Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě
Týden od 1. do 7. listopadu 2010
° Armel – hlasujte i Vy v hodně ojedinělé festivalové soutěži
° Mají Plzeňští na Armelu s Tutinovým Sluhou šanci?
° Veslefrikk – norsko-maďarská představa o rodinné opeře na Armelu
***
Armel – hlasujte i Vy v hodně ojedinělé festivalové soutěži
Uvedením opery současného italského skladatele Marca Tutina Sluha se plzeňská opera zapojila do zajímavé mezinárodní operní soutěže a festivalu Armel, jehož finále právě probíhá s maďarském Segedínu. Do festivalové soutěže se mohou zapojit i čeští zájemci o operu. Prostřednictvím internetu operní fandové z celého světa svým hlasem rozhodují o divácké ceně pro nejlepší z pěti festivalových inscenací. Díky spolupráci s televizním kanálem Arte jsou totiž všechna festivalová představení vysílána on-line na internetových stránkách Arte (a navíc zde zůstanou ke stažení ještě během dalších tří měsíců). Hlasovat je třeba do 17. listopadu, kdy soutěž a festival končí galakoncertem a vyhlášením výsledků.
Toto využití internetu je jen jeden ze spousty nápadů, kterým se tato jedinečná operní soutěž snaží čeřit operní vody. Její hlavní zvláštností, kterou se odlišuje od desítek, ba stovek pěveckých soutěží po celém světě, je to, že tu sólisté nesoutěží přednesem árií na pódiu, ale během představení přímo v rolích vybraných pěti inscenací. Ty „doma“ nastudují zúčastněná divadla z různých zemí v rámci svého domácího repertoáru a ve finále toho celého dlouhého soutěžního procesu je přijedou předvést do krásného honosného divadla v Segedínu. Smyslem soutěže tedy není prezentace krásných hlasů, ale umění ztvárnit operní role v její komplexnosti pěvecké a herecké v rámci celé inscenace. Armel tak zachytil operní trend posledních let, kdy opera už dávno není kostýmovaným koncertem, ale divadlem současnosti. Armel festival se také snaží zapojovat progresivní operní režiséry a podporuje divadla v tom, aby hrála soudobé opery. Sedmičlenná mezinárodní odborná porota, složená z významných osobností – předsedou je letos Raymond Duffaut), pak rozhodne o vítězi – nejlepším ženském a nejlepším mužském výkonu a také o nejlepší inscenaci.
Nepominutelnou součástí festivalu je ovšem také přímý přenos všech festivalových představení maďarskou veřejnoprávní (resp. podle způsobu financování státní) televizní stanicí Duna (a od ní to přebírá na svůj webový portál Arte). Na spolupráci veřejnoprávních televizí s evropskými operními divadly jsem už poukázala v souvislosti s operními přenosy do kin. V českých poměrech to zní jako z jiné planety, protože Česká televize, pokud si vůbec na operu ve svém programu vzpomene, si plnění veřejné služby představuje jako přenos hodně opelichaného Rigoletta z Mantovy. A to přitom pořádá festival Zlatá Praha s takovou spoustou báječných záznamů operních inscenací nebo dokumentů.
Finále v Segedínu je ovšem „jen“ vyvrcholením dlouhého soutěžního procesu a neochvějného přesvědčení, že právě takový soutěžní festival má smysl. Ředitelka Ánes Havas, dáma drobné postavy ale obrovské energie, nápadů a „umanutosti“ překonávat nedůvěru v uskutečnění myšlenky festivalu i různé nepřízně. (Například letošní účast krakovské opery zmařily srpnové povodně a bylo třeba na poslední chvíli hledat nové divadlo, které by se titulu, z něhož byly soutěžní role, ujalo. Naštěstí šlo o Traviatu.) Ánes Havas která v Budapešti provozuje nezávislé operní produkce, toužila uspořádat mezinárodní festival soudobých oper. A jiná energická dáma, Edina Bátyai, ředitelka letního operního open-air festivalu na rozlehlém náměstí v Segedínu, kde se ovšem hraje hlavně Verdi a Puccini, měla zase vizi pěvecké soutěže.
Výsledkem je Armel festival, který se letos koná už potřetí a který probíhá v několika fázích. Nejprve se vybere pět divadel, která chtějí do soutěžního procesu vstoupit nastudováním vybrané inscenace v rámci svého vlastního dramaturgického plánu. Takto se už festivalu účastnily nejen maďarské opery soubory, ale i Dicapo Opera z New Yorku, soubor z německých Brém, z francouzského Rennes, norského Bergenu, polského Gdaňsku, švýcarského Bienne. A v jednotlivých inscenacích jsou vybrány role, většinou tři, ty hlavní, ve kterých, resp. o které se soutěží. V dubnu pak v různých městech – letos to bylo v Budapešti, Moskvě, Paříži, New Yorku a v norském Bergenu, probíhá první kolo soutěže, do kterého se mohou přihlásit se zpěváci bez věkového limitu (nicméně převažuje mladá generace) a předvést árie dle vlastního výběru, jedna ovšem musí být z opery vzniklé po roce 1940. Překvapilo mě, jak obrovský je zájem – prvním kolem projde celkem na 500 adeptů! Porota vybere zhruba trojnásobek sólistů, než kolik je soutěžních rolí (těch bylo letos 13 , kteří postupují do druhého kola, to se už koncentruje do Segedínu. Tady zpěváci musí předvést něco z role, o kterou se ucházejí, a hlavně ve workshopu si je už prověřují režiséři, ale i dirigenti a šéfové jednotlivých divadel. Výsledkem dvoudenního klání jsou finalisté, kteří pak studují své role v daných divadlech a zde také vystupují. A každý ročník soutěže pak vrcholí v první polovině listopadu oním festivalem.
Naše operní soubory se do Armelu zapojily hned od loňského, tedy druhého ročníku této mladistvé operní soutěže. Loni to bylo Národní divadlo moravskoslezské, také s operou italského skladatele Marca Tutina – tehdy to byla opera Vita, velice sugestivní psychologické hudební drama. Pokud nakonec tak dobrá inscenace jako Vita nezískala žádnou cenu, asi rozesmutnilo Ostravské, ale zároveň to ukazuje, jak vysokou úroveň soutěžní festivalové inscenace loni měly.
Letos, jak už zaznělo, do soutěže vstoupila opera plzeňská opět Tutinovou operu, tentokrát jeho Sluhou. V Segedínu jsem ale pochopila, že jakkoli je soutěž primárně o rolích a inscenacích, jednotlivé operní soubory se prostřednictvím soutěže snaží uplatňovat a propagovat také své domácí skladatele. Aniž bych chtěla zpochybňovat italského skladatele Marca Tutina, jsem přesvědčena, že by se u nás našla přinejmenším srovnatelná díla soudobých českých skladatelů, jimiž by mohly české operní soubory do sice nevyhlášeného, ale v praxi probíhajícího operního klání vstupovat. Ještě že to loni za nás udělali Švýcaři, kteří nastudovali operu Bohuslava Martinů Dvakrát Alexandr (s Ravelovou Španělskou hodinkou). A co se týká českých, tedy vlastně slovenských zpěváků – loni uspěla slovenská mezzosopranistka Zuzana Dunajčanová, která působí v Ostravě a získala právě titulní roli Vity. Jinak se čeští adepti moc nehrnou, v mezinárodní konkurenci se prosazují Američané, Maďaři, ale i Francouzi, Poláci, Rumuni, Rusové nebo Kanaďané a sólisté z dalších zemí i hodně exotických zemí (Sýrie).
Jak Plzeňští uspějí, si musíme počkat až do toho 17. listopadu, kdy bude ještě uvedena Verdiho Traviata v nastudování segedínské opery, současná americká opera Thomase Pasatieriho podle Čechova Racka v provedení newyorského souboru Dicapo Opera a Prokofjevův Ohnivý anděl divadla z Debrecínu.
Mají Plzeňští na Armelu s Tutinovým Sluhou šanci?
Českou premiérou Tutinova Sluhy otevřela svou letošní sezónu plzeňská opera už v září, za účasti autora, který se přijel podívat také do Segedínu. Marco Tutino, letošní šestapadesátník, zkušený skladatel, ale i šéf uměleckých institucí, je našemu opernímu publiku dobře známý. Patří mezi hlavní představitele italských neoromantiků, jejichž postoj dost provokativně shrnul na počátku 80. let tak, že většina moderní hudby je prý k smrti nudná, ošklivá, protivná a nepříjemná. A přiklonil se k postmodernímu eklekticismu, v němž se vrací k tvorbě 19. století, ale zároveň využívá i soudobé postupy a styly včetně například rocku. V Ostravě před dvěma lety uvedly jeho operu Vlčice, v níž Tutino oslavil 100. výročí italského operního verismu tím, že zkomponoval polovečerní operu na libreto, které pocházelo ze stejného zdroje jako stěžejní Mascagniho Sedlák kavalír, totiž z naturalisticky syrových Sicilských povídek Giovanniho Vergy. Dokázal s přesnou drsností vyjádřit v příběh nezvyklého milostného trojúhelníku, v němž sexuální posedlost neodvratně směřuje k devastaci citových vztahů. A o rok později se do Ostravy vrátil znovu s další komorní jednoaktovou operou Vita a opět úspěšně. Potvrdil talent, který bývá u dnešních operních skladatelů vzácností – totiž najít silné téma, vhodné pro specifický žánr opery. Neboří tradice, ani není dogmatik, suverénně mísí styly; zachovává ovšem to podstatné: melodii. Nachází hudební vyjádření, kterému diváci rozumějí. Ve Vitě adaptoval televizní film slavného Mikea Nicholse Wit / Důvtip. V intimním psychologickém dramatu profesorky anglické literatury se specializací na alžbětinského básníka a duchovního Johna Donna líčí emancipovanou sebevědomou ženu, které byla diagnostikována rakovina.
I ve Sluhovi se dá najít řada shod s postupy, které tak úspěšně uplatnil v obou předchozích operách: opět je to komorní opera – tentokrát pro čtyři sólisty a sedm muzikantů, opět podle literárního námětu, který také prošel úspěšnou filmovou verzí: v případě Sluhy jde o stejnojmennou novelu anglického spisovatele Robina Maughama z roku 1948, proslavenou filmem Josepha Loseyho s Dirkem Bogardem v titulní roli Sluhy. Tento sluha jménem Barrett dokáže postupně, zpočátku velice nenápadně vlastně svou přemrštěnou servilností, ovládnout svého pána natolik, že dobře situovanému mladému Londýňanovi Tonymu, u kterého slouží, nejprve zničí jeho milenecký vztah. Barrett si svého pána nakonec podřídí natolik, že Tony ztrácí schopnost se samostatně rozhodovat a plně se podvoluje Barrettově vůli: oba muži končí ve společné posteli se společnou poněkud ordinérní mladičkou milenkou. Na což se může jeho dřívější milenka Tonymu odpovídajícího postavení vyšší společenské vrstvy, jen zpovzdálí dívat, když se jí nepodařilo Tonyho odvrátit od jeho závislosti na Barrettovi.
Plzeňské divadlo uvádí novinku pod taktovkou Jiřího Petrdlíka a v režii Luďka Golata s mezinárodním obsazením. Sólisté v soutěžních rolích jsou v plzeňském Sluhovi vynikající, suverénně se ovšem vedle nich prosazuje „domácí“ Jana Tetourová v roli Tonyho milenky Sally. Všichni se představili jako pěvci, kteří dobře vědí, že v dnešním operním divadle nevystačí jen se zpíváním, jakkoli technicky dobře zvládnutým. Trojice „soutěžních“ sólistů – anglo-americký tenorista Peter Furlong v roli Tonyho, uzbecký barytonista Alexej Bogdančikov jako sluha Barrett, francouzská sopranista Camille Dereux, ale i mezzosopranistka Jana Tetourová prokázali skvělé herecké schopnosti, ba i odvahu se na jevišti svléknout do spodního prádla. Nicméně přiznám, že téma opery, v němž je akcentována společenská nerovnost a odtažité snobství, mě tentokrát příliš neoslovilo. Možná to bylo i tím, že režisér Luděk Golat přenesl operu blíže do současnosti a na neměnné scéně se nepodařilo zřetelně vyjádřit společenské rozdíly, pro téma opery klíčové, a posuny z vyšších pater domu do služebné kuchyně. Určitý problém bude i v díle samém, členěném do řady obrazů oddělených v plzeňském nastudování setměním jeviště a údery zvonů. Někteří diváci – a to jak při plzeňské premiéře tak při segedínském uvedení, si už několik obrazů před závěrem mysleli, že je konec a začali tleskat.
Veslefrikk – norsko-maďarská představa o rodinné opeře na Armelu
Přímo v Segedínu jsem viděla ještě norskou soudobou – podle podtitulu rodinnou operu Veslefrikk Knuta Vaageho podle norské pohádky. Holčička jménem Veslefrikk trpí společně s dalšími dětmi pod temnou nadvládou krvelačných vran a ďábelského Dona, který je nutí do úmoru klečet u šicích strojů a vyrábět panenky. Veslefrikk ale sní o kouzelných houslích a svobodě. Statečně se jí podaří utéci, hrou na housle vrátí ústa, uši a oči zvláštním dívčím bytostem, kterým je vrány vyklovaly, Don a vrány ji ale znovu chytí a musí sloužit zákazníkům v Donově nočním podniku. Její další pokus o útěk skončí odsouzením k smrti oběšením. Ale její splněné poslední přání, aby si mohla zahrát na housle, jí Don splní a Veslefrikk si jejich hrou podmaní Dona i vrány. Veslefrikk se ale nechce slepě mstít, ale potrestat své trýznitele tak, aby trest nezatížil její svědomí. Svítání a svoboda vítězí na světem temnoty a útlaku. Knüt Vóge zapojil do partitury různé hluky, šumy, pazvuky, hudba zní hodně drsně, včetně oněch kouzelných houslí, které rozhodně nevydávají žádné líbezné zvuky. Jakkoli skladatel zamýšlel rozjasnit závěr opery šťastným koncem, maďarský režisér Róbert Alfödi vrací Veslefrikk a její kamarádky k úmorně šedé práci nad šitím panenek. Přiznám se, že takové scénické řešení u mně vyvolalo spíše otazníky, ale možná právě to byl záměr.
Shodou okolností to připomíná aktuální plzeňskou aféru s vykořisťováním rumunských dělníků – třeba i takové dobové souvislosti měl režisér na mysli.
Inspirace na tento týden
Na úterý 9. listopadu zařadila síť kin Palace Cinemas – tentokrát už nejen v Praze, Brně a Ústí, ale i v Liberci – v rámci projektu Opera in Cinema další z přenosů z Teatro Comunale z Boloně. V Belliniho Normě v hlavních rolích vystoupí Daniela Dessì jako Norma a Fabio Armiliato v roli Polliona a v roli Adalgisy americká mezzosopranistka Kate Aldrich, kterou u nás známe jako Sesta v Mozartově opeře La Clemenza di Tito – za tuto roli získala v roce 2006 dokonce cenu Thalie.
Na sobotu 13. listopadu připravuje MET další, již třetí přímý přenos této sezóny. V již starší inscenaci Donizettiho opery Don Pasquale z roku 2006. Pod taktovkou Jamese Levina v režii Otto Schenka se můžeme těšit na Annu Netrebko, Matthewa Polenzaniho, Mariusze Kwieciena nebo Johna Del Carlo.
Ve stejný den, tedy v sobotu 13. listopadu, se od 19. hodiny uskuteční v pražském Muzeu Kampa vernisáž expozice Světlo! s podtitulem Light Up the Lights! Výstava je věnovaná dílu dvou divadelníků – Josefa Svobody (jehož nedožité devadesáté narozeniny tím připomíná) a Roberta Wilsona (který po červnové Kátě Kabanové připravuje ve Stavovském divadle Čapkovu Věc Makropulos s premiérou 18. listopadu). Pro oba je právě světlo klíčovou součástí jejich tvorby. Pořadatelem je Bohemia Heritage Fund, nadační fond na podporu českého kulturního dědictví v evropském a světovém kontextu. Koncepci výstavy vytvořil akademický architekt a scénograf Daniel Dvořák, jejím spoluautorem a realizátorem je architekt Karel Kut. Podle pěvkyně a herečky Soni Červené, která se ve fondu také angažuje a která právě s Robertem Wilsonem dlouhodobě spolupracuje a v připravované inscenaci Věci Makropulos vytvoří titulní roli, „společná výstava těchto dvou rozdílných a přesto spřízněných vládců světla a protisvětla přesvědčí návštěvníky o tom, že umění světlonošů protíná hranici i zákony.“ Výstava potrvá do 6. února příštího roku.
V neděli 14. listopadu od 18:30 v Pálffyho paláci proběhne další z pořadů 13. mezinárodního festivalu koncertního melodramu – Melodramatický kabaret. Vystoupí na něm Jan Dušek, Olga Krumpholozová, Jiří Lábus, Marie Málková a další. Následující neděli 21. listopadu se tento ojedinělý festival uzavře na Žofíně koncertním průřezem trilogií Zdeňka Fibicha Hippodamie.
Armel – Opera Competetion and Festival
Live web Arte TV:
VESLEFRIKK
http://liveweb.arte.tv/fr/video/Veslefrikk__un_opera_de_Knut_Vaage/
THE SERVANT
http://liveweb.arte.tv/fr/video/The_Servant__un_opera_de_Marco_Tutino/
LA TRAVIATA
http://liveweb.arte.tv/fr/video/La_Traviata_a_l_Armel_Opera_Competition___Festival/
THE SEAGULL
http://liveweb.arte.tv/fr/video/La_Mouette__un_opera_de_Thomas_Pasatieri_d_apres_Tchekhov/
THE FIERY ANGEL
http://liveweb.arte.tv/fr/video/L_Ange_de_Feu__de_Prokofiev/
***
Marco Tutino
The Servant
(Sluha)
Dirigent: Jiří Petrdlík
Režie: Luděk Golat
Scéna: Jaroslav Malina
Kostýmy: Helena Anýžová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Členové a členky orchestru opery DJKT: Martin Kos, Michal Pospíšil, Jaroslava Smolová, Hana Vítková, Vojtěch Skalka, Štěpán Kos a Markéta Mazourová
Premiéra 11. září 2010 ve Velkém divadle
Produkce Divadla J. K. Tyla v Plzni ve spolupráci s Armel Opera Competition & Festival
soutěžní role:
Tony Williams: Peter Furlong
Barrett: Alexey Bogdanchikov
Vera/Mabel: Camille Dereux
další role:
Sally Grant: Jana Tetourová
***
Knut Vaage:
Veslefrikk
Libretto Torgeir Rebolledo Pedersen
Dirigent: Peter Szilvay
Režie Róbert Alfödi
Scéna: Lili Izsák, Z.Gergely Zöldy
Kostýmy: Fruzsina Nagy
Interpreter: Eszter Varga
Hraje Soubor BIT20
Produkce Den Nye Opera, Bergen, Norsko ve spolupráci s AdOpera! a Armel Opera Competition & Festival.
Provedení na festivalu Armel, Segedín, Maďarsko 3. a 4. listopadu 2010
soutěžní role:
Veslefrikk: Iulia Vacaru
Don O’Day: Alexander Polkovnikov
další role:
Zaměstnankyně: Ragnhild Eide Akslen, Janna Vettergren, Hilde Veslemøy Hagen
Zaměstnanec/Zákazník/Vrána: Ola Marius Ryan, Per Andreas Tønder, Erlend Tvinnereim
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Související články
- Operní panorama Heleny Havlíkové (74)
- Operní panorama Heleny Havlíkové (73)
- Operní panorama Heleny Havlíkové (72)
Komentáře: 31
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:Před prvním přidáním svého komentáře se musíte zaregistrovat:
25. května 1917 se narodil italský tenorista Franco BONISOLLI (+30.10.2003)
- J. Charypar: Útěk novinářských posluchačů už před skladbou je prostě ostuda. Pochybuji, že většina z nich projevila...
- mlady posluchac: Já bych sílu médií, které spoluutváří obecné povědomí rozhodně nepodceňoval. Před Mahlerem, který si...
- vittorio: Pana Přibyla jsme slyšeli v Daliborovi živě několikrát,byl úžasný takový spinto tenor se dnes tady živě už...
- Martin Kovar: „vážná hudba, balet a opera jsou žánry označované za snobské, menšinové“ Klasická hudba...
- erwin: Jen pro přesnost, neboť se obávám jisté dezinterpretace mnou zmíněného – Moji barbaři nebyli míněni...
- Viktor: A to jsem ještě zapomněl na tu diskutovanou sekeru. Škoda, že se Rocc nenechal inspirovat jedním ze slavných...
- Viktor: Tohle já beru. Problém je v tom, že když někdo prohlásí něco, co neodpovídá skutečnosti, výsledek je sice...
- Boris Klepal: Mně skutečně nevadí, že si někdo myslí něco jiného, ale měl by argumentovat a ne překrucovat fakta, pro...
- Tom: Je zvláštní, jak hodně funguje u prostého čtení textu projekce vlastního očekávání a vkládání významů, které v...
- Tom: Víte co, já myslím, že p. Klepal to nenapsal zle, prostě že by to stálo za podrobnější rozbor, možná trochu...
Kauza FOK: Otevřený dopis primátorovi Svobodovi
Otevřený dopis panu Bohuslavu Svobodovi, primátorovi hlavního města Prahy Vážený pane primátore, s obavami...
VíceEdita Gruberová znovu na Pražském jaru
Jiří Bělohlávek převzal Řád britského impéria
Ke změnám na Ministerstvu kultury
Přijde nová neřízená střela?
Myslím, že domácí publikum nestojí ani o Armel ani o nic jiného nového. Zajímají ho hlavně Traviaty, Bohémy, kudrnatí charismatičtí zpěváci a prsaté zpěvačky. Tohle ani u čtenářů Opery+ ani u posluchačů ČRo3 moc nezabere, je jim to jedno.
V téhle zemi je pár nadšenců (dají se spočítat prsty na obou rukách), kteří se zajímají o operu hlouběji, rozumí ji ale většina publika nestojí ani o novinky, ani o přílišnou kvalitu inscenací. Jde jim jen o to vidět a slyšet pohlednou zpěvačku na koncertě nebo se jít odreagovat na Traviatu v ND…
K tomuhle jsem skeptický ale je dobré, že to paní Havlíková do zájemců "tlačí". Vždycky je dobré vědět, že opera není jen Traviata a že žije :-)
Na O+ to patří, je to sepcializovaný web o opeře. Myslím si, že to sem patří, stejně jako nedávné informace o světových premierách v zámoří, které nejsou nikde v češtině k nalezení, stejně jako některé kritické analýzy a glosy, stejně jako historické rozklady. Je dobře, že existuje platforma, která toto v češtině přináší.
Nezájem zdejších lidí o jiné tituly, než je Traviata atd, je důsledkem repertoárové politiky vedení našich operních domů. Prakticky pořád dokola se točí ty samé opery, každé nové vedení opery ND znovu chystá Prodanou nevěstu a Rusalku, případně Dona Giovanniho. A pak se divte, že Češi třeba Janáčkovi, když už se náhodou u nás objeví, pořád nemohou přijít nechuť. Natož aby je zajímaly nějaké soudobé operní novinky.
Já nevím, co pořád máte s těmi kudrnami…
Jak zpěváci, ale hlavně zpěvačky, vypadali, bylo podstatné vždy. Neříkám, že hlavní, ale podstatné ano. Stačí se třeba začíst do dobových zpráv. Cuzzoni a Bordoni měly v Londýně přibližně stejné úspěchy (jsme v 18. století), ale žádný z pramenů, který je srovnává, neopomene zdůraznit, že Cuzzoni byla ošklivá na rozdíl od Faustiny, jež oslňovala krásou.
Navíc mám dojem, že oni kudrnáči a prsatky, o kterých se zmiňujete, hlavně dobře zpívají.
Než jsem to napsal, už tu byly další komentáře! reagoval jsem na Jakla.
Souhlas s anonymem z 9:31 – jak se má publikum naučit chodit na něco jiného než je La traviata (chudák opera, je to jedna z nejkrásnějších oper a tohle s sebou vláčí), když se nic jiného nedává. Místo ní dosaďte dalších cca 20 titulů.
A jsme zase tam, kde jsme kdysi byli, že.
No znám pár fanynek i fanoušků, kteří za kudrnatého Kaufmanna nad postelí dají život, za úsměv prsaté Netrebko pojedou na kraj světa, ale o opeře jako takové nevědí zhola nic.
Tak jsem jen "popíchl". No a diskutuje se tu o festivalu v Maďarsku a jeho repertoáru? Ne, diskuse se rozproudila o Traviatách a prstakách :-):-):-):-):-)
Takže se mi to jen potvrdilo :-)
Ale začal jste Vy! :-)
Klidně se ovšem zapojte do diskuse pod můj článek o Cardillacovi. Strávil jsem nad ním mnoho hodin, znovu pročetl Slečnu de Scudéry, vzpomněl si na všechny ty filmy, které jsem kdysi viděl, tak mne trochu zklamalo, že skoro nikdo nekomentoval.
Neztrácejte tu čas s Netrebko a do toho!
I když mě Jakl svými termíny prsatka a kudrnáč velmi pobavil, docela s ním souhlasím. Dávám za pravdu i Pavlu Šimáčkovi. Má to vše, ale i daleko širší souvislosti. Nejde jen o to, že domácí publikum je odchováváno Každý rok novou Prodanou nevěstou v ND, že Janáček mu připadá nestravitelný… Je to sáhodlouhou dobou, kdy se publikum vedlo k těm Prodankám… Změna k osvícenému publiku jaké je třeba v Německu a Holandsku bude dlouhá…
Navrhuji rozhovor s pracovníkem obchodního oddělení Národního divadla či Státní opery Praha a jednoduše zjistíme, že právě Traviata, Prodanka a Labutí se prodávají samy a ekonomický tlak je nejsilnější argument, co hrát! Je hezké dělat osvětu a vzdělávat, ale stejně je na konci každého roku uzávěrka a výše vydělaných peněz stanoví kvalitu divadelního ředitele… Pokud nebudou mecenáši, tak se nic nezmění.
V nekolika predchozich komentarich vysla pravda nebo realna situace presne najevo. Ano, ekonomicky tlak je velky a kdyz se urcite a navic financne narocne inscenace neprodaji divakum, je to problem.
Je hezke vzdelavat a sirit osvetu, ale co kdyz o to neni patricny zajem? Jak vidime zde, kudrnaci, prsatky, vino a jiny alkohol tady vyvolaly (prevazne anonymni) emoce hodne Tosky nebo Salome. U pracne napsanych a kvalitnich prispevku, jako treba Opery AD od Ondreje S. nebo obsahle studie Pavla S maji komentaru jen minimalne.
Radeji sem ani nevpustim otazku, proc je to tak, protoze bychom se zase dostali a velmi rychle o kus bliz k tematu "operni divaci a jejich besi," ktere tady kdysi nekdo slibil zpracovat, ale jeste k tomu – bohuzel – nedoslo. Nadeje umira posledni a doba je zrala…
Národní divadlo hrálo a hraje Janáčka,hrálo od Alfana Cyrana de Bergerac,také hrálo od Tutina Vitu,od Zigante Il soffio delle fate. Ale vždy jednu méně neznámou, nebo soudobou operu za sezónu,pak na reperoáru musí zůstat Traviata,Nabucco,Faust a další,a to nejen z ekonomického hlediska,ale i kvůli lidem. Protože operu hrajeme, doufám, stále pro diváky.
Jana
Oprava Národní divadlo moravskoslezské
Jana
To Jana: No to máte naprostou pravdu. Ale otázka asi zní jinak: Nejsou to právě diváci odmítající cokoliv jiného, než Traviatu, Nabucca, Bohému a Toscu, tou příčinou?
V Německu, Rakousku, Nizozemí, Belgii, ale i ve Francii mají plno i na Janáčka, Wagnera, Strausse. U nás se musejí rozdávat lístky zadarmo.
Tak bych střílel spíš do svých vlastních řad, řad nás operních diváků. Já jsem taky znal dlouhá léta jen Rusalku a Prodanou nevěstu a sem tam nějakého toho Verdiho. Celou totalitu. Ale pak jsem začal poslouchat i nahrávky jiných autorů a jiných operních děl, sem tam vyjel do Němec. A tím jsem si rozšiřoval operní obzory.
To je třeba dělat, aby se změnil poměr českého publika k méně hraným autorům, aby rozpoznalo, co je třeba ve Straussově hudbě za neskutečnou magii a krásu. Aby přijalo Janáčka, který není líbivý, ale neuvěřitelně krásný a psychologicky propracovaný…
Jenže jak vzdělávat? Díky ceně lístků je výlet do divadla pro čtyřčlennou poněkud náročnou investicí. Rozhodne-li se rodina jít s dětmi na operu, je jasné, že vítězí ověřený a prověřený titul. Vzdělávat by měla tedy veřejnoprávní média, ale kdo se na operu (pokud to není milovník) bude v televizi dívat? Je to začarovaný kruh.
P.S. Trvalo 20 let, než Češi přišli na to, že český česnek, byť dražší je lepší, než levnější čínský. Třeba to jednou potká i operu.
No osvědčený titul. Znám právě čtyřčlenou rodinu, která si koupila drahé lístky na Rusalku do ND a po shlédnutí představení této investice velice litovala. A ještě horší to bylo při Oněginovi, byť rodina šla bez dětí. Prý ani nepomohlo zavřít oči.
Ale problém je opět v postavení kultury u nás. Žádní zubaři z Berouna to tu nezachrání. V Německu divadla pravidelně uvádějí soudobé opery, ale i díla neznámá, jen aby obohatila repertoár. U nás se všude mele pořád dokola pár titulů (a špatně). Např. Werther v Praze se hrál naposledy v roce 1939, Cardillac a Dialogy Karmelitek ještě vůbec. To páni dramaturgové tyto tituly vůbec neznají? Proč se zase uvádí Nápoj lásky (po neúspěšném Donu Pasqualovi)?
Je vidět, že v Maďarsku si na soudobou operu troufnou. My jsme ještě nesplatili ani dluh vůči klasikům 20. století.
Ale ono to nebude dlouho trvat a opera a kultura tady zcela zanikne. A zbudou jen ty debilní soutěže v televizi, na které se normální člověk nemůže dívat, a 300 dílné seriály naprosto o ničem.
Sbohem, česká kulturo!
Nevím čím to je, přeci jsme součástí evropských kulturních národů. Za První republiky jsme na tom byli stejně, ne-li lépe než Němci. Nyní nás Němci válcují nejenom ekonomickou silou, ale i kulturně. Jít do Semperovy opery na cokoliv znamená, že vedle vás sedí lidé, kteří dílo znají, nenudí se a vědí, co se hraje. Navíc Semperoper vydala nedávno letáky i v češtině, kde láká naše diváky k návštěvě právě jejich širokého repertoáru. Je v nich doslova napsáno, že opera dává dramaturgicky velmi bohatý repertoár. To je úplná pravda. Třeba to málo "poučeného" publika nám do dvaceti let seberou německá osvícená divadla, která jak je vidno z takového letáku vědí, jak získat diváka!
Kulturu – a tu operní zvlášť – pohřbívá především vrcholný politický establishment ruku v ruce s komunálními politiky. Komunální politikové dávají na provoz reginálních operních, baletních a operetních scén tak málo peněz, že to je na pokraji živoření. V Liberci musíte vyrobit inscenaci se vším všudy za 100 000 korun. Platy hudebníků a ostatních jsou podrůměrné. Neuživí je. Ti lidé musejí mít druhé zaměstnání – učit, uklízet… Copak to může produkovat kvalitu? V Německu na kulturu jde přes 10% HDP!
Maďaři – tahle po Balkánu nejslabší ekonomika Evropy – má svůj mezinárodní experimentální operní festival. My máme jednou za dva roky svezené inscenace z regionů do Prahy, kterému říkáme operní festival :-)) Ostuda.
Jestlipak taky tyto komentáře čtou operní dramaturgové…
Ale my měli na Její pastorkyňu a Kátu Kabanovou velmi pěknou návštěvnost a také Řecké pašije si udržely jednu sezónu skoro plné hlediště. Pak už to bylo horší.
Tuto sezónu má Ostrava Šárku,Ariadnu,Werthera,Fedoru a Cardillaca. Opravdu zajímavá dramaturgie. Jen se bojím, aby to finančně ustála. A to si myslím, že diváci v Ostravě jsou na méně známé opery již léta postupně připravováni. Ale taková nálož na jednu sezónu, tím,že máme jen málo atraktivních oper na repertoárů, snad diváky neodradí.
Jana
Milá Jano, co se týká výběru titulů, již delší dobu Ostravě závidím.
Předposlední anonymní: je úplně jedno, jestli to dramaturgové čtou, protože jim to je nejspíš volné. Asi mají míň práce. Oni, dirigenti, zpěváci… Rigoletta umí každý, lidi na to choděj… Nedej Bože, abychom neuvedli třeba toho Cardillaca, to by byla nááámaha.
Jen se divím, že je to pořád baví.
Pavel: No námaha by to byla nejen pro zpěváky a dirigenty ale i pro propagační oddělení divadel. Vždyť ani tak osvícenému řediteli, jako byl Z. Srstka, se nepodařilo dostat lidi na klasiku typu Růžového kavalíra nebo Tristana a Isoldy. Takže to opravdu bude hlavně v tom publiku. V nás.
Každá osvěta mě proto těší a to, že se tady píše o světě opery v okolních zemích, které jsou pro milovníka dramaturgické různorodosti zeměmi zaslíbenými, je dobře i pro ty naše domácí operní dramaturgy :-)
Leonora3:
k predchadzajucim prispevkom: pokial v opere s dost bohatou tradiciou (a myslim i solidnou navstevnostou) bolo v minulosti 5 premier rocne a v sucasnosti su len dve, dramaturgicka volba na osvedcene tituly je jedina mozna. A iste, kazde divadlo predklada cisla o navstevnosti a hospodareni zastupitelstvu, od ktoreho dostava peniaze. Pokial cisla budu hovorit o prazdnom divadle, tak lahko sa i tato mala ciastka presunie inam.
Myslim, ze casto porovnavame neporovnatelne. Ako priklad casto davate nemecke operne divadla. I porovnavanie Prahy s Berlinom nie je realisticke. Nedavno som pobyvala tyzden v Berline a uzasla som nad bohatym kulturnym zivotom. Na pobyt som sa dost pripravila, ale realita predcila moje ocakavania.
Citat z NY Times vobec nie je nadneseny:
"Move over, London, Los Angeles and maybe even New York, BERLIN, the art scene, is moving up…"
Z troch opernych domov som si priniesla obsazne rocne prehlady hranych opier. Myslim, ze pokial v divadle hraju niekolko opier Verdiho (ano , tak na tomto mieste pranierovanu Traviatu hraju v kazdom z troch slavnych opernych domov Berlina), Pucciniho (v Deutche Oper maju hned napr. 4 tituly)a mohla by pokracovat s dalsimi trhakmi: Mozartom, Wagnerom, Rossinim, Donizettim, zaradit do dramaturgickeho planu Respighiho, Poulanca a (pre mna) este menej zname kusy nie je teda problem.
Radsej hrat Traviaty, Rigolettov, Predanky (kde inde maju hrat Predanku, ci Rusalku ked nie v ND a i regionalnych ceskych scenach?)
a mat ludi v hladisku, nez mat objavnu dramaturgiu a poloprazdne divadla a dokonca ohrozit jeho existenciu! Snad recesia nebude trvat vecne a opat sa vratime do dob, kde premier v divadle bude viacej, a opat sa zaradia i kusy, ktore sa momentalne hraju menej.(Tak tomu bolo; ano, i na regionalnych scenach sa hral Janacek, Dialogy Karmelitaniek, Jakobin, atd.) Zatial ti, co o taku odvaznu a obdivovanu dramaturgiu maju zaujem, maju moznost vycestovat, sme v strede Europy a nikde to tak extremne daleko nemame.
@Leonora3
Ano, porovnavat neporovnatelne je casy zlozvyk nejen v Cesku.
Kdyz clovek chce, najde i dobre veci. Navstevuji Prahu nekolikrat za rok a pokazde se snazim jit do divadla. Mozna ze si dobre vybiram (nebo pratele vybiraji za me), ale skoro nikdy jsem nebyl zklaman, casto jsem nadsen.
Zacneme uz jen treba samotnou budovou Narodniho nebo Stavovskeho. Pro me je poctou uz jen samotna navsteva techto mist.
A videl jsem tam veci vyborne;
Die Walkure s nemeckym obsazenim, La Fanciulla (s vybornou E. Urbanovou), koncertni Salome (tez s EU), Srpen v zemi Indianu (zajimaveji provedene v cestine nez v san Francisku) atd.
V dnesni "svobodne" dobe maji lidi moznost vyberu a Dresden, Munich, Vienna nebo Berlin jsou rozhodne velmi dostupne.
Nebo ze by bylo snazsi jen narikat?
Radka P.: Hlavně se mi nezdálo, že toho propagační odd. pro návštěvnost zmiňovaných oper moc udělalo. A kromě většího výskytu plakátů v Praze se mi nezdá ani dnes. Kapitolou sama pro sebe je „časopis“ ND. Kdo zná ty ze zahraničního okolí, ví, o čem mluvím. A že i tady se dá pro přijetí méně známého repertoiru dost udělat. V kom to bude, je ale v zásadě asi stejná otázka jako s vejcem – co bylo dřív. Avšak zajímalo by mne, kdo v přibližně jako Praha stejně velké Vídni vysvětlil 11000 lidem, že 5 představení Cardillaca musí navštívit (a vyprodat).
Lenorora3: Jsou-li dvě premiéry, můžete mít pravdu, že volba divácky atraktivního titulu je nutná. Ale proč to je Rigoletto, když byl na repertoiru (předpokládám, že mluvíme o SOP), už z toho pochopitelné není.
K porovnávání neporovnatelného. Tentokrát Vašim argumentům nerozumím. Popisujete-li hrací plány berlínských operních domů, jsou dost podobné těm pražským (kromě Wagnera a Donizettiho, prostě Verdi a Puccini), akorát ty méně známé kusy se konají jen velmi zřídka. Ale my tu také srovnáváme (a možná víc) německé oblastní scény. A máte pravdu: i to je mnohdy nesrovnatelné. Často zdůrazňuji, že chápu, že tu nebudu mít ani úroveň, ani pestrost Vídně, ale proč ne Chemnitz?
Zmiňujete se též o recesi: já – nejen v souvislosti – s divadlem občas říkám: ještěže přišla, na co by se jinak svedlo to, že se někam pošle míň peněz, udělá míň premiér…
Leonora 3 a VT: Bohužel, naprostá většina lidí nemá tu možnost jezdit do zahraničních divadel jako Vy nebo já.
K Pavlovi: Souhlasím. Myslím, že každý z diskutujících leonora, VT i Vy hájí jakýsi svůj názor i já ho vždy hájím. Jedna zcela objektivní věc však bez ohledu na názor kohokliv z nás je patrná. A to že stát, dramaturgové, orechstry, divadla i sami lidé??? dělají pro svoji vlastní kulturnost v oblasti opery a vážné hudby jen velmi málo. Mám rád Verdiho, mám rád Pucciniho, ale pokud poznám Janáčka, Strausse, Wagnera Hindemitha, budu je milovat. Protože to není "lehká" hudba, obohacuje mě a rozšiřuje můj citový svět. Proto se snažím o nich číst, navštívit je poslechnout je co nejvíc.
Rozhodně nemohu souhlasit s komentářem, podle kterého "v dnesni "svobodne" dobe maji lidi moznost vyberu a Dresden, Munich, Vienna nebo Berlin jsou rozhodne velmi dostupne." Pro Česko to totiž moc neplatí. Snadná dostupnost ano, ale jen dopravní, nikoli finanční. Současná česká rodina s průměrnými příjmy si těžko může dovolit vyjíždět za kulturou do Vídně či Berlína.
Pavel Šimáček. Ano Vídeň vyprodala 5 představení Cardillaca,jenže v Ostravě se Šárka,Ariadna a v budoucnu Cardillac hrají více než 5x,aspoň tak 9x a to už je problém. Přestože diváci ,jsou v Ostravě opeře nakloněni,chtějí pestrost,tzn.Verdiho,Pucciniho,Mozarta atd. Nejen v jedné sezóně tolik méně známých oper. To potom ta návštěvnost jde rázem dolů. A mám strach, aby tuto objevnou dramaturgii magistrát při přidělování peněz vzal vpotaz.
Jana
Leonora3:
Pavle, samozrejme jsem nemala na mysli Prahu a SOP. O prazskom opernom zivote viem toho len tolko, kolko si precitam tu na tomto blogu (dost casto od vas).Hovorim o mensich divadlach v republike. Vcera som nahodou pocula dobru spravu, ze na buduci rok budu u nas premiery tri miesto dvoch ( a mimochodom ani tento rok, ani buduci tam Rigoletto nebude :-)
V Berline na mna samozrejme urobil velky dojem bohaty kulturny a hudobny zivot, ale vsetkym som zdaleka nebola nadsena. Traviata v Komische Oper bola najhorsia v mojom zivote a to nielen preto, ze v prvom rade, kde som mala listok mi namiesto anglickych titulkov Traviaty(spievalo sa v nemcine) bezali titulky Dona Pasquale. Pretoze predo mnou sa odohravala ina Traviata ako poznam, domnievala som sa, ze v divadle slavneho Felsensteina zasli tak daleko, ze zmenili i slova! Podozrenie som mala stale, ale az ked na scene Alfredo zaspieval "Ich bin in paradies" a v titulkach sa objavilo "He has a sister" som vedela, ze chyba bude inde .(Skoda, ze som nevidela predtym vcerajsieho Pasquala, bola by som na to prisla skor z coho to je, samozrejme mali na mysli sestru dr. Malatestu). Po pause,( nahlasila som to), sa mi titulky zasekli na slovach "I am lost of words":-), jak vtipne a prihodne pre to, co som videla a co nasledovalo!
Ale spat k vasej poznamke. Nepoznam regionalne sceny v Nemecku, ale trochu si myslim, ze nam vsetkym sa susedova trava na zahrade zda zelensia, ako ta nasa vlastna. Pred par rokmi som isteho nemeckeho dirigenta (posobil predtym v Cesku) pocuvala ako hovoril o oblastnej scene v Nemecku, kde dirigoval. Uplne seriozne hovoril o tom, ze solisti, ktori v ten vecer nespievaju solo, spievaju v zbore. Hovoril o repertoiru, ze prave nastudovava dielo skladatela
Phiznera. Priznam sa, ze ja, ale ani dalsi v spolocnosti (absolventi hudobnych fakult a hudobnici, ktori v divadle posobia desiatky rokov) sme o tomto skladatelovi predtym nepoculi (dokonca ani ako o skladatelovi "mensieho vyznamu"
v porovnani s velkymi skladatelmi nemeckeho romantizmu). A uz som zabudla, o ake dielo sa presne jednalo.
Boli ste niekedy v Chemnitz, alebo na nejakej mensej scene, ked o tom tak hovorite? Skutocne je ich uroven o tolko lepsia ako opera v krajskych mestach u nas?
Mozno si myslite, ze si protirecim, pretoze predtym som uviedla, jak som bola nadsena bohatostou kulturneho zivota. Ale ja som hovorila o Berline. V tom tyzdni sa hrali tak lakave tituly vo vsetkych troch opernych divadlach, listky vypredane a taktiez vypradane v koncertnych sienach. Nastatsie, listok na Berlinsku filharmoniu som mala kupeny daleko dopredu. Predpokladam, ze ked by dirigoval Sir Simon Rattle s M.Kozenou a hrali G.Mahlera, Rudolfinum by bolo vypredane taktiez. A rovnako Das Rheingold s D.Barenboimom a Barbier s Joyce di Donato, ked s Daliborom Jenisom spievala Rosinu. Vypredaju ju vsade vo svete, takze co sa divit, ze bola Deutche Oper plna. Priznam sa, ze viacej by mi ulahodil Barbier z Met, ja skratka tie ilustracie z dnesneho zivota typicke pre Eurotrash neoblubujem. Ale dobre, bola som v Berline a dostala som to, co som chcela. Tak to asi maju Nemci radi, ale vieme obaja, ze nie vsetcia, jak nas presvedcilo bucanie na Donovi Giovannim v Mnichove (a samozrejme z mnohych osobnych rozhovorov).
Dobrý večer, Leonoro, ještě si Váš příspěvek přečtu v klidu, zatím jen: nešlo o Pfitznera? Znám od něj jen Palestrinu (z nahrávky) a je to majestátní dílo. V Chemnitz jsem byl několikrát na běžných reprízách. Jejich úroveň byla mnohem výše než některé reprízy v ND v Praze nebo SOP (v tomto případě i než některé premiéry). Abych pochválil i tu naši trávu z Vašeho příměru: ačkoliv to tak možná nevypadá, myslím, že úroveň pražského ND jde v poslední době nahoru a zejména novější inscenace jsou mnohdy na evropské úrovni (Makropulos, Hoffmanky, Káťa, Titus, Finta, Rinaldo).
Leonora3:
Urcite mate Pavle pravdu s menom, ale dielo si nepamatam.