Operní panorama Heleny Havlíkové (16)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 10. do 16. ledna 2011

° Kaufmannův bio verismus
° Plácido Domingo oslaví sedmdesátiny v rodném Madridu
° Tři karty z Barcelony
° Inspirace na dny příští

***

Kaufmannův bio verismus

Je to sice už týden, kdy v Praze poprvé vystoupil věhlasný německý tenorista Jonas Kaufmann, jeho recitál ale nemohu v Operním panoramatu pominout. Vypadalo to, že německý tenorista u nás vyvolal něco jako kaufmanománii podobnou hostování idolů popmusic.

Už od léta Prahu zaplavily plakáty s portrétem čtyřicátníka s kudrnatými vlasy a uhrančivým pohledem. A média chrlila superlativy o nejžádanější operní hvězdě se vzhledem filmové superstar. Marketing zabral – nepamatuji, kdy jsem viděla tak plnou Smetanovu síň Obecního domu s přidanými židlemi, kam to jen šlo. A tenoristé obecně přitahují zájem. Ceny vstupenek přitom nebyly právě nízké, podobně jako u jiných operních sólistů světové extratřídy, kteří se v poslední době v Praze objevují. Jsou srovnatelné třeba s lístkem do Vídeňské státní opery, kde je možné – na rozdíl od našich poměrů – tyto sólisty zažít v rámci celku představení, nikoli v recitálu operních árií, který považuji za určitou náhražku. Její nespornou výhodou ovšem je, že při koncertním recitálu slyšíme zpěváky bez „kouzel“ zvukařů, jejichž podíl na přenosech a záznamech oper, které známe z kin (a z CD a DVD), je větší, než si jsou mnozí ochotni připustit.

Praha se v posledních letech stává přirozenou zastávkou největších pěveckých hvězd současnosti – vzpomeňme z poslední doby polského barytonistu Mariusze Kwieciena, lotyšskou mezzosopranistku Elinu Garanču, argentinského tenoristu Josého Curu, mexického tenoristu Davida Lomeliho či gruzínskou sopranistku Nino Machaidze. Zda v konkurenci dalších pěveckých recitálů velšského barytonisty Bryna Terfela, Thomase Hampsona, americké sopranistky Dawn Upshaw, Josepha Calleji, ale i Magdaleny Kožené a především fenomenální koloraturní mezzosopranistky Cecilie Bartoli bude Kaufmannův recital skutečně tou největší kulturní událostí roku, si budeme muset počkat. I proto, že recitál operních árií vždy zůstane jen „ochutnávkou“ skutečného divadelního zážitku, který nemohou nahradit ani sebedokonalejší operní přenosy do kin. Vrcholným zážitkem ale Kaufmannovo vystoupení bylo bezesporu.


Kaufmann „na živo“ vystoupil s programem vybraným ze svých dvou úspěšných CD posledních let – romantických a veristických árií. Z atmosféry v sále bylo cítit, že mnohé překvapilo, jak Kaufmann své vystoupení, založené na těch nejslavnějších hitech citově vypjatého italského verismu a francouzské romantiky, oprostil od teatrálních efektů, vnějškových parádiček a manýr. Přitom Kaufmann patří nejen k uznávaným zpěvákům, ale i výborným hercům. Jeho recitál ale nebyla žádná show nebo suplování divadelního představení, k čemuž se dnes někteří pěvci i na koncertním pódiu uchylují. Pojal recitál jako skutečně koncertní žánr, kterému vévodil zpěv. Kaufmann vystupoval s hlubokou koncentrací; s minimem pohybu dal svůj temný mužný tenor vábivě podmanivé barvy do služeb vyjádření zničujících vášní i těch nejniternějších záchvěvů pocitů a mysli vybraných árií zamilovaného malíře Cavaradossiho, nespoutatelné Carmen propadajícího Dona Josého, romanticky rozervaného Werthera, zdrceného kočovného komedianta Cania nebo ztrápeného podvedeného Turiddu ve chvíli posledního loučení s matkou. Právě díky oproštění od gest dokázal Kaufmann i v notoricky známých áriích odkrýt nové významy a odstíny, které mohou v divadle uniknout. Jistě, operní árie patří především do celku opery a na jeviště, Kaufmann ale nabídl jakousi luxusní inspirativní „studovnu“ detailů velkých operních pláten.

Řada jižanských kolegů, ale i německých vysloveně hrdinných dramatických tenoristů objemem hlasu Kaufmanna předčí. Kaufmann ovšem, po mnoha letech pěveckého hledání, ba tápání, našel své přednosti – jeho umění spočívá v práci s výrazem, textem, ale především dynamikou, a to právě v případě veristického stylu, který bývá spojován s ohlušujícím forte. A v jakési dráždivé kombinaci dramatického a lyrického oboru. V jeho vystoupení nebyla jediná prázdná, hluchá nota. Kaufmann si takové postupy může dovolit díky suverénnímu ovládnutí hlasu sjednocenému ve všech polohách i rejstřících a perfektní deklamaci. Jeho umění, s jakým klene dlouhodeché fráze (bouřlivá árie Enza Grimalda z Ponchielliho Giocondy), s jakým stahuje vysoké tóny do subtilního pianissima (Cavaradossiho Recondita armonia), graduje crescendo a napětí (Federikův žalozpěv z Ciléovy Arlésanky) nebo hřímá všechen vztek světa (Cániovo Vesti la giubba), je obdivuhodný.

Zároveň je ale třeba říct, že Kaufmann je jiný než pěvci typu bohem nadaného Pavarottiho. Skvělou technikou a promyšleností vynahrazuje to, co mu nebylo naděleno shůry. Tlustý a poživačný Pavarotti dozajista do fitka nechodil, jeho emocionální rejstřík, jednodušší než ten Kaufmannův má v tomto typu repertoáru větší intenzitu. S nadsázkou můžeme říci, že Kaufmann je takový Pavarotti po redukční dietě: zpívá skvěle, ale tak trochu bio. A z perspektivy dalšího z oné generace legendárních tenoristů – Plácida Dominga – je vlastně teprve na začátku kariéry, tak si počkejme.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


5 responses to “Operní panorama Heleny Havlíkové (16)

Napsat komentář