Operní panorama Heleny Havlíkové (93)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Týden od 15. do 21. října 2012
 – Repríza Simona Boccanegry v Olomouci
 – Plzeňská La Gioconda potřetí – s Petrou Šimkovou Alvarez
 – Zlatá Praha a Armel – výsledky
 – Missa Omnium Sanctorum Jana Dismase Zelenky a Collegium 1704
 – Titanic znovu potápěný na Strunách podzimu
 – Inspirace na dny příští
***

Repríza Simona Boccanegry v Olomouci

Simon Boccanegra sice spadá do období operní zralosti Giuseppe Verdiho, jehož politickému postoji za sjednocení Itálie témata politického boje mezi patriciji a plebejci o vládu v Janově 15. století konvenovalo, ale ani přepracování po neúspěšné benátské premiéře (1857) se vstřícným přijetím v Miláně (1881) nezařadilo tuto operu k repertoárovým stálicím.

Ať už byly důvody toho, že se vedení Moravské divadlo Olomouc rozhodlo znovu nastudovat původně libereckou inscenaci v režii Michaela Taranta z roku 2008, jakékoli, lze tento přístup přivítat. Koprodukce nebo přebírání inscenací je ve světě běžná praxe, která prodlužuje životnost a rozšiřuje divácký okruh  inscenací – většinou úspěšných nebo zajímavých; pro divadlo s výhodou znalosti podoby inscenace a úspory finančních prostředků. U nás je tento model, který využívají renomované scény významu londýnské Královské opery, newyorské Metropolitní opery, bavorské Státní opery, Vídeňské státní opery nebo milánské La Scaly, zatím spíše výjimkou. Tarantova inscenace Boccanegry patří k těm, které si znovuuvedení zaslouží. Režisér se v ní drží svých osvědčených přístupů, kdy vychází z libreta a domýšlí jeho příběh tak, že v druhém plánu rozehrává situace, které ozřejmují jednání postav nebo převádějí do vizuální podoby úvahy, vzpomínky, události, o kterých se jinak pouze mluví. Právě Boccanegra mu poskytuje pro takový přístup mnoho příležitostí už tím, že hlavní zápletka opery je postavena na nejasném původu dívky jménem Amelie Grimaldi: její minulost postupně rozkrývají Boccanegra, který v ní pozná svou zmizelou dceru Marii, Amélií milovaný Gabriele, který ji žárlivě považuje za Boccanegrovu milenku, další ctitel Paolo, který ji tajně unese, a konečně i Boccanegrův nepřítel, šlechtic Jacopo Fiesco, který až pozdě pochopí, že Amelie, je vlastně jeho vnučkou. Důslednost, s níž Tarant věrný své režijní metodě, rozehrává scény malého děvčátka Marie a její opatrovnice, ve výsledku však působí až obsedantně.

Třebaže z renesance odvozené kostýmy Dany Hávové stírají rozdíly sociální postavení mezi znesvářenými patriciji a plebejci, v dnešní době politických sporů, jichž jsme u nás svědky, nabývá aktuální význam scénické řešení, které nahrazuje renesanční benátské paláce 15. století „drsnými“ obnaženými konstrukcemi z železa a drátěného pletiva. Vnášejí svým neosobním chladem prvek nadčasovosti do mechanismů moci, nezávislých na tom, jakým „obsahem“ jsou prostory vyplněny a jak jsou zrovna kostýmovaní strůjci modenských „her“.Verdi v Boccanegrovi nakročil k hudebnímu dramatu, v němž role orchestru z doprovodného tělesa roste k partnerství. Dirigent Miloslav Oswald dal hudebnímu nastudování dramatický náboj, který orchestr přesvědčivě interpretoval i při říjnové repríze inscenace, která měla premiéru v prosinci loňského roku.

Uvedení se také mohlo opřít o dobré pěvecké výkony – především barytonisty Michaela Kubečky jako proradného Paola, basisty Jiřího Přibyla v roli Boccanegrova nepřítele Fiesca, ale i Magdy Málkové jako Amelie a Vladislava Zápražného v titulní barytonové roli Boccangery.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Plzeňská La Gioconda potřetí – s Petrou Šimkovou Alvarez

Plzeňskou inscenaci Ponchielliho Giocondy jsem v Operní panoramatu  představila hned po červnové premiéře s Evou Urbanovou (zde) a znovu po následující repríze s Ivanou Veberovou (zde). Divadlo J. K. Tyla má ovšem pro tuto náročnou roli velkého rozsahu, která vyžaduje jak velký dramatický výraz, tak umění koloratury i lyrickou jímavost dokonce tři představitelky. Petra Šimková Alvarez se zatím se zaměřovala na méně dramatické role – Mozartovu Zuzanku z Figarovy svatby, Pucciniho Mimi nebo Smetanovu Mařenku. Také jako Gioconda, pouliční zpěvačka, která pro neopětovanou lásku obětuje svůj život, uplatnila Petra Šimková Alvarez svoji muzikalitu, dobře zvládnutou techniku, ale především svou osobitou barvu, která připomíná nádhernou vroucnost sopránu Gabriely Beňačkové. Ovšem z  interpretace střední a hlubší polohy partu lze usoudit, že Gioconda v tuto chvíli přece jen není pro pěvecké umění Petry Šimkové Alvarez optimální rolí.

Hodnocení autorky: 80 %
***

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Simon Boccanegra (MD Olomouc)

 

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (DJKT Plzeň)

 

Vaše hodnocení - Zelenka: Missa omnium sanctorum -C1704 (15.10.2012 Praha)

 

Vaše hodnocení - Potopení Titaniku-Gavin Bryars Ensemble (Struny podzimu 2012)

 

Související články


3 responses to “Operní panorama Heleny Havlíkové (93)

  1. Boccanegra byl v Liberci a možná i v Olomouci celkem dynamickým představením, ale kdo se má dívat na ty Tarantovy popisnosti? Proč při každé zmínce o děvčátku Marii se tam musí zjevit holčička s maminkou? Podobně v Tarantově Carmen, když zpívá José duet s Micaelou se zas objeví maminka s holčičkou a chlapečkem nebo v ostravské Její pastorkyni, když se Jenůfa modlí k Panně Marii a ona se tam vzadu prochází. To už není zdivadelnění, ale popisnost. A ta bere divákovu fantasii. Kdyby se režisér Tarant těchto trapných popisností vzdal, patřil by jistě k našim špičkovým operním režisérům, protože umí udělat dynamické představení – viz Dimitrij v SOP nebo Kníže Igor v Plzni. Méně často znamená více!!!

Napsat komentář