Operní panorama Heleny Havlíkové (46)

Týden od 17. do 23. října 2011

° Druhý Český Křišťál na letošním 48. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha
° Bartoli a Kožená – báječná pestrost přístupů k barokní opeře
° Sir Willard White a naše robesonovské konotace
° Ostravský Cardillac i v Praze potvrdil svoji aspiraci na inscenaci roku
° Inspirace na dny příští

***

Druhý Český Křišťál na letošním 48. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha

Zaměříme-li se pouze na kategorii Hudba na obrazovce se záznamy oper i dalších žánrů hudebního divadla nebo koncertů, ocenění Rigoletta z Mantovy, kterého mohli diváci u nás už vidět v České televizi během přímého přenosu loni v září a také v operních přenosech do kin, může působit poněkud překvapivě. Zejména při porovnání se záznamy mnoha jiných oper, které byly mezi téměř stovkou pořadů ze dvadvaceti zemí při současném boomu nového fenoménu posledních let – přímých přenosech divadelních představení do kin. Atraktivní nápad Andrei Andermanna vysílat operu jako živý televizní přenos v reálném prostředí a reálném čase zapůsobil objevitelsky před téměř dvaceti lety s Toskou z Říma a pak ještě před jedenácti lety s Traviatou z Paříže. Rigoletto je už „jen“ dalším (jakkoli technicky stále komplikovaným) zopakováním tohoto principu. V tomto případě ovšem s otazníkem, nakolik je renesanční Mantova skutečně tím autentickým prostorem, protože předlohu Victora Huga Král se baví sem Verdi a jeho libretista Francesco Maria Piave přenesli až pod tlakem rakouské cenzury. A vlastní pojetí Rigoletta připomínalo spíše sentimentální telenovelu; ovšem se skvělým pěveckým obsazením v čele s Plácidem Domingem v titulní roli. (Podrobné hodnocení Rigoletta z Mantovy na základě přenosu do kina najdete v Operním panoramatu 15. 2. 2011 zde.)

***

Bartoli a Kožená – báječná pestrost přístupů k barokní opeře

Jen s odstupem několika málo dnů se v Praze představily dvě mezzosopranistky koloraturního oboru a světového renomé, k jejichž doménám patří barokní opera s její hýřivostí afektů i mimořádnými technickými nároky na virtuózní belcanto. Po Cecilii Bartoli v Rudolfinu s programem Sacrifcium sestaveným z árií psaných pro kastráty (podrobnější hodnocení najdete v Operním panoramatu 18. 10.2011 zde) zakončila Magdalena Kožená dvěma koncerty v pražském Národním divadle své letošní turné, pro které sestavila mix ze svých dvou dřívějších nahrávek árií z oper Antonia Vivaldiho (Griselda, Farnace) a oper a oratorií Georga Friedricha Händela (Theodora, Joshua, Ariodante, Hercules).

Třebaže se Bartoli i Kožená věnují stejnému pěveckému oboru na základě propracované znalosti dobové interpretační praxe a ani jedna z nich nevládne hlasem větší mohutnosti, rozdílnost jejich naturelu, vystupování i přístupu je nádherným zážitkem z nekonečného bohatství a rozmanitosti interpretace hudby. Na koncertě obou sólistek dokonce zazněla jedna z nejslavnějších Händelových árií – Kožená ji zpívala jako přídavek ve verzi Lascia ch’io pianga / Nech mne oplakávat z opery Rinaldo, Bartoli pak Lascia la spina / Nevšímej si trnů z opery Il trionfo del tempo. Naštěstí se tu neměří kdo rychleji, kdo výše, ale je na posluchači, které pojetí mu je bližší. Zejména v barokní opeře jsou možnosti interpretace natolik bohaté a otevřené, že přístupy obou těchto zpěvaček (a nejen jich) mohou vzkvétat paralelně. (Ostatně zanedlouho, 10. listopadu, završí ve Stavovském divadle letošní festival Struny podzimu koncert další specializované barokní mezzosopranistky Vivici Genaux.)

Cecilia Bartoli je oslnivě zářící muzikantský živel, ze kterého tryskají erupce energie (v recitálu s deseti áriemi a dvěma přídavky). Vedle této až bakchantské dravosti a italského temperamentního „komediantství“ Moravanku Koženou charakterizuje spíše apollónská ušlechtilost, decentnost, niternost (v programu s šesti áriemi a třemi přídavky). Kožená se prezentovala opět jako precizní profesionálka, která svou pěveckou kariéru buduje promyšleným tříbením svých možností i limitů. Je zřejmé, že její hlas přece jen nabyl na intenzitě, plnosti, barevnosti, i dynamické plastičnost, takže se jí dařilo odstínit kontrasty dramatičtějších árií se „srdcem rozervaným tisícerým soužením“ nebo s obrazy pronásledování Líticemi vedle odlehčenějších, jásavějších po tklivě bolestné až trýznivé afekty temného žalu, ledové krve, kročejů do náruče smrti. Kožená znovu potvrdila, že síla její interpretace je založena na intenzitě schopnosti „povídat“ si s posluchačem ve spíše intimním rozměru (který ovšem nepotřebuje její snahy o uhrančivé poulení očí) a jemně prolínat, proplétat mnoho vrstev významů textu a výrazu hudby. Zatímco Bartoli si publikum podmaňuje, zmocňuje se ho až dobyvatelsky, Kožená nabízí komorní, důvěrný rozhovor.

Četnost koncertů Magdaleny Kožené u nás se sympaticky zahušťuje; každý je stále vnímán jako mimořádná událost. Platí to i pro její händelovsko-vivaldiovský program a teprve třetí vystoupení v Národním divadle. Věřme, že se vedle sólového recitálu dočkáme i toho, že Kožená u nás nastuduje roli v rámci operní inscenace.

***

Sir Willard White a naše robesonovské konotace

Díky neotřelé dramaturgii festivalu Struny podzimu jsme měli příležitost setkat se s uměním jednoho z předních světových basbarytonistů – Sirem Willardem Whitem, který je už čtyřicet let sólistou tak prestižních operních scén, jakými jsou newyorská Metropolitní opera, londýnská Královská opera, milánská Scala, Pařížská národní opera. White na nich vystupoval i v mnoha českých rolích, jako Dvořákův Vodník, kněz Fotis v Martinů Řeckých pašijí a především v Janáčkových operách jako Gorjančikov (Z mrtvého domu), Revírník (Příhody lišky Bystroušky) nebo Jaroslav Prus (Věc Makropulos).

V Praze uplatnil svůj osvědčený (a na nahrávce zachycený) dlouholetý projekt, kterým vzdává hold svému idolu, charismatickému černošskému zpěvákovi, herci, spisovateli a bojovníku za lidská práva i nositeli Leninovy ceny míru Paulu Robesonovi (1898-1976).

Dá se porozumět tomu, proč je právě radikální aktivista a syn amerických otroků Robeson se zásadově proklamovaným postojem za rovnost lidí proti útlaku a segregaci Whiteovi, který pochází z chudé jamajské rodiny, tak blízký – samozřejmě i díky podobně hluboko posazenému hlasu. Nahlíženo ovšem naší zkušeností: White jistě může jen obtížně pochopit, že Robeson byl, stejně jako celá řada dalších západních intelektuálů a umělců, obratně zneužit sovětskou propagandou coby typický leninský „užitečný idiot“ k agitaci pro sovětský totalitní režim. Není jistě vinou Robesona, že propagandě podlehl – stalo se to i mnohem zkušenějším západním intelektuálům. Paradoxem je, že zatímco v USA byl Robeson pro své „protiamerické“ aktivity v rozhlase zakázán až do konce sedmdesátých let, u nás ho v té době poslouchalo každé školou povinné dítě; v roce 1949 byl i hostem Pražského jara a na jeho podmanivý zpěv o údělu přístavních dělníků na Missisipi si jistě mnozí z nás pamatují právě pro nezaměnitelnou barvu jeho basbarytonu, dostupnou jen rodilým černochům. Jistě nelze po Willardu Whiteovi, který se věnoval celý život hlavně opernímu oboru, požadovat, aby všem těmto souvislostem rozuměl. Se svým hlasovým idolem Robesonem se navíc nikdy osobně nesetkal a je otázka, jak by si s ním – coby aristokrat v roce 1995 oceněný řádem britského impéria komandér (CBE) s právem užívat titul Sir – porozuměl v politických postojích.

Je otázka, zda pro první představení pěveckého umění Willarda Whitea v Praze byl byl robesonovský projekt tou ideální volbou. Navíc směsice spirituálů, písní z muzikálů včetně Robesonovy slavné interpretace Ol‘ Man River (Missisippi) a dalších z jazzu vycházejících písní, ale i burlacké Ej uchněm, ba dokonce do písně Jdu domů převedeného slavného tématu z Larga Dvořákovy Novosvětské byla pestrá až příliš. Možnost poslechnout si Whitea v českém repertoáru, se kterým má takové úspěchy, by byla určitě zajímavější. Barva Whiteova hlasu je ovšem unikátní a možnost užít si „koupele“ v jeho čokoládově sametovém basbarytonu jedinečná.

***

Ostravský Cardillac i v Praze potvrdil svoji aspiraci na inscenaci roku

Součástí letošního Festivalu ostravských divadel 20. – 23. října v Praze, kterým se Ostrava už podruhé v Praze prezentuje jako severomoravská kulturní metropole, bylo i představení opery Cardillac Paula Hindemitha, která měla premiéru v Dvořákově divadle 23. června. Třebaže má Národní divadlo moravskoslezské mnoho možností, se kterou ze svých velice zdařilých inscenací se blýsknout v Praze (z poslední doby Fedora, Bohéma, ale i starší Carmen nebo Její pastorkyňa), právě volba Cardillaca byla přesná. Ovšemže i odvážná – například pražské Národní divadlo tento základní titul operní literatury 20. století dosud nikdy neuvedlo!

Celý tým s dirigentem Robertem Jindrou a režisérem Jiřím Nekvasilem zopakoval úspěch premiéry. Nad rámec hodnocení v Operní panoramatu 28. 6. 2011 (najdete zde) doplňme, že Ostravští předvedli, že dokonce mají rovnocenné alternace některých rolí, když vedle suverénního Jacka Straucha (Cardillac), WeiLonga Taa (Důstojník), Luciana Mastra (Kavalír) a Zuzany Švedy (Dáma), sólistů ostravské první premiéry, se v pražském představení zejména pěvecky prosadila Dana Burešová svým plným sopránem jako Cardillacova dcera i basista Martin Gurbaľ jako obratný šejdíř při obchodování se zlatem.

I před zaplněným Stavovským divadlem zazněla obtížná Hindemithova partitura s její spletitou strukturou polyfonních postupů a forem po hudební stránce na vysoké úrovni. V psychothrilleru o tajemném vrahovi, který zabíjí všechny, kteří si od něho koupili jeho šperk, se na tomto základě podařilo vystihnout dusivou atmosféru strachu i fanatismus plebejského davu v kontrastu s elegancí a noblesou dvorské společnosti. V až do extrému vyhnané poloze inscenátoři obnažili téma, které například tolik zajímalo Milana Kunderu – práva umělce na své dílo v souvislostech, které se dnes jeví jako prorocké, a která jsou u děl, vzniklých na základě tvorby E.T.A. Hoffmanna, přítomna vždy. Zfanatizovaný dav nakonec dříve adorovaného, zvráceně charismatického zlatníka, posedlého svým dílem, zlynčuje. A se slovy Důstojníka se můžeme ptát – zemřel hrdina, který neznal lidský strach a který budí naši závist, nebo brutální egoistický vrah?

***

Inspirace na dny příští

Whiteovým koncertem není ojedinělá nabídka festivalu Struny podzimu co se vokálního umění týká zdaleka vyčerpaná. S unikátní korsickou a sardinskou vokální polyfonií se v Českém muzeu hudby představí 25. října od 19:30 soubor A Filetta.

Divadlo J. K. Tyla připravuje na sobotu 29. října od 19:00 svou letošní první operní premiéru, Knížete Igora Antona Porfyrjeviče Borodina. Hudební nastudování bylo svěřeno novému šéfovi plzeňského orchestru Petrovi Kofroňovi, režie Michaelu Tarantovi. Alternují: Nikolaj Někrasov a Vladislav Zápražný jako Kníže Igor, Ivana Šaková a Ivana Veberová jako Jaroslavna, Rafael Alvarez, Valentin Prolat a Plamen Prokopiev v roli Vladimíra Igorjeviče, Pavel Horáček, Jiří Přibyl a Dalibor Tolaš jako Kníže Galickij, David Szendiuch a Jevhen Šokalo coby Končak nebo Kateřina Jalovcová a Michaela Kapustová jako Končakovna.

Na sobotu od 18:45 je zároveň zařazen další přímý přenos z Metropolitní opery do kin, a to nové inscenace Mozartova Dona Giovanniho pod taktovkou Fabia Luisiho v režii Michaela Grandage s polským barytonistou Mariuszem Kwiecienem v titulní roli. V té souvislosti si lze jen přát, aby u nás začal opět fungovat v tuto chvíli osiřelý rozsáhlý evropský projekt operních přenosů do kin, který společnost Cinema City coby nový majitel původní sítě kin Palace Cinemas opustila. Milánská Scala totiž zařadila do projektu Opera in Cinema opět přímý přenos prosincového zahajovacího představení své sezóny, kterým bude letos právě Don Giovanni s dirigentem Danielem Barenboimem v režii Roberta Carsena s Peterem Matteiem jako Donem Giovannim, Annou Netrebko jako Donnou Annou nebo Brynem Terfelem jako Leporellem. Taková aktuální porovnání by byla dozajista zajímavá i proto, že opera Národního divadla také chystá na letošní sezónu nové uvedení této Mozartovy „pražské“ opery.

***

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Zubin Mehta
Režie: Marco Bellocchio
Producent: Andrea Andermann

Rigoletto – Placido Domingo
Gilda – Julia Novikova
Duca di Mantova – Vittorio Grigolo
Sparafucile – Ruggero Raimondi
Conte di Monterone – Gianfranco Montresor
Marullo – Giorgio Caoduro
Borsa – Matteo Leonardo Cortellazzi
Conte di Ceprano – Giorgio Gatti
Maddalena – Nino Surguladze

***

Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Collegium 1704
Dirigent Andrea Marcon
Anna Fusek (sopraninová zobcová flétna)
Györgyi farkas (fagot)
19.října 2011 Národní divadlo Praha

www.narodni-divadlo.cz

***

Struny podzimu 2011

Sir Willard White – Robeson Re-Explored
Sir Willard White – basbaryton
Neal Thornton – klavír
Guy Barker – trubka
Richard Bolton – kytara
Pavão String Quartet:
Kerenza Peacock – housle
Ruth Funnel – housle
Cressida Wislocki – viola
Bryony James – violoncello
20.října 2011 Divadlo na Vinohradech Praha

www.strunypodzimu.cz

***

Paul Hindemith:
Cardillac
Hudební nastudování, dirigent: Robert Jindra
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Zuzana Krejzková
Sbormistr Jurij Galatenko
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 23.června 2011 v Divadle A.Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 23.10.2011 ve Stavovském divadle Praha)

Cardillac – Jacek Strauch
Cardillacova dcera – Dana Burešová
Důstojník – WeiLong Tao
Obchodník se zlatem – Martin Gurbaľ
Kavalír – Luciano Mastro
Dáma – Zuzana Šveda
Velitel policejní hlídky – David Szendiuch
Ludvík XIV. – Jan Kolda

www.ndm.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou verzi Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde