Operní panorama Heleny Havlíkové (218)
Operní sezóna Národního divadla 2019/2020 v utajení
Národní divadlo (ND) prezentovalo poslední únorový den na tiskové konferenci dramaturgické plány všech souborů na sezónu 2019/2020. Za operu vystupoval designovaný umělecký ředitel Per Boye Hansen, který sice nastoupí do čela obou souborů, ND i Státní opery až od začátku sezóny, ale na rozpracování uvedené sezóny úzce spolupracuje se stávajícím uměleckým vedením. Do divadla nastoupil už loni v září a měl tedy dost času, aby se „rozkoukal“. Hansen na veřejnosti nešetří pompézními sliby o zařazení obou souborů do evropské operní „ligy mistrů“. Na tiskové konferenci se ale ukázalo, že zatím nekoučuje ani okresní přebor.
Nejenže za půl roku viděl pouhou třicítku představení souborů, na jejichž řízení se už teď podílí. Z ostatních divadel byl jen v Brně na Pikové dámě, ačkoli sliboval, že chce dát příležitost mladým talentům z mimopražských divadel. Zato mnohem intenzivněji se věnoval objíždění zahraničních divadel a agentur, což by přitom mělo být know-how, se kterým už na naši první scénu vstupoval. Dalo by se předpokládat, že mezinárodní rozhled byl jedním z důvodů, proč byl u nás angažován právě on. Byť ho předchází pověst kontroverzního manažera, který se podle informací Guardianu v čele opery v Oslo během tří let nepohodl se zaměstnanci tak vyhroceně, že mu navzdory podpoře evropských osobností, kterou si Hansen zajistil, nebyla v Norské národní opeře prodloužená smlouva.
Na tiskové konferenci ovšem Hansen odmítl prozradit obsazení u titulů, které se už za půl roku mají začít objevovat na repertoáru. Zůstalo tak tajemstvím, kdo bude zpívat Ščedrinovu Lolitu, Pucciniho Turandot, Kalafa či Liù, Čajkovského Heřmana, Lízu nebo Hraběnku v Pikové dámě, náročné role v Szymanowského Králi Rogerovi, plejádu postav ve Weinbergerově Švandovi dudákovi (u kterého ještě není uveden ani dirigent). Hansen hájil toto mlčení s argumentem, že se přidělení rolí musí nejdřív dozvědět sólisté. On obsazení ví, sólisté však ještě nikoli. Podobně odpověděl při už rozhovoru začátkem února na obecnou otázku své koncepce castingu: „Konkrétní jména zatím tisku nesdělím, až časem. Ale určitě nechci dělat žádnou revoluci, hodlám postupovat pomalu. Vzhledem k šíři repertoáru od baroka po současnou operu můžeme dávat příležitost mladým umělcům a nechat je vyrůst. A chceme nabídnout už známým sólistům, aby si v Praze nastudovali novou roli do svého repertoáru, se kterou pak vystoupí jinde.“
I když můžeme diskutovat o tom, jestli právě naše první scéna má být „školičkou“, pokud v březnu 2019 pěvci nevědí, zda a co budou zpívat v plánovaných titulech následující sezóny, zatím to nesvědčí o promyšleném uměleckém řízení naší první scény. V opeře je třeba plánovat alespoň s tříletým předstihem, má-li divadlo získat dobré obsazení. To Hansen sice v úvodním článku brožury k následující sezóně sice potvrzuje, ale realita za tímto postulátem zjevně zaostává. Je 11. března a na webových stránkách ND stále obsazení chybí a nejde si koupit vstupenky ani na první říjnovou inscenaci sezóny 2019/2020. Přitom třeba drážďanská Semperoper na premiéře Prodané nevěsty minulý pátek rozdávala výpravnou brožuru na následující sezónu s kompletním obsazením – což není v evropském kontextu žádnou výjimkou.
Vyhýbavou odpověď poskytl Hansen i na koncepční otázku, jak chce pojmout smetanovské výročí v roce 2024. Prý ji pokládám příliš brzy, ale bude to velká oslava…
Nevěsta prodaná v Kecalově drážďanském kabaretu
Nejnovějším přírůstkem do zahraničních inscenací Prodané nevěsty je po nedávné mnichovské premiéře nové nastudování dirigenta Tomáše Netopila a francouzské režisérky Mariame Clément v drážďanské Semperově opeře. Na německé poměry byla vlastně krotká – v porovnání s nedávnou mnichovskou inscenací na špinavých balících slámy s latrínou, živým prasetem a novostí zářícím traktorem nebo s někdejším lipským posunem na prostitutkami vyhlášenou silnici E55 u severočeského pohraničí.
Režisérka Mariame Clément si vystačila „jen“ s časovým přesunem do doby pádu komunismu v 90. letech. V rozhovorech režisérky před premiérou avizovaná paralela společenských změn v období vzniku Prodané nevěsty (1866) s těmi při „sametové revoluci“ však v konečném výsledku tvořila spíš jen ideový, vyčtený a Mariame Clément osobně neprožitý základ, který se do specifického chování postav nad rámec kostýmů, stylu dekorací (Julia Hansen) a všeobecné rozjuchanosti do inscenace vlastně nepromítl. Porevoluční euforii z nově objevovaných možností kapitalistické podnikavosti si našinec, který má tuto dobu ještě v paměti, spíše jen vstřícně vůči režisérce představoval.
Místo „vesnice o posvícení“ se celá opera odehrává v restauraci-kabaretu s názvem „Kezal´s Village“ (Kecalova vesnice). Kecal, v podání belgického basisty Tijla Faveytse se světlejší barvou, ale zvučnými hloubkami, je v drážďanské inscenaci sebevědomý manažer a zdatný kohout v hejnu servírek, které klátí za dveřmi pro personál. Atraktivitu svého hodně navštěvovaného podniku zvyšuje najímáním různých večerních programů. Konferenciér s mikrofonem ve stříbrném flitrovém saku už při předehře uvede před oponu folklorní tanečníky v krojích, kteří pak v rámci svého vystoupení učí hosty tancovat polku (choreografie Mathieu Guilhaumon). Pro dotvoření venkovské atmosféry je vybavení restaurace doplněné o balíky slámy a maketu krávy, na které chlapi při furiantu šikanují nemotorného zavalitého Vaška, typově skvěle obsazeného německým sólistou Benjaminem Brunsem se světlým tenorem.
Clément takto do inscenace ke Smetanově polce dostala folklorní prvek, zatímco scénu komediantů se skočnou pojednala tak, až to vypadalo, že si komedianty spletla se středověkými jokulátory: Kecalovi se pro další program vnucuje skupina v mexických sombrerech, pak havajské tanečnice, jejichž zadečky ve slaměných sukýnkách ho sice na chvíli zaujmou, ale nakonec najme vystoupení party ve „středověkých“ kostýmech s medvědem, dekorací rytířského brnění a unylou „hradní paní“ Esmeraldou (Tahnee Niboro). Ta jakoby si do kabaretu odskočila z víkendových turistických produkcí a se slečnou Salamankou s jejím z Frankrajchu přivezeným kankánem vůbec nekoresponduje.
Clément ovšem změny večerního programu v Kecalově podniku využila hlavně k tomu, aby se po jevišti neustále někdo hemžil: servírky se z krojaček převlékají za středověké hostinské, parta techniků uklízí slaměné balíky a rozestavuje středověké dekorace, uklízečka luxuje zbytky slámy. Podnikavý Kecal ovšem „na vedlejšák“ vezme i funkci dohazovače, s Jeníkem panákuje u baru a poráží ho v páce. Mařence, jedné ze servírek, se hned na začátku udělá špatně a jde si na záchod udělat těhotenský test – s pozitivním výsledkem, což Jeník, který Mařenku upřímně miluje, při „utišovacím“ tercetu radostně přivítá. Dveře na pánskou a dámskou toaletu (dnes téměř „povinnou“ součást operních režií) jsou ovšem v permanenci každou chvíli – odpotácí se za ně také představitel medvěda, který využil Kecalovy nepozornosti a u baru se zpil pod obraz, nebo Vašek – a upravený německý překlad Kurta Honolky milosrdně zakryje, že nezevluje na hrázi.
Jakkoli takový popis inscenace zní výstředně, režisérka se držela libreta a hudby, prošpikovala inscenaci vtipnými, ze života odpozorovanými situacemi, třeba partnerských vztahů s dominancí žen, které komandují své mužské polovičky ochotné podepsat smlouvu mezi Kecalem a „zrádcem“ Jeníkem.
Do mezinárodního obsazení se skvěle začleňovali pěvecky i herecky suverénní Pavol Breslík jako Jeník v džínovém obleku a arménská sopranistka Hrachuhí Bassénz s menším, ale příjemným sopránem v roli temperamentní Mařenky, naříkající ovšem s vláčnou vroucností nad krátkostí svého snu lásky. A o typově perfektním výběru sólistů svědčilo i osazení Krušinových s korpulentní „jezeďačkou“ Ludmilou (Sabine Brohm), která si před cestou do města nechala udělat trvalou a zrzavý přeliv, a jejím submisivním vzrůstem nevysokým manželem (Matthias Henneberg), klanícím se poníženě před elegantním zbohatlíkem či exkomunistickým papalášem Míchou (Tilmann Rönnebeck) v doprovodu nafoukané odbarvené blondýny Háty (Michal Doron).
Zatímco při děkovačce publikum na režisérku hojně bučelo (že by pro saské publikum byl francouzský posun málo drsný?), velký potlesk si kromě sólistů ovšem zasloužil také dirigent Tomáš Netopil. Jeho hudební nastudování mělo svižná tempa, která vytrénovaný Saský státní orchestr Drážďany zvládl s intonační a rytmickou buffo pregnantností, v kombinaci s měkkým frázováním smetanovské vřelosti, zejména ve výstupech Jeníka a Mařenky, když obě árie Jak možná věřit i Ten lásky sen byly prodchnuty něhou emocí.
Uvidíme, jak k Prodané nevěstě přistoupí další německé divadlo – Lipská opera chystá premiéru na 15. června 2019 v hudebním nastudování Christopha Gedscholda v režii Christiana von Götz s Patrickem Vogelem jako Jeníkem a Magdalenou Hinterdobler v alternaci s Olenou Tokar v roli Mařenky.
Hodnocení autorky 75 %
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Německý překlad Kurt Honolka s použitím částí od Carla Rihy a Winfriedy Höntsch.
Hudební nastudování Tomáš Netopil, režie Mariame Clément, scéna a kostýmy Julia Hansen, světla Fabio Antoci, choreografie Mathieu Guilhaumon, sbormistr Cornelius Volke, dramaturgie: Juliane Schunke.
Osoby a obsazení: Mařenka – Hrachuhí Bassénz, Jeník – Pavol Breslik, Kecal – Tijl Faveyts, Vašek – Benjamin Bruns, Krušina – Matthias Henneberg, Ludmila – Sabine Brohm, Mícha – Tilmann Rönnebeck, Háta – Michal Doron, Esmeralda – Tahnee Niboro, Indián – Chao Deng, Principál – Barry Coleman. Sächsischer Staatsopernchor Dresden a Sächsische Staatskapelle Dresden.
Semperoper Dresden, premiéra 8. března 2019 v 19:00 h.
Prodaná Prodanka – na výstavě pod cenou
V Muzeu Bedřicha Smetany na Novotného lávce otevřelo Národní muzeum vernisáží 5. března 2019 výstavu Nevěsta prodaná do ciziny. Smetanova Prodaná nevěsta, považovaná u nás za národní operu (kdy prababičky v parádním pokoji měly na dečkách vyšitou zamilovanou pózu Jeníka a Mařenky), nakonec pronikla i do světa natolik, že do 90. let minulého století byla napříč kontinenty nejhranější českou operou (než ji předstihla Janáčkova Jenůfa).
Nová výstava však zachycuje tento fenomén smetanovského úspěchu a zahraničního přístupu k této české národní opeře až příliš skromně. Přitom to je velké téma a určitě se dá i v rámci formátu výstavy uchopit a pojednat z mnoha úhlů pohledu. Expozice se doslova tísní v malém prostoru chodbičky, která přiléhá k hlavní expozici Muzea Bedřicha Smetany v krásném prostoru nad Vltavou na Novotného lávce. Z více než 140letého cestování Prodané nevěsty po světě tak připomíná jen několik málo inscenací, které jsou rozdělené podle měst. Putování po městech otevírá Petrohrad. Ve zdejším carském Mariinském divadle se uskutečnilo v roce 1871 vůbec první zahraniční provedení, pro které navíc Smetana provedl zvláštní úpravy. Následuje Vídeň s triumfem, který v roce 1892 otevřel cestu Prodané nevěstě do světa, pak Londýn, Paříž, Milán, New York se sérií fotografií s Emou Destinnovou a Jarmilou Novotnou v inscenacích Metropolitní opery, ještě také Barcelona či Madrid a panely z německých nastudování. Informace o těchto inscenacích Prodané nevěsty na panelech doplňují kopie dokumentů, které s nimi souvisejí: korespondence, cedule, plakáty, fotografie pěvců, vydání libreta, programové brožury k inscenacím, ale i karikatury nebo satirické obrázky. Základem vizuálních materiálů jsou hlavně reprodukce fotografií z inscenací, jimiž na výstavu přispěla nezisková organizace Zámek Liteň, pečující o odkaz Jarmily Novotné, a fotograf Pavel Horník. Reprodukce fotek však i vzhledem k malým rozměrům a skrovnému počtu neposkytují ucelenější obraz o inscenační praxi Prodané nevěsty v zahraničí. Zachránit to nemůže ani stojan s promítáním digitalizovaných snímků.
Velmi omezený v pouhých dvou vitrínách i výběr exponátů. Výstavě vévodí obraz slavné vídeňské pěvkyně Lili Lejo-Spillmann z roku 1893, která se nechala portrétovat v roli Mařenky. Obraz lemují stuhy věnované Anně Veselé, první Mařence vídeňského nastudování v roce 1896. Pak už je zde ale jen pár pamětních medailí, dva modely dekorací (nedatovaná maketa pro londýnskou Covent Garden podle návrhu Karla Štapfera a model scény 2. jednání od Roberta Holzera, jak byla představena na vídeňské výstavě v roce 1892). Ze sbírek Divadelního oddělení Národního muzea jsou vystaveny scénické návrhy Emila Pirchana pro barcelonský zájezd v roce 1936 a o rok mladší návrh Josefa Matěje Gottlieba, vytvořený pravděpodobně pro představení v Sydney. To je vše. Vernisáž obohatilo vystoupení našich předních sólistů, Alžběty Poláčkové a Aleše Brisceina za klavírního doprovodu Zdeňka Klaudy.
Muzeum Bedřicha Smetany je součástí „velkého“ Národního muzea se spoustou budov a prostorů. Téma zahraničního uvádění Prodané nevěsty by si dozajista zasloužilo důstojnější a rozsáhlejší prostor než onu boční chodbičku a zevrubnější prezentaci, která by se pokusila nalézat klíč k tematizaci informací a hledání souvislostí. Jak potvrdila kurátorka výstavy Kateřina Viktorová, materiálu by byla spousta. Shrnuto s parafrází názvu výstavy – ve Smetanově muzeu je Prodanka prodaná tak trochu pod cenou.
Hodnocení autorky 70 %
Výstava o uvádění Prodané nevěsty Bedřicha Smetany v zahraničí od prvního provedení v Petrohradě v roce 1871 po současné nastudování v Mnichově v prosinci 2018.
Muzeum Bedřicha Smetany, vernisáž úterý 5. března 2019.
Idomeneo se střety emocí
Samostatná recenze vyšla na portálu Opera Plus ZDE.
Hodnocení autorky: 80 %
Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo
Hudební nastudování Norbert Baxa, režie Arila Siegert, scéna Hans Dieter Schaal, kostýmy Marie-Luise Strandt, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Zbyněk Brabec.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 9. března 2019 v 19:00 h.
Inspirace na dny příští
Georg Friedrich Händel: Izrael v Egyptě HWV 54
Hannah Morrison – soprán, Helena Hozová – soprán, Benno Schachtner – alt, Krystian Adam – tenor, Tomáš Král – bas, Jaromír Nosek – bas. Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks.
Rudolfinum, úterý 12. března 2019 v 19:30 h.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
