Operní panorama Heleny Havlíkové (43)

  1. 1
  2. 2

Týden od 26. září do 2. října 2011

° Očistná lázeň renesanční vokální polyfonie
° Vesničko má italská… v Olomouci
° Inspirace na dny příští

***

Očistná lázeň renesanční vokální polyfonie

Mnichovský mužský vokální kvartet Stimmwerck, který se specializuje na hudbu renesance, vystoupil 27. října v rámci komorního cyklu FOK v kostele sv. Šimona a Judy s programem Hudba Lutherovy doby.

Podobně jako je plzeňský Mezinárodní festival divadlo příležitostí pro kalibraci divadelních, tedy i operních měřítek a Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha koncentrovanou nabídkou záznamů operních inscenací z celého světa (letošní ročník začíná zanedlouho, v sobotu 15. října), jsou různé „neoperní“ podoby zpěvu životadárným zdrojem pro poznání možností lidského hlasu, inspirací pro způsoby nakládání s ním a v neposlední řadě i měřítkem kvalit interpretace. Kombinace výlučně mužských hlasů, která přitom obsáhne celé spektrum od basso profondo po sopránové, v tomto případě kontratenorové, má zvláštní kouzlo – ať už z poslední doby připomeneme vystoupení amerického mužského komorního sboru Chanticleer loni v Rudolfínu nebo strhující britské pěvecké kvarteto Hilliard Ensemble na letošním Pražském jaru v Goebbelsově scénickém koncertu I Went To The House But Did Not Enter – Šel jsem do domu, ale nevstoupil.

Základem interpretace vokálního kvartetu Stimmwerck je stejně jako u souborů Chanticleer a Hilliard Ensemble spolehlivá intonační přesnost, stmelená jednolitost, sezpívanost, zvuková vyváženost. A ona zvláštní barevnost díky specifickému zvuku kontratenorové polohy, v níž je slyšitelný mužský základ. Právě renesanční vokální polyfonie je hudební styl, kde mohli kontratenorista Franz Vitzthum, tenoristé Klaus Wenk a Gerhard Hölzle a basbarytonista Marcus Schmidl tyto přednosti výborně uplatnit.


Program ani ne hodinového koncertu byl monotématický a tvořily jej duchovní skladby Ludwiga Senfela. Tento žák Heinricha Isaaka rozvinul během svého působení v Německu na dvoře císaře Maxmiliána I. a bavorského vévody Viléma IV. renesanční vokální polyfonii frankovlámského stylu první poloviny 16. století, v době, kdy opera teprve čekala na své zrození. Všech šest částí ordinaria parodické mše Nisi Dominus na text 127. žalmu– ve smyslu Není-li Bůh s námi, naše úsilí je marné – bylo proloženo motety na žalmové texty. Kostel sv. Šimona a Judy s delším dozvukem tvořil pro soustředění na umné předivo hlasů této duchovní hudby skvělý prostor. V kontextu operním to byl takový hluboký ponor do kontemplace a očistné lázně zvukové homogenity, plastičnosti a příklad, jak lze hudbou vyjádřit její duchovní dimenzi.

***

Vesničko má italská… v Olomouci

Olomoucká premiéra Donizettiho Nápoje lásky byla po vytříbeném pěveckém sladění Stimmwercku po hudební stránce hodně prudkým zlomem. Donizetti patří k mistrům belcanta, tedy pěveckého stylu založeného především na kantabilní linii lehce plynoucího hlasu a na brilantní technice. Hudební nastudování Tomáše Hanáka se ovšem s tímto stylem i žánrem gioccoso míjelo – orchestr hrál hřmotně, těžkopádně, rytmicky nepřesně. A podobně ani pěvecké výkony sólistů pomíjely delikátní frázování, dynamickou rafinovanost, flexibilní artikulaci či zvukovou lahodnost, které dělají belcanto belcantem.

Olomoucké nastudování zachraňovala režie Oldřicha Kříže. Tento barytonista nezapře, že jako sólista je i vynikající herec a divadelník každým coulem. V případě Donizettiho Nápoje lásky, který má díky své melodičnosti a jednoduchému přímočarému příběhu o lásce se šťastným koncem zajištěnou diváckou přitažlivost napříč generacemi, se nepachtil se za nějakým hlubokomyslným poselstvím, ale podařilo se mu rozehrát perlivou komedii ve stylu vesničko má italská, abychom parafrázovali známý Menzelův – Svěrákův film. A rozesmál premiérové diváky, což v opeře není ani snadné, ani běžné.


Kříž své pojetí založil na vtipném vypracování charakteristik postav a jejich vztahů; podařilo se mu dosáhnout toho, že i sólisté, kteří nejsou nadáni zvláštním hereckým talentem, přestali být topornými figurami, ale najednou doslova ožili jako svérázné lidské typy. Původní příběh bohaté majitelky statku Adiny, kterou platonicky miluje nesmělý stydlivý chudý rolník Nemorino, než se mu podaří ji s pomocí domnělého elixíru lásky získat, se odehrává v Donizettiho době počátku 19. století, Oldřich Kříž přesadil do současné vesnice řekněme konce 20. století. Adina Eleny Gazdíkové je v ní okouzlující i podnikavou majitelkou cukrárny, zamilovaný Nemorino Milana Vlčka je trochu trouboidní traktorista v džínové bundě, kostkované košili a montérkách s kšandami – a sluchátky proti hluku (které si občas rádi půjčí i ostatní, když se jim zrovna nechce něco slyšet nebo někoho poslouchat). Velitele Belcora v podání Filipa Tůmy a jeho posádku v maskáčích anoncuje nejprve dálkově ovládaný malý tančík (který se skvěle uplatní i jako messenger v případě květin pro Adinu nebo smlouvy a peněz pro Nemorina) a vzápětí najede hlaveň a přední část tanku ve skutečné velikosti. Jen není úplně jasné, proč má tento vojenský velitel vlasy, které evokovaly spíše zarostlého bezdomovce. Mastičkář Dulcamara, na premiéře Jiřího Přibyla, opanuje vesnici jako protřelý kolotočářský boss. Křížovi se podařilo komedii okořenit také tím, že udělal z Adininy kamarádky Gianetty, jež je v jiných inscenacích většinou jen tak do počtu, tlustou, trochu zakomplexovanou holku, která je v Adinině cukrárně pečená vařená a hltá nejen jeden dort za druhým, ale i Kámasútru, kterou Adina před dotěrnými zraky sousedů a hlavně sousedek ve své úvodní árii „přeznačkuje“ na příběh o Tristanovi a Isoldě. Kříž zalidnil vesnici přesně vystiženými typy – starostlivou maminou, horlivou pracantkou, nesmělým nemehlem, oddanou manželkou, koketním diblíkem i prudérní, ale o to zvědavější jeptiškou. Ocenění zaslouží i to, že Oldřich Kříž dokázal nejen dynamicky rozehrát situace tak, že nápad stíhá nápad, ale má také cit pro hudbu s jejími kontrasty, když lyrické pasáže dokázal patřičně zklidnit.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Nápoj lásky (MD Olomouc)

 

Související články


Reakcí (6) “Operní panorama Heleny Havlíkové (43)

  1. ad Olomoucký Nápoj lásky: NAPROSTO NAPROSTO NAPROSTO souhlasím s textem paní Havlíkové. Poprvé se mi stalo, že mi "bere slova z úst".
    "i sólisté, kteří nejsou nadáni zvláštním hereckým talentem, přestali být topornými figurami, ale najednou doslova ožili jako svérázné lidské typy." – To je přesné.
    Představení se mi moc líbilo, bavil jsem se od začátku do konce, nelíbil se mi jen zpěv pana Milana Vlčka (árie hrůza, ansámbly nějak šly).
    Rozhodně doporučuji jít na toto představení, a Vám, paní Havlíková, moc děkuji a cením si Vaší práce.
    Giuseppe di Opava

  2. Paní havlíková, moc Vám gratuluji k včerejšímu vystoupení v televizi. Jenom je škoda, že nějak nejsme připraveni na tu nebetyčnou aroganci, kdy Vám pan ministr podsouval, že nejste odbornice na ekonomiku. On pravděpodobně se svým vzděláním ano. Nikdo z nás není tak neslušný, aby mu řekl, že návštěva divadelního představení neudělá z člověka odborníka, tak jako návštěva zubaře z Vás neudělá odborníka přes plomby. Bohužel pan ministr pravděpodobně zmizí v propadlišti dějin / jako řada jeho předchůdců, jejichž jména bychom asi těžko dávali dohromady/ ale škody, které může v kultuře napáchat mohou být nenahraditelné.

  3. no mně taky zpěv pana Vlčka nesedí:), ale už jsem si říkala, že jsem divná, diváci mu na premiéře velice tleskali.
    škoda, že paní Havlíková nenapsala o představení víc ze svých dojmů ohledně pěveckých výkonů jednotlivých pěvců, asi se jí někdo musel líbit víc, někdo míň, ale to se už nedočteme:(

  4. To je zajímavé, pan Vlček tu urážen být může, kritizovat autory se však nesmí a příspěvky jsou smazány. Co třeba takhle: někteří recenzenti vůbec dost často nehodnotí, jak zpěváci zpívají, asi na to ani nemají. Nabízí se otázka, zda mohou zpěv v estetických kategoriích hodnotit, když se neumí ani vkusně obléknout.

Napsat komentář