Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

Žádná z Dvořákových oper neprošla tak komplikovanou a zdlouhavou genezí jako Dimitrij. Mezi prvními skicami a posledními úpravami leží celých třináct let, během nichž skladatel provedl řadu změn, ať už menšího rozsahu nebo takových, které zcela zásadně zasáhly do samotné koncepce díla. Libreto opery, na které si Dvořák tolik zakládal, bylo přitom původně určeno někomu jinému – autorka Marie Červinková-Riegrová ho psala pro Karla Šebora, pro něhož již dříve vytvořila libreto k opeře Zmařená svatba. Se spoluprací se Šeborem však nebyla příliš spokojena a nebyla právě nadšena ani samotným způsobem zhudebnění svého textu, takže nakonec nabídla Dimitrije právě Dvořákovi. K tomuto rozhodnutí jistě nemálo přispěl i její otec, přední český politik své doby, František Ladislav Rieger. Kromě mimořádně aktivní politické činnosti měl Rieger velmi dobrý přehled a vliv i v kulturní sféře, která byla tehdy s rovinou politickou svázána mnohem úžeji než dnes (jak uvidíme v příštím dílu našeho seriálu, Rieger později sehrál svoji roli i při vzniku opery Jakobín). Námětem libreta je skutečná historická událost, která se odehrála v Rusku na počátku 17. století: Venkovskému šlechtici Juriji Otrepěvovi se podařilo polské šlechtě i králi Zikmundovi III. namluvit, že je Dimitrij, syn někdejšího cara Ivana Hrozného, a má nárok na ruský trůn. Za pomoci Zikmundova vojska dosáhl abdikace cara Borise Godunova a vyvraždění jeho potomků. Na trůnu však vydržel pouhý rok – v květnu 1606 byl zavražděn spiklenci v čele s budoucím carem Vasilijem Šujským.

návrh scény 2. dějství pro inscenaci Dimitrije v Národním divadle 1883

V době, kdy Dvořák pracoval na partituře, už bylo jasné, že vyhořelou budovu Národního divadla se v dohledné době zprovoznit nepodaří, a tak bylo rozhodnuto, že se premiéra Dimitrije uskuteční v Novém českém divadle. Tato divadelní budova, která stála přibližně na rohu dnešních ulic Anglické a Škrétovy, byla letní scénou Prozatímního divadla a svojí velikostí lépe vyhovovala inscenování tak výpravného díla, jakým je Dimitrij. Přípravy premiéry od počátku provázely komplikace. Nejprve byla stanovena již na konec sezóny 1881/1882, později byla přesunuta až na září. Současně s Dimitrijem se vedení Prozatímního divadla ale rozhodlo nastudovat také novinku Bedřicha Smetany Čertova stěna. Dvořák, který byl proti řediteli divadla Maýrovi zaujatý od doby, kdy se několik let oddalovalo provedení opery Tvrdé palice, psal rozzlobeně Červinkové: „Mám totiž obavu, že snad „Dimitrij“ ani v této sezóně se provozovat sotva bude moci; a sice z následujících příčin: Pan Maýr přeci věděl, že má opera se má k sv. Václavu chystat, ale jak vidím a slyším, sehnalo se toho tolik, že asi sotva na naši operu dostatek času zbyde, má-li se opera ta ještě za branou [tj. v Novém českém divadle] provozovat. On chce totiž provést 3 velké opery ve 2 měsících – a to se mi zdá býti zhola nemožné. Jednu velkou velmi namáhavou „Pannu orleanskou“ dávali včera, nyní se má honem študovat nová Smetanova a pak teprv „Dimitrij”. Zpěváci jsou velkým namáháním tak přetížení, že Smetanovu operu ihned asi sotva budou študovat, a tak myslím, že ti mocní přátelé p. Smetany budou na to naléhat, aby opera se k Václavu dávala. I když to půjde dobře, dřív ji asi sotva vypravějí. A co potom? V říjnu snad? Nastanou-li brzo chladné dny, tedy je po všem! A v malém divadle? To nepůjde!“ (Dvořák zde narážel na skutečnost, že v dřevěné stavbě Nového českého divadla se mohlo hrát pouze v teplejší polovině roku .) Divadlo plánovalo premiéru Čertovy stěny na konec srpna a Dimitrije na konec září. Avšak vzhledem k tomu, že nebyly včas vyrobeny dekorace ke Smetanově opeře, dostal se na chronologicky první místo Dimitrij. Přípravu inscenace nicméně negativně ovlivnila tragická událost v rodině tenoristy Antonína Vávry, který studoval titulní roli. Týden před premiérou mu v Paříži zemřela žena a role Dimitrije musela být narychlo přeobsazena – byla svěřena dalšímu sólistovi Prozatímního divadla Václavu Soukupovi a premiéra znovu posunuta, tentokrát na 8. října. Dvořák tím nebyl právě nadšený: „V neděli má být tady poprvé Dimitrij – mám mnoho starostí, jak to asi s tím dopadne. Čekám pořád na Vávru, až přijede z Paříže, ten by tu partii přece nejlépe zazpíval. S tím Soukupem je to přece jenom kříž – nevím, zdali tu partii přemůže, nebo ona jej…“ Soukup se nakonec role zhostil se ctí, podle svědectví Červinkové „zpíval lépe, nežli jsme očekávali.“

Antonín Vávra jako Dimitrij (ND 1883)

Nastal Dvořákem dlouho očekávaný den – premiéra. Již v dopoledních hodinách přijel do Prahy skladatelův nakladatel Fritz Simrock a z Vídně dorazil obávaný kritik Eduard Hanslick, který se o Dvořákovu tvorbu dlouhodobě zajímal. Atmosféru večera nám zprostředkuje Marie Červinková-Riegrová: „Divadlo bylo přecpáno, horko veliké (příjem toho dne 1.200). Na druhé straně v prvním poschodí byl v lóži Hanslick, Simrock, Hock, Barnabáš, v jiné lóži rodina Dvořákova. Vypravení kusu bylo skvělé nad míru a představení zdařilé. … Po prvním jednání byl potlesk nesmírný, Dvořák vyvoláván. Když po první proměně II. jednání počal tleskot, tu jiní syčeli, takže tleskot utichl; bylo to, aby nerušili hudbu, jež nepřestávala hráti – ale po konci II. jednání byl zvláště tleskot hlučný i vyvolávání stále se opakovalo po každém aktě. … V divadle se neustále ohlíželi po naší lóži, stále hlavy tam obrácené. Obecenstvo vidět, že s chutí poslouchalo až do konce, a přece to trvalo až do 11 hodin.“

podoba scény v 1. jednání, inscenace ND 1912

Dvořákova hudba se skutečně setkala s mimořádným ohlasem, stejně jako pěvecké výkony představitelů hlavních rolí. V některých článcích byla ovšem kritizována výtvarná stránka inscenace. Zatímco dnes by mohl být představitel titulní role oblečen třeba do skafandru a nikoho by to příliš nepřekvapilo, v Dvořákově době se důsledně dbalo na realistickou a „historicky věrnou“ výpravu. Sama libretistka a její otec opatřili obrazový materiál (částečně zapůjčený přímo z Ruska), na jehož základě měly být navrženy dekorace a kostýmy. Není známo, zda se jimi vedení divadla řídilo. Ředitel Národního divadla F. A. Šubert sice později vzpomínal, že inscenace „patřila k historicky nejvěrnějším a byla povahou doby a místa zároveň nejnákladnější ze všech českých oper vůbec,“ ale podle článku v časopise Dalibor „…když se skutečně vydaly velké sumy za kostýmy a dekorace, ukázalo se, že jsou ty drahé obleky úplně nesprávné a znalcům Ruska směšné – a přece byli divadelní správě samou spisovatelkou libreta nabízeni lidé kompetentní a ochotní v té věci poraditi.“

Dvořákův rukopis – náčrt revize

Dvořák netrpělivě čekal, až se ve vídeňském tisku objeví Hanslickova kritika, která, jak předpokládal, bude rozhodující pro proniknutí opery na německé scény. Hanslickův rozsáhlý článek v Neue freie Presse vysoko oceňoval Dvořákovo zhudebnění („Opera obsahuje silné dramatické momenty, je bohatá na krásnou a původní hudbu, jedná se o dílo skutečně významného talentu. … Ve sborových číslech převládá duch hudby polské a ruské, která je tu zcela na svém místě. Hudba dýchá slovanskostí docela přirozenou, nikoli vyumělkovanou.“), ale vyslovil pochybnosti vůči některým rysům libreta. Především mu vytýkal scénu zavraždění Xenie v „přímém přenosu“ jako příliš drastickou a psychologicky chybně motivovanou. Dvořák obratem požádal Červinkovou o příslušné změny v libretu. Libretistka, která mezitím začala pracovat na textu Jakobína a pohybovala se již v jiném myšlenkovém ovzduší, se jen nerada vracela k uzavřené práci a požadované úpravy neustále odkládala. V březnu 1883 si např. poznamenává: „Je to nesnadné a namáhavé kvůli vpravení se do myšlenek a řešení těch nejpohnutějších scén.“ A o několik dnů později: „Mluvili jsme o změně Dimitrije, i zůstal [Dvořák] dosti dlouho. Zas to chce trochu jinak. Marina má více mluviti, Xenie méně.“ O měsíc později zřejmě nebyla situace o nic lepší: „Ten nešťastný Dimitrij. Nemám k tomu žádné chuti a mysli.“ Teprve 22. dubna Červinková konečně s úlevou odeslala Dvořákovi přepracovanou verzi libreta, což ve svém deníku komentovala slovy: „Jsem tak ráda, že mám toho Dimitrije z krku.“ To Dvořák naštěstí nevěděl a na zásilku odpověděl slovy: „Milostivá paní! Mám tolik na práci, že Vám jen docela v krátkosti svůj nejvřelejší dík vzdávám a prosím pro tentokrát, aby jste mi laskavě prominula, že Vám pouze touto formou píši. Však později si to vynahradíme. Zpracování toto se mi velmi líbí a těším se na to velice, doufám, že již v nejblíže příštích dnech začnu.“ Kromě úseků, jejichž nové zhudebnění bylo podmíněné textovými změnami, Dvořák také zásadně přepracoval předehru. Se svou prací byl hotov koncem července 1883, jak stvrzuje poznámka v závěru partitury: „Až potud jsem to všecko přepracoval na výslovné přání p. dr. Hanslicka z Vídně. Na Vysoké 1883, koncem července.“ (O dva roky později, v době, kdy již byla opera na repertoáru Národního divadla, vytvořil Dvořák také zcela nový orchestrální úvod ke 2. dějství.)

Vaše jméno:


Poslat článek na email:


Připojit vzkaz:

Související články

• Opery Antonína Dvořáka XII.: Armida
• Opery Antonína Dvořáka XI.: Rusalka
• Opery Antonína Dvořáka X.: Čert a Káča