Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    12.10.2010 00:00 Helena Havlíková

Týden od 4. do 10. října 2010

°Legendární tradiční Bohéma z Covent Garden přistižena při nedůslednostech
°Zpívání na lanech v MET – proč?

***

Legendární tradiční Bohéma z Covent Garden přistižena při nedůslednostech

Multikina City Cinema v Praze, Plzni a Pardubicích v rámci svého programu CineMaestro se záznamy operních inscenací z londýnské Královské opery tentokrát zařadila Pucciniho Bohému. Byla jistě balzámem pro ty, kteří milují operu inscenovanou v podobě, která co možná nejvíce tzv. respektuje partituru. Legenda mezi světovými režiséry, John Copley, který sám sebe označuje mezi soudobými operními režiséry za dinosaura, si vybudoval svoji pozici na zdánlivě nejjednodušším principu: inscenovat to, co zamýšlel skladatel a libretista. Když je ve veristické opeře předepsáno, že děj se odehrává v Paříži kolem roku 1830, Copley se snaží tuto instrukci naplnit. Dodejme, že natolik úspěšně, že jeho inscenace Bohémy, která měla premiéru v Královské opeře v roce 1974, se na repertoáru udržela víc než 30 let, Figarova svatba z roku 1970 21 let a Cosi fan tutte (1967) 24 let! Covent Garden se vloni rozhodla onu Copleyho Bohému z roku 1974 obnovit. A vzdala tak hold šedesátiletému výročí Copleyovy služby opeře. Nelítostné kamery počátku 21. století ale zabíraly detaily, které přistihují tohoto obhájce autenticity při nedůslednostech: chudá švadlenka Mimi by si měla sundat dlouhé nalakované umělé nehty, těžko si představit, že věčně hladoví umělci nechají v kavárně Momus na stole nedotčené pochoutky nebo že se vzácnou baketou hrají tenis. Alespoň dle záznamu v kině dal hlavní smysl pokračování inscenace mladý dynamický litevský dirigent Andris Nelsons a dokonale hrající orchestr Královské opery. Sopranistka Hibla Gerzmava, původem z Abcházie, má pro Mimi plný barevný soprán, podobně jako rumunský sólista Teodor Ilincai pevný hutný tenor pro Rudolfa. Ovšem ona alchymie vztahu mezi nimi příliš nefungovala, nejiskřilo to ani mezi Innou Dukach a Gabrielem Vivianim jako Musettou a Marcellem, jakkoli všichni zpívali výborně. Nicméně i v této konstelaci finále Bohémy zafungovalo a diváci v kině na konci posmrkávali.

 

Zpívání na lanech v MET – proč?

Napjatě očekávanou událostí bylo minulý týden Zlato Rýna Richarda Wagnera, kterým v sobotu zahájila letošní – už pátou, u nás čtvrtou – sezónu přelomového fenoménu novodobé operní inscenační praxe, přenosů do kin newyorská Metropolitní opera. Odpolední představení tak viděli nejen diváci zaplněného hlediště MET, ale ve vysokém rozlišení a prostorovém zvuku i lidé v půldruhé tisícovce kin téměř padesátky zemí celého světa, u nás už 28 kin od Chebu po Hodonín.

Generální ředitel MET Peter Gelb se nechal hlasitě slyšet, že jde o nejnáročnější projekt v dějinách tohoto věhlasného divadla. Gelb pochopitelně nové nastudování Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův líčí v superlativech. Zda jde o technologicky nejnáročnější projekt v dějinách MET může posoudit právě on, stejně jako údajně obrovské náklady na jeho realizaci, za které je zodpovědný. Základní technologické řešení scény režiséra Roberta Lepage a scénografa Carla Filliona spočívá v důmyslném systému desítek obřích lamel, úzkých dlouhých panelů, které – vyrovnány na stojato těsně vedle sebe zaplňují celou výšku a šířku jeviště. Jednotlivé lamely se mohou s nekonečnou variabilitou plynule rozpojovat a vyklápět dopředu a dozadu pod nejrůznějšími úhly. Na takto vzniklé plochy pak inscenátoři promítají abstraktní i konkrétnější projekce.

Hodnotit inscenační koncept kompletní tetralogie po zhlédnutí teprve předvečeru – Zlata Rýna – by bylo opovážlivé. Na to si budeme muset počkat: Valkýra v květnu letošní sérii přímých přenosů z MET uzavře a Siegfried a Soumrak bohů jsou plánovány až na sezónu následující. Nicméně úvodní Zlato Rýna už něco naznačilo. Pokud MET chtěla ohromit vymoženostmi moderní techniky a akrobatickými kousky sólistů, tak ohromení v kině se nekonalo. Hned z několika důvodů:

Už barokní opera si potrpěla na úžasné a komplikované divadelní mašinérie včetně létající strojů – využívání divadelních zázraků v opeře není nic nového. A také dnešní inscenátoři jsou v popírání zemské přitažlivosti a vytváření iluzí vynalézaví; v tom má MET silnou konkurenci – abych zůstala u Wagnerovy tetralogie, připomenu její uvedení v Paláci umění ve Valencii v roce 2007 v nastudování performerské skupiny La Fura dels Baus: dcery Rýna se tu potápějí a metají kotrmelce ve velkých, na lanech vysoko nad podlahou jeviště zavěšených akváriích a vyzpěvují jen co vynoří hlavy z vody a vypustí z pusy vodní gejzír, bohové jsou prudce zvedáni a spouštěni na ramenech pojízdných jeřábů a Loge se vesele prohání na elektrokoloběžce.

Jenže moderní technologie, jakkoli zdánlivě všemocné, jsou pouze nástrojem pro vyjádření obsahu, které může být někdy silnější i na úplně prosté scéně. Technologická náročnost automaticky neznamená i vyšší uměleckou kvalitu. Moderními technologiemi a kaskadérskými výkony dnes ohromují v sofistikovanějších podobách megashow pop music nebo ceremoniály olympiád. Chce Metropolitní opera skutečně soutěžit se zahajovacími ceremoniály posledních olympiád? To nedává smysl. A má árie, kterou sólista odzpívá po cirkusácku zavěšený na laně ve výšce i vyšší uměleckou hodnotu jen proto, že rádi zatleskáme už jen jeho odvaze? Záběry ze zkoušek, které samotnému přenosu Zlata Rýna předcházely, byly v tomto směru více než výmluvné – autenticky zachytily zděšení, které se zračilo v tvářích představitelek Dcer Rýna, když viděly, co je čeká.

Další problém, který lze konstatovat už po Zlatu Rýna, je prohlubující se rozpor mezi tím, co vidí diváci v kinech a diváci v hledišti MET. Tentokrát se jevilo, že lépe na tom byli ti v hledišti – kamery nebyly schopny zázraky jevištní mašinérie a světel, transformující plynule celý prostor jeviště, postihnout. Diváci v hledišti zřejmě žasli více. Přenosy se snaží se co nejvíce přiblížit filmu – a tady je další potíž a konkurence, na kterou ani MET stačit ze své podstaty nemůže: filmové zpracování přímého přenosu opery z jeviště divadla na trikové možnosti dnešních velkofilmů pochopitelně nedosáhne.

Pokud inscenační pojetí Zlata Rýna působilo jako nepříliš sourodá kombinace efektů klopotně soutěžících s jinými médii, údajných vizuálních ekvivalentů leitmotivů a tradiční režie, pak pro hudební nastudování Jamese Levina to neplatí. Bylo strhující. Levine, který dirigoval už předchozí nastudování Zlata Rýna v režii Otto Schenka, prokázal hlubokou znalost Wagnerova hudebně-dramatického monumentu i umění jeho plasticitu s důmyslným předivem motivů zprostředkovat pomocí tak dokonalého nástroje, jakým je orchestr Metropolitní opery. Jakkoli i ten si tentokrát vybral slabší chvilky. James Levine je i po nemoci stále neselhávající značkou kvality, byť jeho krůčky na děkovačce, kdy si troufl dojít na jeviště až podpírán z obou stran sólisty, až vháněly slzy do očí. Doufejme, že Levine stihne svůj vklad světové opeře realizací celého Ringu dovršit.

Nakolik vyvážený byl zvuk orchestru a sólistů v divadle, lze z přenosu do kin jen odhadovat. V kinech oné pohádkovitosti scénického řešení dodal podstatné hlubší vrstvy nejen hlasovým objemem, ale zejména přesvědčivým výrazem především Eric Owens. Jeho Alberich byl v sebestředné chamtivosti po bohatství i moci, pro které je ochoten se vzdát lásky, směšný a děsivý zároveň. Vedle Owensovy výbušnosti a dramatičnosti Wotan velšského basbarytonisty Bryne Terfela, který se specializoval na mozartovské role, než se přeorientoval na Wagnera (v MET zpíval mj. už Wolframa v Tannhäuserovi) působil jako trochu flegmatický váhavý chlapík, který ukázal sílu svého hlasu spíše s opatrnou střídmostí. Uvidíme a uslyšíme ve Valkýře. To Stephanie Blythe jako jeho kyprá manželka Fricka rozezpívala svůj soprán do plné intenzity hašteřivé manželky. Proč diváci v MET sveřepě bučeli na Richarda Crofta se lze jen domýšlet. V kině se zdálo, že eskamotérské kousky, k nimž ho v této roli intrikána nutil režisér, tomuto vyhlášenému tenoristovi barokních i Mozartových oper v pěvecké jistotě partu Logeho pojatého s buffo lehkostí nepřidaly. Obři s vycpanými svaly duněli svými basy v podání Franze-Josefa Seliga a Hanse-Petera Königa dostatečně. A Dcery Rýna Lisette Oropesa, Jennifer Johnson a Tamara Mumford lahodnými hlasy mámivě laškovali s Alberichem.

Už jsme viděli ze světových operních domů inscenace Zlata Rýna, které tu novou z MET převýšily hlubším kontaktem s Wagnerovým Gesamtkunstwerkem. Lepage Wagnerovo hudební drama redukoval (zatím) jen na pohádku, což je málo. Přiznám se, že jsem se po návratu z kina „“ozdravně“ vnořila do hlubin třicet let starého bayreuthského Zlata Rýna a nechala se unášet obrazotvorností, mnohovýznamovostí a svébytnou divadelní poetikou Pierra Bouleze a Patrice Chéreaua. Ale platí – počkejme si v MET na celou tetralogii, zda to bude právě ona, kdo „stoletý Prsten dvacátého století“ přetaví do Prstenu století jednadvacátého. Předvečer slavnosti už napověděl mnohé – a také otevřel řadu otázek.

Inspirace pro příští dny

Ve středu síť kin Palace Cinemas v Praze, Brně a Ústí nad Labem nabídne další z přímých přenosů z evropských operních domů, tentokrát to bude Carmen z barcelonského Gran Teatre del Liceu s Béatrice Uria-Monzon v titulní roli a Robertem Alagnou jako Donem José, dirigent Marc Piollet.

V sobotu začíná v Praze na Žofíně 47. ročník mezinárodního televizního festival Zlatá Praha, nově přesunutý z jara na podzim. Tato soutěžní televizní hudební přehlídka s více než dvoustovkou pořadů nabídne také záznamy inscenací oper (v tuto chvíli upozorňuji alespoň na Káťu Kabanovou a Lullyho Armidu v režii Roberta Carsena) i různě zpracované pořady o operních umělcích, divadlech, dílech. Jednotlivá DVD je možné si během festivalu půjčovat a dívat se na ně na Žofíně v boxech vybavených přehrávačem, obrazovkou a sluchátky. Těmto operním orgiím je možno se oddávat až do skončení festivalu ve středu 20. října. Ovšem v rámci nové sekce premiéry Zlaté Prahy bude pouze v neděli na Žofíně k vidění čerstvá novinka – švýcarský hudební historický velkofilm Lovcova nevěsta podle Weberova Čarostřelce s Michaelem Königem jako Maxem a Juliane Banse v roli Agáty.

Giacomo Puccini:
La bohème
Dirigent: Andris Nelsons
Režie: John Copley
Scéna: Julia Trevelyna Oman
Světla: John Charlton podle Williama Bundyho
Royal Opera Covent Garden
Záznam v sítích kin City Cinema v rámci programu CineMaestro – v Praze a v Plzni 6., 13. a 20. října 2010, v Pardubicích 7., 14. a 21. října 2010

Marcello – Gabriele Viviani
Rodolfo – Teodor Ilincai
Colline – Kostat Smoriginas
Schaunard Jacques Imbrailo
Mimi – Hibla Gerzmava
Musetta Inna Dukach

www.cinemaestro.cz

***

Richard Wagner:
Das Rheingold
Dirigent: James Levine
Režie: Robert Lepage
Režijní spolupráce: Neilson Vignola
Scéna: Carl Fillion
Kostýmy: François St-Aubin
Světla: Etienne Boucher
Video: Boris Firquet
(ve spolupráci se souborem Ex Machina)
The Metropolitan Opera Orchestra
Premiéra 27.9.2010 The Metropolitan Opera New York
MET in HD 9.10.2010

Wotan – Bryn Terfel
Fricka – Stephanie Blythe
Alberich – Eric Owens
Loge – Richard Croft
Erda – Patricia Bardon
Fasolt – Franz-Josef Selig
Fafner – Hans-Peter König
Freia – Wendy Bryn Harmer
Froh – Adam Diegel
Donner – Dwayne Croft
Mime – Gerhard Siegel
Woglinde – Lisette Oropesa
Wellgunde – Jennifer Johnson
Flosshilde – Tamara Mumford

www.metinhd.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panaromatu Heleny Havlíkové najdete zde

Související články

• Operní panorama Heleny Havlíkové (74)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (73)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (72)