Operní panorama Heleny Havlíkové (31)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

 

° Úspěšné vymítání Démona v liberecké opeře
° „Mission impossible“ ve Stavovském aneb v Německu by se to (asi) líbilo
° Belcantové lázně ve Scale
° Inspirace na dny příští

***

Úspěšné vymítání Démona v liberecké opeře

Liberecká opera pod vedením ředitele Martina Otavy a šéfa Martina Doubravského pokračuje ve své objevitelské dramaturgické linii málo hraných nebo zcela neznámých titulů. Po Belliniho Náměsíčné, Pucciniho raném Edgarovi, který slavil úspěch i na letošním festivalu Opera, teď pro dnešní diváky nalezli Démona Antona Rubinsteina. A výběr to byl opět pozoruhodný, který ovšem tentokrát narazil na meze sólistického ansámblu Divadla F.X.Šaldy.

Anton Rubinstein (1829-1894) se proslavil především jako fenomenální klavírní virtuos a do hudební historie se zapsal jako otec ruského hudebního školství. Méně se dnes už připomíná, že byl také plodný skladatel, mimo jiné autor dvacítky oper. Mezi nimi je Démon na libreto podle stejnojmenné Lermontovovy poémy nejzdařilejší. Mysteriózní příběh o věčném souboji dobra a zla, pochybnostech správnosti cesty, o pokoušení ďáblem a vykoupení skrze čistou lásku v Démonovi prožívá hlavně princezna Tamara. Podlehne sice démonově vábení, ale nakonec se silám zla vzepře a podobně jako Markétka ve Faustovi nebo Senta v Holanďanovi je její duše spasena. Rubinstein obdivoval Wagnera a hlavně Mendelssohna a Meyerbeera a na Démonovi je to znát – je to opera nabitá extrémními emocemi, zcela ve stylu romantismu, zároveň z ní cítíme ruský původ autora. Proč se tato „opera o prologu, třech dějstvích a apoteóze“ téměř propadla do zapomnění, je trochu záhada – je to plnokrevné dílo, srovnatelné s produkcí poslední třetiny 19. století. V roce 1885, jedenáct let po petrohradské premiéře, ji uvedlo i pražské Národní divadlo, ale pak se mimo Rusko hrála jen sem tam, převážně na festivalech.Režisér Martin Otava se soustředil na vnitřní svár odehrávající se v Tamařině nitru a v jeho koncepci je dění viděno Tamařinýma očima – ostatně jen ona z jednajících postav Démona skutečně vidí. S dívčí nevinností se v podání Gabriely Kopperové těší na sňatek s knížetem Gudalem. Jenže krása a čistota jejího citu zaujme padlého anděla odsouzeného k bludné pouti. A tento Démon (Anatolij Orel) se vloudí se do jejích představ a zneklidňuje ji dosud nepoznanou touhou. Démon nechá Tamařina odhodlaného snoubence (v podání poněkud těžkopádného tenoristy Nikolaje Višňakova) zabít. Když ve smutečním průvodu nesou na márách snoubencovu mrtvolu, ocitá se Tamara v transu ambivalentních pocitů. Před fascinací divokou touhou ji neochrání ani hradby kláštera, kam se uchýlila. Chvilkově podléhá Démonově touze vymanit se ze svého prokletí, ale nakonec Démona zavrhne, a s bělostnou vidinou svého mrtvého milého kráčí vstříc andělskému vykoupení. Celkovému sugestivnímu výsledku napomohla jednoduchá, ale promyšlená scéna zkušeného scénografa Jána Zavarského. Dělená schodiště a vysoko zavěšený most pro zjevování Démona umožňovaly dynamické proměny míst děje a v kombinaci s barevně variabilním svícením tvořily základ mystičnosti. Kostýmy Aleše Valáška pak ukotvovaly děj v ruském prostředí. Jakousi prodlouženou ruku Démonových sil zla tvořil balet v patřičně ďábelské choreografii Aleny Peškové.

Hudební nastudování připravil Martin Doubravský – co se orchestru týče dokázal vyjádřit nejen bouři ďábelských emocí, ale i polohy radosti nebo intimní polohy smutku a vedle poryvů trýznivých pochybností. Jistým problémem byla v liberecké inscenaci srozumitelná gradace finále opery ve vztahu k závěrečné apoteóze, kdy diváci začali tleskat ještě před vlastním koncem. Škoda, že vyznění inscenace narušily výkony protagonistů, které se nepodařilo (pro reprízu 26. dubna) adekvátně obsadit. Gabriela Kopperová sice opravdu vypadá jako krásná princezna, kterou hraje tak, že věříme útrapám její duše, pěvecky ale dramatičnost role plně neobsáhla. A Anatolij Orel svého Démona až zbytečně přehrával; jakoby se nechal unášet jeho posedlostí k Tamaře natolik, že měl značné potíže s intonací. Ovšem s radostí sleduji vývoj mladé mezzosopranistky Václavy Krejčí Houskové, která v roli Anděla dále potvrzuje svůj velký talent.

Na repríze 26. dubna bylo plno a (po skutečném závěru opery) diváci nadšeně a dlouho SVÉMU opernímu souboru aplaudovali. Po Edgarovi a Náměsíčné má liberecká opera další titul, který nejen dramaturgicky obohatil repertoár o (prakticky absentující) ruskou operu, ale který rehabilitoval další dílo – jak se ukázalo neprávem opomíjené. A způsobem nastudování má šanci přitáhnout k opeře i mladou diváckou generaci.

***

„Mission impossible“ ve Stavovském aneb v Německu by se to (asi) líbilo

Opera Národního divadla po vynikajícím Titovi a Zahradnici z lásky v režii manželů Herrmannových už druhou sezónu s Idomeneem i Cosi fan tutte klopotně hledá ve Stavovském divadle způsob, jak dnes naplnit mozartovskou tradici v divadle, kde za dirigentským pultem stával Mozart osobně. Nepodařilo to bohužel ani v případě Únosu ze serailu.


Hlavním problémem inscenace je, že se míjí s žánrem komické opery resp. singspielu. Tato Mozartova „německá národní zpěvohra“, kterou proti italské operní nadvládě prosazoval přímo Josef II., na dobově oblíbený turecký námět je kombinací zkoušky lásky, dobrodružného osvobození milované ze zajetí v harému i tématu náboženské tolerance a „splácení bezpráví dobrodiním“, blízké osvícenému reformátorovi, který si operu zadal. Únos ze serailu není prvoplánová buffa, ale ani opera seria, zahrnuje lyrické i vážné momenty a dychtivé vzlety milostné touhy, které ovšem Mozart odlehčil mnohostrannými valéry humoru: od jemné ironie i kousavé parodie přes rozvernou rozjařenost k obhroublé frašce až po hořkou tragikomedii.

Belgický režisér Joël Lauwers a švýcarský výtvarník Etienne Pluss však tento mnohobarevný singspiel jednostranně pojali jako larmoyantně sentimentální truchlohru, v níž se chytají slůvek o snu a pohrávají si, nepříliš čitelně a svévolně, s hranicí skutečnosti a přeludů. Lauwers dosti troufale v rozhovoru navíc tvrdí, že Mozart prý nepracoval na Únosu s takovou hloubkou jako na svých jiných dílech. Na rozdíl od Mozarta, který právě v souvislosti s Únosem ze serailu v onom věčném sporu o vztahu hudby a slova v opeře sebevědomě nastoluje význam hudby v symbióze s textem, zcela proti duchu této Mozartovy umělecké konfese nadřazuje text v jeho doslovném scénickém popisování hudbě.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Únos ze serailu (ND Praha)

 

Vaše hodnocení - Rubinstein: Démon (DFXŠ Liberec)

 

Související články


Reakcí (11) “Operní panorama Heleny Havlíkové (31)

  1. Dlouho jsem nečetl recenzi na operní představení, s níž bych se tak ztotožnil, jako s recenzí Heleny Havlíkové na Únos ze serailu. Ano, v hledišti jsem měl pocit, že dávají Ibsena, Čechova nebo Strindberga. Celá inscenace, bohužel i v hudebním nastudování jinak mého oblíbeného Tomáše Netopila, se míjela s Mozartovou operou a publiku přinesla neskutečné více než tři hodiny (!) nudy! Byl to jeden z nejhorších Únosů, které jsem kdy viděl.

  2. Pokud si před každou větu paní Havlíkové doplníte: „Myslím si, že…“ , pak si řeknete, že každý má samozřejmě právo na svůj názor. A rozdílných názorů by se našlo tolik, kolik bylo diváků v hledišti. Kbybych býval představení neviděl, byl bych patrně tímto hodnocením odrazen. Což ale nenastalo. Naštěstí víme, že i kritici mají své dny a nemusíme na ně vůbec dát. Nezbývá snad nic jiného než si přát, aby pod příští produkcí bylo uvedeno: Režie – Helena Havlíková. To by musel být trhák !

  3. No vidíte, to já bych zase podepsala nejméně tak 3/4 vět z té recenze. Byla jsem dost zklamaná z režie, hlavně druhé půlky. A jen tak mimochodem: Není paní Havlíková narozdíl od Vás pod recenzí podepsaná? To je snad jasné, že to je její názor. A ještě něco: I když nejsem třeba spisovatelka, proč bych nemohla mít názor na to, jak je kniha napsaná? Eva L.

  4. Já mám taky pocit, že jsem ve Stavovském viděla jiné představení. Proč by Únos musel být vždycky jen veselý? A proč by nemohly postavy v závěru "zázračně obživnout", když je to jen ad absurdum dotažené to, co v libretu stejně je – jak v tureckém pašovi proběhne jakýsi záhadný vnitřní a ničím nezdůvodněný obrat od nenávisti k velkodušnosti? Ano, i já mám k režii některé výhrady, ale tak černě jako paní Havlíková to rozhodně nevidím. No, ale jak víme, ani "odborní" kritice mezi sebou se obvykle neshodnou, tak proč by se měl kritik shodnout s divákem :-)
    A ještě dvě poznámky ad Anonymní 10. května 9.14 a Eva L.: Já bych na místě režiséra chtěla někdy vidět kritiků víc, nejen paní Havlíkovou. Prezentují své závěry tak sebejistě, že bychom se třeba něco přiučili – nebo taky ne. :-(
    A pokud jde o to, že knihu může hodnotit i nespisovatel – ano, jistě, může. Ale od recenzenta (nebo v tomto případě kritika) bych čekala víc než dojmologii. Jenže to je, obávám se, tím, že žánr (skutečné) umělecké kritiky jako takový u nás dávno vymřel.
    Ronnie

  5. "…Selim… by se v podání německého činoherce Markuse Boysena mohl s neustále odhalenou hrudí a vilným louděním uplatnit v nějakém béčkovém pornofilmu." – Jak vidno, paní Havlíková se vyzná i v kategoriích pornofilmů, což je mezi operními publicisty zajisté vzácnost. Tedy alespoň doufám:)
    Robert R.

Napsat komentář