Operní panorama Heleny Havlíkové (69)

Týdny od 2. do 15. dubna 2012 

– Povznášející velikonoční rozjímání s Collegiem 1704
– Velkonoční festival  s Pražským filharmonickým sborem
– Odbytá připomínka 20. výročí Státní opery Praha
– Triumfální návrat Rolanda Villazóna
– Alfréd v trenýrkách z MET
– Inspirace na dny příští
***

Povznášející velikonoční rozjímání s Collegiem 1704

Na Zelený čtvrtek 5. dubna v kostele sv. Šimona a Judy v Praze zazněly Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) v podání Collegia a Collegia Vocale 1704 pod taktovkou Václava Lukse. Jde o další produkci z projektu Hudební most Praha – Drážďany, který mapuje rodové a umělecké vazby hudebníků, pocházejících nebo působících v těchto městech. Hned po pražské produkci soubor odjel do Drážďan, kde oratorium provedl v Annenkirche. Janovy pašije (BWV 245, uvedeny prvně v Lipsku v roce 1717) patří bezesporu k vrcholům Bachovy tvorby a možnost se jich účastnit právě o velikonočním čase byla povznášející. Tato výlučnost stmelila interprety i posluchače v zaplněném kostele do spřízněného společenství.

Václav Luks se svým cílevědomým zaměřením na starou hudbu stal během posledních let jednou z nejvýraznějších postav české hudební scény a jeho úsilí se každým dalším koncertem zhodnocuje a potvrzuje význam jeho práce. Pro jeho produkce s orchestrálním i sborovým Collegiem je dnes už příznačná hluboká znalost stylu provázená zvládnutou technikou hry na staré nástroje, umění barvitě vyjádřit výrazové odstíny zvukomalby pro barokní hudbu typické a především „autentické“ nadšení a zaujetí mladých interpretů. Také tenorista Fernando Guimaräes, který vystoupil ve stěžejní roli Evangelisty, barytonista Tomáš Král (Ježíš) a basista Jaromír Nosek (Pilát) i sopranistky Alena Hellerová, Dora Pavlíková a altistka Kamila Mazalová pod taktovkou svého zapáleného dirigenta poskytli publiku zážitek, který se nadlouho vryl do paměti.
***

Velkonoční festival  s Pražským filharmonickým sborem

Kostel sv. Šimona a Judy poskytl 12. dubna vhodný prostor i pro další velikonoční koncert, kterým se uzavřel samostatný sborový cyklus Pražského filharmonického sboru v rámci Velikonočního festivalu Praha. Program vhodně korespondoval s pašijovou tematikou. Po první, romantické části s díly Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Josepha Gabriela Rheinbergera následovala zajímavá konfrontace, jak se s duchovní tématikou vyrovnávali skladatelé dvacátého století – Krzystof Penderecki a Petr Eben. Ukázala, jak jsou schopni navázat na odkaz svých romantických předchůdců a rozvíjet ho soudobou hudební řečí.

V takto obsahově stmeleném programu ovšem Pražský filharmonický sbor předvedl širokou škálu svého mistrovství nejen v samostatných vystoupeních dámské a pánské části souboru, tu v zajímavé kombinaci s violoncellem a kontrabasem, ale i v případě Pendereckého Stabat mater akusticky zvláštní třísborovou sazbu. A právě v Pendereckého skladbách včetně navazujícího Agnus Dei z Polského requiem pro smíšený sbor a cappella mohl sbor ukázat své umění velkých výrazových kontrastů: od šepotů na drženými tóny, které se zahušťovaly do kompaktní zvukové plochy, a gradovaly do drtivého fortissima. Výbornou práci odvedl sbormistr Lukáš Vasilek, který své svěřence bezchybně připravil a vedl.
***

Odbytá připomínka 20. výročí Státní opery PrahaDo připomenutí dvacátého výročí samostatnosti Státní opery, od letošního ledna opět ztracené, se současnému vedení Národního divadla zjevně příliš nechtělo. Defilé úspěchů, jimiž se za toto období Státní opera nesporně zapsala do historie české opery, rozhodně není přehlédnutelné a jen tak zanedbatelné. Ať šlo o opery české (Bubu z Montparnasu E.F.Buriana, Voják a tanečnice Bohuslava Martinů), o návaznost na německou tradici této budovy  (Zemlinského Florentinská tragédie a Infantčiny narozeniny, Zásnuby ve snu Hanse Krasy, Proces Gottfrieda von Einem, Schönbergovo Očekávání, Weisův Polský žid), o opery dvacátého století, často v českých premiérách (Boitův Nerone, Ariana a Modrovous Paula Dukase, Poulenkův Lidský hlas a Prsy Tirésiovy, Joplinova Treemonisha, Bernsteinův Candide, Glassův Pád domu Usherů, Brittenovo Utahování šroubu a Smrt v Benátkách), ale i v našich podmínkách o objevná uvedení Meyerbeerova Roberta ďábla, Leoncavallovy Bohémy nebo Massenetova Dona Quijotta.

A k těmto dramaturgickým zajímavostem často uvedeným ve velice zdařilých inscenacích je nutno přidat pozoruhodná inscenační řešení Verdiho Otella, Offenbachových Hoffmannových povídek, Straussovy Salome, Wagnerova Tannhäusera, d’Albertovy Nížiny a mnoha dalších. Tento výčet, ke kterému patří také mnoho strhujících výkonů sólistů, ukazuje, jak „nepříjemnou“ konkurencí dokázala dnes některými tolik zatracovaná Státní opera být Národnímu divadlu být, ovšem pod pevným vedením a s jasným uměleckým záměrem. A jaké pozornosti a uznání se jí dostávalo i v mezinárodním kontextu. Takovou paměť zřejmě nemůžeme chtít po dnešních nekompetentních, leč mocných úřednících ministerstva kultury, kteří svou chronickou liknavostí, špatným plněním zřizovatelské role a neschopností do čela Státní opery jmenovat osobnosti, současné turbulence kolem Státní opery zavinili, aby tak nepřipraveným slučováním zakryli své vlastní zájmy.„Oslava“, dá-li se to tak vůbec nazvat, se nakonec smrskla na dvojí koncertní uvedení Mignon. Inscenace této opery Ambroise Thomase sice 23. května 1992 stála po roce umělecké nezávislosti na počátku právně samostatné Státní opery, ale rozhodně nepatří k profilovým inscenacím tohoto souboru hodným připomenutí. A ani uvedení 1. a 4. dubna 2012 pod taktovkou Tomáše Braunera nebude patřit k pamětihodným. Ospravedlňoval ho snad jedině výkon Jany Sýkorové, která dala titulní roli strádající dívky svým barevným vyrovnaným mezzosopránem patřičnou dávku dojemnosti. Alternující Mignon Veroniky Hajnové už v takové kvalitě toto umění nabídnout nedokázala  Do značné míry fungoval i kontrast s diblíkovskou koketerií a koloraturami Jany Sibery v roli Philiny. Proč bylo třeba zvát do role Viléma Meistera právě mexického tenoristu Octavia Arévala zůstalo nejasné, což bylo zřetelné zvláště v porovnání s pregnantnějšími výkony našich sólistů v ostatních rolích, zejména Jiřího Sulženka jako Lotharia i Martina Šrejmy jako Laërta.***

Triumfální návrat Rolanda Villazóna

Rolando Villazón v Praze završil své evropské turné (včetně Berlína, Mnichova a Vídně) se svým nejnovějším programem Poklady belcanta. Třebaže ani dramaturgie předchozích koncertů nepatřila k tuctovým, jeho výběr písňových miniatur operních mistrů vrcholného belcanta – Rossiniho, Donizettiho, Belliniho až po Verdiho – oplývajících především melodickými nápady  je v jeho podání objevem. A dává plně vyniknout Villazónovým přednostem.

Temperamentní tenorista mexického původu Rolando Villazón po vítězství v Domingově soutěži Operalia v roce 1999 raketově nastoupil dráhu až fanaticky adorovaného sólisty těch nejprestižnějších světových operních scén. Jeho nahrávky Traviaty, Bohémy, Manon, Nápoje lásky s Annou Netrebko nebo Romea a Julie s Nino Machaidze trhaly rekordy. Po osmi letech následoval strmý pád, kdy se Villazón chronicky potýkal s odříkáním představení a debakly svých vystoupení.

Stal se Villazón obětí nesmlouvavého operního průmyslu? Nebo se mu skutečně podaří po těžkých krizích včetně operace cysty na hlasivkách návrat, a to dokonce až na samý vrchol současného globalizovaného operního světa s jeho nesmlouvavou konkurencí a nároky na hranicích lidských možností? Jaký bude po koncertech v roce 2005 a 2007 návrat „nového“ Villazóna do Smetanovy síně Obecního domu? Na tyto otázky dal tento tmavovlasý drobný čtyřicátník s uhrančivýma očima v Praze jednoznačnou odpověď. Ano, Rolando Villazón je stále tím nezaměnitelným charismatickým muzikantským živlem sršícím energií. Stále se může opřít o svůj barevně bohatý temněji zabarvený pohyblivý tenor a kantilénu založenou na dlouhodechém legatu. S obrovskou koncentrací energie „vypráví“ osudy „svých“ postav jako nanejvýš vzrušující příběhy. Tryskají z nich gejzíry nespoutané radosti a štěstí, ale nesou se i v zádumčivé melancholii a trýznivém žalu. Každé slovo, každá nota, každé hnutí citu má v jeho podání náboj, kterým elektrizuje diváky. Ti ve Smetanově síni zaplněné k prasknutí ani nedýchali, aby vzápětí propukali ve frenetické nadšení a bouřlivé ovace.

Velkou „lekcí“ pak byl výkon Komorního orchestru Nového světa pod taktovkou Guerassima Voronkova. U nás jsme o něm dosud neslyšeli. Tito převážně mladí latinsko-američtí muzikanti se už pod názvem Bolivar Soloists uvedli coby špičkoví interpreti svého domovského repertoáru. Ale i italské mistry belcanta hráli s podobně „nakažlivým“ nasazením, muzikantstvím, dokonalostí souhry, frázování, dynamiky, empatií, plasticitou v plném zvuku tutti i brilantních sólech. Kolik ještě po světě existuje takto „neznámých“ orchestrů, vedle nichž ty naše své prestižní marketingové značky promrhávají jako seskupení lehce znuděných lidí, kteří se pohříchu více než o přesnost souhry zajímají spíše o své platy?
***

Alfréd v trenýrkách z MET

V sobotu 14. dubna vyslala newyorská Metropolitní opera do kin dnes už skoro celého světa poslední ze série jedenácti přímých přenosů letošní sezóny – Traviatu Giuseppe Verdiho. MET se ve svém novém loňském nastudování vrátila k inscenaci, kterou pro Salzburský festival v roce 2005 připravil německý režisér Willy Decker. Tehdy jeho pojetí Dámy s kaméliemi na scéně a s kostýmy Wolfganga Gussmanna ohromilo a stalo se vzorovým příkladem, jak lze klasickou operu inscenovat dnešním výtvarným, divadelním i psychologickým „jazykem“ bez znásilnění autora. A nutno přiznat, že i po sedmi letech vedle efemérních výstřelků režisérů, kteří chtějí často na úkor skladatele zviditelnit za každou cenu především sami sebe, působí svou stylovou čistotou a propracovaností. Celkové vyznění však přes velmi detailní dodržení inscenačních postupů ve srovnání se záznamy původní inscenace na DVD bylo v MET jiné. V Salzburgu se tehdy v hlavních rolích blýskli Anna Netrebko, Rolando Villazón a Thomas Hampson a prodej DVD s live záznamem této inscenace trhal rekordy. Metropolitní opera v loňské sezóně inscenaci nakonec uvedla v jiném obsazení (Marina Poplavskaya a Matthew Polenzani), v přenosu do kin pak Violettu ztvárnila Natalie Dessay, Alfréda Germonta opět Matthew Polenzani a jeho otce Dmitri Hvorostovsky, což je rovněž impozantní hvězdná sestava.

Tato Verdiho opera na libreto Francesca Maria Piaveho podle dramatu Alexandra Dumase mladšího jistě snese přenesení z devatenáctého století do současnosti. Bílo – šedé elipsové aréně, do které vedou jediné obrovité dvojkřídlé dveře, dominují obrovité hodiny, odměřující nesmlouvavě i zběsile čas, zbývající nemocné Violettě, a rudá pohovka připomínající, že Violetta je vlastně luxusní prostitutka. Pro „venkovské sídlo“ druhého dějství se objeví pohovek hned pět, ovšem v bílé barvě s přehozy s výrazným květinovým vzorem. Svou jednoduchostí (i skvělým svícením Hanse Toelsteda) dává scéna vyniknout hlavně přesnému hereckému vedení protagonistů na pozadí „anonymního“, černými obleky unifikovaného sboru smetánky (kdy scéna večírku v maskách dnes dostala díky „Anonymous“ ještě další nečekané významy).

Přes hvězdné obsazení, osvědčený inscenační tvar i tradičně spolehlivý výkon orchestru pod taktovkou Fabia Luisiho však sobotní přenos odkrýval limity kamerového snímání detailů, kterých jsou diváci v hledišti divadla ušetřeni, takže se mohou více soustředit na celkový tvar inscenace. Koloraturní sopranistka Natalie Dessay již mnohokrát prokázala své hlasové a herecké umění nejen v rolích tragicky končících žen, ale (a možná ještě přesvědčivěji) těch komických. K Violettě se během své dvacetileté kariéry dostala poprvé relativně pozdě, až v roce 2009 v Santa Fe v režii Laurenta Pellyho (který pak v MET právě na jejím výkonu postavil báječnou Dceru pluku). A během přímého přenosu Traviaty se vnucovala úvaha, zda pro ni Violetta v roce 2012 v MET není (a to i pěvecky) už příliš pozdě a zda nebylo lépe roli odmítnout. Hlavně v první části, kdy má být oslnivě krásnou vzrušující (byť prodejnou) ženou, které muži padají k nohám, se jí (i kvůli nelítostným kamerám) dařilo méně než coby „napravené“ zamilované ženské, která si je vědoma, že dny jejího života jsou sečteny. Oproti oslnivé krasavici Netrebko tak Violetta Dessay v prostoru rozlehlé arény působila jako opuštěná, vyčerpaná, zranitelná útlá křehká bytost, která marně hledá útočiště u personifikovaného posla smrti, jemuž se zároveň z posledních sil v jakémsi hektickém snu vzpírá.  

Málo také fungovala „alchymie“ vztahu s Alfrédem Germontem v podání tenoristy Matthewa Polenzaniho. Jeho měkká kantiléna a vyrovnanost hlasu jsou nádherné, ale pokud jste nechtěli mít zavřené oči, skutečně obtížně se dalo uvěřit, že zkušená a světem protřelá kurtizána se osudově zamiluje do tohoto nevýrazného „maminčina mazánka“, který navíc v plandavých trenýrkách ve druhém dějství působil více než trapně – byl směšný, což by se milovníkům stávat nemělo.Pěvecky opět suverénní Dmitri Hvorostovsky vtiskl otci Germontovi především aristokratickou eleganci a panovačný odstup. Ovšem situace, kdy i jemu „ujedou nervy“ a uštědří políček svému „nehodnému“ synovi tak, až se ocitne na zemi, vztah těchto dvou mužů vyjádřil přesně.

Ke zhodnocení celé sezony MET 2011/12 se vrátíme v některém z příštích Operních panoramat. 
***

Inspirace na dny příští

Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent John Eliot Gardiner, režie David McVicar. Rigoletto – Dimitri Platanias, Gilda – Ekaterina Siurina, Vévoda – Vittorio Grigolo, Sparafucile – Matthew Rose. Přímý přenos z Covent Garden, Londýn, do kin úterý 17. dubna 2012 20:15 hod.

Elaine Padmore, ředitelka Covent Garden v Londýně v letech 2000-2011: veřejný seminář HAMU. Galerie HAMU, středa 18. dubna 2012 9:30 – cca 13:00 hod.

Johann Adolph Hasse: Romulus a Ersilie (Romolo ed Ersilia). Opera seria o třech dějstvích. Osoby a obsazení: Romulus, král a zakladatel Říma (Marina de Liso), Ersilie, sabinská princezna, Romulova vytoužená nevěsta (Eleonora Buratto), Valeria, římská šlechtična, opuštěná snoubenka Acrontova (Robin Johannsen), Ostilio, římský patricij, Romulův přítel zamilovaný do Valerie (Neta Or), Curzio, kníže Antemnati a otec Ersilie (Johannes Chum), Acronte, kníže Ceninensi, Romulův nepřítel a odmítnutý nápadník Ersilie (Paola Gardina). Sbor Ensemble NovoCanto Innsbruck, hraje Café Zimmermann, provedení od cembala řídí Attilio Cremonesi.. Záznam novodobé premiéry z 26. 8. 2011, Tyrolské zemské divadlo v rámci festivalu Innsbrucker Festwochen der Alten Musik., Český rozhlas 3 – Vltava sobota 21. dubna 2012 19:30 hod.

Jiří Pavlica: Porta peregrinorum (Brána poutníků). Oratorium inspirované odkazem sv. Vojtěcha. Roman Janál – baryton, smíšený sbor a orchestr europera, dirigent Miloš Krejčí. Svatovítský chrám Pražského hradu, neděle 22. dubna 2012 19:00 hod.

***

Johann Sebastian Bach:
Janovy pašije 
(Johannes-Passion, BWV 245)
Hudební most Praha — Drážďany
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Fernando Guimarães  – Evangelista
Tomáš Král – Ježíš
Jaromír Nosek – Pilát
Allena Hellerová – soprán
Dora Pavlíková – soprán
Kamila Mazalová – alt
Helena Zemanová – koncertní mistr
Hudební most Praha – Drážďany
5. dubna 2012 Kostel sv. Šimona a Judy Praha

www.collegium1704.com

***

Velikonoční hymnus
Pražský filharmonický sbor
Sbormistr Lukáš Vasilek
Linda Čechová-Sítková (varhany)
Hana Baboráková (violoncello)
Veronika Létalová (kontrabas)
Jan Hykrdla (trubka)
Jan Fischer (trubka)
Karel Kohout (trombon)
Aleš Vopelka (trombon)
David Řehoř (bicí)
12. dubna 2012 Kostel sv.Šimona a Judy Praha

program:
Felix Mendelssohn Bartholdy:
– Surrexit pastor, op. 39 č. 3 pro ženský sbor a varhany
– Adspice Domine, op. 121 pro mužský sbor, violoncello a kontrabas
Joseph Gabriel Rheinberger:
– Velikonoční hymnus, op. 134 pro smíšený dvojsbor a cappella
Krzysztof Penderecki:
– Stabat mater (z Passio et mors Domini nostri Jesu Christi secundum Lucam) pro tři smíšené sbory a cappella
– Agnus Dei (z Polského requiem) pro smíšený sbor a cappella
Petr Eben:
– Pražské Te Deum 1989 pro smíšený sbor, žesťové a bicí nástroje

www.filharmonickysbor.cz

***

Ambroise Thomas:
Mignon
(koncertní provedení)
Dirigent: Tomáš Brauner
Sbormistr: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar
Orchestr a sbor Státní opery Praha
Slavnostní večer k 20.výročí založení Státní opery Praha
1. a 4. dubna 2012 Státní opera Praha

Mignon – Jana Sýkorová / Veronika Hajnová
Philine – Jana Sibera
Wilhelm Meister – Octavio Arévalo
Lothario – Jiří Sulženko
Frédéric – Galia Ibragimova
Laërte – Martin Šrejma
Jarno / Antonio – Miloš Horák

www.opera.cz

***

Poklady bel canta
(Treasures of bel canto)
Rolando Villazón (tenor)
Nuevo Mundo Chamber Orchestra
Dirigent: Guerassim Voronkov
13. dubna 2012 Smetanova siň Obecního domu Praha

program:
Luigi Cherubini, Vincenzo Bellini, Saverio Mercadante, Gaetano Donizetti, Gioachino Rossini, Giuseppe Verdi

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobnu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde