Operní panorama Heleny Havlíkové (81)

Týden od 2. do 8. července 2012

 – Hypnóza nekonečně cirkulujícího quasi monologu
 – Sen noci novohradské
 – Inspirace na dny příští 
***

Hypnóza nekonečně cirkulujícího quasi monologu První „nakouknutí“ do pootevřených dveří mnohotvárnosti dnešních přístupů k opeře na prvním ročníku bienale NODO (New Opera Days Ostrava) přineslo už minulé Operní panorama (najdete zde).

Nejenže Národní divadlo moravskoslezské pod vedením Jiřího Nekvasila systematicky zaplňuje ostudná bílá místa v uvádění základních oper 20. století u nás (Hindemithův Cardillac, Stravinského Život prostopášníka, připravovaná Prokofjevova Láska ke třem pomerančům). Ve spolupráci s Ostravským centrem nové hudby se povedl další tah, který tento soubor drží na špici operního dění u nás. Vyhlášené Dny nové hudby, které otevírají dveře současným kompozičním trendům, získaly operní paralelu – bienale NODO (New Opera Days Ostrava).

Salvatore Sciarrino (1947) je u nás téměř neznámý, přitom jeho mezinárodní renomé i plodnost v operním žánru jsou srovnatelné s Glassem: objednávají si u něj díla prestižní festivaly, operní divadla i orchestry, má na svém kontě vítězství v soutěžích, více než 70 CD nahrávek a patnáct oper vedle skladeb symfonických, vokálních, komorních, pro sólové nástroje nebo scénické hudby.V dnešní krizi operních témat je Franz Kafka žádaným autorem. Sciarrina pro operu Dveře zákona z roku 2009 na objednávku divadla ve Wuppertalu inspirovala povídka Před zákonem, která se stala součástí Procesu.

Na prázdném jevišti se ze tmy do šera vynoří dvě postavy: nesměle přešlapující bezradný Muž v klobouku a tmavém obleku; na židli nevšímavě sedí další v obleku s kravatou, po chvíli se zvedne a rezolutně s přísnou gestikou a odměřenou chůzí strážníka, později pobaveně, zlomyslně tu a tam reaguje na naléhání rozpačitého Muže. V repetitivní cirkulaci zacyklených útržků slov, jejichž pomalé první slabiky přecházejí do až zbrklého vychrlení dalších, basových glissandových „lament“ i chvějivých zvukových shluků vysokých smyčců, úderů bicích, izolovaných tónů klavíru se v hypnoticky zpomaleném čase těžce rozvíjí komunikace Muže (baryton – John Janssen), který naléhá, aby mu Dveřník (bas – Jeaseok Ohu), cynická autorita moci, otevřel dveře „Zákona“. Marně – ačkoli se černá tma v pozadí postupně otevírá do barevného horizontu. Po čtyřiceti minutách přichází druhý Muž (kontratenor – Gerson Luiz Sales) – tytéž marné prosby, totéž váhání, tytéž marné otázky a odpovědi, které nedávají smysl, totéž odmítání, až se „dveře“, tentokrát před mužem, pomaličku uzavírají do stále se zmenšujícího čtverce průhledu na modré pozadí, ne i tento čtverec pohltí černá tma. V závěrečném epilogu oba Muži, stojící v nekonečně obíhajícím páternosteru, v unisonu opět a zase konstatují své bezútěšné žadonění, rozhodnutí nerozhodnout se: „Stojím přede dveřmi, hlídač mi nedovolí vstoupit. Zkouším to znovu. Nic. Nejde to. Opakuje, že to nejde. Nic.“ Dveřník: „Teď ne.” Hudba se zastaví, útržky motivů i slov zůstávají nezodpovězeny  – bez konce.Opera i její hudební a scénické provedení (Ostravská banda s dirigentem Petrem Kotíkem, režie Johannes Weigand) má sílu až biblického podobenství o nemožnosti člověka dobrat se práva a spravedlnosti a za svého krátkého života pochopit jeho smysl. Právě taková inscenace, která nechávala divákům prostor pro domýšlení při nahlížení do hlubin nitra i universa zároveň, postihla Kafkovo vidění světa přesněji, než vršení konkrétních výkladů v Plzni, které svým mířením do slepých uliček odpoutávaly pozornost.

Sciarrinovo a wuppertalské operní uchopení Kafky zneklidňuje vibrujícím napětím asociací, které přikovají pozornost diváků, ačkoli se prakticky na scéně “nic neděje”.

Představení záslužně vysílal v přímém přenosu Český rozhlas 3 – Vltava i s videozáznamem na internetu (včetně českých titulků). Pro ty, kteří jediné provedení u nás nestihli, je záznam na webových stránkách rozhlasu stále k dispozici.***

Sen noci novohradské

V neděli skončil 54. ročník mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Jeho bohatý program se letos rozšířil o nový prostor a pro něj velice vhodně zvolené původní nastudování opery: v citlivě zrekonstruovaném rokokovém zámku v Nových Hradech nedaleko Litomyšle zazněla adaptace semi-opery anglického barokního skladatele Henryho Purcella (1659-1695) Královna víl, vycházející volně ze Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské. Nápad využít komorní amfiteátr v zámeckých zahradách (včetně zajištění autobusové dopravy z/do Litomyšle) byl excelentní  – a lze jen doufat, že se Nové Hrady stanou trvalou součástí festivalu.

Unikátní areál i jeho genia loci, doslova z trosek znovu uvádějí v život manželé Petr a Magda Kučerovi, kteří zámek přezdívaný české Versailles, vybudovaný v druhé půli 18. století hrabětem Harbuvalem de Chamaré, zakoupili v roce 1997 a zdevastovaný rozsáhlý areál (který za komunistů sloužil i jako vepřín) postupně nejen rekonstruují, ale otevírají veřejnosti. Klobouk dolů před jejich uměním znovuožit nejen budovy a zahrady, ale poskytnout tyto skvostné prostory pro pořádání kulturních akcí. Dokonce tak, že dokážou na provoz zámku vydělat bez dotací. Součástí „site specific“ festivalové performance ostatně byla vlastnímu představení předcházející prohlídka zámeckých komnat a dalších objektů (unikátního muzea cyklistiky, muzea anglických klobouků nebo zahradního bludiště z tisů, ve kterém se skutečně dalo zabloudit), spojená s malými divadelními a hudebními „předkrmy“ – výukou barokního tance, hudebními miniprodukcemi a skutečným občerstvením (zahrnutého v ceně vstupenky) od zmrzliny po výtečný dančí guláš (z vlastního chovu). A bylo milé, že majitelé zámku (rodina tu skutečně bydlí) návštěvníky osobně vítali a všestranně se starali, aby vše probíhalo k „prokomponované“ spokojenosti.Semi-opera je specifický anglický žánr hudebního divadla, které vzniklo jako reakce londýnských divadelníků na rozpínavou konkurenci Francouzů a Italů. Skloubila anglickou zálibu v činohře, tradici tzv. masques, výpravných dvorských scénických her se zpěvy a tanci – a příliv francouzské tragédie lyrique s okázalou výpravou. Od 70. let 17. století se v londýnských veřejných divadlech, která si na sebe musela tvrdě vydělávat, ustálil model, který bychom dnes mohli přirovnat k muzikálu. S tím podstatným rozdílem, že děj činohry se k hudebním částem (zpívaným a tanečním) vztahoval jen velmi volně. A ani jednotlivé hudební části, které se nazývají masques, dějově nesouvisejí. Dle tehdejších zvyklostí nebylo vhodné, aby činoherci zpívali, zpěv byl vyhrazen bytostem nadpřirozeným, postavám alegorickým, lidovým nebo exotickým To je právě případ Purcellovy Královny víl (The Fairy Queen), prvně uvedené v Královnině divadle Dorset Garden v roce 1692. Už název Královna víl napovídá, že s věrností Shakespearovu originálu to sto let od původního uvedení Snu noci svatojanské v jeho anglické domovině nebrali úzkostlivě vážně. Publikum v době restaurace Stuartovců se chtělo hlavně bavit. A Shakespearova komedie o sporu královny víl Titáne a jejího manžela Oberona, obětí jejichž kouzel se stanou i dva milenecké páry a partička jadrných řemeslníků, se stala vítaným východiskem pro adaptaci pro semi-operu. Byla to prý nejokázalejší, nejdražší podívaná desetiletí v luxusním divadle, které bylo vybaveno zařízeními pro scénické efekty: alegorické bytosti jezdily v kočárech tažených pávy, sestupovaly v mlze z oblaků, na scéně byly honosné parky s řekami, fontány, které přemosťovali draci a pluly po nich labutě, které se proměňovaly v tanečníky. V takové podívané vystupovalo v původní Shakespearově komedii 16 činoherců až desítka sólistů, sbor a tanečníci. V Královně víl je 19 zpěvních rolí, které postupně obsáhnou dvě sopranistky, jeden kontratenorista, 1 tenorista, 1 barytonista a jeden bas. Orchestr je kromě smyčců a nástrojů kontinua obsazen ještě flétnami, hoboji, fagoty a trubkami. I délka představení musela být značná, když si uvědomíme, že se sice v Shakespearově činoherním textu škrtalo, ale jen pět samostatných hudebních epizod a ještě další hudba, která se tehdy hrála už při příchodu diváků do divadla, trvá více než dvě hodiny.V semiopeře Královna víl je do Shakespearova Snu noci svatojánské vloženo pět masques: první je umístěna ve chvíli, kdy královna víl Titánie poroučí vílám, aby pobavily jejího oblíbence – indiánského chlapce. Purcell se ukazuje jako mistr hudebního vyjádření komické opilecké scény s ironickou nadsázkou, kterou vychutnáme i bez znalosti dobové narážky na konkrétního básníka, což jí dodávalo na další peprnosti. Purcell a dnes neznámý autor úpravy Shakespearovy hry a nového textu pro hudební části, velmi pravděpodobně ředitel a herec Královnina divadla Thomas Betterton, totiž klidně vypustili úvodní Shakesparův výstup athénského vládce Thesea, aby na konec prvního jednání zařadili scénu, v níž víly mučí a pošťuchují básníka tak dlouho, dokud neodpřisáhne, že jako poeta nestojí za nic a ještě ke všemu pije. Druhá maska se zcela jinou atmosférou začíná ve chvíli, kdy se Oberon chystá natřít Titánii víčka kouzelnou milostnou šťávou. Titánii ukolébávají alegorické postavy Noci, Tajemství, Mlčenlivosti a Spánku. Třetí maska je zařazena v situaci, kdy se Titanie probudí a zamiluje se do Klubka s oslí hlavou. Masce dominuje jadrně zemitá scéna dvou venkovanů Coridona a Mopsy (pro zvýšení komického efektu obsazené kontratenoristou) s parodií panského namlouvání a jadrnými sexuálními narážkami. Jiná maska zařazená do činoherní situace, kdy Oberon probudí Titánii, je oslavou jejich usmíření. Zářící bůh Foibos se objeví v mraku taženém čtyřmi koňmi, oznámí konec zimy a následuje výstup čtyř ročních dob. Pátá maska je nejfantastičtější ze všech:  je to jakási čínská orientální analogie našeho ráje s opěvováním krásy, radosti a svobody lásky ve zlatém věku.Zatímco před dvěma lety měli diváci festivalu Hudba Znojmo jedinečnou příležitost vyzkoušet „na vlastní kůži“ osobitou kombinací činohry a hudby při kompletním uvedení semiopery Král Artuš dramatika Johna Drydena a skladatele Henryho Purcella, na Smetanově Litomyšli zazněla volná adaptace výběru z Purcellovy hudby ke Královně víl režisérky Magdaleny Švecové (bez činohry). V jeden a půl hodinové produkci s pěti sólisty, pěti tanečníky a chlapeckým pěveckým sborem v základním obrysu sledovala děj Shakespearovy komedie. Zpívalo se anglicky, ale příběh a vztahy postav byly podány natolik srozumitelně, že divákům pro orientaci stačila základní středoškolská znalost Shakespearovy předlohy. Vzhledem k tomu, že představení začínalo až po 21. hodině po setmění, další zestručnění by adaptaci prospělo.

Magdalena Švecová s výtvarnicí Radkou Mizerovou a choreografkou Terezou Indrákovou i světelným designérem Jakubem Sloupem vyšli z možností, které poskytuje „antický“ amfiteátr se vzrostlými tisy, které uzavírají půlkruh travnatého jeviště. Mezi těmi „dekoracemi“ účinkující na „kouzelný palouk“ přicházeli a v jejich stínech mizeli. V nastupující tmě se vtipně uplatnily roztodivné světélkující „koruny“ bohů i veselé svítící „čepičky“ kluků chlapeckého sboru. Počet rolí i sólistů těchto mnohočetných manželsko-předmanželských hádek, záměn, komických střetů i závěrečných usmíření byl zredukován na Titanii (Lenka Máčiková), Oberona (Jiří Sulženko), Vílu/Junonu (Anna Hlavenková), Elfa/Foibose/Mopsu (Jaroslav Březina) a buranského řemeslníka Klubka (Jan Šťáva). Všichni v nesnadných přírodních podmínkách osvědčili jistotu zvládnutí pěveckých partů i herecké umění, včetně komediálního. Inscenaci propojil výborný Jonáš Janků v taneční roli Puka. A hemžení nezbedných elfů i sborové partie skvěle obstarali Boni pueri se sbormistry Pavlem Horákem a Markem Štrynclem. Od cembala vedl soubor historických nástrojů Le Chamarré Château Ensemble. Poměřovat hudební nastudování třeba vytříbenou nahrávkou Les Arts Florissants  s Williamem Christiem by bylo nespravedlivé. Už jen naladit historické nástroje v přírodní „koupelně“ (bylo asi s 30° C a vlhkost jako v prádelně) je prakticky nemožné – přestávka sloužila doladění cembala, natažení prasklé střevové struny nebo vysušení tympánů fénem. Počasí ale nakonec bylo produkci příznivé – nepršelo a vybouřilo se jinde (jakkoliv pořadatelé měli pro případ deště připraven špýchar). Celý „prokomponovaný“ večer v areálu novohradského zámku, korunovaný Královnou víl, rozšířil dramaturgii festivalu Smetanova Litomyšl o další rozměr. Zahradní amfiteátr s kapacitou asi 150 diváků byl 4. července nejen zcela naplněn: výletem, zámkem i Purcellem nadšení diváci inscenaci odměnili dlouhým potleskem.
***

Inspirace na dny příští

Red Cliff (Rudý útes). Národní centrum múzických umění (NCMU) v Pekingu a Divadlo pekingské opery. Národní divadlo Praha, úterý 10. července 2012, 20:00 hod.

***

1. bienále festivalu NODO
(Dny nové opery Ostrava – New Opera Days Ostrava)
Salvatore Sciarrino:
La porta della legge
(Dveře zákona)
Dirigent: Petr Kotík
Režie: Johannes Weigand
Scéna a kostýmy: Jürgen Lier
Video design: Jakob Creutzburg
Ostravská banda
Ve spolupráci s Wuppertaler Bühnen
26. června 2012 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Gerson Sales (kontratenor)
John Janssen (baryton)
Martin Js. Ohu (bas)

www.newmusicostrava.cz

***

Smetanova Litomyšl 2012
Henry Purcell:
Královna víl
(The Fairy Queen)
Režie a dramaturgie: Magdalena Švecová
Dirigent, cembalo: David Švec
Scéna a kostýmy: Radka Mizerová
Choreografie: Tereza Indráková
Pohybová spolupráce: Jonáš Janků
Sbormistr: Pavel Horák, Marek Štryncl
Světelný design: Jakub Sloup
Český chlapecký sbor Boni Pueri
Soubor historických nástrojů Le Chamarré Château Ensemble
Česká premiéra scénického provedení 4.července 2012 Zámek Nové Hrady u Litomyšle

Titanie – Lenka Máčiková
Oberon – Jiří Sulženko
Víla / Juno – Anna Hlavenková
Elf / Foibos / Mopsa – Jaroslav Březina
Klubko – Jan Šťáva

taneční role:
Puk – Jonáš Janků
Hermie – Lenka Bartůňková
Helena – Helena Šťávová
Lysandr – Radim Klásek
Demetrius – Zdeněk Stěhule

www.smetanovalitomysl.cz
www.baroknidivadlo.cz

Foto NODO, Smetanova Litomyšl – František Renza