Operní panorama Heleny Havlíkové (4)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 18. do 24. října 2010

° Bělohlávkova a Carsenova madridská Káťa s cenou diváků
° Atrakce versus meditace
° Příliš barvotisková ilustrace historie Ruska

***

Bělohlávkova a Carsenova madridská Káťa s cenou diváků

47. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha zná vítěze. Opera se prosadila v kategorii záznamů představení nebo koncertů, zvítězila Bizetova Carmen z divadla své světové premiéry – pařížské Opéry Comique s Annou Catarinou Antonacci v titulní roli a dirigentem Sirem Johnem Eliotem Gardinerem. Tahle inscenace ukazuje pošetilost sporů kolem tradičního a řekněme provokativně nonkonformního přístupu k opeře – jsou inscenace hudebně strhující s promyšleným a propracovaným scénickým vyjádřením a nastudování chabá, mdlá, prázdná. Tahle Carmen nechtěla šokovat, ukázala sílu a svěžest partitury včetně libreta a scénických poznámek – a jasně patřila do té první skupiny.

Při udělení ceny za zachycení pařížské Carmen porota také přihlédla k záznamu Janáčkovy Káti Kabanové stejného přihlašovatele – François Roussillon et Associés. A měla jsem obrovskou radost, že právě tato inscenace Jiřího Bělohlávka a režiséra Roberta Carsena s Karitou Mattilou a Miroslavem Dvorským v rolích Káti a Borise z madridského Teatro Real získala cenu diváků. V zemi, kde je nasazení Janáčkovy opery do repertoáru stále ještě dramaturgickým rizikem. Tato Carsenova režie Káti vznikla původně v roce 2004 pro Vlámskou operu v Antverpách, inscenaci v roce 2006 převzala milánská La Scala (sólisty byli Janice Watson, Štefan Margita a Peter Straka, dirigoval John Eliot Gardiner) a o dva roky později nejprve opera v Kolíně nad Rýnem a právě Madrid. Tato Káťa zůstává stále emocionálně nesmírně sugestivní s vodou a jejím zrcadlením jako základním výtvarným a významovým principem. Nabízí se srovnání s Káťou v pražském Národním divadle: Robert Wilson i Robert Carsen vycházejí z podobného základního východiska – z jednoduché scény založené na měkce barevné světelné proměnlivosti a na výtvarně vytříbených kompozicích při rozmístění postav na jevišti. Zatímco Wilson pohyby postav přísně stylizuje do výtvarných obrazů, Carsen s hlubokým respektem k hudbě a textu se nebojí „ilustrovat“ charaktery a pocity postav a situací v přesném, srozumitelném a divadelně působivém vyjádření. Když Káťa pošle při loučení Borisovi polibek tak, že rukou od úst rozvlní směrem k Borisovi plochu vodní hladiny, která je odděluje, a tyto vlny se zrcadlí na celém zadní horizontu, vyhrkly mi slzy. Je skvělé, když Janáčkova úžasná hudební dramata umocňují takové osobnosti. A musíme se ptát, proč se alespoň Praha nezapojí do tohoto koloběhu osvědčených inscenací, za který se „nestydí“ ani Scala, než aby potácivě hledala za každou cenu vlastní cesty s hodně nezaručeným výsledkem. A proč to musí být zahraniční televizní společnosti, které nám záznam Káti zprostředkují, zatímco Česká televize přičinlivě natáčí muzikál KudyKam a přebere tak leda obstarožního Rigoletta z Mantovy.

Atrakce versus meditace

Struny podzimu si vydobyly, přinejmenším v pražském hudebním světě, pozici inspirativního hudebního festivalu, který už patnáct let neotřele hledá spojnice napříč hudebními, ale i divadelními žánry: základním pojítkem je hudba ve své rozmanitosti, účelu i podobách, ve špičkové kvalitě i výtečném provedení. Tyto konfrontace jsou pro publikum velmi cenné – nabízejí možnost vnímat hudbu nejen jako kulturní zážitek, zábavu nebo umění, ale uvědomit si asociace, které ho běžně při poslechu hudby nenapadnou – například, že hudba je (a zejména ve svých kořenech byla) také formou lidského dorozumívání. Nebo rozmlouvání s přírodou, vesmírem a bohy.

Letošní ročník Strun podzimu v rámci své specifické série neobvyklých vokálních projevů po zemité sardinské vokální polyfonii s kořeny ve 3. tisíciletí před naším letopočtem (Tenores di Bitti) nebo bizarní trojici jódlujících hudebníků (Zvuky domova) tentokrát nabídl skupinu čtyř zpěváků a muzikantů Alash z malého středoasijského státu Tuva. Ovládají tamní tradiční alikvótní hrdelní zpěv, při němž jeden zpěvák dokáže vyluzovat více tónů najednou. Nad základním tónem/melodií (v jednom typu velice hlubokého chraplavého zabarvení) zní současně vyšší alikvotní tóny; z jedněch úst (ale i hlavy a vlastně celého těla) tak vychází vícehlas podmanivého zabarvení, dráždivě se vymykající evropské tradici a připomínající rytmus cválajících koní nebo zurčení vody v horských bystřinách. To vše za doprovodu „syrově“ znějících tradičních smyčcových nástrojů s rytmickou podporou bubnu.

Díky za možnost se seznámit s takto specifickými podobami využití lidského hlasu. Na rozdíl od dřívějších koncertů této série se ale vtíral pocit jakési komerčnosti „atrakce“, kterou Alash prodává zejména po USA, a o kterou je v západním světě ovšem zájem. Nepominutelnými kořeny tuvinského tradičního zpěvu je totiž duchovní rozměr a původ tohoto vokálního projevu, který je jen jakýmsi „vedlejším produktem“ prastaré komunikace s přírodou nebo duchovní meditace. A ta se – „odsvěcená“ podobně jako prostor Českého muzea hudby, kde se koncert konal – kamsi vytratila i pod náporem „vyvolávání“ amerického konferenciéra na mikrofon. Vytržen z tohoto podstatného kontextu se Alash stává spíše jen zábavou až na hranici cirkusového úžasu, analogickou až břichomluvectví. Součástí tištěného programu nebyly texty písní, ale možná je to tak dobře – kdyby publikum vědělo, že některé písně oslavují budovatelský zápal pracujících z doby, kdy Tuva patřila k SSSR, patrně by to nesporný umělecký zážitek poněkud oslabilo. Ostatně i my jsme si prošli obdobím, kdy tradiční folklór byl využit podobně. Tanečnice z Lúčnice byly krásné holky a skvěle tančily – podobně Alash skvěle ba virtuózně ovládá zpěv i původní lidové nástroje. Ale i tak (nebo právě proto?) to byl inspirativní večer.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


7 responses to “Operní panorama Heleny Havlíkové (4)

  1. No jistě, že Boris byl po režijní stránce velmi mizerný. To potvrzuje i kritika V. Dvořáka a H. Havlíkové. Jen V. Drápelová jaksi pod vlivem kamarádství s realizátory přenosů a svého dlouholetého "poblouznění" typu, co je odjinud to pochválím… zase napsala odstavec plný nesmyslů do Mladé Fronty s ukončením 90%.

    Zajímala by mě Ela na text V. Havla.

  2. Souhlasím s paní Havlíkovou ohledně využívání nákupu/koprodukce osvědčených inscenací na špičkové úrovni včetně přístupu ČT k uvádění záznamů z takových představení. Na druhou stranu, diskuze o nedostatečné "národnosti" Národního divadla možná vzbuzují obavy z jejich uvádění.
    Zdeněk Kozlíček

  3. Rozhodně existují ŠPIČKOVÉ operní domy v Evropě, které mají jen svůj vlastní orchestr a sbor a všechno ostatní produkují v koprodukci, včetně toho, že si najímají sólisty. Tím je třeba Barcelona.

    Je to jistá cesta,jak vybřednout z marasmu u nás. Na národovost bych rezignoval. Hrajeme si na ní, ale je mi skutečně jedno, jestli bude Prodaná nevěsta v budově ND nebo ne. Jde mi o přijatelnou kvalitu.
    R.

  4. Proč třeba nemůže ČT vysílat tu Káťu z Madridu? Je to fakt ubohost, co v posledních letech Janeček a jeho lidé v ČT předvádějí, z vážné muziky a opery se nevysílá skoro nic. Na co máme ČT2? Digitalizaci? Proč platíme koncese? Ještě před cca 10-15 lety byla situace o dost lepší.

  5. Dalo by se psát dlouze, ale reaguji na poslední komentáře. Ano, proč ČT na své dvojce opery skoro vůbec nevysílá? Proč se máme pořád dívat na brakové TV inscenace a ubohé show? Tato proslavená Carsenova inscenace by rozhodně měla být v ČT uvedena. Divák by ji tak mohl srovnat s tím ploužením, co předvedl v ND R. Wilson. Někdy si říkám, proč vůbec platím koncesionářské poplatky? Za co? Televizi užívám převážně k přehrávání DVD.
    A ještě k ND. Proč vedení opery neusiluje o Carsena, jednoho z nejlepších světových režisérů současnosti?

Napsat komentář