Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    19.10.2010 00:01 Helena Havlíková

Týden od 11. do 17. října 2010:

°Dame Joan Sutherland – La Stupenda
°Brutální Carmen z Barcelony – co je (ještě) přípustné
°Filmový Čarostřelec se ve vřavě napoleonských bitev netrefil

***

Inspirace na tento týden

Začátek dnešního Operního panoramatu bych chtěla věnovat jedné fenomenálních sopranistek druhé poloviny 20. století – Dame Joan Sutherlandové. Minulé pondělí rodina oznámila, že ve svém domě nedaleko Ženevy zemřela. Sedmého listopadu by jí bylo 84 let. Dostalo se jí přízviska La Stupenda, neboli úžasná, ohromující, fantastická – hned na počátku její mezinárodní kariéry v Itálii, kolébce belcanta, které s takovým mistrovstvím ovládla a rozvinula během své čtyřicetileté hvězdné dráhy, v níž podstatným milníkem byla Lucie z Lammermooru v roce 1959 v Covent Garden. Proslavila se především rolemi skladatelů vrcholného belcanta – Rossiniho, Donizettiho a Belliniho, stála také u oživení Händelových oper. Za svůj největší úspěch sama považovala Massenetovu Esclarmondu, operu plnou dramatických efektů prý s nejerotičtějšími duety, jaké kdy zpívala. Joan Sutherlandová uváděla – a díky desítkám nahrávek bude nadále uvádět – publikum v nadšení svou mimořádnou pěveckou technikou a krásou svého hlasu s rozmanitostí barev a odstínů, vřelostí i objemem, plností i v nejvyšších rejstřících. Jistě jsem nebyla sama, kdo si připomněl její mistrovství poslechem nějaké nahrávky – sáhla jsem po legendárním dvojalbu Umění Prima Donny s nahrávkami z 60. let. Její umění rozhodně nezestárlo a zůstává stále vzorem. Dokázala díky až neuvěřitelné dechové technice vyklenout nádherné dlouhé lyrické fáze pod obloukem měkkého legata s elegantním frázováním, noblesou, vytříbeností. A zároveň se její hlas pružně a virtuózně rozbíhá do brilantních koloratur, precizních staccat s intonační přesností ve skocích i škálách. Sama Sutherlandová v rozhovorech zdůrazňovala, že velký podíl na její kariéře měl její manžel, dirigent a klavírista Richard Bonynge. Byl to právě on, kdo – přes její původní nesouhlas – ji nasměroval na obor dramatického sopránu. Když se jí ptali, v čem je tajemství jejího zpěvu, odpovídala zdánlivě jednoduše – dech, opora a rezonance. A často mluvila také o disciplíně, o pokoře, o nutnosti ctít pěvecký obor. I v tom je její odkaz stále aktuální.

Brutální Carmen z Barcelony – co je (ještě) přípustné

Bylo by hodně zajímavé, co by právě tradicionalisticky noblesní, představitelsky přece jen limitovaná Joan Sutherlandová (na repertoáru měla Micaelu) řekla na nejnovější přímý přenos Bizetovy Carmen z Barcelony, kterou mohli diváci u nás vidět v síti kin Palace Cinemas v Praze, Brně a Ústí nad Labem. Režisér Calixto Bieito je známý svými drsně provokativními režiemi. Produkce z Barcelony – připomenu dřívější Únos ze serailu – se vskutku vyznačují špičkovou kvalitou, i odvahou reagovat na proměny světa, nejen toho operního. Tyhle dvě inscenace byly zajímavější než mnohé produkce MET. Barcelonská Carmen měla nejen srovnatelně skvělé obsazení, ale provokativně nastolovala otázku přípustných hranic zpodobování sexu, násilí, hnusu a drsných stránek reality na jevišti opery.

Umění pochopitelně zkoumá a často provokativně prolamuje hranice uměleckého vyjádření skutečnosti, dané nejen nepsanými poděděnými zákony civilizace a kulturní tradice, ale i těmi psanými a v dané době a společnosti platnými. Španělský režisér, padesátník Calixto Bieito v Gran Teatre del Liceu inscenoval už v roce 2001 Verdiho Maškarní ples, kde pěvci mj. sedí na záchodech s kalhotami na půl žerdi. Skandální inscenaci převzala i Anglická národní opera v Londýně – skandály se, nejen dnes, dobře prodávají, i v opeře. Ostatně staly se Bieitovou komerčně úspěšnou „ochrannou známkou“, s níž se prodává napříč prestižními operami Evropy. Na You Tube je například dostupné jeho finále Dona Giovanniho – prostopášník je tu při závěrečném ansámblu připoutaný ke kancelářské židli a rozvášněnými ženami i muži ubodáván a podřezán. Připomíná to videozáznamy skutečných bestiálních poprav „bezvěrců“. Možná kdyby byly Bieitovy inscenace vysílány u nás v televizi před desátou večer, v našem mediálním právním prostředí by mohly skončit pokutou od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání pro „narušení mravního a psychického vývoje dětí a mládeže“. V divadle ale vyprodávají hlediště. Kde končí ochota publika vnímat nechutnosti a obscenity na divadle jako umění? Plzeňský divadelní festival, ale i Pražský divadelní festival německého jazyka mají tuto vlnu za sebou.

Oproti své zavedené pověsti se tentokrát Bieito v Carmen vlastně umírnil – příběh temperamentní cikánky a osudově zamilovaného vojáka převedl do drsného světa soudobých nomádů a „nepřizpůsobivých“, které „normální“ společnost neumí integrovat. Jednoduchá ale výtvarně působivá scéna pokrytá pískem představuje nejprve jakýsi appelplatz kasáren vojenské posádky, na které stojí jen telefonní budka (Carmen zpívá svá první slova „Kdy tě budu milovat?“ před Habanerou do sluchátka) a vlajkový stožár (na který si rozkurážení vojáci místo vlajky vytáhnou jednu z holek). Přiženou se tam hladoví přistěhovalci fasovat jídlo. Carmen a její kámoši z podsvětí, které vede Pastia coby kmotr či jakýsi cikánský král, jezdí zásadně otřískanými mercedesy. V horách pod obří maketou španělského národního symbolu – býka – si na jejich kapotách ženské vykládají karty a po jejich střechách nebezpečně přeskakují při své honičce na nože José a Escamillo. Proměnilo se i pašované zboží – převládají plazmové obrazovky a další elektronika. Product placement už i v opeře? Asi ano. Bieito si ovšem neodpustil přitvrzení v podobě dětské lolitky, kterou pase vlastní matka a která se od umělého vánočního stromečku dívá, jak její matka provozuje orální sex. Přidal brutální ukopání poručíka Zunigy, znevažuje španělské národní symboly a aby dostál své obchodní značce, přidal i nahého baleťáka s natřásáním penisu nebo finální krvavou „podřezávačku“ (José zezadu Carmen prořízne hrdlo) – pro kterou na prázdné scéně tenisovým strojkem nalajnoval ovál osudové corridy právě kmotr Pastia.

Nabízí se srovnání nejen s loňskou Carmen z Metropolitní opery, kdy ta barcelonská působí svou syrovostí mnohem autentičtěji. Ještě zřetelněji vychází srovnání s nejnovější inscenací Zlata Rýna z MET. V Barceloně se na jednoduché scéně podařilo vyvolat mrazení i bez nákladného scénického „stroje“ (ovšem s perfektním svícením). Na rozdíl od scénických efektů, do nichž v MET Robert Lepage „uklidil“ zatím spíše jen pohádkově pojatý Wagnerův monumentální obraz destruktivní síly nástrah moci, Bieito v Carmen odhalil labyrinty své vlastní mysli, které ne vždy stojí za to následovat. Velmi drsně vstoupil do fantazie diváků a posílal je do zákrutů jejich paměti, kam je vstup zakázán nebo „na vlastní nebezpečí“. Realismus příběhu Carmen způsobil, že pařížská premiéra v roce 1875 publikum zaskočila. Soudobé publikum, vyškolené a také otupělé dnešní realitou, aplauduje mnohem drsnějšímu Bieitovu výkladu, kterému nelze upřít, že vyhmátl a brutálně obnažil to, co je v Bizetově Carmen obsaženo. Nelze zpochybnit, že Bieitovy režie, atakující hranice veřejného vkusu a morálky, jsou působivé.

Zneklidňující otázky ovšem směřují i k sólistům – pokud si je vůbec v dnešním světě průmyslu opery a komerční soutěže kladou. Kde jsou osobní hranice ochoty protagonistů vyplnit režijní příkazy. Volba sólisty, který se musí rozhodnout, zda režisérovi vyhoví (svleče se, bude se mazat divadelní krví či exkrementy, předvádět močení, souložení, masturbování, atd.), nebo ne – a pak tu roli nedostane – dostává dnes nejen existenční, ale i existenciální rozměr.

Na druhé straně působí i opačný extrém – bláznivý boj za „práva zvířat“, kdy například katalánský parlament v Barceloně zakázal býčí zápasy; vlastně mnohem drsnější Bieitovy inscenace v Gran Teatre del Liceu však poslance nechávají v klidu. (Ostatně Madrid koridu naopak zapsal na seznam španělského/evropského kulturního dědictví.)

Filmový Čarostřelec ve vřavě napoleonských bitev

Česká televize tentokrát nově v podzimním termínu pořádá už 47. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, který mapuje novinky především hudební a taneční televizní a filmové tvorby. Pro operní fandy je to vskutku unikátní příležitost seznámit se s jinak obtížně dostupnými nebo i zcela nedostupnými pořady a záznamy inscenací. Možnost srovnání, kterou přináší právě Zlatá Praha, je výborná. Návštěvníci pražského Žofína mají až do středy možnost zdarma v boxech/kabinkách na DVD nebo na veřejnosti přístupných jednotlivých projekcích zhlédnout nejnovější produkce z oblasti hudebního a tanečního divadla, někdy dokonce dříve než se dostanou do běžné distribuce.

Například historický operní velkofilm Lovcova nevěsta podle Weberova Čarostřelce, který po gigantické předpremiéře v Drážďanech, tedy v oblasti, kam tvůrci děj této Weberovy opery zasadili, půjde v Německu do distribuce až v prosinci. Troufnout si dnes, kdy se v kinech promítají přímé přenosy z prestižních operních domů od MET po ty nejlepší evropské, je jistě zajímavá příležitost porovnat operu v kinech v přímém přenosu (někdy i přímo z premiéry) s operou koncipovanou výhradně jako film v reálném prostředí exteriérů i interiérů. Švýcarský tým producentů Petera Stübera a Jense Neuberta, který je zároveň režisérem, pro svůj film pojmenovaný podle původně zamýšleného názvu Weberovy opery angažovali prvotřídní obsazení (Michael König jako Max, Michael Volle jako Kašpar, Juliane Banse jako Agáta, René Pape jako Poustevník atd.), stejně špičkový byl z nahrávky i Londýnský symfonický orchestr a dirigoval zkušený Daniel Harding. Přesto je výsledek rozpačitý. Režisér Jens Neubert se ambiciózně pustil do sudia historie a filozofických úvah o „ztracené generaci“ mladých Němců v Sasku době napoleonských válek a jejich zničených snech. Kratičká úvodní a závěrečná sekvence jakési kočovné komediantské skupiny ne zcela srozumitelně relativizuje tento výklad, který jinak ve více než dvouhodinovém filmu převažuje, do „pouhé“ hry na válečné běsnění, v jehož bahně, špíně a hromadách mrtvol se brodí rozervaný a rasputinovsky démonický Max, který sice usiluje o bělostně nadýchanou zadumanou Agátu, ale současně se výrazně se zajímá i o dívčí půvab mladičké Aničky. Proč to všechno ovšem Neubert nedokázal zdůvodnit.

Weberův Čarostřelec je založen v podstatě na dobové „černé kronice“, kdy lovecký pomocník Max omylem zastřelí svou milovanou nevěstu. Weber s libretistou Kindem toto téma dovedli ke šťastnému konci, když Maxe „vyvinili“ ze zahrávání si s ďáblem a klopotně dospěli k tomu, že „Kdo srdce má čisté a brání se zlému, smí v nejvyšší lásku vždy důvěru mít!“ Neuber nebyl první, kdo zatěžkal tuto obecně srozumitelnou pravdu složitými existenciálními výklady. Báchorku o mysliveckém mládenci, který se málem stane obětí temných sil, aby získal ruku své milované i myslivecký úřad lze inscenovat různě – jako lehce hrůzostrašnou pohádku, jak ji úspěšně hrají v režii Zdeňka Trošky na Otáčivém hledišti, ale i jako drsné expresionistické drama, které tu před lety předvedl operní soubor ze Štýrského Hradce. Co však může působit jako více významová stylizace na divadelním jevišti, ve švýcarském filmu přestává fungovat. Reálné obrazy života v selském stavení, zámku ale i rokli s naházenými mrtvolami vojáků na dně, ale i bitevní vřavy včetně záběrů dravců klovajících vnitřnosti z mrtvol, hada plazícího se z úst jedné z nich nebo usekávání mrtvé hlavy a dalších velmi realisticky pojatých běsů války se Neubertovi nezdařilo propojit se stylizací, kterou do takto pojaté reality nutně vnáší operní zpěv Weberovy romantické hudby.

Inspirace na tento týden

Až do středy pokračuje Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha – na pražského Žofíně je možné se zdarma podívat nejen na záznamy operních, tanečních inscenací a koncertů z celého světa, ale i na spoustu zajímavých dokumentárních pořadů.

Užitečné jsou ovšem i výpravy do jiných sfér vokálního projevu. Nenechám si ujít jedinečný koncert festivalu Struny podzimu – ve čtvrtek v Českém muzeu hudby vystoupí kvarteto Alash s autentickým syrovým hrdelnímu zpěvem tuvských nomádů z pomezí Ruska, Číny a Mongolska.

A v sobotu bude do kin po celé republice Metropolitní opera přenášet svou druhou premiéru letošní sezóny – Musorgského Borise Godunova.

 

Georges Bizet:
Carmen
Dirigent: Marc Piollet
Režisér: Calixto Bieito
Scéna: Alfons Flores
Kostýmy: Mercè Paloma
Světla: Xavier Clot
Symphony Orchestra and Chorus of the Gran Teatre del Liceu
Cor Vivaldi-Petits Cantors de Catalunya
premiéra 27.září 2010 Gran Teatre del Liceu Barcelona
(koprodukce Gran Teatre del Liceu/Teatro Massimo Palermo/Teatro Reggio Torino)
Projekt Opera in Cinema – 13.10.2010

Carmen – Béatrice Uria-Monzon
Don José – Roberto Alagna
Micaela – Marina Poplavskaya
Escamillo – Erwin Schrott
Frasquita – Eliana Bayón
Mercédès – Itxaro Mentxaka
Le Dancaire Marc Canturri
Le Remendado – Francisco Vas
Moralès – Alex Sanmartí
Zuñiga – Josep Ribot

www.palacecinemas.cz
www.liceubarcelona.cat

***

Lovcova nevěsta
Film podle Čarostřelce Carla Marii von Webera
Dirigent: Daniel Harding
Režie: Jens Neubert
Kamera: Harald Gunnar Paalgard
Produkce: Peter Stüber, Jens Neubert/Syquali Multimedia AG Zürich
Projekce v rámci 47. ročníku mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha 17. října 2010, Malý sál Žofína

Ottokar – Franz Grundheber
Kuno – Benno Schollum
Agathe – Juliane Banse
Ännchen – Regula Mühlemann
Kaspar – Michael Volle
Max – Michael König
Hhermit – René Pape
Kilian – Olaf Bär
London Symphony Orchestra

www.ceskatelevize.cz/specialy/zlatapraha
www.huntersbride.com

Související články

• Operní panorama Heleny Havlíkové (74)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (73)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (72)