Opery Antonína Dvořáka II: Alfred

13.6.2010 00:00 Ondřej Šupka

„I když později ostře vyhraněná osobní nota Dvořákova ozve se v hudbě Alfreda jen slabými náběhy, skladatelova nevšední síla inspirační a také jeho bohatá fantasie zvuková je tu napověděna již co nejslibněji.“
Otakar Šourek

V době kompozice své operní prvotiny Alfred byl devětadvacetiletý Dvořák již osm let členem orchestru Prozatímního divadla jako violista. Lze předpokládat, že téměř každodenní účinkování v mnoha nejrůznějších operách minulosti i současnosti muselo mít na jeho uvažování o hudební tvorbě silný vliv. V průběhu 60. let se navíc na repertoáru začínají objevovat také významná díla české provenience, především Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a Dalibor Bedřicha Smetany. Dvořák měl v té době na kontě již celou řadu děl nejrůznějších žánrů: symfonie, smyčcové kvartety, písně aj. Skladatelovo odhodlání zmocnit se nově také operní formy však bylo podmíněno získáním vhodného libreta, což nebylo nijak snadné: česká libretní literatura byla poměrně chudá a její úroveň přinejmenším diskutabilní. Jak si povzdechl ve svém článku Bedřich Smetana, „o dobrá libreta jest větší nouze, než o dobré komponisty.“ Dvořák byl navíc jako autor ještě zcela neznámým pojmem a jeho finanční možnosti mu nedovolovaly nové libreto koupit. Na základě těchto okolností se skladatel rozhodl použít německý text starý téměř šedesát let, Alfred der Grosse, jehož autorem byl německý novoromantický básník Karl Theodor Körner (1791-1813). Libreto, jehož děj se odehrává roku 878 kdesi v Anglii během anglicko-dánské války, už před Dvořákem zhudebnili Johann Philip Schmidt, Josef Joachim Raff a Friedrich von Flotow, ještě před nimi o látku údajně projevil zájem i Ludwig van Beethoven. (Operu se stejným námětem zhudebnil také Gaetano Donizetti, jeho Alfredo il Grande je však komponován na jiné libreto.) Příběh byl původně rozvržen do sedmi obrazů, Dvořák osamostatněním prvního z nich a sloučením některých ostatních vytvořil tři dějství. Jedná se o jediný případ, kdy Dvořák komponoval na německé libreto a pokud zpočátku uvažoval o provedení na scéně Prozatímního divadla, mohl předpokládat, že bude pořízen český překlad. Taková situace nebyla v tehdejší praxi zdaleka výjimečná, je to třeba i případ oper Škroupových či Skuherského, nakonec i libreto Smetanovy Libuše – této ikony vlasteneckého patosu – bylo původně napsáno v němčině (a tato skutečnost byla dlouho taktně zamlčována).

strana Dvořákovy rukopisné partitury

Na podobu zhudebnění libreta mělo významný vliv Dvořákovo mimořádné – a v té době ještě značně nekritické – zaujetí Wagnerovou hudbou. Partitura Alfreda tak nese řadu typických znaků tvorby bayreuthského Mistra: hojné využití příznačných motivů, hustá orchestrální sazba, „nekonečné“, bohatě modulující melodie. Když byla opera po mnoha letech poprvé uvedena na scéně, kritika dokonce poznamenala, že „partitura Alfreda je wagnerovštější než Wagner, Dvořákovo podlehnutí velkému vzoru je zde svou upřímností téměř bezvýhradné.“ Dílo představuje sice formálně neucelený a výrazově neosobitý, ale přece jen slibný projev autorova smyslu pro působivost sborových scén a plnost orchestrálního zvuku. Jako zajímavost lze uvést, že příznačný motiv charakterizující krále Alfreda je téměř totožný s melodií Degeyterovy Internacionály (viz notové příklady níže, obě témata jsou pro lepší srovnání transponována do C dur). Ani jeden z autorů však nemohl „opisovat“: Degeyter napsal Internacionálu až o osmnáct let později a Dvořákova opera nebyla za autorova života nikdy provedena.

Přestože neznáme přesné datum započetí práce na opeře, podle průběžně datovaných částí partitury lze soudit, že kompozice Dvořákovi zabrala přinejmenším pět měsíců. První dějství bylo dokončeno dne 26. května 1870 se skladatelovou charakteristickou poznámkou v partituře „Bohu díky!“. Druhé dějství Dvořák dokončil 7. července a celou operu 28. září téhož roku. Podle Dvořákova životopisce Otakara Šourka považoval skladatel operu za začátečnický pokus a „existenci její partitury tajil až do své smrti i před nejbližšími přáteli.“ Nicméně podle vzpomínek klavíristy a pedagoga Josefa Jiránka Dvořák nejenže partituru netajil, ale dokonce ji dal k posouzení osobnosti, která u nás představovala největší hudební autoritu té doby, Bedřichu Smetanovi. Jiránek byl Smetanovým žákem, dokonce u něj nějaký čas bydlel, a lze tedy předpokládat, že tato informace je věrohodná. Jaký byl Smetanův názor, se z pamětí již bohužel nedozvídáme: „Jak vyzněl úsudek Smetanův, nevím, také ne, kam se ta opera poděla (u Smetany nezůstala). Není vyloučeno, že ji Dvořák spálil.“ Poslední Jiránkova poznámka není úplně od věci, i když dnes již víme, že tomu tak nebylo. Podobný osud totiž potkal řadu Dvořákových raných děl, neboť je autor v jakémsi záchvatu přísné autokritiky zničil. Přestože partitura Alfreda zkáze unikla, není známo, že by Dvořák někdy později usiloval o její provedení. Autorův pozdější postoj k vlastní operní prvotině nejlépe dokládá následující skutečnost: z různých období Dvořákova života se dochovalo několik skladatelovou rukou vytvořených seznamů vlastních děl, z nichž na žádném Alfred nefiguruje. Výjimkou je pouze předehra, kterou Dvořák dokonce hodlal uvést roku 1881 na tzv. Akademii českých žurnalistů, ale i od tohoto záměru nakonec upustil a v programu ji nahradil jinou skladbou.

Zatímco předehra byla pod názvem „Tragická ouvertura“ poprvé uvedena necelý rok po autorově smrti na koncertě České filharmonie (4. 1. 1905), celá opera si musela na svoji jevištní premiéru počkat až do roku 1938. Prvního – a dodnes jediného – nastudování Alfreda se ujalo tehdejší České divadlo v Olomouci. O premiéru byl pochopitelně veliký zájem, do Olomouce přijela řada hudebníků a také skladatelova dcera Magda a syn Antonín.

předehra k opeře Alfred (Dramatická ouvertura)

Přestože tato raná Dvořákova opera nemá šanci stát se repertoárovým kusem a vždy bude v kontextu skladatelova operního díla považována spíše za jakousi raritu, její bližší poznání je žádoucí přinejmenším kvůli lepšímu pochopení kontinuity Dvořákova skladatelského vývoje a východisek, na nichž budoval svůj kompoziční styl na přelomu 60. a 70. let. Určité způsoby řešení, které skladatel nastolil v tomto raném díle, se pak prolínají celou jeho další tvorbou dokonce až k závěrečné Armidě. Na seznámení se zapomenutou operou si však ještě budeme muset nějakou dobu počkat: s výjimkou předehry dosud nebyla pořízena žádná zvuková nahrávka a partitura existuje pouze v autorském rukopisu. Její tištěné vydání by měla přinést až nová souborná edice Dvořákova díla, kterou připravuje Etnologický ústav AV ČR.

Související články

Komentář

Eduard dne 13.6.2010 v 08:12

Opět velmi zajímavé povídání. Snad ještě zajímavější, než první díl. Vůbec mi nevadí "wagnerovské" pojetí skladby tohoto díla. Naopak, mám pocit, že nemáme jiného domácího skladatele wagnerovského typu, a tak jsem se rád zaposlouchal do obou zvukových ukázek. Krom zvukových ukázek je i faktografická stránka věci velmi zajímavá.

Děkuji

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.