Operní panorama Heleny Havlíkové (41)

Týden od 12. do 18. září 2011

° Vedlejší ulička Romitelliho operního experimentu
° Brutální maďarskou nahotu i vybroušené ruské herectví v Plzni „převálcovali“ plyšáci z Alfy
° Inspirace na dny příští

***

Vedlejší ulička Romitelliho operního experimentu

Nesmlouvavě hledačský Orchestr Berg uvedl se svým dirigentem Peterem Vrábelem v rámci svého letošního cyklu BERGin2011 v potemnělém suterénním, bývalém plesovém (!) sále klubu Roxy mimo jiné českou premiéru video opery Fausta Romitelliho An Index of Metals (2003). Jde o poslední dokončené dílo tohoto předčasně zemřelého italského skladatele (1963-2004).

Faust Romitelli není první, kdo se rozhodl nahradit živé divadlo předpřipraveným videem a začlenit ho do časově na vteřiny přesně načasované struktury. Za připomenutí stojí „dokumentární digitální video-opera“ Tři příběhy amerického skladatele Stevea Reicha, k němuž kongeniální video „part“ vytvořila jeho manželka, výtvarnice Beryl Korot (kompozice vznikala v letech 1998-2002). U nás je záslužně uvedl na druhém ročníku festivalu Hudební fórum v Hradci Králové Tomáš Hanzlík se svým souborem Ensemble Damian. Steve Reich, zpočátku k opeře značně rezervovaný a nedůvěřivý, ve Třech příbězích přetavil s Korotovou do svébytné zhruba hodinové multimediální performance pro ně klíčové události z počátku, středu a závěru 20. století: katastrofu německé velkovzducholodi Hindenburg při přistávacím manévru po přeletu Atlantiku v roce 1937, pokusné americké atomové výbuchy na atolu Bikini ve čtyřicátých a padesátých letech jako demonstraci ultra sofistikované technologie schopné zničit planetu v prostředí přírodního „ráje“ domorodců donucených k exodu a naklonování ovce Dolly Brity v roce 1997. Hudba, která kromě amplifikovaných hlasů a nástrojů propojuje elektronicky různě upravované hluky, zvuky a slova použitá v obrazu, je založena na repetitivních technikách, statičnosti a cyklických formách (meditace v části Bikini, jakési rondo v Dolly) s jejich obsedancí, naléhavostí, neústupností, tvrdošíjností. Reich ostatně přiznává svou inspiraci Janáčkovými nápěvky mluvy. Pro videoobraz jsou v případě Hindenburgu a dílu Bikini použity dobové dokumenty, v části Dolly pak interview vědců o klonování. Jako „patchwork“ jsou obrazové sekvence v různém tempu multiplikovány, filtrovány, přetvářeny (Bikini do stylu Gouginových obrazů), kombinovány, sestřihávány, znovu a znovu opakovány ve zrychlení i zpomalení, až zastavení. Jistě lze polemizovat, že „příběhy“, které oslovily Reicha, jsou jen jedněmi z mnohých, které zasáhly do novodobého vývoje lidstva a určitě najdeme desítky jiných, které se zase jiným pamětníkům vryly do paměti nebo postihly jejich osudy hlouběji – podstatné ale je, že právě tyto Reicha, významného zakladatele hudebního minimalismu, inspirovaly k vytvoření strhujícího hudebního celku, v němž se mu podařilo navodit sílu „poslední vteřiny“, po jejímž uplynutí se tolik změní. Dal nám pocítit její nevyhnutelnost, děsivost – ale i vznešenost lidského údělu. Takového účinku sžíravé operní meditace odpočítávání na hvězdných hodinách lidstva v kontextech a řádech věcí mezi pokorou a arogancí v jakémsi wagnerovském gesamtkunstwerku s moderními technologiemi Romitelli na tomto světě nedosáhl.

***

Brutální maďarskou nahotu i vybroušené ruské herectví v Plzni „převálcovali“ plyšáci z Alfy

V Plzni včera skončil hlavní program 19. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo, který poskytuje během pěti dnů jedinečnou příležitost seznámit se nejen inscenacemi, které dramaturgická rada festivalu považuje za mimořádné u nás (letos jich bylo devět), ale dává výběrově nahlédnout (v limitech přece jen znatelně menších finančních prostředků) i do produkcí zahraničních, letos po jedné ze Slovenska, Maďarska, Ruska a dvou polských. Na tento prestižní festival jezdím do Plzně už řadu let – „kalibrovat měřítka“. Opera je přece také divadelní žánr, který není a nemůže být izolovaný od ostatního divadelního dění. Do opery v posledních desetiletách pronikli nejen činoherní režiséři, ale hlavně stoupají nároky na hereckou stránku projevu operních pěvců – právě z tohoto hlediska je plzeňský festival užitečným kompendiem aktuálního stavu inscenačních přístupů a herectví. Že režiséři i v opeře hledají i velmi netradiční, ba provokativní výklady klasických oper, je trend už řady let. Velmi zřetelně se ovšem sbližuje i herectví, dnešní nároky na operní sólisty jsou s těmi činoherními nebo muzikálovými naprosto srovnatelné.

Dalšími osobnostmi této dokumentaristické festivalové linie byla dvojice Voskovce a Wericha v inscenaci Národního divadla Brno v režii Jana Mikuláška. V tomto případě forma, Mikuláškova divadelní obrazivost a způsob provedení vysoce převyšovaly vlastní texty korespondence těchto dvou nerozlučných herců a spisovatelů z poválečného období. Jistě nebylo snadné vybírat z množství dopisů – některými probleskují sice osobité komentáře politických událostí ze dvou stran rozděleného světa – a pro Wericha nevyznívaly právě lichotivě, ale mnohem více se blížily průnikům do soukromí celebrit, který zprostředkovávají bulvární média.

Přesto ocituji – pohříchu beze změny – svůj vlastní povzdech z minulého festivalu po Mikuláškově Hedě Gablerové a Divoké kachně: „Škoda, že se tento režisér s velkým citem pro hudbu a tempo-rytmus inscenací dosud neobjevil v opeře. Snad ho nějaký operní šéf osloví s nabídkou, která by Mikuláška zlákala i pro operu.“

V podobném duchu „životopisů celebrit“ se neslo i monodrama M.H.L. slovenské performeky Slávy Daubnerové inspirované životním příběhem manželky Gustáva Husáka Magdy Husákové Lokvencové. Monodrama, doplněné dobovými filmovými dokumenty a fotografiemi, se snažilo velmi oproštěnými divadelními prostředky a s téměř sterilní absencí hodnotících soudů postihnout životní dráhu této ženy – režisérky a herečky, která se svým manželem zažila opojné okamžiky vzestupu k moci i pádu až na dno.

Intimním monologem Emila Háchy – tentokrát ovšem fiktivním s mlčícím protihráčem Tomášem Garykem Masarykem – byla inscenace činohry Národního divadla o tomto protektorátním prezidentovi a rozporuplné postavě českých dějin. V tomto případě autorka textu Milada Součková nevyužívala autentické materiály, ale nahlédla témata smyslu českých dějin, rozhodování vůdců a zrady z vlastní perspektivy. Také výkon Evy Salzmannové jako Háchy v režii J. A. Pitínského dodal této inscenaci širší rozměr stále znepokojivého tázání se.

Mediální pozornost k festivalu přitahovala – do 18 let nepřístupná – dramatizace románu ruského spisovatele Vladimíra Sorokina Led. Maďarské národní divadlo kvůli ní bylo na jedné straně dokonce osočováno z šíření pornografie, režisér Kornél Mundruczó popotahován v parlamentu pro prznění národní kultury, na druhé straně inscenace sklízela prestižní mezinárodní ceny. Jak příznačné! Nejen plzeňský festival, ale i Divadelní festival německého jazyku už v minulých ročnících přinesl řadu inscenací z provokativní ostentativně šokující tzv. cool dramatiky, což byla módní vlna, která zasáhla na konci minulého století hlavně německé divadlo. V těchto inscenacích dominuje hnus, nahota, nejrůznější sexuální zvrácenosti, vulgarismy, brutalita – a depresivní beznaděj. Jakousi pěnou na zbytcích této vlny byla tato inscenace, která kladla otázku, zda skutečná nahota herců a předvádění brutality na jevišti je tím pravým způsobem, jak umocnit Sorokinovy drsně orwellovské vize společnosti nezničitelně řízené přes peripetie nacistických i komunistických koncentráků sektou „vyvolených“, znovuzrozených údery kladiva tunguzského meteoritu. Druhá část, hraná staticky již oblečenými herci, působila vlastně sugestivněji. A ještě poznámka k přijímání Sorokinova Ledu festivalovým publikem. Inscenaci předcházely zvěsti, že půjde o tvrdou pornografii, takže bylo beznadějně vyprodáno. Neuměla jsem si představit, že ve středověku byly veřejné popravy, lámání údů v kole a podobná a ještě horší mučení hojně navštěvovány natěšeným publikem, které popravy vnímalo jako svého druhu divadlo a zábavu. Přiznám, že reakce plzeňského publika na (v tomto případě na jevišti předváděného) násilí a krutosti byly stejného druhu – publikum se smálo na místech, kde se mi chtělo vstát a ten valící se špinavý proud nesmyslné brutality zastavit. Zdá se, že to dnešní publikum se od toho středověkého zase tolik neliší.

Přitom mnohem silnějším obrazem bídy tohoto světa, při kterém mrzl smích na rtech, ačkoli jejími protagonisty nebyli nazí herci v sadomasochistických pozicích, ale „roztomilí“ hebouncí plyšáci, byla inscenace Amberville jednoho z hostitelských plzeňských divadel – loutkového a alternativního divadla Alfa. Pro mě byla jednoznačným vrcholem letošního festivalu. V případě Alfy se tak nestalo poprvé (loňský James Bond). Tento soubor vyniká dlouhodobě zajímavou dramaturgií, která se zdaleka nezaměřuje pouze na dětské diváky, i vynalézavými inscenačními postupy. Způsob, jakým dokázala vyhmátnout divadelní potenciál nedávné novinky osobitého detektivního thrilleru neznámého švédského autora pod pseudonymem Tim Davys v – troufám si říci – kongeniální dramatizaci Marka Pivovara (včetně zakomponování Millerova Krtečka) a režii Radovana Lipuse byl strhující. Roztomilá plyšová zvířátka přiznaně vedená loutkoherci zde v groteskní nadsázce ostře a přesně obnažují mechanismy dnešní společnosti s její účelovou relativizací dobra a zla.

Inscenace Ambervillu jednoznačně prokázala, že krutost, bestialitu a sex lze vyjádřit ryze divadelními prostředky, aniž by se herci museli na jevišti svlékat a nechávat se bezradnými/ambiciózními režiséry/pasáky ponižovat ve své lidské důstojnosti. Ostatně je s podivem, že herci na tyto hry přistupují – připomíná to stále se opakující historky z černých kronik o tom, jak údajná „modelingová agentura“ z dychtivých adeptek nakonec udělá prostitutky. Když se něco podobného děje pod pláštíkem „umění“ za nadšeného hýkaní publika, je to o to více alarmující.

Samozřejmě nejen opera, ale i činohra řeší otázku, nakolik inscenovat klasická dramata tradičně nebo se jim vzdalovat jejich aktualizačními výklady. Také na letošním plzeňském festivalu se jasně ukázalo, že dělící čára není mezi tradičním a moderním, ale mezi energií divadelního sdělování a lopotným „odvyprávěním“ třebas brilantního dramatického textu. Žádná z těchto krajností se na festivalu ale neobjevila – a to ani jako vyslovený propadák, ovšem ani posun, který by bezvýhradně ozřejmil, proč inscenátoři pro své touhy vypořádávat se bolístkami současnosti mermo mocí drancují velké klasiky místo textů, v nichž by nenaráželi na situace, které skřípou. Napsat novou hru je ale zatraceně těžké. A klasici se nemohou bránit. Jak Stroupežnického Naši furianti v bujaře naivistické režii Jana Borny, tak Marberův Dealer’s Choice v režii Jiřího Pokorného mohli těžit z brilantních hereckých výkonů souboru Divadla v Dlouhé, resp. Dejvického divadla. Tento přístup je legalizován spontánní diváckou oblibou (podepřenou i známostí herců z televizních seriálů). Podobně bylo díky až pateticky psychologické ruské herecké škole nastudování Čechovova Strýčka Váni moskevského Vachtangovova divadla důkladným vhledem do bezčasí ruských duší stižených neustálým míjením se. A vedle toho Racek v režii Daniela Špinara v Městském divadle v Kladně vyostřil Čechovovy pochybnostmi zmítané postavy do groteskní karikatury. Ve výraznějším posunu režie Jana Friče se zinfantilizovaný Orestek a jeho sourozenci i „kamarádky“ prohýbali pod tíhou jimi nezaviněných skutků svých rodičů podle Eurípida i dalších dramatických velikánů (Divadlo Na zábradlí). A rockoví dychtivě mlaďouncí Romeo a Julie se bouří v režii Anny Petrželkové proti televizní dechovkové bačkorové kultuře a vypadávají ve stísněném prostoru panelákového obýváku ze dvířek sektorového nábytku (Divadlo Petra Bezruče, Ostrava).

Letos se během festivalu dostalo i na operu. Další hostitelské divadlo – Divadlo J.K. Tyla se prezentovalo – a také skvěle – Verdiho Rigolettem, tedy inscenací, která bude za měsíc soutěžit v mezinárodní operní soutěži Armel. O moderně pojaté inscenaci nastudování dirigenta Ivana Paříka a maďarského provokativního režiséra Róberta Alfödiho, který ovšem v opeře notně zkrotl, jakkoli se snaží na tragickém příběhu královského šaška obnažit skupinovou dynamiku kolaborace s režimem (více Operní panorama ze 24. května 2011 – najdete zde). Tentokrát se do ní zapojili už i zahraniční sólisté, kteří si vyzpívali možnost účinkování v náročném mezinárodním konkurzu. Jak výkon maďarské sopranistky Ildikó Szakács jako Gildy, tak francouzského tenoristy Paula Gaublera v roli Vévody ukázali, že konkurence musela být vysoká. Plzeňská opera se představila inscenací, kterou by se mohlo chlubit pražské Národní divadlo.

***

Inspirace na dny příští

Ve čtvrtek 22. září bude zahájen festival Musica Holešov, a to na zámku scénickým provedením Händelovy opery Acis a Galatea.

INdex – video-opera
Michal Nejtek: Heart in Darkness
Josef Berg: Snění
Fausto Romitelli: An Index of Metals psychedelická video-opera
Gabriela Vermelho – zpěv
Orchestr BERG & dirigent Peter Vrábel
13. září 2011 klub ROXY Praha

www.berg.cz

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Režie: Róbert Alföldi
Dirigent: Ivan Pařík
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Scéna: Karel Glogr
Kostýmy: Anni Füzér
Mezinárodní festival Divadlo 2011
18.září 2011 Velké divadlo Plzeň

www.festivaldivadlo.cz

 

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava