prosluněné, psal Leoš Janáček v letech 1921 až 1923, na prahu své sedmdesátky, už jako slavný a světem uznávaný skladatel. Janáček zvolil pro tuto svou sedmou operu velmi neobvyklou předlohu: kreslený seriál malíře Stanislava Lolka a redaktora Rudolfa Těsnohlídka, který vycházel na pokračování v Lidových novinách a těšil se velké oblibě čtenářů. Zkušenost zralého muže s proměnami postoje ke světu i sobě v průběhu životních etap, ale i roztouženost svého milostného vzplanutí ke Kamile Stösslové v této opeře vyjádřil Janáček s nebývalou něhou, empatií, humorem i steskem prostřednictvím hudební alegorie světa lidí a zvířat v koloběhu přírody.

Už „vizuál“ k novému nastudování Příhod lišky Bystroušky v Národním divadle, kde na půvabnou slečnu „lišku“ v elegantním kostýmku (s luxusním ocasem, procházejícím opěradlem thonetky) u stolku v kavárně dvacátých let minulého století zvědavě a žádostivě hledí Ondřej Havelka, naznačoval, že se Havelka coby režisér této inscenace pokusí uplatnit své mnohaleté zaujetí vzrušujícím kulturním ovzduším, kvasem a noblesou první republiky, kdy ostatně opera vznikla. Podařilo se mu to jen zčásti. To, co bylo u Janáčka (s dozajista autobiografickými přesahy k postavě Revírníka) jen náznakem a výrazem touhy, Havelka explicitně „dovyprávěl“. V mezihrách, ve kterých většinou bývá tanečně vyjádřena atmosféra lesa nebo které sloužívají k proměnám dekorací, Havelka s velkým citem pro Janáčkovu hudbu i „filmový“ čas a střih rozehrál životní příběh Revírníka. Oproti zvyklostem Havelka do role obsadil mladého Svatopluka Sema, vládnoucího zvučným barytonem se skvěle srozumitelnou deklamací a pojal Revírníka jako sebejistého chlapa plného energie a mladistvé síly, který má milostný poměr s Terynkou, mladou atraktivní servírkou z Páskovic hospody. Před svými hospodskými kumpány své záletnictví ani nijak nezakrývá, „konzumace“ vztahu se odehrává při pravidelných schůzkách v lese, které mají zaběhaný průběh. Při jedné takové se odhozených Terynčiných šatů kradmo zmocní Bystrouška, Revírník sice chvíli zvažuje, že dívce nabídne své sako, ale nakonec ji – polonahou – ponechá jejímu osudu. Jenže jednou, s „chmurnou“ těžkou Janáčkovou hudbou na začátku třetího jednání se své milenky nedočká. Takto naštvaný se v lese potká s Haraštou, kterému dal barytonista Jiří Brückler výstižnou podobu drsného „hejska“, chmatáka, který se snaží využít každou příležitost ve svůj prospěch a Páskovic hospodu zásobuje upytlačenými zajíci. Revírníkova šarvátka s Haraštou kvůli pytláctví tak dostává další rozměr Revírníkovy prudké žárlivosti, když se dozvídá, že si jeho milenka, kterou si byl tak jistý, bude brát právě jeho mladšího soka, nadto obyčejného pytláka, kterým ostatní pohrdají. Když vidí, že Harašta míří na liščí rodinku, chce mu ve střelbě zabránit – ale těžko říci, kdo při jejich přetahování o pytláckou pušku v osudovém momentu vlastně stiskl spoušť. A Revírník vnímá, že se podílel na smrti „bytosti“, kterou si přes všechny její neplechy oblíbil. Takto zdrcený Revírník se do hospody u Pásků náhle došourá o holi jako stařec.

Podstatné je, že Revírníkův motiv milenecké žárlivosti oslabil vyznění finále opery, kdy bilancuje nejen své milostné trable, ale v Janáčkově opeře se přiblíží pochopení velkolepé moudrosti Přírody, kde všechny bytosti jsou nositeli „jiskry boží“. A je škoda, že v této závěrečné katarzi nechává Havelka „trčet“ Revírníka osamoceného v přední části jeviště, zatímco „universum“, jehož se Revírník dle Janáčka cítí být součástí, shromáždil před modrým horizontem s bělavými obláčky daleko v pozadí.

Zatímco postavu Revírníka Havelka takto rozsáhle dovyprávěl, v případě Bystroušky tuto paralelu v celé šíři nevyužil, jakkoli je Janáčkem nádherně vyjádřená v rodinné scéně s liščaty a ve Zlatohřbítkově ujištění, že je i jako matka jejich dětí „ešče načisto pěkná“. Proměnu Bystroušky z malé rozpustilé a zvídavé holčičky (mimořádně šikovná Natálie Grossová) do vzdorného „puberťáka“ a dívky se strastmi prvního zamilování po šťastnou svatbu Havelka nedokončil a vizuální podobu milující matky nepostihl. Ponechal Bystroušku v podání Lenky Máčikové s měkkým lyrickým sopránem a s obdivuhodným zvládnutím pohybově náročných scén „jen“ v kostýmu půvabné liščí dívky.Hned po otevření opony je zřejmé, že onen atraktivní vizuál v kavárně je vlastně „klamavá“ reklama. Scéna Martina Černého, stejná pro celou operu, s městskou kavárnou nemá společného vůbec nic. Je jakýmsi chladným temným „lesem“ s holými kmeny, umístěnými na šikmě, kterou prolamují čtyři točny, jejichž pohyb odhaluje to, co je skryto „pod povrchem“ – nory, doupata, kořeny. Takové provedení ale také může asociovat podobu lesů zdevastovaných kůrovcem, kyselými dešti a vývraty stromů pokácených vichry – spíše než živoucí les, který Janáček tolik miloval, a slunce či atmosféru letní měsíční noci nebo jasných poledních oblak, jak si skladatel ve svých scénických poznámkách představoval. Proměny scény na myslivnu nebo na Páskovu hospodu se pak „rozevřou“ vtipně jako leporelo z podlahy lesa do tahů. Když se celá mašinérie dá do pohybu, je třeba ocenit hlavně obratnost (a odvahu) protagonistů, kteří se v tomto proměnlivém terénu točících se kruhů, které vůči šikmě svírají různé úhly, suverénně pohybují, ba mrštně běhají.

Nevýhodou takového řešení je odvádění pozornosti diváka od opery samé, kdy scény, které tak expresivně Janáček vyjádřil hudbou, jsou takto komplikovaným „děním“ na jevišti rozmělňovány. Klíčové části opery – zejména milostný duet Bystroušky a Zlatohřbítka nebo Bystrouščina smrt – tak „odšuměly“ bez gradace hudební i emoční. Tento dojem posílilo i obsazení, kdy mezzosopranistka Michaela Kapustová sice obsáhla vypjaté výšky Zlatohřbítkova partu, ale svou světlejší barvou hlasu se příliš nelišila od sopránu Máčikové; právě kvůli kontrastu například Bohumil Gregor obsadil ve své legendární nahrávce Bystroušku zvonivě stříbřitým „subretním“ sopránem Heleny Tattermuschové. Naopak výrazně vyšly výstupy hospodských kumpánů – Rechtora v dvojroli s Komárem, kterému dodal Jaroslav Březina správnou dávku humoru, když podnapilý vrávorá uprostřed rychlých pohybů točen tak, že má skutečně „těžiště pohyblivé“, a Bystrouška ho s ukradenými Terynčinými šaty v ruce škádlí k jindy přísně potlačovanému milostnému vyznání. Farář – Jezevec v podání Jiřího Sulženka v alternaci s Luďkem Velem se prezentuje jako bodrý chlapík, ale i on má své tajemství nevydařeného milostného vztahu z mládí. A není jasné, proč ho Havelka nechá ukazovat obrázek této dívky hned několika divákům v prvních řadách.Pro interpretaci Bystroušky je stěžejní nalézt způsob, jak polidštěná zvířátka obléknout a nakolik jim ponechat zvířecí nebo lidské chování. Kostýmy Kateřiny Štefkové toto dilema řešily jen částečně – elegantní kostýmek a kloubouček Bystroušky v „lese“ najednou přestal fungovat jako na plakátu v „kavárně“. Pestrobarevné balábile zvířátek a lesní havěti (stejně i milostné hrátky/namlouvání Bystroušky a Zlatohřbítka) působilo nejvýrazněji jako černá stínohra před pozadím modrého horizontu. V tomto kontextu pak velké bílé slepice sice upoutaly pozornost a vyvolávaly smích, působily však předimenzovaně natolik, že revoluční proslov feministky – Bystroušky úplně zanikl. Také kabaretní prvky městského prostředí (charlestonová Vážka, „Světlušky Girls“), ale i „cifrování“ šohajů – tetřevů v „lese“ ztrácely své ukotvení. A ze sboru v černých šatech se zaječími oušky zůstala jen nevýrazná kulisa, lemující vzadu a po stranách jeviště. A když k tomu všemu Harašta v nůši přinesl skutečně vycpaného zajíce, vznikl z toho celého zvířecího světa nesourodý „pel-mel“.Hudební nastudování po původně avizovaném Janu Lathamu Koenigovi bylo svěřeno hudebnímu řediteli Opery Národního divadla Robertu Jindrovi. Unikátní kombinaci janáčkovské sršatosti a vřelosti zatím vyjádřil hlavně mladistvě energickým pojetím, ve kterém teprve hledá smířlivou apoteózu přírody a lásky. Musel ovšem dozajista svádět souboj s tím, aby sólisté zvládli požadavky rozpohybované scény. Při první premiéře zůstala síla citové vroucnosti a barevnost Janáčkova hudebního vyznání skryta za nepřesnou hrou orchestru a nevyváženými zvukovými poměry se sólisty. Druhá premiéra byla hudebně mnohem stmelenější a v orchestru preciznější. Naznačila, že Jindra cítí i vrstvu Janáčkova snu a milostné touhy, které dodával takovou emocionální intenzitu Bohumil Gregor. O to větší zvědavost budí druhé obsazení, které se představí na konci dubna.Málokdy lze na opeře slyšet v hledišti upřímný smích – hlavně Komárovy kreace a Zlatohřbítkovo vrtění ocasem byly takto spontánně odměněny. Pražské Národní divadlo má „v popisu práce“ udržování a rozvíjení našich kulturních tradic, dědictví a národní identity – hledané, formované, někdy, v případě Janáčka dozajista, i nalézané. Z diváckého ohlasu obou premiér svítá naděje, že by nové nastudování Bystroušky mohlo letitý paradox zájmu o Janáčka doma prolomit.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Inspirace na dny příští
Rolando Villazón – Mozart. Kammerorchestr Basel, koncertní mistr Florian Donderer. Smetanova síň Obecního domu, pátek 28. března 2014 v 19.30 hodin.

Vyhlášení cen Thálie za rok 2013. Národní divadlo a přímý přenos ČT, sobota 29. března 2013 ve 20.00 hodin.

Magdalena Kožená – Con che soavi accenti… / Jak líbeznými tóny… Claudio Monteverdi a jeho doba. La Cetra Barockorchester Basel, dirigent Andrea Marcon. Dvořákova síň – Rudolfinum Praha, neděle 30. března v 19.30 hodin.
***

Hvězdy barokní opery 2013–2014
Il divino Boemo
Vivica Genaux (mezzosoprán)
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
18. března 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
Christoph Willibald Gluck: Sinfonia – opera Ezio
Christoph Willibald Gluck: Finchè un zeffiro soave – opera Ezio
Baldassare Galuppi: A questa bianca mano – opera Penelope
Josef Mysliveček: Sinfonia – opera Ezio
Josef Myslivecek: Ti parli in seno amore – Farnace
=přestávka=
Christoph Willibald Gluck: Le belle immagini d’un dolce amore – opera Paride ed Elena
Josef Mysliveček: Noc questo ferro/Gemo in un punto e fremo – opera l’Olimpiade
Wolfgang Amadeus Mozart: Sinfonia D dur Nr. 23 KV. 181
Ferdinando Bertoni: So che dal ciel discende – opera Tancredi

přídavek:
Christoph Willibald Gluck-Hector Berlioz: Amours viens rendre à mon âme – Orphée et Euridice

www.collegium1704.com
***

Leoš Janáček:
Příhody lišky Bystroušky
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra (alt. Zbyněk Müller)
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Kateřina Štefková
Choreografie: Jana Hanušová
Sbormistr: Martin Buchta
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Balet Opery Národního divadla
Premiéra 20. a 22. března 2014 Národní divadlo Praha

Bystrouška – Lenka Máčiková (alt. Alžběta Poláčková)
Lišák – Michaela Kapustová (alt. Kateřina Jalovcová)
Revírník – Svatopluk Sem (alt. Jakub Kettner)
Rechtor / Komár – Jaroslav Březina (alt. Jan Vacík)
Farář / Jezevec – Jiří Sulženko / Luděk Vele
Lapák – Jana Sýkorová (alt. Václava Krejčí Housková)
Revírníková / Sova – Jitka Svobodová / Jitka Burgetová
Kohout / Sojka – Sylva Čmugrová / Jana Horáková Levicová
Chocholka – Michaela Šrůmová / Olessia Baranová
Pásková / Datel – Lenka Šmídová / Yvona Škvárová
Harašta – Jiří Brückler (alt. Jiří Hájek)
Pásek – Jan Markvart / Vladimír Doležal)
Malinká Bystrouška – Natálie Grossová
Skokánek – Matyáš Urbánek
Cvrček – Václav Preisler
Kobylka – Kateřina Zikmundová
Terynka – Malvína Pachlová

www.narodni-divadlo.cz