Operní panorama Heleny Havlíkové (9)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 22. do 28. listopadu 2010

° Mariusz Kwiecien na vlastní uši
° Festival Janáček Brno 2010:
– Essenské/brněnské otevírání Pandořiny skříňky
– Janáčkovy slepé uličky stačí objevit jen jednou
° Inspirace pro dny příští

***

Mariusz Kwiecien na vlastní uši

Usměvavý, temperamentní, srdečný, vtipný, schopný okamžitě navázat bezprostřední kontakt – polský barytonista Mariusz Kwiecien je profesionál, který dobře ví, že úspěch není zadarmo, a že udržet se v ostré konkurenci na špici operního průmyslu vyžaduje tvrdou práci. A nestydí se otevřeně přiznat, že i opera je byznys, který se dělá nejen pro umění a pro slávu, ale i pro peníze.


Je dobře, že se Praha stala alespoň pro koncertní vystoupení zastávkou operních hvězd, které krouží na orbitě světových operních divadel a které u nás známe z operních přenosů do kin nebo DVD – připomeňme Garanču, Curu, Lomelliho, Machaidze, v lednu se můžeme těšit na Bryna Terfela, Wotana nového nastudování Wagnerova Prstenu v MET, nebo tenoristu Jonase Kaufmanna, očekávaného Siegmunda metropolitní Valkýry, ba dokonce v červnu na fenomenální Cecilii Bartoli. Je třeba si uvědomit, že dnešní audiotechnika umí se zvukem mocně kouzlit. Třebaže nedokáže /zaplaťbůh/ odstraňovat intonační chyby nebo nedostatky pěvecké techniky a modelovat výraz, může být její podíl na celkovém dojmu z přenosu operního představení značný, zejména co se týká zvukového vyvážení sólistů a orchestru, ale i barvy hlasu. Zkušenost poslechu na vlastní uši z divadla či koncertního sálu je stále nenahraditelná. Při přenosu koncertu Mariusze Kwieciena ze Smetanovy síně Obecního domu v Praze by režisér přenosu dozajista korigoval, aby v první půli večera italského belcanta Kwiecienův hlas nezanikal pod robustním zvukem těžkopádně hrajícího orchestru FOK. Ale už by svými jakkoli digitalizovanými přístroji, podobně jako mladý polský dirigent Lukasz Borowicz jasnými gesty, nezvládl popostrčit FOK k větší jiskře a brilantnosti při interpretaci předeher a meziher.

Mariusze Kwieciena u nás už známe z MET nejen jako mladistvého nadrzlého Malatestu v Donu Pasqualovi, kde vytváří s Annou Netrebko dvojici jiskřící hravostí, ale i jako Enrika z Lucie z Lammermooru, v níž dodává komplikovanému vztahu tyranského bratra k sestře (opět v podání Netrebko) nečekanou energii.

Mariusz Kwiecien při pražském koncertě potvrdil, že je světovým barytonistou lyrického oboru – sice s menším hlasem, ovšem vyrovnaným a opřeným ve všech rejstřících; navíc člověkem srdečným, který umí s publikem navázat bezprostřední kontakt. A naznačil, jak skvělý je herec. Během recitálu se proměňoval z výřečného prohnaného Figara v Lazebníku sevillském na hraběte Almavivu zraněného ve Figarově svatbě ve své ješitnosti, byl také jako Riccardo v Puritánech a kastilský král ve Favoritce mužem beznadějně milujícím nebo coby Posa z Dona Carlose oddaným přítelem ve chvíli smrti. Osobně jsem si v druhé, převážně ruské části recitálu, nejvíce vychutnala jeho Oněgina, který v árii „Vy mně pisali“ nebyl jen sebejistým povýšeným seladonem, ale dokázal ho obohatit o melancholickou polohu, která mu dodala psychologickou hloubku. Ostatně právě touto inscenací Oněgina s Kwiecienem v titulní roli moskevské Velké divadlo před dvěma lety dobylo Paříž, když režisér Dmitri Černiakov našel odvahu prolomit více než šedesátiletou (!) tradici předchozího nastudování Velkého divadla. Kdo před časem propásl záznam této inscenace v síti kin Palace Cinemas, má možnost se uchýlit k DVD. (Snad se časem objeví režisér, který by takto dokázal prolomit inscenační praxi naší Prodané nevěsty.)

***

Essenské/brněnské otevírání Pandořiny skříňky


Druhý ročník festivalu Janáček Brno měl podtitul Janáček a expresionismus. Brněnským se toto téma podařilo naplnit skvostně, když se jim do programu podařilo zařadit vrcholné dílo operního expresionismu – Lulu Albana Berga.

Lulu v provedení německých divadel jsme mohli vidět v polovině listopadu v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Činoherní divadla z Drážďan a Hannoveru přivezla Lulu viděnou dnešníma očima režiséra Davida Martona, Lulu roztrhanou do spleti útržků Wedekinda i Berga. v záškubech iluzivního i antiluzivního divadla znovu seskládanou do mnoha vrstev a spleti v hektické smršti přetržitosti.

Pokud i u nás připustíme, že po dlouhou dobu skandální Lulu Albana Berga dnes patří ke klíčovým operám první poloviny 20. století, tedy k už 75 let staré klasice, pak se dá říci, že essenští nepřivezli šokující výstřední inscenaci, ale svrchovaně profesionální „tradiční“ divadlo. V Essenu se i dnes hraje dvouaktový fragment pouze s těmi částmi třetího dějství, které Berg pro suitu z Lulu stihl dokončit. Mezihry jsou vyplněny filmem „o přestavbě“ probíhající za spuštěnou oponou. Třebaže se dnes většinou uvádí kompletní verze dokončená po nejrůznějších peripetiích Friedrichem Cerhou (1974), essenští se vrátili k k fragmentu Lulu, zřejmě proto, že ten byl právě zde uveden při vůbec prvním provedení Lulu v Německu v roce 1953.

Lulu volně vychází z Wedekindovy tragédie Duch země a druhého dílu Pandořina skříňka – variace na mýtický příběh o krásné dívce Pandoře (tj. „všemi dary obdarované“), kterou z hlíny a vody na příkaz bohů stvořil Héfaistos a vybavil ji skříňkou s dary; když ji otevřela, vypustila na lidské pokolení, kterému bohové nemohli odpustit „krádež“ ohně, všechna možná neštěstí. Pandora sice skříňku rychle zavřela, ale na dně zůstala již jen naděje.

Alban Berg (1885-1935) prožil svá zásadní tvůrčí léta ve výbušné době první třetiny 20. století, která Pandořinu skříňku otevřela doplna – ze skříňky se vyvalily smrtící/zhoubné ideologie, často přestrojené za něco jiného. Orientovat se v tomto politickém a kulturním kvasu je z dnešního pohledu jistě snazší a přehlednější, než bylo pro tehdejší umělce, ať již avantgardní, moderní nebo tradicionalisty. Narozdíl od jím obdivovaného Richarda Strausse Berg zemřel dřív, než stačil trpce dohlédnout, do jak děsivých konců doba dospěla.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (11) “Operní panorama Heleny Havlíkové (9)

  1. Proč zde taháte zase přenosy z MET nebo mikropoty, když je zde řeč o janáčkovském festivalu v Brně.
    Byl opravdu vydařený a repertoárově rozmanitý. Velmi zajímavá divadelní provedení oper L. Janáčka,vynikající Lulu od Bergra. Myslím, že festival má velmi dobře našlapnuto k mezinárodnímu uznání,i když peněz má podstatně méně než Salcburk. O čem svědčí velká návštěvnost a co je příjemné zjištění,do divadla našlo cestu mládí.
    Karel

  2. A jak, smím-li se zeptat? Já jsem seděl na empoře, a pan Borowicz, když odcházel z podia, si pokaždé radostně mnul ruce a usmíval se. Spíš smál. Nejspíš čekal, že to bude horší. Největší spokojenost z něj vyzařovala po polonéze z Evžena Oněgina. Fakt ale je, že do přestávky se orchestr neochotně zvedal, když mu k tomu dával pokyn. Jako, kdyby ho nebral zcela vážně. MB

Napsat komentář