Operní panorama Heleny Havlíkové (76)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 28. května do 3. června 2012

 – Gioconda zatím bez Giocondy
 – Fidelio on Tour
 – Stále objevovaný Zelenka
 – Inspirace na dny příští 
***

Gioconda zatím bez Giocondy

Je až překvapivé, jak často se u nás v posledních letech uváděla La Gioconda Amilcare Ponchielliho (1834-1886) – i přes nároky, které tato nejslavnější opera italského skladatele, směřujícího od Verdiho vrcholných oper k verismu, na interprety klade. Po opavské a plzeňské inscenaci v roce 1972, ostravské v roce 1989, liberecké v roce 1991 a hned dvou uvedeních v roce 1997 v Olomouci a ve Státní opeře Praha se k Giocondě nyní vrátil operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni.Výběr právě tohoto titulu dostal další souvislost i díky tomu, že je v titulní roli obsazena Eva Urbanová: v Plzni svoji operní pěveckou kariéru před 25 lety zahájila a Giocondu vytvořila v roce 1997 přímo v mekce italské opery – v La Scale jako následovnice Marie Callasové po boku Josého Cury pod taktovkou Roberta Abbada v nastudování, které zachovalo téměř čtyřhodinovou délku díla, jinak většinou zkracovaného. Urbanová Giocondu později zpívala také v Montrealu a v Německé opeře v Berlíně. Jak zvládá tuto roli nyní, však po premiéře nelze hodnotit, protože ohlásila, že zpívá v náhlé indispozici (v rozhovoru, který vyšel v den premiéry v karlovarské regionální mutaci Mladé fronty dnes mluví o tom, že bojuje dva měsíce s vleklou virózou). Ať už to bylo tak či onak a jakkoli lze rozumět tomu, že Urbanová nechtěla své domovské publikum zklamat, je otázka, zda za této situace nemělo vedení divadla premiéru svěřit některé z dalších sólistky, které tuto roli pro plzeňské uvedení nastudovaly – tím spíše, že má hned dvě – Ivanu Veberovou a Petru Šimkovou.

Ponchielliho operní thriller (triumfální premiéra v milánské Scale 1876) je adaptací dramatu Victora Huga Angelo, tyran padovský. Podobu libreta mu dal zkušený Arrigo Boito, který děj přenesl s Padovy poloviny 16. století do Benátek poloviny století 17 a z původní titulní postavy herečky vytvořil pouliční zpěvačku s novým – ironickým – přízviskem La Gioconda, Radostná / Šťastná. Osud této dívky, která se obětavě stará o svoji slepou matku, v soukolí tyranské vlády inkvizice, špehů a udavačů rozhodně není ani radostný, natož šťastný: Gioconda překonává svoji nenávist k úspěšnější sokyni a zachrání ji i muže, kterého do poslední chvíle miluje, za cenu vlastního života. Ponchielli dodal tomuto příběhu plnému prudkých dějových zvratů a odhalení na poslední chvíli, pokusů o úkladné vraždy a manželsko-mileneckých propletenců plnokrevnou hudbu velkých emocí a dramatických situací s rozsáhlými pěveckými party značného rozsahu nad hutně instrumentovaným orchestrem.

Dirigent plzeňského nastudování Tomáš Brauner rozehrál hudební drama vášní (rozumně zkrácené na zhruba tříhodinovou délku) v plné intenzitě, ponuré zlověstnosti i lesku, jindy u tohoto orchestru neslýchaném. Přitom se dařilo nepřekrývat sólisty. Pavel Vančura opět osvědčil svoji muzikálnost, když se mu podařilo vyjádřit kontrast mezi vnějškově stoickým domněle všemocným benátským tyranem, trestajícím s morbidním patosem nevěru své ženy, a vnitřní trýzeň podváděného muže zmítaného vztekem a žárlivostí. Eliška Weissová je díky svému temnému hutnému altu u nás optimální představitelkou slepé matky a úpěnlivá modlitba Voce di donna o d’angelo jí vyšla skvěle. A výborně tak vyzněl pěvecký kontrast s mezzosopranistkou Janou Tetourovou. Ta v Lauře přesvědčivě vytvořila portrét atraktivní ženy, která se chce přes všechna nebezpečí vymanit s područí despotického manžela v naději, že se jí podaří dosáhnout štěstí se svou dávnou láskou, psancem Enzem. Jeho vypjatý tenorový part byl pro Rafaela Alvareze vlastně náročnější ve střední poloze, v níž svůj hlas nepříjemně přepínal a dostával se tak do intonačních nepřesností, zatímco výšky, včetně své velké árie Cielo e mar zvládl dobře. Bídáckého špeha Barnabu rozehrál Martin Bárta s plnou děsivostí muže hnaného chtíčem a pomstychtivostí. Nárokům Ponchielliho partitury dostál i plzeňský sbor vedený Zdeňkem Vimrem.Režisér Oldřich Kříž se scénografem Danielem Dvořákem umístili dusné drama mezi omlácené vysoké šedé špinavé zdi, kde jsou i okna zazděna cihlami a z nichž zlověstně ční otevřená lví tlama pro udavačské hanopisy. Jen scéna na ostrově uprostřed moře otevírá průhled k modré obloze. Čtvercový podstavec z matného skla uprostřed scény svým nasvícením v rudé, modré nebo zelené barvě vytváří základní atmosféru, v níž Oldřich Kříž vedl protagonisty tragického příběhu v čitelné logice děje. Jen u tohoto režiséra, který má takový cit pro divadelní vyjádření hudby, zaráželo, že operetně koketní hudbu slavného tance hodin svěřil v choreografii Jiřího Pokorného jakýmsi urostlým vzájemně se vraždícím gladiátorům. Bylo zřejmé, že tak chce podtrhnout krutost, která panuje ve Zlatém paláci, rozpor s charakterem hudby však byl značný.

Uvádění Giocondy bez Giocondy postrádá smysl. Určitě bude dobré se do Plzně vypravit na nejen výkon Evy Urbanové bez indispozice, ale i na další představitelky této role. Premiéra naznačila, že plzeňské nastudování má v sobě potenciál stát se divácky atraktivním titulem.***

Fidelio on Tour

Součástí programu Pražského jara bývá i divadelní operní řada vybraných inscenací z repertoáru většinou pražských operních scén. A věřme, že se letošní odvaha otevřít renomovaný festival i mimopražským operním divadlům, jejichž úroveň a dramaturgická nápaditost ty pražské často přesahuje, stane díky jednoznačnému úspěchu ostravského nastudování Života prostopášníka Igora Stravinského pravidlem i pro další ročníky. Už z dosavadních premiér je zřejmé, že bude z čeho vybírat (například Dvořákova Armida, také v ostravském nastudování).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (DJKT Plzeň)

[Total: 153    Average: 2.8/5]

Vaše hodnocení - Beethoven: Fidelio (Praha 30.5.2012)

[Total: 34    Average: 4/5]

Vaše hodnocení - Zelenka - Ensemble Inégal (Praha 3.6.2012)

[Total: 10    Average: 2.9/5]

Související články


Reakcí (7) “Operní panorama Heleny Havlíkové (76)

  1. Člověk by skoro řekl, že paní Havlíková má na PKF pifku. Kdybych to shrnul, tak jsem se dozvěděl, že „jó Kout, ten to umí“ a „jó Švorc, to byl Pizzaro“. Nezní v tom vedle kritiky také jakási ozvěna dosud nedohrané (snad) šachové partie s pražskými operními scénami? Mimochodem, ty horny jsem neslyšel, zato u Vídeňských filharmoniků ty opakované skřeky zaregistrovalo i mé hluché ucho. Mají právo hrát v opeře?

    1. To mi připomíná, že když před necelými 3 roky hrála Nicola Benedetti (tehdy 22 let) s ČF a Jakubem Hrůšou (tehdy 28) v Anglii Čajkovského houslový koncert, a podle toho, co předtím předvedli v Praze, bezpochyby skvěle, jakýsi britský kritik, ne snad zcela neznámý, staromilsky nabubřele napsal, že tedy hrála hezky, to jo, ale na to, aby to byl Čajkovský, si musí ještě pár let počkat.

  2. One je vůbec sporné, jestli Helena Havlíková pana Švorce ve Fideliovi slyšela (je to přeci jenom pár let a tak stará zase není). Jinak souhlasím, že to bylo velmi výjimečné provedení. Lepšího Fidelia jsem neslyšel ani v Barceloně, ani v Drážďanech ani v Berlíně. Obecně ale na Fidelia místní kritikové budou těžko psát recenze, málokdo ho má jak se říká „naposlouchaného“, protože se u nás tak dlouho nehrál.

  3. Také mám pocit, že jsem byl na jiném koncertě – až na Carol Wilson, jejíž výkon nebyl příliš dobrý a jež nemá nijak hezký hlas (ale snažila se), byli všichni skvělí včetně sboru, orchestru a dirigenta. Fidelio vyzněl dramaticky, svižně, průzračně, místy to bylo strhující. Nejvíc mě překvalila Kněžíková a Plachetka, Schukoff a dva čeští pěvci se mi líbili a slyšet dnes už legendu Rooteringa naživo byl rozhodně taky zážitek… Mnohem bližší je mi recenze a pohled na Fidelia od Víta Dvořáka na tomto webu, s ním se naprosto ztotožňuji. S paní Havlíkovou souhlasím jen s těmi světly, to bylo opravdu trochu rušivé. Jinak mi to plně nahradilo inscenaci, snad to bylo i lepší, titulky byly skvělým nápadem, stejně jako náznak hraní a „akce“ u zpěváků.

  4. Zaplať Pánbu, že se konečně někdo rozepsal o Fideliovi, jehož koncertní provedení považuji za vynikající hudební zážitek. Už jsem se obávala, že návštěvníci Opera Plus se budou jen vyjadřovat ke svatbě bývalého ředitele ND, nyní působícího v Brně….
    Jako by ani nešlo o skutečně kvalitní umění, ale bulvár!
    Adamovi Plachetkovi i Kateřině Kněžíkové z celého srdce přeji, aby se jim i nadále vše dařilo, protože jsou velmi příjemnými interprety opery, ať už zpívají (a hrají!) ve kterékoli, co mají v repertoáru a můžeme být na ně hrdí – jsou naší novou operní nadějí. Představení, ve kterých vystupují, mají skvělou úroveň, jsou to opravdoví profesionálové. Nejsou jediní, a je radost pozorovat, jak se rozvíjejí a po všech stránkách „rostou“… I Fidelio toho byl důkazem, odcházeli jsme velmi obohaceni a na toto – byť jen koncertní představení – nikdy nezaponeme ! Bylo to samozřejmě i díky orchestru a sboru, ale Adam Plachetka s Kateřinou Kněžíkovou nám tímto představením – které nemají v repertoáru a nastudovali ho specielně pro Pražské jaro – udělali velikou radost.

Napsat komentář