Operní panorama Heleny Havlíkové (76)

Týden od 28. května do 3. června 2012

 – Gioconda zatím bez Giocondy
 – Fidelio on Tour
 – Stále objevovaný Zelenka
 – Inspirace na dny příští 
***

Gioconda zatím bez Giocondy

Je až překvapivé, jak často se u nás v posledních letech uváděla La Gioconda Amilcare Ponchielliho (1834-1886) – i přes nároky, které tato nejslavnější opera italského skladatele, směřujícího od Verdiho vrcholných oper k verismu, na interprety klade. Po opavské a plzeňské inscenaci v roce 1972, ostravské v roce 1989, liberecké v roce 1991 a hned dvou uvedeních v roce 1997 v Olomouci a ve Státní opeře Praha se k Giocondě nyní vrátil operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni.Výběr právě tohoto titulu dostal další souvislost i díky tomu, že je v titulní roli obsazena Eva Urbanová: v Plzni svoji operní pěveckou kariéru před 25 lety zahájila a Giocondu vytvořila v roce 1997 přímo v mekce italské opery – v La Scale jako následovnice Marie Callasové po boku Josého Cury pod taktovkou Roberta Abbada v nastudování, které zachovalo téměř čtyřhodinovou délku díla, jinak většinou zkracovaného. Urbanová Giocondu později zpívala také v Montrealu a v Německé opeře v Berlíně. Jak zvládá tuto roli nyní, však po premiéře nelze hodnotit, protože ohlásila, že zpívá v náhlé indispozici (v rozhovoru, který vyšel v den premiéry v karlovarské regionální mutaci Mladé fronty dnes mluví o tom, že bojuje dva měsíce s vleklou virózou). Ať už to bylo tak či onak a jakkoli lze rozumět tomu, že Urbanová nechtěla své domovské publikum zklamat, je otázka, zda za této situace nemělo vedení divadla premiéru svěřit některé z dalších sólistky, které tuto roli pro plzeňské uvedení nastudovaly – tím spíše, že má hned dvě – Ivanu Veberovou a Petru Šimkovou.

Ponchielliho operní thriller (triumfální premiéra v milánské Scale 1876) je adaptací dramatu Victora Huga Angelo, tyran padovský. Podobu libreta mu dal zkušený Arrigo Boito, který děj přenesl s Padovy poloviny 16. století do Benátek poloviny století 17 a z původní titulní postavy herečky vytvořil pouliční zpěvačku s novým – ironickým – přízviskem La Gioconda, Radostná / Šťastná. Osud této dívky, která se obětavě stará o svoji slepou matku, v soukolí tyranské vlády inkvizice, špehů a udavačů rozhodně není ani radostný, natož šťastný: Gioconda překonává svoji nenávist k úspěšnější sokyni a zachrání ji i muže, kterého do poslední chvíle miluje, za cenu vlastního života. Ponchielli dodal tomuto příběhu plnému prudkých dějových zvratů a odhalení na poslední chvíli, pokusů o úkladné vraždy a manželsko-mileneckých propletenců plnokrevnou hudbu velkých emocí a dramatických situací s rozsáhlými pěveckými party značného rozsahu nad hutně instrumentovaným orchestrem.

Dirigent plzeňského nastudování Tomáš Brauner rozehrál hudební drama vášní (rozumně zkrácené na zhruba tříhodinovou délku) v plné intenzitě, ponuré zlověstnosti i lesku, jindy u tohoto orchestru neslýchaném. Přitom se dařilo nepřekrývat sólisty. Pavel Vančura opět osvědčil svoji muzikálnost, když se mu podařilo vyjádřit kontrast mezi vnějškově stoickým domněle všemocným benátským tyranem, trestajícím s morbidním patosem nevěru své ženy, a vnitřní trýzeň podváděného muže zmítaného vztekem a žárlivostí. Eliška Weissová je díky svému temnému hutnému altu u nás optimální představitelkou slepé matky a úpěnlivá modlitba Voce di donna o d’angelo jí vyšla skvěle. A výborně tak vyzněl pěvecký kontrast s mezzosopranistkou Janou Tetourovou. Ta v Lauře přesvědčivě vytvořila portrét atraktivní ženy, která se chce přes všechna nebezpečí vymanit s područí despotického manžela v naději, že se jí podaří dosáhnout štěstí se svou dávnou láskou, psancem Enzem. Jeho vypjatý tenorový part byl pro Rafaela Alvareze vlastně náročnější ve střední poloze, v níž svůj hlas nepříjemně přepínal a dostával se tak do intonačních nepřesností, zatímco výšky, včetně své velké árie Cielo e mar zvládl dobře. Bídáckého špeha Barnabu rozehrál Martin Bárta s plnou děsivostí muže hnaného chtíčem a pomstychtivostí. Nárokům Ponchielliho partitury dostál i plzeňský sbor vedený Zdeňkem Vimrem.Režisér Oldřich Kříž se scénografem Danielem Dvořákem umístili dusné drama mezi omlácené vysoké šedé špinavé zdi, kde jsou i okna zazděna cihlami a z nichž zlověstně ční otevřená lví tlama pro udavačské hanopisy. Jen scéna na ostrově uprostřed moře otevírá průhled k modré obloze. Čtvercový podstavec z matného skla uprostřed scény svým nasvícením v rudé, modré nebo zelené barvě vytváří základní atmosféru, v níž Oldřich Kříž vedl protagonisty tragického příběhu v čitelné logice děje. Jen u tohoto režiséra, který má takový cit pro divadelní vyjádření hudby, zaráželo, že operetně koketní hudbu slavného tance hodin svěřil v choreografii Jiřího Pokorného jakýmsi urostlým vzájemně se vraždícím gladiátorům. Bylo zřejmé, že tak chce podtrhnout krutost, která panuje ve Zlatém paláci, rozpor s charakterem hudby však byl značný.

Uvádění Giocondy bez Giocondy postrádá smysl. Určitě bude dobré se do Plzně vypravit na nejen výkon Evy Urbanové bez indispozice, ale i na další představitelky této role. Premiéra naznačila, že plzeňské nastudování má v sobě potenciál stát se divácky atraktivním titulem.***

Fidelio on Tour

Součástí programu Pražského jara bývá i divadelní operní řada vybraných inscenací z repertoáru většinou pražských operních scén. A věřme, že se letošní odvaha otevřít renomovaný festival i mimopražským operním divadlům, jejichž úroveň a dramaturgická nápaditost ty pražské často přesahuje, stane díky jednoznačnému úspěchu ostravského nastudování Života prostopášníka Igora Stravinského pravidlem i pro další ročníky. Už z dosavadních premiér je zřejmé, že bude z čeho vybírat (například Dvořákova Armida, také v ostravském nastudování).

Stejně tak je dobře, že se vedení festivalu rozhodlo obohatit dramaturgii o původní koncertní uvedení opery. Taková tradice by byla žádoucí tím, spíše, že pražské Národní divadlo sice nezdůvodněným vrchnostenským rozhodnutím ministerstva kultury absorbovalo Státní operu i s jejími dotacemi, počet premiér ovšem do budoucna snižuje.

Pražské jaro akceptovalo návrh šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie Jakuba Hrůši na koncertní uvedení Beethovenova Fidelia. Taková volba měla několik dramaturgických opodstatnění –  tato opera patří k dílu, které se pro své v rozpětí od singspielu po oratorium často uvádí právě koncertně; a u nás od brněnského uvedení v roce 2002 nezaznělo. Vlastní realizace však narazila na řadu interpretačních problémů.

Ludwig van Beethoven (1770-1827) se se svou jedinou operou hodně natrápil – tvořil ji v situaci, kdy už měl problémy se sluchem (podobnost se Smetanovým Daliborem se vskutku vtíravě nabízí, „Heiligenstadská závěť“ je z roku 1802). Fidelio (aneb Manželská láska) měl premiéru v roce 1805 bez většího ohlasu a ani upravená (dvouaktová) verze z roku 1806 nedopadla lépe; poslední – a úspěšnou (opět dvouaktovou) podobu získala opera až v roce 1814.

Původní námět příběhu věrné lásky manželů za francouzské revoluce byl (pro cenzurní jistotu) přenesen do španělského vězení druhé půle 18. století. Florestana, manžela Leonory, drží a trýzní hlady v nejhlubší kobce žaláře jeho úhlavní nepřítel, guvernér státního vězení Don Pizzaro. Odvážná Leonora se chce pokusit svého manžela zachránit a tak se v převleku za muže pod jménem Fidelio vloudí do přízně žalářníka Rocca jako jeho pomocník. Komplikace nastanou, když se do Fidelia zamiluje žalářníkova dcera Marcelina, o kterou ovšem usiluje vrátný Jacquino.

Když se Pizzaro dozví, že ministr a Florestanův přítel Don Fernando přijíždí na kontrolu věznice, potřebuje se nepohodlného vězně rychle zbavit. Žalářník Rocc má podle jeho rozkazu v kobce za pomoci Fidelia vykopat hrob. Ve chvíli, kdy chce Pizzaro Florestana zavraždit, nechává se Fidelio poznat jako Leonora a statečně namíří proti Pizzarovi pistoli. V tu chvíli také trubky oznamují příjezd ministra, který nechává statečnou Leonoru manželovi sejmout pouta a opera šťastně končí sborovým jásotem nad svobodou a manželskou láskou.

Je příznačné, že se uvádění této Beethovenovy apoteózy ideálů humanismu a volnosti u nás koncentruje do období nadějí na změnu totalitního režimu. V posledním dvacetiletí minulého století se zvratem na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Fidelio u nás objevil na scénách našich divadel dokonce devětkrát (1980 Liberec, 1983 Opava, 1988 Národní divadlo s obnovenou premiérou v režii Zdeňka Košlera v listopadu 1989, 1990 Ostrava, 1992 Olomouc, 1993 Státní opera, 1996 Plzeň a 1999 Ústí n. L.). Florestanem byl v tomto období opakovaně Tomáš Krejčiřík, ale i Václav Málek, Vladimír Doležal nebo Peter Svensson, Leonorou Magdalena Hajóssyová, Eva Děpoltová, Zora Jehličková nebo Hana Málková, Pizzarem světových parametrů pak Antonín Švorc. Podobnou kumulaci inscenací Fidelia lze zaznamenat v období let 1964-76, kdy v Národním divadle v hlavních rolích excelovali Naděžda Kniplová a Vilém Přibyl a Jaroslav Chundela v Brně nastudoval svoji legendární inscenaci.Pražská komorní filharmonie stejně jako její současný šéfdirigent Jakub Hrůša mají vysoké ambice. Své „operní“ umění (ale i úskalí interpretace tohoto žánru) si tento orchestr u nás v posledních letech opakovaně vyzkoušel při recitálech tak prominentních hvězd jakými jsou Rolando Villazón, Magdalena Kožená, Nino Machaidze nebo Danielle de Niese.

Jak ale ukázalo koncertní provedení Fidelia 30. května (verze z roku 1814 bez předehry Leonora III před druhým dějstvím), pokud chce Pražská komorní filharmonie patřit skutečně mezi špičková orchestrální tělesa i v opeře, má před sebou ještě hodně práce. Chyby hornového kvarteta v náročných partech, stejně jako intonační kazy a zvuková roztříštěnost dřevěné dechové sekce a především „rozmazané“ nástupy smyčců zatím podrývaly snahu o interpretační „výklad“ (jak před lety se svou pověstnou precizností předvedl Jiří Kout v Lipsku, kde vytvořil velkolepé plátno ohromující svou monumentalitou celku a zároveň hudebně propracované do nejmenších detailů tak, že se Fidelio nevalil jako hutný tok, ale ve ztišených i vzrušených, až napínavých kontrastech směřoval k přesvědčivě čisté závěrečné apoteóze svobody.) S touto elementární výchozí výhradou Jakub Hrůša dodal nastudování energii a svěží tempa a postihl odlehčený singspielový charakter scén Marcelliny a Jacquina vedle plnosti symfonické stavby s dramatickými poryvy i emocionálně vypjatými vrcholy. Až na několik míst v druhém obrazu prvního jednání se mu dařilo držet dynamickou hladinu orchestru tak, aby nepřekrýval sólisty, což bylo o to obtížnější, že se musel přizpůsobovat jejich menším hlasům.

Životopisy mezinárodní sestavy sólistů působily impozantně a budily nejvyšší očekávání, skutečnost však za nimi i v akusticky pro zpěváky vstřícném Rudolfinu notně zaostávala. Barevně nepříliš zajímavý, útlý, ve forte a výškách ostrý hlas americké sopranistky Carol Wilson nepřesvědčil, že je pro mladodramatickou titulní roli manželky odhodlané statečně zachránit svého vězněného manžela ideální představitelkou. A její pokusy vyjádřit charakter role herecky působily až naivně a jen rušily soustředění na hudbu. Rakouský tenorista Nikolai Schukoff má v repertoáru řadu wagnerovských rolí, jeho pražský Florestan byl pro něj debut v této roli. Třebaže se mu ve velkém výstupu na začátku druhého jednání podařilo stupňovat vnitřní sílu muže, který je ve jménu pravdy a povinnosti ochoten snášet utrpení, bylo zřejmé, že mu na konci árie docházejí síly. Zkušený basista Jan-Hendrik Rootering se pokusil vyjádřit lidský rozměr postavy žalářníka Rocca. Bylo zřejmé, že basbarytonista Adam Plachetka má dostatečný hlasový fond, který mu do budoucnosti otevírá repertoár i pro dramatičtější role než ty dosavadní, především mozartovské; Pizzarovu až děsivou tyranskou zpupnost a temnou povýšenost, jak ji známe z podání Antonína Švorce, však zatím dokázal pouze naznačit. Z obsazení sólistů se tak nakonec výborně osvědčili představitelé menších rolí – zejména Kateřina Kněžíková v roli role zamilované Marcelliny, která umíněně odmítá dotěrného Jacquina, zazářila svým jiskřivým sopránem i temperamentem. V burácejícím finále byla jediná, která se prosadila nad orchestrem a sborem. Také pro Richarda Samka byla mladistvá role zamilovaného Jaquina příležitostí pro uplatnění barevného znělého tenoru. Pražský filharmonický sbor pod vedením Josefa Pančíka potvrdil své renomé spíše ve své mužské části, soprány jsem už slyšela znít pregnantněji a zářivěji.Kritickou připomínku je třeba vznést i k aranžmá koncertu. Světla z pultu dirigenta i některých nástrojů byla obrácena do hlediště, takže nepříjemně oslňovala a téměř znemožňovala vnímat detaily gest a tváří sólistů, kteří naopak tonuli ve stínu mimo záři reflektorů. Pokud to nebyl záměr publikum oslnit alespoň takto, byla to trestuhodná ledabylost – přitom stačilo, aby se někdo podíval se, jak vypadá celkové aranžmá z hlediště. I takový „detail“ má totiž vliv na celkové vyznění.

Zatímco ostravský Život prostopášníka pozdvihl letošní program Pražského jara jako jednoho z našich nejvýznamnějších festivalů, koncertní uvedení Fidelia zůstalo takovým parametrům dlužno.
***

Stále objevovaný Zelenka

V neděli 3. června zahájil Ensemble inégal v pražském kostele Panny Marie pod řetězem už šestý ročník koncertního cyklu České baroko – objevy a překvapení. Program byl sestaven ze dvou skladeb Jana Dismase Zelenky (1679-1745).  Z úvodního moteta pro sólový tenor Gaude laetare (ZWV 168), které zaznělo v novodobé premiéře, bylo zřejmé, že je v případě tohoto českého hudebního skladatele vrcholného baroka stále co objevovat.  Následovala rozsáhlá hodinová latinská Missa Sanctimissae Trinitatis (Mše k poctě Nejsvětější Trojice, ZWV 17) s důmyslnými sborovými fugami i stručnými úseky, s prudkými dynamickými, výrazovými i tempovými kontrasty, z nichž je zřejmé, jak Zelenka ovládal umění kontrapunktu, a rozvinul jej do mistrovství s odvážnými bohatými harmoniemi i rytmickými strukturami.Účinek Zelenkovy hudby ve spojení s unikátním prostorem (a akustikou) kostela maltézských Johanitů byl ohromující. Zelenkova hudba je svým zaměřením duchovní, vedoucí ke kontemplaci a soustředění na hledání smyslu života – současně ale tlumočí radostnou zvěst evangelií. Zelenka vstřebal hudební podněty své doby nebývale originálním způsobem a připomeňme, že jeho hudební odkaz se po Palackém snažil připomenout už Bedřich Smetana. Je skvělé, že v naší době se o „revitalizaci“ Zelenkovy duchovní tvorby úspěšně snaží po průkopnictví Munclingerova souboru Ars rediviva v 60. letech několik souborů – vedle Ensemblu inégal, který se Zelenkovi věnuje nejsystematičtěji, také Luxovo Collegium 1704, Collegium Marianum Jany Semerádové, Musica Florea Marka Štryncla nebo Hugova Capella Regia. Ensemble inégal pod vedením Adama Viktory přinesl desítkám posluchačů ve zcela zaplněném kostele skvělou interpretací Zelenky duchovní zážitek velké síly a kvality. Jakkoli dnes nejsme běžně schopni rozpoznat důmyslnou symboliku barokních hudebně-rétorických figur, kterou doboví posluchači pravděpodobně dokázali vnímat a oceňovali, máme v Zelenkovi poklad, srovnatelný s tajemným zlatým pokladem templářů.
***

Inspirace na dny příští

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Hudební nastudování Tomáš Netopil, režie SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), scéna Jakub Kopecká, kostýmy Linda Boráros, choreografie Jana Burkiewiczová. Don Giovanni:  Aleš Jenis / Svatopluk Sem, Donna Anna:  Marie Fajtová / Jana Šrejma Kačírková, Don Ottavio:  Jaroslav Březina / Wesley Rogers, Komtur: Ondrej Mráz / Miloslav Podskalský, Donna Elvira: Lucie Hájková / Alžběta Poláčková / Christina Vasileva, Leporello:  Jan Martiník / Jan Šťáva, Masetto:  David Nykl / Lukáš Sládek, Zerlina:  Kateřina Kněžíková / Lenka Máčiková. Národní divadlo v Praze ve Stavovském divadle, 1. premiéra sobota 9. června 2012 19:00 hod., 2. premiéra neděle 10.6. 2012 19:00 hod

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Dirigent Vladimir Jurowski, režie Melly Still, scéna Tom Pye, kostýmy Dinah Collin, světelný designPaule Constable, choreografie Maxine Doyle. Revírník: Sergej Leiferkus, Bystrouška: Lucy Crowe, Lišák Zlatohřbítek: Emma Bell, Farář: Mischa Schelomianski, Harašta: William Dazeley, Revírníková: Jean Rigby, Rechtor: Adrian Thompson. Přímý přenos z festivalu v Glyndebourne do českých kin v Praze, Boskovicích, Českých Budějovicích, Chomutově, Chotěboři, Náchodě, Olomouci, Plzni a Zlíně v neděli 10. června od 19:15 hod.

***

Amilcare Ponchielli:
La Gioconda
Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Oldřich Kříž
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Jan Kříž
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Jiří Pokorný
Pohybová spolupráce: Karel Basák
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery Divadla J.K.Tyla v Plzni
Balet Divadla J.K.Tyla v Plzni
Členové historického šermu Dominik
Premiéra 2. června 2012 Velké divadlo Plzeň

La Gioconda – Eva Urbanová  (alt. Petra Šimková Alvarez, Ivana Veberová)
La Cieca – Eliška Weissová (alt. Petra Vondrová)
Alvise Badoero – Pavel Vančura  (alt. Pavel Horáček)
Laura Adorno – Jana Tetourová (alt. Ivana Šaková)
Enzo Grimaldo – Rafael Alvarez  (alt. Jan Adamec, Nikolaj Višňakov)
Barnaba – Martin Bárta (alt. Richard Haan)
Zuane  – Oldřich Kříž (alt. Tomáš Bartůněk)
Isepo  – Jan Ježek (alt. Juraj Nociar)

www.djkt-plzen.cz

***

Pražské jaro 2012
Ludwig van Beethoven:
Fidelio
(koncertní provedení)
Dirigent: Jakub Hrůša
Sbormistr: Josef Pančík
Pražská komorní filharmonie
Pražský filharmonický sbor
30.května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

Leonora – Carol Wilson
Florestan – Nikolai Schukoff 
Rocco – Jan-Hendrik Rootering
Don Pizzaro – Adam Plachetka
Don Fernando – Matěj Chadima
Marcelina – Kateřina Kněžíková
Jacquino – Richard Samek
Dva vězni – Bronislaw Palowski, Peter Poldauf 

www.festival.cz

***

České hudební baroko – objevy a překvapení 2012
(zahajovací koncert)
Jan Dismas Zelenka – Missa Sanctissimae Trinitatis, Gaude Laetare
Dirigent: Adam Viktora
Ensemble Inégal
Gabriela Eibenová (soprán)
Stanislava Mihalcová (soprán)
David Erler (alt)
Václav Čížek (tenor)
Lisandro Abadie (bas)
3. června 2012 Kostel Panny Marie pod řetězem Praha

www.inegal.cz

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Gioconda: Divadlo J.K.Tyla Plzeň-Marta Kolafová
Foto Fidelio: Pražské jaro-Ivan Malý