Operní panorama Heleny Havlíkové (162)

Týden od 14. do 21. dubna 2014
– Matoušovy pašije jako monument i intimní zpověď
– Bezzubé prolamování tabu ve Studiu Hrdinů
– Inspirace na dny příští
***

Matoušovy pašije jako monument i intimní zpověď
Velikonočními Matoušovými pašijemi Johanna Sebastiana Bacha vyvrcholil a zároveň se uzavřel druhý ročník cyklu Hvězd barokní opery. Po dvou letech je zřejmé, že Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse a ve spolupráci s Českou filharmonií zásadním způsobem obohatilo pražský kulturní život – ať už sérií koncertů se sólistkami Martinou Jankovou, Raffaellou Milanesi nebo Vivicou Genaux nebo rozsáhlými vokálními kompozicemi včetně Händelova Mesiáše. Díky své hledačské dramaturgii (která si ovšem v případě latinské korunovační holdovací hry Sub olea pacis Jana Dismase Zelenky sáhla až na hranice možností uvádět koncertně bez dalších úprav některá díla) i díky špičkové interpretaci si „luksovci“ získali nadšené příznivce. A velký zájem posluchačů získala i většina koncertů jejich dalšího nosného projektu – Hudební most Praha – Drážďany, který už od roku 2008 prostřednictvím staré hudby propojuje tyto dvě kulturní metropole.Rozsáhlé Matoušovy pašije (BWV 244), dílo z posledního období Bachovy tvorby uváděné na Velký pátek (poprvé v roce 1729), byly hudebním vrcholem celého církevního roku. Vyznění příběhu utrpení a smrti Ježíše Krista na slova 26. a 27. kapitoly Matoušova evangelia ve spojení s chorály a s texty německého básníka Picandera (Christiana Friedricha Henriciho) pro hudební části, které vytvářejí prostor pro meditační zastavení, posiluje použití svou sborů i orchestrů, často ve vzájemném dialogu. Collegium 1704 i Collegium Vocale 1704 plně využili i velké dynamické možnosti, které skýtá plný zvuk spojených orchestrů a komorní, až intimní projev tam, kdy sólový hlas doprovázejí pouze sólisticky pojednané nástroje včetně jejich zvukově zajímavých variant – viola da gamba, příčná a zobcová flétna, hoboj milostný i hoboj da caccia. Hloubku vyjádření úzkosti, bičování, výkřiků, pláče, smrti i tiché radosti a naděje ve smilování, v nichž Bach často uplatnil velice nápaditou zvukomalbu, dotvářeli sólisté. Klíčová postava pro interpretaci více než dvou a půl hodinového díla je postava Evangelisty. Collegium pro ni přizvalo finského tenoristu Topiho Lehtipuu, který melodicky bohaté recitativy o posledních dnech a hodinách Kristova života nepojal jako věcné vyprávění příběhu, ale dodal mu velkou emotivní zainteresovanost, která gradovala do dramatického okamžiku bezprostředně po Ježíšově smrti. „Tu opona chrámová se roztrhla vedví seshora až po samu zem. Tehdy země se zachvěla, také pukaly skály, hroby otvíraly se kol a těla svatých zesnulých vstávala z hloubi spánku.“ Vedle takového „zvrásněného“ výrazu působil německý basista Tobias Berndt jako Ježíš jednotvárněji, ovšem s jasnou přesvědčivostí o smyslu Kristova konání. Kanadská altistka Sophie Harmsen zejména v nádherném lamentu „Ach neodvrať se ode mne“ vyjádřila hořkou bolest plačícího srdce.

Za deset let Václav Luks vytvořil ze svého Collegia 1704 spolehlivou „značku“. Má zvuk i v silné mezinárodní konkurenci souborů, které historicky poučenou interpretaci staré hudby nechápou jako muzeální oprašování not, ale jako životadárné odkrývání pokladů, jak nám je odkázali lidé, jejichž „člověčí“ radosti i trápení se od těch našich zas až tolik nelišily.

Další, třetí ročník cyklu, opět se šesticí koncertů, slibuje od října 2014 do dubna 2015 nejen výrazné pěvecké osobnosti – kontratenoristu Bejuna Mehtu, altistku Saru Mingardo a sopranistku Sandrine Piau, ale naváže i na druhou dramaturgickou linii uvedením tří slavnostních mší – Zelenkovy Missa Divi Xaverii, Mozartovy Velké mše c moll i Bachovy Mše h-moll.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Bezzubé prolamování tabu ve Studiu Hrdinů
Hudba se stává významnou součástí činoherních inscenací – a pokud je to hudba Wagnerova, přitáhne inscenace i pozornost operní publicistky. Kmenová režisérka pražského divadelního spolku Studio Hrdinů Katharina Schmitt upravila do jevištní podoby nepříliš známou novelu Thomase Manna z roku 1906 Krev Wälsungů (vydána 1921). Povídka o dvojčatech z měšťanské rodiny Aarenholdů, žijících v přepychu zbohatlíků, přesně postihuje dekadentní atmosféru přelomu století, neodvratně směřujícího do katastrof dvou světových válek, po nichž už nic nebylo stejné jako dříve. Mannova anekdota vychází z Wagnerovy Valkýry (první den tetralogie Prsten Nibelungův, premiéra 1870), kdy dvojčata Siegmund a Sieglinda, která žila v odloučení, se po letech setkají, poznají se a počnou spolu budoucího nadčlověka Siegfrieda, který má vystřídat upadající vládu bohů. Mann, který se Wagnerovou hudbou podrobněji zabýval, do své povídky převzal nejen jména dvojčat, ale vedle dobového pocitu „soumraku bohů“ ho zaujalo hlavně téma incestu, krvesmilné lásky, porušování/překračování tabu – jistě i kvůli problémům/zkušenostem s hledáním vlastní sexuální identity/orientace.

Režisérka (autorka scénáře) Katharina Schmitt se pokusila propojit Manna s Wagnerem, zapojila i operní pěvce, sopranistku Lucii Juránkovou a basistu Martina Vodrážku. Téma incestu rozšířila o psychoanalytické úvahy o narcistické zamilovanosti do vlastního zrcadlového sebeobrazu/odrazu, ovšem jen v programovém listu. Ať již režijní záměr byl veden jakýmikoli (hlubokomyslnými) úvahami, jevištní podoba hlavně nudí. Na dlouhém molu potaženém (notně línajícím) plyšem, který na jedné straně tvoří stůl pro rituálem přísně svázanou rodinnou snídani, na druhé straně je zakončeno pololopropustným zrcadlem (scéna Pavel Svoboda), nezůstalo nic ani z Manna, ani z Wagnera. Rezignací na vyjádření vytříbeného luxusu, ve kterém žije rodina Aarenholdů („Vybavení života bylo tak bohaté, tak rozmanité a tak přetížené, že pro vlastní život téměř nezbývalo místo“), se ztratilo základní ukotvení, které dává Mannově povídce smysl. A charakteristika Sieglindina snoubence, u Manna urozeného a horlivě způsobného Beckeratha, jako křupana hlasitě srkajícího polévku posunula „soumrak měšťanské epochy“ kamsi do čtvrté cenové. Mannův popis první části Wagnerovy Valkýry právě očima dvojčat, která na představení hltají scénu klíčícího vztahu mezi Wagnerovým Siegmundem a Sieglindou, je v inscenaci zcela nepřípadně nahrazen závěrečným výstupem z Valkýry, který ovšem líčí komplikované peripetie vztahu nikoli sourozenců, ale otce a dcery, boha Wotana a valkýry Brünnhlidy, která splní Wotanovu vůli a zachrání Sieglindu, avšak je svým otcem potrestána vyloučením z řad bohů. Mannova povídka ústí do pointy, kdy bezprostředně po sourozeneckém incestu Siegmund na Sieglindinu otázku o budoucnosti jejího snoubence stroze odpoví: „…ten by nám měl být vděčný. Od nynějška povede méně triviální existenci.“ Katharina Schmitt ovšem Beckeratha, kterým u Manna sourozenci ostentativně pohrdají, nechá zapojit do jejich hry a ilustruje závěrečný výstup jako vzájemně se laskající trojici.Spoléhat se na „pikantní“ téma porušování sexuálního tabu, které bylo v době vzniku Wagnerovy Valkýry i Mannovy novely dráždivým si pohráváním s prolamováním tabu, v dnešní době, která například uzákonila „registrované partnerství“, už nelze – a téma, které na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo do značné míry skandální, dnešní realita překračováním nejrůznějších tabu „zakázaných vztahů“ bohatě překonává. Tabu je přitom (i pod tímto bezstarostným převlekem) stále „něco posvátného“ a nedotknutelného – a jeho porušení je trestáno. Na to se (ve všeobecné rozvolněnosti tradičních norem) zapomíná, ale ani dnes nelze prolamovat tabu beztrestně. V tomto (jistě inscenátory nezamýšleném) mementu je asi hlavní pozitivum jinak ve výsledku mdlé jevištní podoby inscenace – jakkoli dvojčata (zde Ivan Lupták a Marie Švestková) si byla dojemně podobná a operní pěvci (Lucie Juránková a Martin Vodrážka) zvládli ve zcela neregulérních podmínkách své party na slušné úrovni. Na inscenaci tak zůstala nejzajímavější připomínka Mannovy interpretace Richarda Wagnera z jeho studie Utrpení a velikost Richarda Wagnera.

Hodnocení autorky: 40 %
***

Inspirace na dny příští
Piotr Beczała – recitál. Český národní symfonický orchestr, dirigent Łukasz Borowicz. Smetanova síň Obecního domu v Praze, úterý 22. dubna 2014 v 19.30 hodin.

Wolfgang Amadeus Mozart: Cosi fan tutte. Dirigent James Levine, režie Lesley Keonig. Susanna Phillips (Fiordiligi), Isabel Leonard (Dorabella), Danielle de Niese (Despina), Matthew Polenzani (Ferrando), Rodion Pogossov (Guglielmo), Maurizio Muraro (Don Alfonso). Přímý přenos z Metropolitní opery v sobotu 26. dubna 2014.

Hvězdy barokní opery 2013/2014
Johann Sebastian Bach:
Matoušovy pašije (BWV 244)
Dirigent: Václav Luks
Topi Lehtipuu – Evangelista (tenor)
Céline Scheen (soprán)
Sophie Harmsen (alt)
Krystian Adam (tenor)
Tobias Berndt (bas)
Marián Krejčík (bas)
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
15. dubna 2014 Dvořákova síň, Rudolfinum Praha

www.collegium1704.com
***

Thomas Mann / Katharina Schmitt:
Krev Wälsungů
Režie a adaptace: Katharina Schmitt
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Tereza Beranová
Dramaturgická spolupráce: Jakub Režný
Premiéra 8. dubna 2014 Studio Hrdinů Praha

Účinkují – Marie Švestková, Ivan Lupták, Jiří Štrébl, Martin Vodrážka, Lucie Juránková, Dáša Jegerová, Pavel Jánský, Šárka Vaculíková, Martin Dvořák, Markéta Hlinovská, Alexandr Puškin, Kamil Valšík, Hana Jansová, Laďka Čížková a Kateřina Šteklová

www.studiohrdinu.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava

Foto Collegium 1704 – Michal Adamovský, Studio Hrdinů