Operní panorama Heleny Havlíkové (61)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 6. do 12. února 2012 

 – Koncert pro citlivé a vnímavé duše
 – Pasti technologických zázraků
 – Triptych z Covent Garden jako skutečný Gesamtkunstwerk
 – Inspirace na dny příští
***

Koncert pro citlivé a vnímavé duše

Simona Houda-Šaturová na 5. koncertě Komorního cyklu FOK 7. února v kostele sv. Šimona a Judy opět potvrdila, že patří k sólistkám, které dokážou propojit své pěvecké kvality s vhodně a nápaditě zvoleným repertoárem. Na kompaktním disku Gloria, který této sopranistce vydal v roce 2010 ArteSmon (viz Operní panorama 28. prosince 2010 zde), tvoří ve spřízněnosti s Collegiem Marianum základní dramaturgickou linii hudba barokní – Händel, Bach, Heinichen, vhodně doplněná duchovními skladbami Zbyňka Matějů. V pražském Národním divadle se uplatňuje především v mozartovském repertoáru a k jejím profilovým operním rolím také patří Donizettiho Lucia z Lammermooru, Gilda z Verdiho Rigoletta nebo Rossiniho Rosina v Lazebníku sevillském.

Na koncertě s příznačným názvem Kouzelné noci Simona Houda-Šaturová představila svoji svrchovanost i jako interpretka německých písní, které citlivě vybrala do celku, který spojuje nejen téma noci, ale pro písně typické velké a věčné téma lásky. Program tvoří nejen písně romantických mistrů tohoto žánru – Franze Schuberta, Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Roberta Schumanna – ale v druhé půli večera i skladatelů 20. století, které stále inspirovaly lyrické verše německých básníků: Richarda Strausse, Albana Berga a Paula Hindemitha. Právě Hindemithovy Serenády, op. 35 se staly dramaturgickým vrcholem večera. Hindemith je napsal v roce 1924 pro svoji manželku, dceru dirigenta Ludwiga Rottenberga Gertrud, která působila jako zpěvačka, ale i pro sebe jako violistu a svého bratra Rudolfa, hráče na violoncello. Netypické obsazení pak ještě doplňuje hoboj. Dialogy, které v této „Malé kantátě“ vedou jednotlivé nástroje i jejich kombinace se sólistkou, Simona Houda-Šaturová díky své muzikalitě a „pojivosti“ svého hlasu s tímto instrumentářem, zprostředkovala s emocionální naléhavostí a sdělností. A violistka Zuzana Peřinová, hobojista Jan Hoďánek a violoncellista Jaroslav Matějka se brilantně uplatnili i rozsáhlých sólových mezihrách.

Simona Houda-Šaturová staví svoji interpretaci na kultivovaném, oblém, vyrovnaném sopránu s velkou vnitřní energií. Její hluboce koncentrovaný projev, který citlivě podpořil i klavírista Pavel Kašpar, vystihují citace z textů písní: její hlas zvesela jásá jako skřivánek, září v nebeské tůni, zní v plném lesku měsíčního úplňku jako světlo jasné, na křídlech zpěvu se obrací ke hvězdám, opojně „voní“ fialkami i růžemi, laškuje, skotačí, třpytí se i směje se. Ale také pláče v osamění,  svírá se obavami, tajemně se šeří i něžně prosí. Koncert intimních písňových miniatur byl přes mrazivé venkovní počasí vřelým pohlazením pro citlivé a vnímavé posluchače.
***

Pasti technologických zázraků

Poslední částí – Soumrakem bohů – završila nové uvedení Wagnerovy monumentální tetralogie Metropolitní opera. Generální ředitel MET Peter Gelb ani tentokrát neopomněl hned v úvodu zdůraznit, že jde o nejnáročnější projekt v dějinách tohoto divadla. Investice do scénografie dosáhly v našich podmínkách neuvěřitelných 15 milionů dolarů.Cyklus realizoval inscenační tým režiséra Roberta Lepage. Základem scénického pojetí jsou desítky pohyblivých obřích lamel, které zaplňují celý prostor jeviště a jejichž plynulé změny vertikálního i horizontálního nastavení řídí počítače. Lamely také tvoří plochy pro projekce, které je proměňují v hořící skálu, mihotající se les, zurčící vody Rýna, vznosné sály Gibichungů nebo bájnou Walhallu.

Technologický zázrak stroje, jak jej inscenátoři označují, se ale paradoxně stal pastí, do níž se metropolitní Ring chytil. Byl to „stroj“, který se režíroval sám a Lepagemu ponechal jen jakési příštipkaření. Toto monstrum si totiž začalo žít vlastním životem a žárlivě si střežilo, aby pokusy připravit ho o jeho dominanci skončily fiaskem. Nejvíce se to projevilo právě v Soumraku bohů. Doplnění scény o plechovou herku, která místo bájného koně Grana připomínala svou kývající hlavou pejsky za zadním oknem aut, vycpanou zvěř nebo sochy bohů, které se v závěru rozdrolí, působilo směšně a zcela narušilo hudebně vrcholné scény Siegfriedova smutečního průvodu, Brünnhildiny očistné smrti i závěrečného zhroucení světa bohů. Plastový Nothung jako by byl zakoupen v nejbližším hračkářství a dřevona hranici vypadalo jako vzorně opracovaný produkt z OBI. Když odhlédneme od scénografického řešení, zůstala konzervativní režie, která Wagnerovo pojetí mytologie interpretuje jako pohádku se svárem dobra a zla. Hranice „dobra a zla“ rozhodně není v Ringu, sáze o zhoubé moci zlata, jednoznačně čitelná; zřetelný je ale Wagnerův anarchistický výkřik „Zničit chci stávající pořádek věcí!“  Čím by ho ale chtěl nahradit, se můžeme jen domýšlet. Je na každém, nakolik bude trápit zákruty a slepými uličkami často protikladného Wagnerova filozofování, nebo se nechá „jednoduše“ unášet hudbou, neboť především v ní spočívá velkolepost Wagnerovy koncepce hudebního divadla. A právě hudební interpretace se nakonec stala hlavní doménou nového nastudování Ringu. Započal ho James Levine a po jeho onemocnění dokončil dirigent Fabio Luisi. Tomu se podařilo vygradovat hudební účin Wagnerova veledíla až ke téměř nesnesitelné dokonalosti. Wagnerovy typické leitmotivy, příznačné či lépe řídící motivy, které se v posledním dílu tetralogie slévají a proplétají, vyznívaly v jeho podání plasticky a „srozumitelně“ a dodaly plynutí vnitřního přediva partitury živost. Všichni sólisté byli nejsilnější tam, kde se mohli opřít o jednoznačně sdělitelné emoce a situace: lásku, nenávist, zradu, mocenské choutky; méně již tam, kde měli postihnout proměny a vývoj charakteru postav. Ke stěžejní roli valkýry Brünnhildy zrála Deborah Voight řadu let a její zvládnutí vrcholně předvedla v samém závěru. Ovšem skutečnou svrchovanost wagnerovské interpretace – a to na relativně krátkém úseku – předvedla Waltraut Meier jako Brünnhildina sestra Waltrauta. K vrcholům téměř šestihodinového večera ovšem patřil i „pouhý“ osmiminutový monolog Erica Owense s temným basem pro Albericha, strůjce kletby nad zhoubným prstenem moci. Podobně i další basista, Hans Peter König, který Hagena vytvořil i při pražském uvedení tetralogie, dokázal vyjádřit nenávistnou zlobu tohoto protipólu Wotanova superhrdiny. Siegrfired v podání tenoristy Jay Huntera Morrise zůstal navzdory moudrosti, kterou mu podle libreta předá Brünnhilda, rekem, který vržen do proradného světa lidí, naivně spoléhá jen na sílu svých paží.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - S.Houda Šaturová (Praha 7.2.2012)

 

Vaše hodnocení - Wagner: Götterdämmerung (Met New York)

 

Vaše hodnocení - Puccini: Il trittico (ROH Londýn)

 

Související články


2 responses to “Operní panorama Heleny Havlíkové (61)

  1. Zdá se, že slovo „past“ se stalo oblíbeným slůvkem Heleny Havlíkové. V pasti uvízl plzeňský Don Giovanni a v jiné pasti nyní i Soumrak bohů z MET. Věřme, že v pasti neuvízne liberecký Čarostřelec, protože o tomto divadle píše Helena Havlíková, patrně díky svým vazbám k tomuto divadlu, vždy jen dobře.

Napsat komentář