Operní soubor v Plzni představuje Kálmánovu Čardášovou princeznu

V Plzni býval výborný samostatný soubor operety, který zvládal na úrovni rovněž interpretaci muzikálů. Jenomže časy se mění a my s nimi. Klasickou operetu dnes v Plzni prezentuje kompletně operní soubor. Po premiérách populárních operních evergreenů, jako jsou Verdiho Aida a veristická dvojčata, přišel na řadu titul typické klasické operety. Jak bylo zřejmé na repríze dne 21. dubna v historické budově Velkého divadla, plzeňský operní soubor, jehož sólisty jsou dnes především hosté, nemá s klasickou operetou žádný problém. Jak jsem úspěšně předpokládal, divadlo bylo zcela vyprodané. Abychom však nepodlehli iluzi, což je hlavní úkol operety jako žánru, věkový vzorek publika byl v průměru vzato vyšší, než vídávám na operních reprízách, to jistě není bez zajímavosti. Pod pojmem opereta se označovaly v osmnáctém století menší zpěvoherní formy. Dnes se pod pojmem opereta rozumí nezávazná groteskní i parodistická hra se zpěvy, určená pro zábavu širokého obecenstva. Ať již nahlédneme do Francie papá Offenbacha, který vyšel z opéry comique, nebo do slavné Vídně k vrcholným dílům Johanna Strausse, Franze Lehára. Tím se dostáváme také k jinému odstínu maďarsko-vídeňského typu operety, který reprezentuje Maďar zvučného jména – Emmerich Kálmán. Výrazný operetní skladatel, jehož Hraběnka Marica představuje jednu ze špiček v žánru. Čardášová princezna sice stojí trošičku ve stínu Hraběnky Marici, ale báječným propojením vídeňského valčíku a maďarského čardáše představuje kouzelný hudební svět tehdejších zemí Rakouska-Uherska, jehož jsme byli samozřejmou součástí a zpětně ho rádi s trochou sentimentu a nostalgie dokážeme docenit…Čardášová princezna, vznikající v době světové války, se slavnou premiérou ve Vídni roku 1915 je typickým středoevropským světem, nám blízkým. Rakušanům jistě, vždyť před Velkým divadlem stál také luxusní bus značky Setra, s velmi početným zájezdem z Oberösterreichu. Odvážel po představení mnoho rakouských diváků. Jak jsem pozoroval i zaslechl, tak velmi spokojených! Což je jistě pro Plzeň dobrou vizitkou. V hudebním nastudování Jiřího Petrdlíka, na barevné, jednoduché scéně plné příjemného jasu Ondřeje Zichy, v líbivých kostýmech Josefa Jelínka a vše završující režii Zbyňka Brabce. Až jsem v dobrém slova smyslu trochu podezíral tým inscenátorů, že se dohodli na inscenaci, kterou vyjdou plně vstříc svému publiku. Totiž, že ho uspokojí očekávaným rozehraným jevištěm plným pohybu a barvitosti, jak publikum tohoto žánru očekává. V pěkné choreografii Petry Parvoničové, kterou naplňoval pružně výborný baletní soubor plzeňského divadla. Sbor Opery Divadla J. K. Tyla, připravený tentokrát Tvrtko Karlovičem, byl pro mne překvapením v pozitivním smyslu slova. Pod jevištně dynamickým vedením Zbyňka Brabce se cítil viditelně jako ona pověstná „ryba ve vodě“. Je cítit, že Zbyněk Brabec má ke klasické operetě vnitřní vztah, to vůbec nemusí ani nijak proklamovat, to je zřetelně vidět. Klasická opereta je svět, který má rád, kterým zcela určitě nepohrdá jako meziválečná, mnohdy přepjatá česká hudební estetika a kritika.

Naopak jsem sháněl program netypicky až po ukončení představení, neboť jsem chtěl mít tak říkajíc corpus delicti, že opravdu slyším hru operního orchestru, nikoli jiného tělesa. Po Aidě a Komediantech jsem nějak nechtěl věřit, dle nezvykle robustního typu hry i dynamiky, která od počátku kryla až nezvykle méně nosné polohy zpěváků, což jsou většinou ony ve spodní sextě rozsahu. V operetě jsem kupodivu tento úkaz krytí hlasů slýchával v minulosti zřídkakdy. Dirigent Jiří Petrdlík působil nadmíru temperamentním dojmem v rozmáchlém gestu, dle výrazu jeho mimiky jsem měl pocit, že svět operety velmi silně prožívá. Ale možná i proto mu orchestr příliš bouří, plní jen jeho gestická zadání, která odečítá vědomě i podvědomě z typu gesta dirigenta a z naléhavosti jeho mimiky.

Pěvecké obsazení se nesnaží být hvězdné, jako jsou produkce předních operních scén. Ne, nesrovnávám vůbec nesrovnatelné, dnes pojem regionální divadlo pro mne již neexistuje. Svět je otevřen, díky elektronizaci, jako nikdy nebyl. A právě proto pojem „regionální“ je klam a mam. Vše je ve srovnání, vše se vším zápasí, soupeří. A nic, vůbec nic není rozhodnuto předem.V obsazení jsem měl zřejmě štěstí, neb z kuloárů Plzně jsem byl varován před tím druhým. Viděl jsem první, ač jsem si nic dopředu nezjišťoval. Bezelstně přiznám, že v daném termínu byl pro mne prioritou dopolední Janáček v budově Nového divadla. Čili obsazení Kálmánova, melodiemi hýřícího díla, jsem si nikterak vybírat nemohl.

Sylva Varescu Anny Klamo z Ústí nad Labem je jevištně půvabná, přesvědčivá. Její výrazné užívání hrudního rejstříku v mnoha hlubokých polohách je barevně zajímavé, má altovou, podmanivou barvu, ale pružně dovede přejít do poloh středních. Tak snad roli v hlasovém zdraví dobře přežije. Jevištně jistě splňuje svojí spontaneitou přání inscenátorů, jen srozumitelnost zpívaného slova není moc velká. Což ale díky bujaře znějícímu orchestru v plném forte poznamenává více pěvců, jak zmiňuji výše. Edwin mladého Jakuba Turka je dobrou volbou. Libozvučný, lyrický charakter dobře vedeného hlasu, se suverénní vysokou polohou, je příslibem víc než solidním. V hereckém projevu se jistě jevištní praxí ještě více uvolní a mluvní projev bude bezprostřednější.V druhé dvojici se představil jevištně moc sympatický a pěvecky disponovaný Michal Bragagnolo, na jehož pěknou kreaci Beppa v Komediantech jsem rád upozorňoval (celou recenzi najdete zde). Čili další, pěkný úspěch mladého umělce. Komtesu  Stázi ztvárnila jevištně sympaticky přirozená a půvabná Lenka Pavlovič. Operetní legendou se svěžím sopránem, stále naplněným leskem vyšších poloh, se prezentuje v Plzni nestárnoucí Pavla Břínková, zde v roli Kněžny Marie-Luisy. Líbil se mi i její jevištní manžel Pavel Horáček, svým svěžím humorem. Zejména ve vtipném dialogu s Janem Ježkem v roli Feriho Bácse byli oba neodolatelní bezprostředním situačním humorem, který oběma tryskal přirozeně a jemuž jsem se rád zasmál. Ne vše v dialozích takto nenuceně vyznívá. A já jsem trochu záviděl okolo sedícím Rakušanům, jak se, na rozdíl ode mne, smáli úplně všemu. Uvědomil jsem si, že vlastně textu nerozumějí, žádali marně v pauze německý překlad, anglicky prý neumí. Ale vzdor tomu se bavili každým úšklebkem, každou větičkou, byť někdy strojenou a přehrávanou. Toto ale jistě neplatí pro distinguovaného Mišku, vrchního číšníka, v podání rutinovaného herce Jana Adamce, který se krásně, mile, vrací ke kořenům, z nichž ve svém mládí vyšel.

Kálmánova Čardášová princezna je dobrým tahem, naplní jistě hlediště na všech reprízách. Ale to není určitě jediný cíl. Zaujatost režie, pěvců, dirigenta, sboru, jejich plné nasazení na jevišti napovídá, že nejde vůbec jen o pouhou komerci a příjemně plnou pokladnu.

Emmerich Kálmán:
Čardášová princezna
Dirigent: Jiří Petrdlík
Režie: Zbyněk Brabec
Scéna: Ondřej Zicha
Kostýmy: Josef Jelínek
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Choreografie: Petra Parvoničová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor Opery DJKT Plzeň
Balet DJKT Plzeň
Premiéra 7. března 2015 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 21. 4. 2015)

Kníže Leopold Maria – Pavel Horáček
Kněžna Marie-Luisa – Pavla Břínková
Edwin Ronald – Jakub Turek
Komtesa Stázi – Lenka Pavlovič
Hrabě Boni Káncsiánu – Michal Bragagnolo
Sylva Varescu – Anna Klamo
Poručík Rohnsdorff – Jakub Hliněnský
Mac Grave – David Cody
Feri Von Kerekes – Jan Ježek
Miška – Jan Adamec
Kiss – Jiří Langmajer
Lokaj – Pavel Feiferlík

www.djkt.eu

Foto DJKT Plzeň