Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    8.8.2010 00:00 Ondřej Šupka

 

historická nahrávka Františka Dyka na CD Supraphonu

Dvořákovo páté operní dílo lze charakterizovat jako monumentální historické tabló, jehož výtvarný protějšek bychom mohli nalézt v Muchově Slovanské epopeji. Svým vznosným patosem a velkoryse pojatými sborovými a ansámblovými scénami bývá někdy Vanda přirovnávána k jinému Dvořákovu dílu, Svaté Ludmile, která ovšem těží z mytologie české. Tento rys byl později dílu spíše přítěží – vžil se názor, že se jedná o operu příliš statickou a režisér Josef Munclinger, který Vandu uvedl roku 1929 na scéně Národního divadla, ji dokonce ve svém článku charakterizuje slovy: „Vanda, oratorium v 3 dílech, a ne opera v pěti aktech.“ (Je třeba poznamenat, že tento výrok byl ovlivěn znalostí té podoby opery, která byla tehdy v ND uvedena, totiž s mnoha úpravami, které její divadelní účinnost snižovaly.) Děj je rozvržen do pěti poměrně krátkých dějství, takže celková délka opery nepřesahuje obvyklé trvání oper tříaktových. Celková koncepce díla je pro Dvořáka charakteristická – každé dějství představuje nepřerušovaný proud hudby, který je ale zřetelně rozčleněn na jednotlivá „čísla“ sólová, sborová a ansámblová. Ve shodě s námětem vybavil skladatel partituru slovanskými – v případě mazurky ve třetím jednání přímo polskými – rysy. V předivu hudby lze odhalit i příznačné motivy, se kterými ale není pracováno s takovou důsledností, jako např. později v Rusalce. Za zmínku stojí, že pro hudbu Vandy Dvořák na dvou místech partitury využil motivický materiál ze svých starších děl: pro Vandinu úvodní árii „Já byla šťastna, klidna, vesela“ téma desáté písně z cyklu Cypřiše (zdá se, že toto dílo mělo pro Dvořáka mimořádný význam – melodie z Cypřišů lze nalézt rozeseté v celé řadě skladatelových opusů) a pro dvojzpěv Vandy a Slavoje hudbu z duetu Haralda a Alviny ze své první opery Alfred.

Na jaře 1876 vyvrcholily spory (zřejmě více politické, než umělecké – v tom se do dnešních dnů zjevně nic nezměnilo), které se již nějakou dobu vedly kolem vedení Prozatímního divadla. Dosavadní ředitel Jan Nepomuk Maýr byl nucen odstoupit a do čela instituce se dostala tzv. mladočeská správa, která si vytkla za cíl „vést divadlo směrem ryze uměleckým a v duchu českém“. Jako svoji první operní premiéru si nové vedení divadla vybralo nedávno dokončenou Dvořákovu Vandu. V pamětech kapelníka Adlofa Čecha se dočteme o obtížích spojených s nastudováním díla vyžadujícího nákladné jevištní prostředky, odpovídající výpravu a silné obsazení orchestru a sboru: „Vyžadujeť Vanda velikého aparátu scénického, orkestrálního i sborového a toho jsme pohříchu tenkráte neměli. Vždyť se po prvním provozování ukázalo, že třetí jednání u věštkyně Homeny, vyžadující tak asi mašinerii Blocksbergu z Goetheova ,Fausta’, vypadalo na našem malinkém jevišti jako učiněná parodie. Byli jsme tedy nuceni toto třetí jednání vynechat a obsah jeho v recitativném podání vložit do úst několika osobám ve čtvrtém jednání vystupujícím!“ Přes všechny obtíže a drastické škrty, zasahující v samu podstatu díla, se premiéra setkla s jasným úspěchem u publika i u kritiky a upevnila Dvořákovo postavení na domácí hudební scéně. Národní listy napsaly: „Dům byl ve všech prostorách v pravém slova smyslu přeplněn a na vzdor tropickému vedru bylo obecenstvo výborně animováno a setrvalo až do pozdního konce představení. Úspěch byl co nejrozhodnější. Hned po prvním jednání byl skladatel několikráte a potom po každém aktu vícekráte hlučně volán. … Nejnovější jeho zpěvohra Vanda vydává o tvůrčí síle jeho ducha i o skutečném jeho povolání pro obor dramatický svědectví nejskvělejší.“

scéna Daniela Dvořáka k nastudování ND v roce 2004

Následující osudy Vandy nejsou nepodobné osudům řady dalších Dvořákových oper. Zatímco v roce premiéry byla provedena čtyřikrát, v následující sezóně již pouze jednou. V roce 1879 projevila o dílo zájem vídeňská Dvorní opera, a to na doporučení Johannesa Brahmse. Dvořák píše nadšeně příteli Göblovi: „Byl jsem též pozván k řediteli Dvorní opery Jaunerovi a žádal mě, abych mu dal vědět o provozování Vandy, že přijede do Prahy a že by ji rád provedl v dvorním divadle. … To by tak ještě scházelo, aby ve Vídni hráli mou operu! Co?“ Přestože vše bylo na dobré cestě a ve vídeňském tisku byla Vanda označena za jednu z operních novinek následující sezóny, ze záměru nakonec sešlo. Důvodem snad byla změna ve vedení divadla a s ní související přehodnocení dramaturgie. Dvořákovi se rozplynul další sen o provedení operního díla v zahraničí. V roce 1880 byla Vanda znovu uvedena v Prozatímním divadle (pouze čtyři představení), a to v novém nastudování a s novou předehrou, kterou Dvořák mezitím vytvořil (tato předehra byla později občas uváděna jako samostatné koncertní číslo). Když se roku 1883 chystalo znovuotevření Národního divadla, skladatel doufal v uvedení své opery na větším jevišti a s adekvátní výpravou, a tak provedl v partituře úpravy, o jejichž rozsahu si můžeme udělat představu prostřednictvím útržku z korespondence: „Odpusťte mnohokrát, že Vám tak dlouho o sobě ničeho věděti nedávám, ale nedivte se, mám tolik práce, že nevím ani co dřív. … Až dosud jsem velmi, velmi mnoho pracoval, a sice na Vandě. Musil jsem některé věci částečně předělat a zase jiné docela nově zkomponovat. Celý ten čas, je tomu již skoro 6 neděl, co jsme na Vysoké, neustále jsem na tom pracoval.“ Skladatelova snaha však byla marná, Národní divadlo Vandu neuvedlo nejen v prvních letech po otevření, ale ani v roce 1901, kdy ředitel František Adolf Šubert chystal k Dvořákovým šedesátinám celý cyklus skladatelových oper. Znovuuvedení Vandy se přitom tehdy zdálo již zcela hotovou věcí, v Daliboru se dokonce objevila zpráva podle které „správa Národního divadla studuje již Dvořákovu “Vandu” k cyklu oper, jež vypraviti hodlá k 60. narozeninám mistrovým připadajícím na počátek září,“ k realizaci však nakonec nedošlo. Otakar Hostinský to komentoval slovy: „Vanda obsahuje tolik zajímavých a působivých rysů a je tak důležitá pro poznání Dvořákova vývoje na poli dramatickém, že jest želeti jejího mizení z repertoiru i jejího pominutí při tzv. cyklu Dvořákově.“ Dodnes není úplně jasné, proč nakonec nebyl záměr uskutečněn. Podle Otakara Šourka „bylať by dnes „Vanda“ na jevišti možna jen s důkladným přepracováním, ba přebásněním textovým.“ Ať už byl důvod jakýkoli, jisté je, že Dvořák svoji pátou operu na jevišti již nikdy neviděl.

 

 

nahrávka Gerda Albrechta pro vydavatelství Orfeo

Prvního nastudování po Dvořákově smrti se ujalo Městské divadlo v Plzni v roce 1925, což je jediný případ uvedení tohoto díla mimo Prahu. V Národním divadle se Vanda objevila až roku 1929 z iniciativy Otakara Ostrčila u příležitosti pětadvacátého výročí skladatelova úmrtí, a to pouze se dvěma reprízami (celkem tři představení). Následovala pauza trvající neuvěřitelných dvaašedesát let, než se Vanda dočkala jediného koncertního provedení (20. 5. 1991) na scéně tehdejšího Smetanova divadla s dirigentem Josefem Chaloupkou a Libuší Macháčkovou v titulní roli. O „zviditelnění“ této neprávem opomíjené opery se v posledních letech zasloužil někdejší šéfdirigent České filharmonie Gerd Albrecht. V roce 1999 pořídil v rámci volné řady svých dvořákovských operních nahrávek pro vydavatelství Orfeo dosud nejúplnější záznam této opery (resp. Dvořákovy revize z roku 1883). Jako sólisty si vybral mj. Olgu Romanko, Petera Straku a Pavla Daniluka. Na tento počin dále navázal v roce 2003, kdy Vandu provedl koncertně v Amsterdamu, a brzy nato, u příležitosti stého výročí skladatelova úmrtí, nastudoval také první regulérní jevištní uvedení v pražském Národním divadle po pětasedmdesáti letech (!) od Ostrčilovy inscenace. Z výše uvedeného je zřejmé, že naděje na jevištní uvedení Vandy v nejbližších letech je mizivá. Naštěstí máme k dispozici alespoň dvě (respektive tři) nahrávky. První z nich je zmíněná Albrechtova. Druhá (chronologicky první) je historický snímek z roku 1951, vydaný Supraphonem. Z uměleckého hlediska se jedná o špičkovou nahrávku, na jejíž realizaci se podílely přední osobnosti z řad sólistů ND (Drahomíra Tikalová, Beno Blachut, Václav Bednář, ad.) v čele s dirigentem Františkem Dykem, její negativní stránkou je pochopitelná horší zvuková kvalita a rozsáhlé škrty (délka nahrávky 115 minut, na rozdíl od Albrechtových 163 minut). Třetím zvukovým snímkem opery je sestřih ze dvou repríz inscenace Národního divadla z roku 2004, tato nahrávka však byla pořízena pouze pro nekomerční účely a na trhu je tudíž nedostupná. Přestože Vanda nepatří k vrcholným výtvorům svého autora a její divadelní ztvárnění by vždy vyžadovalo určité úpravy směřující k dramatičtějšímu spádu děje, jedná se o zralé dílo plné krásné a působivé hudby, která ve svých nejsilnějších momentech snese srovnání s tím nejlepším, co Dvořák na operním poli vytvořil. Posuďte sami:

Vanda – výběr scén z opery s fotografiemi z inscenace ND 2004

Související články

• Opery Antonína Dvořáka XII.: Armida
• Opery Antonína Dvořáka XI.: Rusalka
• Opery Antonína Dvořáka X.: Čert a Káča