Operní panorama Heleny Havlíkové (91)

Helena Havlíková, 09.10.2012 0:00

Týden od 1. do 7. října 2012
– Příliš konvenční ústecký Nabucco
– Hrdelní zpěv a brumle z Jakutska na Strunách podzimu
– Opouštění Pelléa a Mélisandy v Národním
– Inspirace na dny příští
***

Příliš konvenční ústecký Nabucco

Operní titul, který naopak patří k těm divácky nejatraktivnějším je Verdiho Nabucco. Ústecká opera zvolila přístup tradiční – podle textu v programu záměrně, neboť právě tuto operu prý netřeba za každou cenu aktualizovat: „Nebylo naší ctižádostí oživovat klasické dílo v současnosti tak běžnými, často pochybnými, pro diváka nesrozumitelnými a s původním dílem zcela nesouvisejícími schválnosti, vyprazdňujícími divadelní sály“, píše režisér Martin Dubovic v přesvědčení, že nabízí současné jevištní prostředky. Taková ambice překročit po letech svůj vlastní stín se ukázala jako lichá, vždyť už během svého mnohaletého působení v olomoucké opeře od poloviny osmdesátých let minulého století reprezentoval Dubovic vedle progresívního Jiřího Glogara tradiční přístup.Základ scény, kterou vytvořil Martin Víšek, tvoří posuvné moduly dvou schodišť a malého čtvercového pódia, z nichž Dubovic vytvářel snadno předvídatelná seskupení, za kterými na horizontu plula bílá či temná oblaka. Biblický příběh o osvobození Židů z babylonského zajetí pojal jako sled statických, koordinovaně secvičených tableaux se zdobnými kostýmy Josefa Jelínka. Destrukce jeruzalémského chrámu byla ovšem vyjádřena až příliš „cudně“ povalením dvou svícnů a také pro dramatické zřícení babylonského boha Baala se inscenátoři spokojili s pouhým rudým nasvícením plastiky v pozadí.

Pozornost se tak soustřeďovala na hudební složku – a tu se dirigentovi Milanu Kaňákovi podařilo v akusticky příznivém prostoru ústeckého divadla rozvinout v kontrastech mohutného zvuku ve velkých sborových scénách a lyrických ztišení, v nichž se dobře uplatnily nástrojové skupiny a sólově i jednotliví hráči. Plamenné sbory, vzletné melodie podporované přiznávkami i jímavé árie zněly plasticky a přesvědčivě.

Především ve Valerii Vaygant má ústecká opera sólistu znělého, plného sopránu. Jakkoli je pro její lyrický obor s přesahem do mladodramatického role mocichtivé Abigail po Mozartově Hraběnce, Verdiho Violetě nebo Čajkovského Taťáně přece jen hodně dramatická, nenechala se vyprovokovat k nějakému tlaku na hlas a v prostoru ústeckého divadla se jí podařilo vytvořit postavu vášnivé ženy, která se nehodlá smířit se svým původem otrokyně. Kontrastní postavu mírné Feneny pak přesně vystihla Barbora Kadlčíková. Jakkoli barytonista Nikolaj Někrasov uplatnil jako babylonský král Nabucco, který je potrestán za své rouhání bohům, pevný baryton, hereckou zkušenost i jevištní přitažlivost, ve střední poloze nešlo přeslechnout příliš volné chvění hlasu. A vysloveně nadměrné vibráto bylo základním handicapem basisty Sergeje Nikitina jako velekněze Zachariáše. Ve vší velkoleposti „hlasu zástupů“ a také jímavosti modlitby pak vyzněly sborové scény.

Ústecké divadlo, na kterém místní magistrát tak nesmyslně šetří a které vehnal ho do experimentu společnosti s ručením omezeným, má v tomto hudebně dobře zvládnutém nastudování Nabucca až konvenční klasický titul, který se ovšem bude tradičnímu publiku jistě líbit. Proti období, kdy tento soubor vedl Tomáš Šimerda, je to ovšem cesta zpět.
Hodnocení autorky: 65 %
***

Hrdelní zpěv a brumle z Jakutska na Strunách podzimu

Od Verdiho belcanta k jakutskému tradičnímu folklóru na Strunách podzimu je hodně velký skok… – těžko si představit větší kontrast. V podmanivém osvětlení vystoupila na pódiu pod vznosnou klenbou odsvěceného kostela svaté Maří Magdaleny postupně pěti žen, z nich tři v nádherných krojích, které kombinují kožešiny a stříbřitý lesk na čelenkách a bohatě zdobených kabátech.

Soubor Ajarchán – což lze prý přeložit jako kmen tvůrců uchovávajících genetickou paměť předků – udržuje pod vedením Albiny Degtjarevy, národní umělkyně Jakutska, při životě tradiční hudbu Jakutů, kteří se hlásí k šamanismu s jeho rituálními praktikami dosahování změněného stavu vědomí a extáze. Pro nás je téměř nepředstavitelné, že se zdejší obyvatelé dokážou přizpůsobit extrémním teplotním výkyvům, když v zimě mrazy padají v průměru k minus 50 °, zatímco v letních dnech se vyšplhají k 38°.

Zpěv ženského Ajarchánu je založen na drsném hrdelním zpěvu se zvláštním chvějivým přeskakováním do vyšších alikvótních tónů. Vystačí přitom s minimálním rozsahem – melodie se pohybuje často v rozsahu pouhé tercie. Ovšem proplétání, střetávání až srážky hlasů vytvářejí až překvapivě variabilní neklidný uragán zvuků, v němž lze vyposlouchat zvířecí vytí, divoké řehtání koní, křik ptáků i hučení větru. V klidnějších písních lze zaslechnout „hudbu bílého ticha“. Texty písní nebyly k dispozici (ani průvodnímu slovu v ruštině se nedalo příliš rozumět), ale bylo zřejmé, že tato pětice žen takto komunikovala se světem přírody, zvířat i duchů a jejich hudba rezonuje kdesi v hloubi lidské rodové paměti.

Hra na brumle je pro jakutský folklór typická. Je to prastarý jednoduchý nástroj z rodu lamelofonů, původem z Asie, který se ale rozšířil do celého světa. Drnkáním, ale i dechem se rozezvučuje pružný kovový jazýček, který je umístěn uprostřed jakési podkovy vkládané do úst, takže ústa, zuby a celé tělo tvoří rezonanční prostor, přičemž intenzita dechu i pohyb rtů a jazyka mění výšku a sílu tónu. Brumle je sice nástroj malého rozsahu, ale má zvláštní syrovost a drsnost – rytmické drnkání, většinou ve stupňující se rychlosti a intenzitě zvuku navíc dodává dráždivost a až hypnotizující přitažlivost. Je otázka, nakolik bylo třeba toto jedinečné vystoupení v Českém muzeu hudby s dlouhým kostelním dozvukem ještě amplifikovat, což vyvolávalo až pochybnosti o autenticitě zvukových vrstev, kterými pětice žen zaplavila prostor a „hypnotizovala“ posluchače. V každém případě však dramaturgie Strun podzimu po alpském jódlování, tuvidském hrdelním zpěvu nebo sardinské vokální polyfonii nabídla nadšenému publiku ve zcela zaplněném sále další možnosti využití lidského hlasu.

Hodnocení autorky: 80%
***

Opouštění Pelléa a Mélisandy v Národním

Recenze první premiéry Debussyho Pelléa a Mélisandy v pražském Národním divadle je součástí Operního panoramatu z předchozího týdne (najdete zde). Po druhé premiéře netřeba nic měnit, toliko doplnit.

Ačkoli Národní divadlo uvádí alternace i pro některé další menší role, jiné obsazení úterního představení se týkalo pouze Mélisandy, kterou na druhé premiéře zpívala mezzosopranistka Veronika Hajnová. Pokud bylo inscenačním záměrem svěřit tuto roli křehké záhadné dívky nikoli sopránu, jak bývá častější, ale vyššímu mezzosopránu, pak Veronice Hajnové zní tato poloha až ostře bez linie měkké kantilény. Když se k tomu připojila ještě až koketní chůze, neforemný plášť a rudé rukavice, pak byl odklon od základního ukotvení charakteru postavy Mélisandy s neurčitými náznaky a tajemstvími značný. Orchestr pod taktovkou Jean-Luca Tingauda hrál při druhé premiéře méně soustředně, což se projevilo především v nejednotnosti nástupů. Ani tentokrát se oné hebkosti a subtilnosti přelévání orchestrálních odstínů barev nepodařilo dosáhnout a hudba plynula bez těchto nuancí, pro interpretaci Debussyho hudby klíčových. Co se ovšem Národnímu divadlu „podařilo“ měrou nebývalou, byly odchody diváků během přestávky, patrné již při první premiéře. Výsledkem druhé premiéry byla stovka lidí napříč generacemi, což je více než desetina kapacity hlediště historické budovy, které po přestávce nepřehlédnutelně prořídlo.

Stejně jako Komedianti a Sedlák kavalír na konci loňské sezóny ve Státní opeře, je inscenace Pelléa a Mélisandy další promarněnou šancí nového vedení opery pod šéfem Roccem, v případě Debussyho o to větší, že tento titul nepatří k těm, které se vracejí často. Podívat se, jak jsou prodané další reprízy, byl však o víkendu problém – o víkendu se na webových stránkách Národního divadla místo informací o divadle objevovala rozsáhlá nabídka realit. Od pondělí sice z webu Národního divadla výhodná nabídka koupě realit zmizela a divadlo se divákům se omluvilo s tím, že chyba byla způsobena externím poskytovatelem hostingu. Nicméně že Národnímu divadlu tato oprava, na kterou OperaPlus upozornila hned v sobotu, trvala více než dva dny, je neprofesionální.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Inspirace na dny příští

Virtuální setkání Claudia Monteverdiho a Marcina Mielczewského. Nešpory: krása a vznešenost. Les Traverées baroque, dirigent Etienne Meyer. Kostel sv. Martina ve zdi Praha, pondělí 8. října 2012 20:00 hod.

Giacomo Puccini: Sogno d’or (Zlatý sen). Písně pro hlas a klavír z let 1875-1917. Jana Sibera – soprán, Markéta Dvořáková – mezzosoprán, Václav Sibera – tenor, Petr Matuszek – baryton, Pavel Voráček – varhany, klavír, Petr Maceček – housle. Kostel povýšení sv. Kříže, Praha – Vinoř, čtvrtek 11. října 2012 19:00 hod.

Gaetano Donizetti: Nápoj lásky. Dirigent Maurizio Benini, režie Bartlett Sher. Anna Netrebko – Adina, Matthew Polenzani – Nemorino, Mariusz Kwiecien – Belcore, Ambrogio Maestri – Dulcamara. Přímý přenos z Metropolitní opery do 25 sálů 22 měst. Sobota 13. října 2012 18:45 hod.

Giuseppe Verdi: Nabucco. Dirigent Tomáš Hanák, režie Jana Andělová-Pletichová. Premiéra Slezské divadlo Opava neděle 14. října 2012 19:00 hod.

***

Giuseppe Verdi:
Nabucco
Dirigent: Milan Kaňák
Režie: Martin Dubovic
Scéna: Martin Víšek
Kostýmy: Josef Jelínek
Orchestr, sbor a balet Severočeského divadla
Premiéra 5.října 2012 Severočeské divadlo Ústí nad Labem

Nabucco – Nikolaj Někrasov
Ismael – Jaroslav Kovacs
Zachariáš – Serguei Nikitine
Abigail – Valeria Vaygant
Fenena – Barbora Kadlčíková
Velekněz – Petr Matuszek
Abdallo -Tomáš Brázda
Anna – Anna Klamo

www.operabalet.cz

***

Struny podzimu 2012
Ayarkhaan
Albina Degtyareva, Varvara Stepanova, Alisa Savvinova, Tuyaara Degtyareva, Nurguyana Degtyareva (zpěv a brumle)
7. října 2012 České muzeum hudby Praha

www.strunypodzimu.cz

***

Claude Debussy:
Pelléas a Mélisande
Hudební nastudování: Jean-Luc Tingaud
Dirigent: Jean-Luc Tingaud
Režie: Rocc
Kostýmy: Rocc, Miroslav Sabo
Sbormistr: Martin Buchta
Orchestr a operní sbor Národního divadla
Premiéra 30. září 2012 Národní divadlo Praha
(psáno z druhé premiéry 2.10.2012)

Pelléas – Philipp Do
Mélisande –Veronika Hajnová
Golaud – Jiří Sulženko
Arkel –František Zahradníček
Yniold –Kristián Kašpar
Lékař –Roman Vocel
Geneviève – Yvona Škvárová
Pastýř – Karel Drábek