Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    22.11.2011 00:00 Helena Havlíková

Týden od 14. do 20. listopadu 2011

*Příliš mnoho vznešenosti
*Skutečná Sondra Radvanovsky
*Inspirace na dny příští

***

Příliš mnoho vznešenosti

Není běžné, že o přestávce přenosu z MET může ředitel divadla pohovořit se skladatelem uváděné opery. Philip Glass se narodil v roce 1937, dnes je mu 74 let a v rozhovoru s Peterem Gelbem rozhodně nevypadal, že je na konci své umělecké kariéry. Do dramaturgicky široce založených přímých přenosů do kin, v nichž se začaly od sezony 2008/9 objevovat i americké soudobé opery prostřednictvím Doktora Atomica a Nixona v Číně Johna Adamse, zařadila newyorská MET i jeho operu Satyagraha, která měla v MET premiéru už v roce 2008. Satyagraha v sanskrtu znamená sílu pravdy a označuje taktiku nenásilného odporu v politickém boji.

Glassovy opery dobře známe i u nás. Už v roce 1996 koncertní uvedení jeho Pádu domu Usherů Petrem Kofroněm a Agon Orchestra aspirovalo na událost roku. A následné scénické provedení tohoto hororu podle Poea ve Státní opeře (režie Petr Tyc) se stalo operní inscenací roku 1999. Opět Petr Kofroň, který má – oprávněně – u nás zatím na Glassovy opery prakticky „monopol“, v roce 2003 v bratry Formanovými v Národním divadle inscenoval Krásku a zvíře. Tuto operu inspirovanou filmem Jeana Cocteaua Kráska a zvíře s Jeanem Maraisem pak nepříliš přesvědčivě uvedla i brněnská opera (dirigent Jakub Klecker, režie Rocc). Petr Kofroň se pak podílel v divadle Archa na provedení opery V kárném táboře podle Franze Kafky (režie Miroslav Bambušek). A konečně na závěr loňské sezóny Národní divadlo uvedlo v prostorách bohnické psychiatrické léčebny Glassovy Příšerné děti podle Cocteaua v režii Alice Nellis. Jak je zřejmé, vždy šlo o inscenace, které rozčeřily a ve většině případů i obohatily domácí operní scénu – podobně jako nastudování oper dalších autorů tzv. minimalistického stylu, ať už Adamsovy Smrti Klinghofferovy, Nymanova Muže, který si spletl svoji ženu s kloboukem nebo jeho Man and Boy:Dada (vše v pražském Národním divadle) nebo neobyčejně sugestivní Tři příběhy video-opery skladatele Steva Reicha a výtvarnice Beryl Korotové u nás uvedené v rámci hradeckého Hudebního fóra v roce 2006 Ensemblem Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka.

Glass nemá rád, je-li zařazován mezi minimalisty a sám označuje svoji hudbu jako repetitivní. „Škatulkování“ není důležité -  podstatná je síla uměleckého výrazu a především divácká ochota opustit tradiční pojetí evropské hudby a vnořit se do jeho stylu. Pokud se to podaří, můžeme nabýt pocitu (ne nepodobného operám Wagnerovým), že čtyřhodinová délka inscenace je málo a chtěli bychom ve stavu jakéhosi transu setrvat dále. Pokud ne, pak se tento princip snadno zvrátí do nekonečné nudy. Mnoho jiných variant neexistuje.

Glass si rozhodně na nezájem publika stěžovat nemůže a jako skladatel je úspěšný komerčně. Při nouzi o operní novinky a vůbec tápání soudobých operních tvůrců při hledání témat a jejich hudebního vyjádření je Glassova tvorba rozhodně nepřehlédnutelným pokusem najít cestu. Pro mnohé je to však spíše východisko z nouze než nalezení způsobu, jak plnohodnotně navázat na odkaz operních velikánů 18.,19. aještě první půle 20. století.

 „Opakování matka moudrosti,“ říká lidové rčení a z tohoto hlediska nelze proti Glassovým repetitivním strukturám nic namítat. Inspiračním zdrojem Glassových repetic bylo hlavně setkání s indickou hudbou, když měl při pobytu v Paříži převést do not hudbu indického hráče na sitar Ravi Shankara tak, aby ji mohli hrát západní hudebníci (pro film Chappaqua). Později Glass Indii navštívil. Problém ovšem je, že taková „kulturní transkripce“ do „not“ jiné civilizace už tak jednoduchá není a ve výsledku se mohou objevit i falešné „tóny“. „Stokrát opakovaná lež“ se nakonec stane pravdou, ale spolehnout se na toto pravidlo nelze. Kolikrát je třeba opakovat hudební motivy (s minimálními obměnami), aby se staly operou? Desetkrát, padesátkrát? Stojednakrát? Stalo by se něco, kdyby Satjágraha měla poloviční délku? Asi nic. I takové otázky se vkrádají – zcela oprávněně. Nekonečně opakovaná struktura buddhistických manter má jiný smysl než pobavit publikum a získat peníze za vstupenky.

 Další otázky budí volba Glassových témat. Postupně vytvořil trilogii operních „portrétů“ osobností, které se podle jeho názoru výrazně podílely na „změně světa“ nebo jeho vnímání. Einstein (v opeře Einstein na pláži – 1975), Gándhí  (Satyagraha – 1980) a Achnaton (1983), který vychází ze života staroegyptského faraóna a manžela Nefertity, který vládl Egyptu ve 14. století před Kristem.

 Opery vázané na konkrétní jedince a jejich historické události v sobě nesou riziko, že se časem hodnocení dané osobnosti změní – když nějaký historik objeví, že bojovník za rovnoprávnost žen byl v manželství nesnesitelný despota. Nebo se ukáže, že některá neutrina se mohou pohybovat rychlostí vyšší než doposud limitní rychlost světla. Obraz Gándího, který nám Glass v epizodách z života tohoto duchovního a politického vůdce během jeho působení v Jižní Africe s libretistkou Constancí de Jong předkládá, určitě není jediný možný a jejich barvotisková idealizace má ke skutečnosti rozhodně daleko; porozumět komplikovanému kastovnímu systému indické společnosti pro Evropana (natož Američana) není snadné a hodnotit roli Gándího v boji za „nezávislost Indie“, který vedl k největší krvavé lázni při dělení Indie a Pákistánu po druhé světové válce, už vůbec ne.

Tím ovšem výhrady končí a je třeba chválit. Inscenátory a všechny interprety. Satyagraha je nejen dlouhá, ale právě mnohočetným opakováním jednotlivých motivů extrémně náročná. Orchestr MET osvědčil pod vedením Danta Anzoloniho svoji pověstnou preciznost. Pro roli Gándího kongeniální tenorista Richard Croft působil skutečně jako světec a stejně tak výkony všech ostatních – včetně sboru s velice rozsáhlým partem – zaslouží mimořádné uznání. Režisér Phelim McDermott se naštěstí „nanebevzetí“ Mahátmy Gándího pokusil scénicky v sugestivně a přesně volených znacích výstižně oživit až bláznivě groteskními kostýmy, obřími javajskými loutkami. Také využívání novin nebo odmotáváním pásů izolepy lemujících pochod zotročených Indů se dostávalo do mnohovýznamových souvislostí, takže patos pohledů, upřených do nám tak dobře známých zářných zítřků, inscenátoři oslabili na snesitelnou míru. V aréně rámované „špinavým“ vlnitým plechem až působila až děsivě scéna „kamenování“ Gándího davem v Durbanu koulemi zmačkanými sice z novin, ale konfrontace hinduistů a muslimů je v Gándího příběhu významným tématem, které dnes nabylo na aktuálnosti a „novinové“ koule na sebe nabalují další souvislosti, které v době vzniku opery ještě nebyly tak zřetelné.

Z inscenačního hlediska tak Satjágraha rozhodně převyšuje dosavadní nastudování Anny Boleynové, Dona Giovanniho i Siegfrieda, ve kterých opulence výpravy i kostýmů nebo sofistikované mechanismy výkyvných lamel „velkostroje“ pro Wagnerovu tetralogii jen překrývají základní popisná východiska režií těchto oper. Jsme ovšem teprve v první třetině letošních jedenácti přímých přenosů.

***

Skutečná Sondra Radvanovsky

Je třeba uvítat, že volném cyklu Hvězdy světové opery v Praze máme příležitost živě alespoň na koncertech porovnat, nakolik zážitky z operních přenosů do kin ovlivňuje záznamová, přenosová i reprodukční technika a lidé, kteří ji ovládají. Po Brynu Terfelovi, Elíně Garanče, Mariuszovi Kwiecienovi jsme ve Smetanově síni Obecního domu teď mohli poznat, jak z takového porovnání  vychází americká sopranistka Sondra Radvanovsky. Na konci přenosů loňské sezóny jsme ji mohli vidět jako energickou Leonoru, který je ve Verdiho Trubadúrovi ochotná obětovat za záchranu svého milovaného i život. Také při svém prvním recitálu u nás Radvanovsky předvedla, že vládne znělým, plným, barevným sopránem, který se báječně nese prostorem. Že ovládá dech, na kterém klene široké fráze se ztišením do jemných ovšem znělým pianissim i rozvinutím do mohutných efektních forte. Potvrdila, že doménou jejího současného repertoáru jsou právě dramatické tragické Verdiho hrdinky – kromě Leonory také Aida se zvládnutými finesami Nilské árie nebo Elvíra v Ernanim. Předvedla také pohyblivost svého hlasu, když ve slavné scéně a kavatině Casta diva z Belliniho Normy s velkým vnitřním klidem pronikla do repertoáru dramatických koloraturních sopranistek. Odlehčenější výraz, spojený s árií Eleny v radostném svatebním očekávání před závěrem Sicilských nešpor, se jejímu naturelu už tak blízký nejeví. Pro její hlas je charakteristické chvějivé vibrato, přesto takové emotivnosti a měkkosti, kterou vynikala Gabriela Beňačková nebo disponuje Renée Fleming, nedosahuje. Příliš ji v tom ovšem nenapomohl Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK, který hrál pod taktovkou Francesca La Vecchii spořádaně, ale bez většího zaujetí.

 

Když Radvanovsky dojatě připomněla své české kořeny a přidala kromě líbivé árie Pucciniho Lauretty O mio babbino caro (Gianni Schicchi) a Toscy (Vissi d’arte), kterou nyní také zpívá v inscenaci MET, ještě Dvořákovu árii o měsíčku, podmanila si publikum ne zcela zaplněné Smetanovy síně naprosto.

Vystoupení naší mladičké mezzosopranistky Barbory Poláškové na koncertě takové úrovně (a to i cenové)  bylo přes její nesporný talent přinejmenším předčasné –  v tak dramatických partech (Eboli O don fatale z Verdiho Dona Carlose a výstup kněžny de Bouillon ze 3. dějství Adriany Lecouvreur Francesca Cilei) zejména kvůli problémům s intonací i dechem.

***

Inspirace na dny příští

Cyklus Hvězdy světové opery v Praze vzápětí rozšíří v sobotu 26. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina další sólistka Mojca Erdmannová. Tato německá sopranistka se nově zapojila hned do dvou přímých přenosů Metropolitní opery v letošní sezóně – ve Wagnerově Siegfriedovi jsme slyšeli její zvonivý hlas v roli ptáčka a v Donu Giovannimu jsme ji viděli jako půvabnou Zerlinu. V Praze se poprvé představí právě v mozartovském repertoáru, který dominuje jejímu prvnímu kompaktnímu disku Mostly Mozart – Většinou Mozart s dirigentem Andreou Marconem a basilejským La Cetra Barockorchester u prestižního labelu Deutsche Grammophon. Árie Zaidy, Ilii, Zerliny, Zuzanky nebo Paminy zde doplňují árie z oper Antonia Salieriho, Giovanniho Paisiella nebo Ignaze Holzbauera.  

Úterý 22. listopadu je v Národním divadle vyhrazeno galakoncertu hned tří letošních jubilantů, jejichž sólová kariéra je spjata s operou Národního divadla –– sopranistky Evy Urbanové, barytonisty Ivana Kusnjera a basisty Luďka Veleho. Pod taktovkou Roberta Jindry zazní hudba z oper Smetanových, Dvořákových, Verdiho, Wagnera nebo Leoncavalla. Ke kompaktním diskům Dvě tváře Evy Urbanové a k nahrávce Ivana Kusnjera s raritami z českých oper, které k jubileu těchto pěvců vydal Supraphon, se v Operním panoramatu určitě vrátím.

Dětskou verzi Mozartovy Kouzelné flétny připravuje na pátek 25. listopadu brněnská opera do Reduty. Pod názvem Papageno hraje na kouzelnou flétnu ji vytvořil soudobý německý skladatel Eberhard Streul. V doprovodu veselého ptáčníka Papagena projdou děti příběhem o lásce prince Tamina a krásné Paminy. Tomáš Pilař, letošní absolvent operní režie na brněnské JAMU, ke svému nastudování řekl, že chce vytvořit pestrou podívanou se spoustou akcí, do kterých zapojí děti.

Phillip Glass:
Satyagraha
Dirigent: Dante Anzolini
Režie: Phelim McDermott
Scéna: Julian Crouch
Kostýmy: Kevin Pollard
Světla: Paule Constable
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Koprodukce The Metropolitan Opera New York /English National Opera Londýn
Premiéra 4.listopadu 2008 The Metropolitan Opera New York
Met – Live in HD 19.11.2011

M. K. Gandhi – Richard Croft
Prince Arjuna – Bradley Garvin
Lord Krishna – Richard Bernstein
Miss Schlesen – Rachelle Durkin
Mrs. Naidoo – Molly Fillmore
Kasturbai – Maria Zifchak
Mr. Kallenbach – Kim Josephson
Parsi Rustomji – Alfred Walker
Mrs. Alexander – Mary Phillips
Skills Ensemble:
Phil Eddolls, Charlie Folorunsho, Alex Harvey, Nick Haverson, Tina Koch, Charlie Llewellyn-Smith, Vic Llewellyn, Charlotte Mooney, Kumar Muniandy, Caroline Partridge, Rajha Shakiry, Rob Thirtle

 

www.metopera.org

***

Sondra Radvanovsky (soprán)
Barbora Polášková (mezzosoprán)
Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK
Dirigent: Francesco La Vecchia
16. listopadu. 2011 v 19.30 hodin Smetanova síň Obecního domu Praha

 

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Související články

• Operní panorama Heleny Havlíkové (74)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (73)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (72)