Operní událost: Myslivečkův Motezuma ve Znojmě

18.7.2011 00:00 Vít Dvořák

Kolem tří desítek oper (a také mnoho skladeb chrámových, komorních i orchestrálních) je na člověka, který žil pouhých čtyřiačtyřicet let, úctyhodné skóre. A to tím spíš, že mezi jeho početnými velkými obdivovateli byl i Wolfgang Amadeus Mozart, že Italové mu říkali „Il divino Boemo“ – „Božský Čech“, a že zpěváci si ho nemohli vynachválit kvůli citu pro lidský hlas.

Podobně jako řada jeho generačních vrstevníků se i pražský rodák Josef Mysliveček (1737-1781) uchýlil především z důvodů existenčních do ciziny. V Itálii měl prakticky okamžitý úspěch, jeho opery se s ohromným ohlasem hrály v Parmě, Turíně, Miláně, Florencii, Římě či.Neapoli. Většina Myslivečkových jevištních děl přitom působí spíše statickým dojmem, jsou sledem recitativů a árií, kde duet či využití sboru je spíše výjimkou a kde samotný děj se často odehrává mimo jeviště. Myslivečkovým operám ovšem současně nelze upřít nemalou dávku napětí, koncentrovanosti, často až vtíravou melodickou linku a v neposlední řadě i obratnou instrumentaci.

Myslivečkův Motezuma (takto v italském originále, byť u nás je spíše zažité jméno Montezuma) náleží stejně jako i ostatní jeho opery do žánru opery seria. Premiéru měl v lednu 1771 v Teatro della Pergola ve Florencii, když čtyři desítky let před tím námět zpracoval Antonio Vivaldi. Myslivečkův libretista Vittorio Amedeo Cigna-Santi zase svůj text nejdřív poskytl italskému skladateli Gian Francescu de Majovi, příběhu mexického vladaře se ovšem chopila dřív nebo později i řada dalších skladatelů. Legendární Azték Motezuma a jeho vnitřní nejistota v tom, jak a zda se postavit proti španělské invazi, tvoří základ děje Myslivečkovy opery. Více jsme o genezi jejího vzniku i díle samém mluvili na Opeře Plus v pátek s dirigentem Romanem Válkem (rozhovor najdete zde).

Jen těžko se lze domýšlet všech důvodů a souvislostí, proč skvostná Myslivečkova hudba, resp. jeho opery dlouhé desítky let odpočívají v archivech pod notným nánosem prachu. I v novodobé historii to u nás byly jen ojedinělé pokusy: Myslivečkova Motezumu uvedl roku 1931 s pražskou konzervatoří Ferdinand Pujman, šest let poté pak připojil ještě Ezia. V šedesátých letech přišla Opava s Medontem a Brno s Tamerlanem, kterého o desetiletí později nastudovalo i pražské Národní, před pěti lety přidalo Antigonu. Nynější znojemské uvedení Motezumy, které se nese – stejně jako celý letošní sedmý fesitivalový ročník – ve znamení 230.výročí úmrtí českého mistra klasicismu – vychází z notových materálů, uložených v pražském Muzeu české hudby a vídeňské Staats bibliotek. Oproti předchozímu pražskému provedení před osmdesáti lety, kdy šlo spíše jen o průřez operou v českém překladu, uvádějí teď znojemští prakticky celé znění, nastudované na dobových nástrojích a v italském originále (s českými titulky). Jejich inscenaci proto lze označit za českou premiéru kompletního díla.

Nádvoří minoritského kláštera, resp. Jihomoravského muzea ve Znojmě se tak stalo svědkem události v našich poměrech vídané vskutku zřídka. Sobotní premiéra Myslivečkova Motezumy (narozdíl od předchozích ročníků bohudík za skvělého počasí) znovu připomněla, jak obrovitý dluh vůči jedné z největších našich hudebních osobností 18.století máme. Už jen kvůli tomu náleží znojemskému festivalu ohromná dlouhotrvající poklona a také obdiv za to, za jakých skromných podmínek dokáže podobnou hostinu přichystat.

Za hlavní oporu znojemského nastudování lze vedle pečlivého hudebního nastudování Romana Válka a „jeho“ The Czech Ensemble Baroque Orchestra s neomylným citem pro tempo, akcent i gradaci jednotlivých scén a se skvělou Monikou Knoblochovou u cembala, určitě označit pětatřicetiletého polského kontratenoristu Jakuba Burzynského v titulní roli a také sólistku pražského Národního divadla Marii Fajtovou coby Motezumovu manželku Quacozingu. On vládne nádherně barvným falzetem s příkladnou technikou (škoda jen několika méně znělých nejhlubších tónů), ona – i ve Znojmě v opravdu výjimečné formě – roste se svým příkladně technicky vedeným a ve všech polohách vyrovnaným, obdivuhodně pohyblivým a příjemně znějícím sopránem v jednu z nejvýraznějších osobností současné pěvecké generace české opery. Velmi dobře se také předvedla hlavně díky starší hudbě již dostatečně známá Michaela Šrůmová (indiánská dívka Lisinga), která i tentokrát bodovala hlavně čistotou tónu a kultivovaností svého projevu, velký pokrok kupředu poslední dobou evidentně udělal tenorista Tomáš Kořínek (Kortézův důstojník Teutile), jehož tenor získal na plnosti a lahodnosti; zaujal i nadějný basista Marian Krejčík (Motezumův vůdce Pilpatoe). Příkladné nasazení, nepřehlédnutelný punc osobnosti a nejspíš i roli jednoho z tahounů znojemské produkce nelze upřít zkušenému tenoristovi Jaroslavu Březinovi (španělský vojevůdce Cortez); jeho hlas ovšem už ztrácí na své někdejší pohyblivosti, neboť evidentně dozrál přece jen již pro jiný obor.

Ocenit je třeba režii zkušeného operního harcovníka Michaela Taranta, který na jednoduché, avšak důmyslně navržené pyramidové scéně Jaroslava Milfajta a s přispěním pohledných kostýmů Kláry Vágnerové , ale hlavně dynamické choreografie Pavla Maška, světelné režie Arnošta Janěka a určitě i pyrotechnických efektů Davida Kubíka vytvořil inscenaci, při níž se ani přes její více než tříhodinovou délku snad ani na chvíli nenudíte. Škoda přeškoda, že tuhle lahůdku nemůže poznat třeba pražské Stavovské divadlo; alespoň že Český rozhlas slibuje její nahrávku. Znojemští, velké díky.

Josef Mysliveček:
Motezuma
Hudební nastudování, dirigent: Roman Válek
Režie: Michael Tarant
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Klára Vágnerová
Choreografie: Pavel Mašek
Světla: Arnošt Janěk
Pyrotechnika: Davd Kubík
The Czech Ensemble Baroque Orchestra
Hudební festival Znojmo 2011
Premiéra 16.července 2011 Znojmo nádvoří Jihomoravského muzea

Motezuma – Jakub Burzynski
Cortez – Jaroslav Březina
Teutile – Tomáš Kořínek
Pilpatoe – Marian Krejčík
Quacozinga – Marie Fajtová
Lisinga – Michaela Šrůmová

www.hudbaznojmo.cz

Související články

Komentáře: 3

Anonymous dne 18.7.2011 v 09:08

Vynikajícím způsobem napsáno! Je škoda, přeškoda, že se takhle chováme k odkazům svých autorů tzv. "staré hudby". Jak by tomuto dílu slušela nkterý barokní akustický sál (třeba Zámecké divadlo v Krumlově…).

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 18.7.2011 v 19:31

Počin výjimečný, navýsost záslužný i obdivuhodný. Kdyby tak domácí dramaturgové pracovali na tom, aby se takovéto dílo znovu sestavené mohlo hrát v některém z kamenných divadel v zemi. To by bylo fajn.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 19.7.2011 v 11:41

Dramaturgové leccos zajímavého navrhují, ale rozhodují šéfové…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.