Operní panorama Heleny Havlíkové (42)

Týden od 19. do 25. září 2011

° Acis a Galatea, genius loci holešovského zámku a osvícení radní
° Vhled do operní dramaturgie sezony 2011/12
° Inspirace na dny příští

***

Acis a Galatea, genius loci holešovského zámku a osvícení radní

Druhý ročník festivalu Musica Holešov zahájila Händelova opera Acis a Galatea v provedení The Czech Ensemble Baroque Orchestra and Choir s dirigentem Romanem Válkem v režii Jany Janěkové. Raně barokní holešovský zámek vytvořil pro uvedení právě této Händelovy pastorální opery podle jednoho z příběhů 13. knihy Ovidiových Metamorfóz (Proměn) spřízněný prostor, blízký baroknímu venkovskému sídlu Cannons vévody z Chandosu, kde bylo v létě roku 1718 toto Händelovo dílo na anglický text poprvé uvedeno – podle tehdejší tradice ovšem pravděpodobně na venkovních terasách s výhledem do parku. Jedním z libretistů této opery, označované někdy také jako serenta, masque nebo pastorala, je i spoluautor parodické Žebrácké opery John Gay. Händel chtěl v Acisovi a Galatee dozajista vyhovět svému chlebodárci a navázal na tradici anglických pastorálních oper, jak byla pěstována – v opozici proti importované italské opeře – právě v Cannons nebo v londýnském divadle Drury Lane mimo jiné Händelovým také německým kolegou Johannem Christophem Pepuschem. A cítíme tu zřetelnou spřízněnost s o třicet let starší Purcellovou Didonou a Aeneem. Ještě připomeňme, že umělecky mnohokrát ztvárněný dojemný příběh z řecké mytologie zhudebnil v roce 1686 jako „heroickou pastorálu“ o prologu a třech dějstvích Jean-Baptise Lully a v roce 1708 ve formě zarzuely španělský barokní skladatel Antonio de Literes.

Dirigenta Romana Válka a jeho soubor, který založil v roce 1998, sleduji už řadu let, zejména jejich působení v rámci Hudebního festivalu Znojmo, kde vystupují jako rezidenční orchestr. Jejich nastudování právě Acise v roce 2005, Haydnova Světa na měsíci, Purcellovy semiopery Král Artuš nebo dokonce letošní znovuobjevení opery Montezuma Josefa Myslivečka je v našich podmínkách mimořádné a jedinečné. V kontextu těchto jejich inscenací považuji holešovské znovuuvedení Acise – v dnes nejčastější verzi o dvou dějstvích, ve které první akt uzavírá radostný sbor oslavující lásku Acise a Galatei a druhý ve zcela odlišném výrazu otevírá sbor varující milence před žárlivým obrem – za stylově nejčistší a nejpropracovanější produkci tohoto souboru. Rozlehlý slavnostní sál holešovského zámku s příjemným dozvukem pro ni vytvářel příznivý prostor i akusticky.

Christoph Genz (Acis), Marek Olbrzymek (Damon)

Jakkoli Acis a Galatea neklade na sólisty extrémní technické nároky, jak je známe z neapolské opery seria (Acise a Galateu už v Händelově době uváděli i amatéři), interpretace této opery je zrádná svou průzračností. A zejména brilantní hobojové party, které jsou v řadě hudebních čísel koncertantní, vyzněly ve vzletných a živých tempech excelentně. Jakýmsi „poznávacím znamením“ orchestru a sboru Czech Ensemble Baroque, který vychází ze současného trendu historicky poučené interpretace, je elán, nadšení, esprit, na hony vzdálený nějaké suchopárné muzeální nudě. Z jejich inscenací jiskří energie, která se s neodolatelnou nakažlivostí šíří mezi diváky. Přenesla se i na ty holešovské, kteří ve zcela zaplněném sále vytvořili nádhernou atmosféru a odměnili účinkující spontánním potleskem. Zatímco ústecká radnice krátkozrace škudlí na opeře několik milionů, aby desítky dalších vyhodila za předražené lavičky v parku, v Holešově mohou být hrdí na své osvícené vedení dvanácti tisícového městečka mezi Hanou a Valašskem, kterému se podařilo nejen zrekonstruovat stavbu zámku, ale také oživit hudební a divadelní tradici rodu Rottalů pořádáním festivalů i dalších koncertů během roku na špičkové úrovni s takovými interprety, jako je Magdalena Kožená, Baborák Ensemble nebo Collegium 1704. Zdá se, že umělecký garant těchto aktivit, klavírista a holešovský rodák Karel Košárek, vzal resuscitaci holešovského genia loci za správný konec. Do Holešova se také přestěhovala Letní škola barokní hudby, workshop zaměřený na provádění vokálně-instrumentálních děl především barokních, kterou pořádá právě Válkův Czech Ensemble Baroque o.s.

Volba sólistů přesně odpovídala celkovému pastorálnímu pojetí s jeho křehkou idyličností, ale i mladistvou rozverností, škádlením a dychtivostí, kterou by dramatičtější pojetí, jak ho například uplatnil na své nahrávce Neville Marriner, spíše poškodilo. Německý tenorista Christoph Genz mohl jako Acis uplatnit své rozsáhlé zkušenosti s barokní hudbou, zejména Bachovými kantátami. A polská sopranistka Anna Mikolajczyk byla pěvecky i představitelsky něžnou nymfou se střídáním půvabné zamilovanosti, dovádivé radosti i lamenta nad ztrátou milovaného Acise, které ovšem vyústí v měkkém larghettu do Acisovy proměny v čistou říčku. A do tohoto pojetí se strefili i basista Marián Krejčík jako žárlivý jednooký kyklop Polyfemus i tenorista Marek Olbrzymek v roli Damona. Ten navíc obdařil tohoto Acisova zkušeného přítele jemně ironickým humorem, s nímž komentuje Acisovo milenecké vzplanutí. Ocenila jsem také střídmou a velmi vkusnou ornamentiku da capo árií.

Nápad režisérky Jany Janěkové doplnit zpívající dvojici Acise a Galatei jejich tanečními dvojníky nepůsobil násilně nebo jako východisko z nouze, aby se oživilo opakování v da capo áriích. Choreografie Hany Litterové ve skvělém provedení Jany Přibylové a Ondřeje Martiše souzněla s upřímností lásky pastýře a nymfy. Nápad se také zúročil v závěru, když umožnil scénicky ztvárnit proměnu Acise, na kterého obr Polyfemos vrhne balvan, v čirou říčku, symbolizovanou právě tanečním Acisem. A sbor coby naivisticky oddané stádečko oveček a beránků dodal inscenaci nejen vtip, ale také lahodně znějící souzvuk báječně sezpívaných hlasů. Jen těch neklidných, až pouťově působících světelných efektů, by bývalo stačilo méně – jakkoli úvodní spodní nasvícení mnoharamenných křišťálových lustrů, které vrhaly na strop hru odlesků a stínů působilo efektně.

Christoph Genz (Acis), Marián Krejčík (Polyphemus)

***

Vhled do operní dramaturgie sezony 2011/12

Našich – stále ještě deset – souborů plánuje na sezonu 2011/12 celkem 33 inscenací, což je počet, který se ustálil během posledních let. Nejvíce premiér připravuje ostravská opera – pět scénických a jednu koncertní a opera brněnská – čtyři scénické a jednu koncertní produkci. Obě divadla – to ostravské pod vedením Jiřího Nekvasila a brněnské řízené Danielem Dvořákem – pokračují v neotřelé dramaturgii, s níž objevují nebo připomínají významné opery, které přitom u nás dlouhodoběji v repertoáru divadel absentují. V Ostravě po Giordanově Fedoře a Hindemithově Cardillacovi, které patřily k vrcholům loňské sezóny, na tuto linii v této sezoně navazuje neprávem opomíjená Dvořákova Armida a Stravinského Život prostopášníka. Dalším ostravským titulem je Gounodova opera Romeo a Julie, kterou u nás proslavila především Bednárikova inscenace v Národním divadle.

K dramaturgickým zajímavostem v rámci světového operního repertoáru v našich souvislostech dozajista patří i dvě velké romantické opery – Borodinův Kníže Igor a Ponchielliho Gioconda, které připravuje plzeňská opera. Méně známou Bizetovu operu – exotické Lovce perel – připomene opavský operní soubor, který také netradičně zkombinuje motiv žárlivosti v Mascagniho Sedláku kavalírovi s jednoaktovou romantickou operu Sergeje Rachmaninova Aleko podle Puškinovy předlohy. Pozornost si určitě zaslouží brněnské uvedení Straussovy Elektry. Státní opera představí poslední operu Carla Marii von Webera Tři Pintové, kterou dokončil Gustav Mahler a v roce 1888 v této budově, tehdejším Novém německém divadle také nastudoval. A dvacáté výročí svého založení chce Státní opera Praha připomenout alespoň koncertně dnes u nás zřídka uváděn ou Thomasov u Mignon. Liberecká opera zvolila pro provedení Weberova Čarostřelce méně obvyklou Berliozovu úpravu se zpívanými recitativy. Jako jediné kamenné divadlo v této sezóně se vrátí do předklasického období a uvede Gluckovu operu Orfeo a Euridice v původní italské verzi (premiérované ve Vídni v roce 1762). S vyhraňováním žánru muzikálu a jeho interpretačními nároky je zřejmé, že pro tzv. velkou operetu jsou dnes disponovanější spíše operní, než muzikálové soubory. O tom svědčí i zařazení Offenbachovy exotické opery-bouffe Perikola do repertoáru brněnské opery.

Objeví se i dvě české premiéry: Národní divadlo představí Glorianu Benjamina Brittena a brněnská Reduta se stane prostorem pro adaptaci Mozartovy Kouzelné flétny, tak jak ji pro dětské diváky zpracoval současný německý skladatel Eberhard Streul. Ovšem titulů zaměřených na děti se v letošní sezoně objeví celá řada: ostravská opera zařadila do svého repertoáru osvědčeného Brittenova Kominíčka a opavská Humperdinckovu wagnerovskou Perníkovou chaloupku. Pražské Národní divadlo si přímo objednalo u Marka Ivanoviče novou dětskou operu: Čarokraj podle románu Gerryho Durrella Mluvící balík.

Jinak se ovšem do uvádění českých novinek naše divadla příliš nehrnou. Z těch soudobých letos vlastně už zazněla Ruleta autorské dvojice Zdeněk Merta – Stanislav Moša; kvůli rozpočtovým škrtům ji nakonec alespoň koncertně uvedla brněnská opera. Ale ani česká klasika se neobjevuje právě často. Ze Smetanových oper letos nebude uvedena žádná, z Janáčkových pouze koncertně Věc Makropulos v Ostravě. Ovšem hojně se dostane na Dvořáka, jehož opery nastudují naše divadla hned pětkrát – kromě již zmíněné ostravské Armidy připravují jeho nejznámější Rusalku v Ústí a v Brně, Národní divadlo počátkem října uvede Jakobína a Olomouc Čerta a Káču.

Ani letos se nic nemění na tom, že v dramaturgické nabídce našich stálých operních divadel opět převažují opery italské ve výběru divácky osvědčených titulů, který tentokrát ještě redukuje několikeré opakování stejných titulů ve více divadlech. Nápoj lásky zazní v Olomouci i Plzni, Komedianti dokonce třikrát v Budějovicích (kde se do Metropolu v říjnu přenese inscenace z Otáčivého hlediště, samozřejmě už bez Josého Cury), v Ústí nad labem (v kombinaci s Giannim Schicchim) a ve Státní opeře – zde tradičně se Sedlákem kavalírem, který bude tvořit část večera také v Opavě – jak už jsem uvedla – s Rachmaninovým Alekem. Když už jsme u vícerého uvedení téhož titulu – diváci budou mít možnost porovnat pojetí Mozartova Dona Giovanniho – plzeňské nastudování v režii Zbyňka Brabce s režijním pojetí tandemu Skutr v pražském Stavovském divadle.

***

Inspirace na dny příští

První premiérou letošní sezony olomoucké opery bude v pátek 30. září Donizettiho Nápoj lásky v hudebním nastudování Tomáše Hanáka a v režii Oldřicha Kříže. V hlavních rolí alternují Elena Gazdíková a Barbara Sabella jako Adina, Ondřj Koplík a Jakub Rousek v roli Nemorina, Jakub Kettner a Filip Tůma jako Belcore a Jiří Přibyl, resp. David Szendiuch – Dulcamara.

V rámci cyklu koncertů FOK věnovaných staré hudbě představí mužský vokální kvartet ENSEMBLE STIMMWERCK, který se specializuje na historicky poučenou interpretaci renesanční hudby. V kostele sv. Šimon a Judy uvede v úterý 27. 9. 2011 od 19:30 program Hudba Lutherovy doby – duchovní tvorba Ludwiga Senfla.

Musica Holešov
Georg Friedrich Händel:
Acis a Galatea
Dirigent: Roman Válek
Režie: Jana Janěková
Sbormistr: Tereza Válková
Choreografie: Hana Litterová
Světla: Arnošt Janěk
The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir
Koncertní mistr: Elen Machová
Basso continuo: Monika Knoblochová – cembalo, Marek Štryncl – violoncello
Premiéra 22.září 2011 hlavní sál zámku Holešov

Galatea – Anna Mikolajzcyk / Jana Přibylová (tanec)
Polyphemus – Marián Krejčík
Acis – Christoph Genz – tenor / Ondřej Martiš (tanec)
Damon – Marek Olbrzymek

www.musicaholesov.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Text aktualizován 28.9.2011
foto Musica Holešov