Operní panorama Heleny Havlíkové (93)

23. 10. 2012 00:01 Helena Havlíková

Týden od 15. do 21. října 2012
- Repríza Simona Boccanegry v Olomouci
- Plzeňská La Gioconda potřetí – s Petrou Šimkovou Alvarez
- Zlatá Praha a Armel – výsledky
- Missa Omnium Sanctorum Jana Dismase Zelenky a Collegium 1704
- Titanic znovu potápěný na Strunách podzimu
- Inspirace na dny příští
***

Repríza Simona Boccanegry v Olomouci

Simon Boccanegra sice spadá do období operní zralosti Giuseppe Verdiho, jehož politickému postoji za sjednocení Itálie témata politického boje mezi patriciji a plebejci o vládu v Janově 15. století konvenovalo, ale ani přepracování po neúspěšné benátské premiéře (1857) se vstřícným přijetím v Miláně (1881) nezařadilo tuto operu k repertoárovým stálicím.

Ať už byly důvody toho, že se vedení Moravské divadlo Olomouc rozhodlo znovu nastudovat původně libereckou inscenaci v režii Michaela Taranta z roku 2008, jakékoli, lze tento přístup přivítat. Koprodukce nebo přebírání inscenací je ve světě běžná praxe, která prodlužuje životnost a rozšiřuje divácký okruh inscenací – většinou úspěšných nebo zajímavých; pro divadlo s výhodou znalosti podoby inscenace a úspory finančních prostředků. U nás je tento model, který využívají renomované scény významu londýnské Královské opery, newyorské Metropolitní opery, bavorské Státní opery, Vídeňské státní opery nebo milánské La Scaly, zatím spíše výjimkou. Tarantova inscenace Boccanegry patří k těm, které si znovuuvedení zaslouží. Režisér se v ní drží svých osvědčených přístupů, kdy vychází z libreta a domýšlí jeho příběh tak, že v druhém plánu rozehrává situace, které ozřejmují jednání postav nebo převádějí do vizuální podoby úvahy, vzpomínky, události, o kterých se jinak pouze mluví. Právě Boccanegra mu poskytuje pro takový přístup mnoho příležitostí už tím, že hlavní zápletka opery je postavena na nejasném původu dívky jménem Amelie Grimaldi: její minulost postupně rozkrývají Boccanegra, který v ní pozná svou zmizelou dceru Marii, Amélií milovaný Gabriele, který ji žárlivě považuje za Boccanegrovu milenku, další ctitel Paolo, který ji tajně unese, a konečně i Boccanegrův nepřítel, šlechtic Jacopo Fiesco, který až pozdě pochopí, že Amelie, je vlastně jeho vnučkou. Důslednost, s níž Tarant věrný své režijní metodě, rozehrává scény malého děvčátka Marie a její opatrovnice, ve výsledku však působí až obsedantně.

Třebaže z renesance odvozené kostýmy Dany Hávové stírají rozdíly sociální postavení mezi znesvářenými patriciji a plebejci, v dnešní době politických sporů, jichž jsme u nás svědky, nabývá aktuální význam scénické řešení, které nahrazuje renesanční benátské paláce 15. století „drsnými“ obnaženými konstrukcemi z železa a drátěného pletiva. Vnášejí svým neosobním chladem prvek nadčasovosti do mechanismů moci, nezávislých na tom, jakým „obsahem“ jsou prostory vyplněny a jak jsou zrovna kostýmovaní strůjci modenských „her“.Verdi v Boccanegrovi nakročil k hudebnímu dramatu, v němž role orchestru z doprovodného tělesa roste k partnerství. Dirigent Miloslav Oswald dal hudebnímu nastudování dramatický náboj, který orchestr přesvědčivě interpretoval i při říjnové repríze inscenace, která měla premiéru v prosinci loňského roku.

Uvedení se také mohlo opřít o dobré pěvecké výkony – především barytonisty Michaela Kubečky jako proradného Paola, basisty Jiřího Přibyla v roli Boccanegrova nepřítele Fiesca, ale i Magdy Málkové jako Amelie a Vladislava Zápražného v titulní barytonové roli Boccangery.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Plzeňská La Gioconda potřetí – s Petrou Šimkovou Alvarez

Plzeňskou inscenaci Ponchielliho Giocondy jsem v Operní panoramatu představila hned po červnové premiéře s Evou Urbanovou (zde) a znovu po následující repríze s Ivanou Veberovou (zde). Divadlo J. K. Tyla má ovšem pro tuto náročnou roli velkého rozsahu, která vyžaduje jak velký dramatický výraz, tak umění koloratury i lyrickou jímavost dokonce tři představitelky. Petra Šimková Alvarez se zatím se zaměřovala na méně dramatické role – Mozartovu Zuzanku z Figarovy svatby, Pucciniho Mimi nebo Smetanovu Mařenku. Také jako Gioconda, pouliční zpěvačka, která pro neopětovanou lásku obětuje svůj život, uplatnila Petra Šimková Alvarez svoji muzikalitu, dobře zvládnutou techniku, ale především svou osobitou barvu, která připomíná nádhernou vroucnost sopránu Gabriely Beňačkové. Ovšem z interpretace střední a hlubší polohy partu lze usoudit, že Gioconda v tuto chvíli přece jen není pro pěvecké umění Petry Šimkové Alvarez optimální rolí.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Zlatá Praha a Armel – výsledky

Dva soutěžní mezinárodní festivaly – televizní Zlatá Praha a Armel s finále v maďarském Segedínu a s účastí našich zástupců (viz Operní panorama zde) znají své vítěze.

Porota Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha samozřejmě posuzuje soutěžní snímky primárně z televizního hlediska. Pokud bychom ovšem bilancovali Zlatou Prahu z operního úhlu pohledu, bylo zastoupení záznamů operních představení i dokumentů o operních interpretech vedle tance a dalších žánrů vážné hudby na 49. ročníku velice silné. Přesto mezi hlavní ocenění – Český křišťál a Grand Prix – se žádný z operních pořadů nedostal. Dva záznamy oper získaly „až“ další ceny: Diváci si nejvíce oblíbili Verdiho Macbetha v nastudování Londýnské královské opery se Simonem Keenlysidem v hlavní roli. Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 obdržel Ondřej Havelka za režii inscenace Giuseppe Scarlattiho Kde je láska, je i žárlivost v unikátním barokním divadle Českokrumlovského zámku (viz Operní panorama zde). Zdůvodnění poroty vyzdvihuje nejen skvělou popularizaci barokního díla z českokrumlovského archivu při respektování všech pravidel a principů typických pro barokní divadlo, ale především vtipné a nápadité podání příběhu, a to jak v samotné divadelní verzi na scéně krumlovského barokního divadla, tak i v pečlivém a obrazově zajímavém záznamu.

Červnové Operní panorama obsahuje plzeňskou premiéru opery Philipa Glasse podle Fraze Kafky v Kárném táboře (více zde). Divadlo J. K. Tyla s touto inscenací vstoupilo do soutěžního klání Armel. Na žádnou z cen toto nastudování nedosáhlo, stejně jako inscenace Slovenského národního divadla, které ve světové premiéře uvedlo operu současného rakouského skladatele Rolanda Baumgartena o Marii Terezii. Nejčastěji bodovala inscenace newyorského centra současné opery se soudobou operou Williama Mayera Smrt v rodině, která získala i diváckou cenu; cena za nejlepší ženský výkon patřila gruzínské představitelce titulní role v soudobé srbské opeře Aleksandy Vrebalov Mileva. Stojí za to se podívat na záznamy soutěžních inscenací, které budou ještě zhruba půl roku umístěny na webových stránkách televizní stanice Arte (zatím bez Marie Terezie).
***

Missa Omnium Sanctorum Jana Dismase Zelenky a Collegium 1704

Málokdy se podaří proměnit duchovní usebrání z hudby k liturgickému obřadu v zážitek čisté radosti. Collegiu 1704 a Collegiu Vocale 1704 se to pod vedením dirigenta Václava Lukse podařilo. V pondělí 15. října Missa Omnium Sanctorum Jana Dismase Zelenky z roku 1741 i po 250 letech spolehlivě oblažila (okoralá) srdce, duše i uši posluchačů v kostele sv. Šimona a Judy, zaplněného jistě i nejedním hříšníkem.

Václav Luks se svým muzikanty znovu potvrdil, že se v oboru historicky poučené interpretace barokní hudby oba jeho soubory vypracovaly mezi špičkové. K základnímu předpokladu znalosti dobové praxe se v jejich případě připojují výborné dispozice jednotlivých členů orchestru i sboru, které zazářily v koncertantně i sólově komponovaných částech. Zároveň se všichni dokáží „zkáznit“ k detailně vypracované souhře i zvukové vyrovnanosti. Pro Collegium 1704 je ovšem především typická radost a energie, která vyzařuje z jejich hry. Byl to opět Václav Luks, který koncertu vdechl duši – nedirigoval taktovkou, ale celým srdcem a bylo zřejmé, že právě on je „médiem“, které zprostředkovalo na této seanci nám hříšným kontakt s duchovním obsahem hudby a zpěvu a očistný účinek oslavy Boha.Při jejich koncertě v rámci cyklu Hudební most Praha – Drážďany bylo zřejmé, že mají hudbu Jana Dismase Zelenky (1679-1745), českého skladatele vrcholného baroka, která v jejich interpretaci vyšla i na řadě nahrávek, skvěle zažitou. Missa Omnium Sanctorum (ZWV 21, 1741) vznikla v období, kdy byl Zelenka v poslední fázi svého života v oboru církevní hudby uznávanou osobností (byť dostatečně nedoceněnou – kapelníkem drážďanského orchestru se stal Hasse) a zamýšlel ještě vytvořit cyklus tzv. posledních mší – Missae ultimae; záměr ale již nestihl dokončit: Missa Omnium Sanctorum je v pořadí šestá z tohoto cyklu.

Koncert živě přenášela stanice – Český rozhlas 3 Vltava nejen v rámci České republiky, ale také do rozhlasové sítě Evropské vysílací unie. V souvislosti s přenosy oper do kin se hodně diskutuje o tom, nakolik je přenášený zvuk autentický a odpovídá tomu, co slyší posluchači přímo v sále. Dodatečně jsem si poslechla i nahrávku; rozhlasoví zvukaři odvedli skvělou práci a bez výrazného zkreslení postihli zvukovou podobu koncertu. Prožitek ze Zelenkovy hudby přímo v kostele sv. Šimona a Judy, který se rozezněl zvukovými odrazy a alikvóty v celé šíři lidským uchem postižitelného spektra a který nám hříšným poskytl rozhřešení a katarzi, mikrofony zprostředkovat nemohly.

Stabilní vysoká úroveň Collegia 1704 je také tou nejlepší pozvánkou na nový koncertní cyklus tohoto souboru Hvězdy barokní opery, který začne 30. října v Rudolfinu a bude pokračovat dalšími šesti dramaturgicky i interpretačně zajímavými koncerty až do května.

Hodnocení autorky: 95 %
***

Titanic znovu potápěný na Strunách podzimu

Struny podzimu ve své řadě programové řadě „Inspirace“ v rámci 17. ročníku zařadily další z verzí produkce Gavina Bryarse Potopení Titaniku v „autentickém provedení“ jeho souboru. Struny podzimu si zakládají na dramaturgické neotřelosti - v tomto případě je ovšem třeba připomenout, že jde o „inspiraci“ u nás už dobře známou. V roce 1999 Potopení Titaniku zaznělo poprvé v Bryarsově provedení už na Maratonu soudobé hudby v Divadle Archa. A bylo znovu uvedeno v letošním roce stého výročí katastrofy této luxusní „pýchy lidstva“ v rámci 5. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná hora ad hoc sestaveným souborem Ensemble 2012, který „usměrňoval“ coby violoncellista Jiří Bárta. Třebaže šlo u nás už o třetí provedení tohoto díla, organizátorům Strun podzimu se podařilo pro tuto produkci vhodně zvolený kinosál ARTminus ve Veletržním paláci se čtyřstovkou míst zcela zaplnit.

Britský skladatel, performer a hráč na double kontrabas Gavin Bryers (1943) je řazen mezi hudební minimalisty, proslavil se svými vokálními kompozicemi pro Hilliard Ensemble a také svými hudebně – výtvarně – vizuálními projekty, které jsou dnes spojovány s tzv. konceptuálním uměním (u nás byl pionýrem tohoto směru, prakticky nezávisle na vývoji „ve světě“, v šedesátých letech Milan Knížák).

Bryars na sebe upozornil nejdříve jako jazzman a improvizátor, kompozici krátce studoval i v NY, seznámil se s Johnem Cagem a dalšími minimalisty okruhu „newyorské školy“. První uvedení Potopení Titaniku v roce 1969 vyvolalo značnou pozornost. Bryars v této zhruba hodinové skladbě prostřednictvím tónů, ale i dalších zvuků včetně signálů morseovky a úryvků svědků neštěstí zvukově fantazíruje nad tím, jak se hudba duchovní písně, melancholicky a posmutněle znějícího hymnu s názvem Podzim (God of Mercy and Compassion!, v češtině Blíž k Tobě, Bože), který prý hrála kapela na palubě Titaniku do poslední chvíle katastrofy, „potápěla“ do nekonečných hlubin oceánu. Jakkoli existuje i několik nahrávek Potopení Titaniku, Bryarsova partitura nemá jediné, přesně dané znění a definitivní tvar. V Evropě se od 30. let minulého století takové počínání s indeterminovanou hudbou jevilo jako novinka, naznačující, jakým směrem se možná vydá hudba v období, kdy matadoři „klasického období“ už mizeli – a ti noví teprve hledali směr. Dnes je Bryarsovo Potopení Titaniku spíše jen exkurzí do historie experimentů s tímto stylovým proudem.

Brayers ke stému výročí ztroskotání Titaniku svou kompozici inovoval, zapojil do ní své děti a doplnil o videoprojekci Billa Morrisona a Laurieho Olindera, v níž zrcadlově podle vertikální osy zdvojené dobové záběry odjíždějícího Titaniku nebo jeho pasažérů postupně přecházejí do brázd vln za lodí až se „rozostřují“ do abstraktních (rorschachovských) obrazů „hlubin“. Podstatnou zvukovou složkou skladby se staly gramofony svérázného „dýdžeje“ Philipa Jecka, který ze dvou gramofonů s vinylovými deskami, spojených s klávesami, přesouváním přenosek vyluzuje obtížně identifikovatelné zvuky a hluky (nedávno v ČR vystoupil na festivalu Babel Prague). Když jsem se na besedě se skladatelem po koncertu zeptala, jak celé to Jeckovo „udělátko“ funguje, odpověděl (zcela indeterminatně), že neví.Vrak Titaniku byl objeven v roce 1985 a následné pokusy nejrůznějších „vykradačů hrobů“ vyvolaly tehdy mezi ještě žijícími pasažéry, kteří tragédii přestáli, většinou výrazně záporné reakce, stejně i u rodin pozůstalých po obětech. Bryarsovo objíždění měst s Potopením Titaniku má v těchto souvislostech poněkud nepříjemnou pachuť obratného marketingového využívání stého výročí této tragédie v rámci Bryarsova rodinného byznysu.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Inspirace na dny příští

Bedřich Smetana: Tajemství. Dirigent Jiří Štrunc, režie Dominik Beneš, scéna Ivo Žídek, kostýmy Zuzana Přidalová, sbormistr Zdeněk Vimr. Kalina – Jiří Hájek / Svatopluk Sem / Dalibor Tolaš, Malina – Pavel Horáček / František Zahradníček, Panna Róza – Jana Foff Tetourová / Kateřina Jalovcová, Vít – Jaroslav Březina / Tomáš Kořínek, Richard Samek, Blaženka – Kateřina Kněžíková – Radka Sehnoutková / Jana Sibera, Bonifác – Josef Škarka / Jevhen Šokalo, Skřivánek – Miroslav Kopp / Jan Markvart. Divadlo J. K. Tyla Plzeň, premiéra sobota 27. října 2012 19:00 hod.

Giuseppe Verdi: Otello. Dirigent Semyon Bychkov, režie Elijah Moshinsky. Renée Fleming, Johan Botha, Michael Fabiano, Falk Struckmann. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 27. října 2012 18:45 hod.

Mezinárodní festival koncertního melodramu, 15. ročník, 21. října – 25. listopadu 2012 vždy v neděli v 18:30 hod., Galerie HAMU nebo Pálffyho palác. Koncert vítězů 7. ročníku Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů. Neděle 28. 10. 2012 18:30 hod. Galerie HAMU.

W. A. Mozart: Don Giovanni. Dramma giocoso ve 2 dějstvích. Slovem provází Tomislav Volek. Zpívají Ingvar Wixell (Don Giovanni), Luigi Roni (Komtur), Martina Arroyo (Donna Anna), Stuart Burrows (Don Ottavio), Kiri Te Kanawa (Donna Elvíra), Wladimiro Ganzarolli (Leporello), Mirella Freni (Zerlina), Richard van Allan (Masetto) a Sbor Královské opery Covent Garden v Londýně. Orchestr Covent Garden řídí Colin Davis. Český rozhlas 3 – Vltava, sobota 27. října 2012 20:00 hod.

***

Giuseppe Verdi:
Simon Boccanegra
Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald
Režie: Michael Tarant
Scéna a kostýmy: Dana Hávová j.h.
Světla: Bohuslav Kraus
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Pohybová spolupráce: Karel Basák j.h.
Orchestr a sbor Moravského divadla
Premiéra 16.prosince 2011 Moravské divadlo Olomouc
(psáno z reprízy17.10.2012)

Simon Boccanegra –Vladislav Zápražný
Paolo Albiani –Michael Kubečka
Amelia Grimaldi (Maria Boccanegra) –Magda Málková
Jacopo Fiesco – Jiří Přibyl
Gabriele Adorno –Petr Martínek
Pietro – Vladimír Třebický
Kapitán – Ondřej Doležal
Ameliina služka –Lucie Janderková

www.moravskedivadlo.cz

***

Amilcare Ponchielli:
La Gioconda
Hudební nastudování: Tomáš Brauner a dirigent:Tomáš Brauner
Režie: Oldřich Kříž
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Jan Kříž
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Jiří Pokorný
Pohybová spolupráce: Karel Basák
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery Divadla J.K.Tyla v Plzni
Balet Divadla J.K.Tyla v Plzni
Členové historického šermu Dominik
Premiéra 2. června 2012 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 16.10.2012)

La Gioconda – Petra Šimková Alvarez
La Cieca – Petra Vondrová
Alvise Badoero – Pavel Horáček
Laura Adorno –Jana Tetourová
Enzo Grimaldo – Nikolaj Višňakov
Barnaba – Martin Bárta

www.djkt-plzen.cz

***

Televizní festival Zlatá Praha 2012
13. – 17. října 2012
www.ceskatelevize.cz/specialy/zlatapraha

***

Armel – Opera Festival Szeged
6. – 15. října 2012
www.armelfestival.org

***

Hudební most Praha – Drážďany
Jan Dismas Zelenka:
Missa omnium sanctorum ZWV 21
Dirigent Václav Luks
Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
15. října 2012 Kostel sv. Šimona a Judy Praha

www.collegium1704.com

***

Struny podzimu 2012
Potopení Titanku
Gavin Bryars Ensemble
Řídi Gavin Bryars, kontrabas
Philip Jeck – gramofony
Bill Morrison a Laurie Olinder – projekce
18. října 2012 Veletržní palác Praha

www.strunypodzimu.cz

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Vaše hodnocení - Verdi: Simon Boccanegra (MD Olomouc):

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (DJKT Plzeň):

Vaše hodnocení - Zelenka: Missa omnium sanctorum -C1704 (15.10.2012 Praha):

Vaše hodnocení - Potopení Titaniku-Gavin Bryars Ensemble (Struny podzimu 2012):

Vaše jméno:

Poslat článek na email:

Připojit vzkaz:

Související články

Komentáře: 3

Ctirad dne 23.10.2012 v 00:56

Boccanegra byl v Liberci a možná i v Olomouci celkem dynamickým představením, ale kdo se má dívat na ty Tarantovy popisnosti? Proč při každé zmínce o děvčátku Marii se tam musí zjevit holčička s maminkou? Podobně v Tarantově Carmen, když zpívá José duet s Micaelou se zas objeví maminka s holčičkou a chlapečkem nebo v ostravské Její pastorkyni, když se Jenůfa modlí k Panně Marii a ona se tam vzadu prochází. To už není zdivadelnění, ale popisnost. A ta bere divákovu fantasii. Kdyby se režisér Tarant těchto trapných popisností vzdal, patřil by jistě k našim špičkovým operním režisérům, protože umí udělat dynamické představení – viz Dimitrij v SOP nebo Kníže Igor v Plzni. Méně často znamená více!!!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
hanka dne 18.1.2013 v 21:13

Paní Málková z Boccanegry není Marie, ale Magda.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
- Opera Plus dne 18.1.2013 v 22:00
  
  Dobrý den, za překlep se omlouváme, již je opraveno.
  
  Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.