Opery Antonína Dvořáka V: Tvrdé palice

25.7.2010 00:00 Ondřej Šupka

„Z novin jste se snad dočetl, že opera měla skvělý výsledek, z něhož se upřímně těším. Bylo mně to všecko nové. Za těch sedm let jsem se na operu ani nepodíval, nemyslel jsem vůbec, že někdy k provozování dojde; nevěděl jsem z toho už skoro ani noty.“
Antonín Dvořák

Jak se ukázalo v předchozím dílu našeho seriálu o operní tvorbě Antonína Dvořáka, skladatelovo zaujetí operní tvorbou v první polovině sedmdesátých let bylo zřejmě opravdu velmi silné. Tuto skutečnost lze dokumentovat i okolnostmi vzniku autorovy čtvrté opery. Aniž by skladatel vyčkal, jak dopadne premiéra Krále a uhlíře – jejíž první znění bylo navíc tolik kritizováno -, pustil se ihned do práce na opeře nové, jíž byla tentokrát komická jednoaktovka na libreto Josefa Štolby Tvrdé palice. Josef Štolba, občanským povoláním notář, který se věnoval také dramatické tvorbě a psaní cestopisů, napsal libreto zřejmě přímo na Dvořákovo přání. Partitura opery vznikla za poměrně krátkou dobu, mezi 4. 10. a 24. 12. 1874, dodatečně následovala ještě kompozice předehry. Příběh, který svým založením zjevně vycházel vstříc všeobecné oblibě Smetanovy Prodané nevěsty, představuje divákům zápletku z vesnického prostředí o tvrdohlavých milencích Toníkovi a Lence, které ke sňatku přiměje teprve lest nastražená pletichářským kmotrem Řeřichou. Koncepce opery vychází ze základů komických oper francouzských, italských a Smetanových, děj je rozčleněn na šestnáct polouzavřených výstupů převážně dialogického nebo monologického rázu, jen ve třech z nich se objevuje také sbor. Tvrdé palice představují v rámci celého Dvořákova vokálně dramatického díla jednu z mála výjimek, kdy ani skladatel ani jiní upravovatelé později nezasahovali do prvotního znění partitury.

titulní strana Dvořákova rukopisu a závěrečná strana partitury

Jakmile Dvořák operu dokončil, zadal ji k provozování. Stalo se tak v lednu 1875 a skladatel jistě netušil, že své dílo uvidí na jevišti až za téměř sedm let. Není zcela jasné, proč bylo nastudování opery tak dlouho odkládáno, podle skladatelova životopisce Otakara Šourka prý „za tehdejší doby nebyly operní aktovky u rozhodujících kruhů divadelní správy oblíbeny.“ Ať už byly důvody jakékoli, jedná se o nejdelší časovou prodlevu mezi zadáním opery k provozování a její premiérou v celé Dvořákově operní tvorbě (nepočítáme-li první znění Krále a uhlíře, které se za autorova života nehrálo vůbec). Není divu, že Dvořák počátkem roku 1881 zareagoval na poptávku, která přišla z Vídně: ředitel Dvorní opery Franz Jauner projevil zájem o uvedení některého Dvořákova jevištního díla. Jednání o provozování Tvrdých palic na vídeňské scéně postupně dostávala konkrétnější obrysy, v létě byl dokonce vypracován návrh smlouvy, z její realizace ale nakonec z dnes již neznámých důvodů sešlo.

klavírní výtah opery vydaný berlínským vydavatelstvím Simrock

K prvnímu provedení Tvrdých palic nakonec došlo až 2. října 1881 v Novém českém divadle (letní scéna Prozatímního divadla), tedy paradoxně až po uvedení novějších Dvořákových oper Vanda a Šelma sedlák. Podle dobových kritik byl úspěch premiéry „v každém ohledu velmi skvělý: již předehra uchvátila obecenstvo k upřímné pochvale, jež se během provedení díla opakovala po každém téměř význačnějším čísle. Skladatel byl s nadšením volán a děkoval se několikráte rozjařenému posluchačstvu.“ Hned následující den po premiéře referuje Dvořák v dopise libretistovi Josefu Štolbovi: „Dovolte, abych Vám pro dnes jen v krátkosti oznámil skvělý výsledek včerejšího prvého představení „Tvrdých palic“. Obecenstvo bylo velmi animováno a povíce čísel bylo velikou pochvalou přijato, zejména však scéna, kde přijde ponejprv sbor, vzbudila pravý entuziasmus.“ A hned nadšeně dodává: „Můžete-li aneb chcete-li, napište mi brzo dvou neb tříaktovou operu komickou, třebas z dějin cizích, a budete vidět, že naše společné dílo v hudebním světě najde náležitého ocenění.“ Povšimněme si onoho „třebas z dějin cizích“ – jedná se o jeden z mnoha dokladů Dvořákovy celoživotní touhy vytvořit jevištní dílo se „světovým“ námětem, které by mu otevřelo cestu na zahraniční divadelní scény. Dodejme, že k další Dvořákově spolupráci s Josefem Štolbou již nedošlo, kvůli neuspokojivým honorářům ztratil spisovatel o libretní tvorbu zájem. Úspěch premiéry byl však pro Dvořáka natolik silným podnětem k další práci pro divadlo, že vzápětí žádá o libreto ke komické opeře Marii Červinkovou-Riegrovou. Z jejich spolupráce později vzejdou opery Dimitrij a Jakobín.

Kamila Ungrová jako Lenka v inscenaci Národního divadla 1910

Tvrdé palice patřili spolu s druhým zhudebněním Krále a uhlíře a Šelmou sedlákem k trojici oper, které byly v době svého vzniku radostně přivítány jako doklad Dvořákova odklonu od dřívějších novoromantických (tedy „německých“či „cizorodých“) tendencí směrem k „prostonárodnímu“ stylu, jako počiny následující kanonický příklad Prodané nevěsty, která byla mnohými považována – z dnešní perspektivy značně dogmaticky – za jedinou možnou cestu pro českého operního autora. O Tvrdých palicích ani o dalších dvou jmenovaných operách se však nedá říci, že by zněly smetanovsky. Dvořákova originální hudební řeč je zde jasně patrná a hlavní podobnost se týká především venkovského námětu a přímočarého zhudebnění nezatíženého „učenostmi“. Z hlediska možnosti dnešního provozování Dvořákova čtvrtého jevištního opusu jsou však právě tyto vlastnosti, ve své době tolik vyzdvihované, spíše překážkou. Současnému (nejen opernímu) divadlu – s jeho zálibou v odkrývání freudovských či kafkovských rovin interpretovaného díla, s tendencí k hlubokému psychologizování a nahlížení syžetů z genederových pozic – se naivní, a řekněme rovnou prostoduchý, příběh jaksi vymyká. Nelze než litovat, že Dvořák svoji neselhávající invenci nedal do služeb námětu, který by byl dlouhodobě atraktivní. Pokud se totiž přeneseme přes textovou předlohu, promlouvá k nám svěží, snad až francouzsky lehká hudba plná neotřelé melodiky, rytmické vynalézavosti a průzračné instrumentace.

1. úvodní scéna opery – 2. Lenčina árie – 3. sborová scéna

Na jevišti Národního divadla se opera objevovala v různých nastudováních s většími či menšími přestávkami až do roku 1946, od té doby se na repertoár naší první scény již nikdy nevrátila. Co se týče nahrávek, v případě Tvrdých palic máme k dispozici zatím jen jedinou, zato ve vynikající interpretaci. Byla pořízena relativně nedávno vydavatelstvím Supraphon a na její realizaci se podíleli mj. Jiří Bělohlávek s Pražskou komorní filharmonií, tenorista Jaroslav Březina a sopranistka Zdena Kloubová. Existuje také televizní inscenace z roku 1990 se sólisty Pavlem Červinkou, Miroslavem Koppem, Blankou Vítkovou, Jitkou Svobodovou a Jaroslavem Horáčkem, která byla na obrazovkách k vidění relativně nedávno – naposledy byla zařazena do vysílání ČT v červenci 2008.

Související články

Komentáře: 6

Anonymous dne 25.7.2010 v 14:15

Škoda, že veřejnosti nejsou známé snímky Českého rozhlasu, které zná jen ten, kdo pravidelně sleduje operní vysílání v ČR a zná pouze ty, které se vysílají (v archivu je spousta zdařilých snímků, které léta nezazněly).
Pak by se autor, jinak skvělého, záslužného a dobře psaného seriálu, nerozplýval nad nahrávkou Tvrdých palic pana Bělohlávka, když v rozhlase jsou dva snímky: z roku 1945 dirigenta Otakara Jeremiáše a zejména dirigenta Dyka z roku 1951 s Václavem Bednářem, Antonínem Votavou, Ludmilou Hanzalíkovou, Štefou Petrovou a Karlem Kalašem.
V cizině všechny staré rozhlasové nahrávky vycházejí na CD (Walhall, Myto, Cantus Classics), jen u nás leží uzamčeny v rozhlasovém archivu a jen některé občas zazní na rozhlasových vlnách.
Kdyby veřejnost byla více o těchto nahrávkách informována, nevznikala by pak podobná tvrzení.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 25.7.2010 v 20:29

Samozřejmě ani já nemám to srovnání, ale Bělohlávkova nahrávka se mi líbí. Doporučoval bych na konec každého dílu dát odkazy na díly minulé. Seriál je to moc pěkný.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Jablkoň dne 26.7.2010 v 07:36

Pro anonymního přispěvatele: To přeci takto nelze říct. Líbí-nelíbí, je subjektivní. Kamarádce se líbí Traviata na rakouském open-air i když pro mě je to šílené. Přeci míra vkusu, sluch, hudební vzdělání,… hrají roli v tom, co se nám líbí a nelíbí. Je to velmi individuální a nezobecnitelné.

Vy byste na muzikál Dracula asi nešel. A pokud ano, nelíbil by se vám. Jsou tisíce lidí, kterým se líbí. Není generální HEZKÉ a není generální PŘÍŠERNÉ. Je velmi zajímavé jak to ale lidé dokáží generalizovat. Chybí slůvka podle mne je to takové/makové… Mě se to líbí/nelíbí. Místo toho: Existuje celá řada lepších nahrávek… Tohle je skvělé…

Pro někoho je něco skvělé, pro jiného ne a to platí ve všem. To co se líbí mě se nemusí líbit jinému. Nelze odsuzvat. To je počátek jakého antisemitismu. Je dobré akceptovat názory ostatních.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 26.7.2010 v 08:50

Pro Jablkoně:
Myslím, že jste vůbec nepochopil(a), co jsem psal.
Chcete-li slyšet Tosku, můžete si koupit třeba 40 nahrávek (i u nás) a můžete srovnávat.
Tvrdé palice jsou dostupné pouze jedinou, podle méhu soudu problematickou, nahrávkou (což jsem v první reakci ani nenapsal).
Psal jsem především o tom, že tady chybí konfrontace, srovnání. A právě tímto srovnáváním se tříbí vkus.
Vím to z vlastní zkušenosti, že když jsem kdysi měl nějakou operu jen v jediné nahrávce, soudil jsem ji podle oné nahrávky. Když jsem získal další, interpretačně odlišné snímky, měl jsem již srovnání.
A ve své reakci jsem vůbec nepsal, že existuje celá řada lepších nahrávek.
Resumé: je škoda, že spousta krásných nahrávek, zejm. českých oper, které už nikdo nikdy znovu nenatočí, je veřejnosti nepřístupná!
V umění neexistuje jedna pravda – někomu se líbí Mánes, jinému Monet, někdo má rád Troškovy komedie, jiný se zase radši podívá na Bergmanův film, někomu se líbí Callas, jinému Tebaldi. A to nemá s antisemitismem nic společného.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
JáJa dne 26.7.2010 v 09:45

Mě se také líbila ta jedna jediná Tosca, kterou měli naši na deskách z Bulharské kulrury. Až do té doby, než jsem viděla v Drážďanech v 19 letech v tamní inscenaci. A pak srovnávám, mnoho nahrávek v kombinaci s reálnými představeními. Škoda to opravdu je, že mnoho rarit buď nahráno není nebo se nedá získat. Na druhou stranu jen poslechem se přehled získat nedá. Je dobré vidět mnoho naživo a porovnávat. A to platí i o jiných žánrech.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 26.7.2010 v 16:26

Ad první "anonymní" příspěvek:
Pokud jde o historické nahrávky z archivu Českého rozhlasu, několik jich vydalo např. občanské sdružení Společnost Beno Blachuta, od loňského roku ve spolupráci s Radioservisem: v roce 2004 Dvě vdovy (1948), Boris Godunov s V. Bednářem (1949), v roce 2009 Evžen Oněgin (1949), Šárka (1950), a Werther (1957). Dozajista je to jen minimum z uchovaných pokladů ČRo. MP

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.