Opravdová kvalita nebo pouhá show?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s harfistkou Janou Bouškovou 


Nejznámější a nejvíce užívané spojení je duo harfa – flétna, pro které bylo napsáno nesčetně skladeb. Také v tomto nástrojovém spojení vystoupíte první srpnovou středu na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov spolu s korejskou flétnistkou Jae-A Yoo, kde představíte díla Bacha, Telemanna, Spohra, Sait-Saёnse, Faurého a zazní také slavná Smetanova Vltava v úpravě jako Fantazie pro sólovou harfu. Jaké bylo ale nejneobvyklejší nástrojové spojení, ve kterém jste hrála?

Vyrůstala jsem v rodině harfistky a flétnisty. S rodiči jsem jezdila na jejich koncerty již téměř od narození, a proto opravdu repertoár pro toto nástrojové složení jsem slýchala od dětství. Mé první komorní koncerty, ve kterých jsem i já účinkovala, byly právě ve složení tria – dvě harfy a flétna. S rodiči jsem od svých deseti let koncertovala nejen v České republice, ale i v zahraničí. Později, když přišly ze světových soutěží mé první vavříny, jsem byla oslovována zahraničními flétnisty ke společnému účinkování. Úplně první, kdo mě ze zahraničí oslovil, byl sólo flétnista Vídeňských filharmoniků Meinhart Niedermayr. Naše duo koncertovalo nejen v Rakousku, ale i České republice, a když mi bylo jednadvacet let, tak jsme společně natočili CD pro rakouskou společnost. Následovaly pak spolupráce s flétnisty i těch největších světových jmen, jako Patrick Gallois, Emmanuel Pahud, Janne Thomsen, Mathieu Dufour, Andrea Lieberknecht, a s mnoha dalšími. Z českých flétnistů pak mohu jmenovat Romana Novotného, Jana Ostrého, Jiřího Válka, Radomíra Pivodu a samozřejmě i mého tatínka, Jiřího Bouška.

Kombinace nástrojových obsazení se ale postupem let rozšířily a velmi jsem si oblíbila spojení lesního rohu a harfy ve spolupráci s naším, ale zároveň světovým hornistou Radkem Baborákem, se kterým jsme vytvořili Duo. Krásně se zvukově pojí i violoncello – harfa. Má první spolupráce v tomto nástrojovém složení byla nezapomenutelná. Měla jsem tu čest si zahrát přímo se Mstislavem Rostropovitchem, který si mě osobně vyžádal, abych s ním premiérovala Sonátu pro violoncello a harfu od indického skladatele Ravi Shankara na Mezinárodním hudebním festivalu ve francouzském Évianu. Byl to nesmírný zážitek a tato spolupráce byla jistě jedna z těch, které obohatí člověka na celý život.

V současné době účinkuji pravidelně v duu s naším fantastickým, charismatickým violoncellistou Jiřím Bártou a nemohu opomenout zmínit i duo housle harfa, s kterým vystupuji s naším předním sólistou Ivanem Ženatým anebo zahraničními sólisty světových jmen, jako třeba Christian Tetzlaff či Maxim Vengerov.

Vystudovala jste konzervatoř v Praze, následně Ostravskou univerzitu ve třídě svojí matky, profesorky Libuše Váchalové a pokračovala ve studiu na renomované americké škole Indiana University u profesorky Susann McDonald. Jak vzpomínáte na své „sžívání se“ s vaším nástrojem? A co vás natolik oslovilo, že jste se rozhodla právě pro harfu a ne pro obvyklejší hudební nástroj, jako jsou housle nebo klavír?

Jak jsem se již zmínila v předchozí odpovědi: vyrůstala jsem v rodině muzikantů. Pro mne rozhodování a sžívání se s nástrojem, který jsem si nakonec vybrala jako své povolání, bylo naprosto přirozené. Dokonce si ani na úplné začátky, kdy jsem poprvé za harfu zasedla, nepamatuji. Vzpomínám si jen, že jsem v sedmi letech ještě neuměla noty a maminka mi vždy vše nejprve zahrála a já tu skladbu po paměti opakovala. Mnoho lidí se mě ptá, proč jsem si nevybrala tedy raději flétnu po tatínkovi, která je alespoň snazší na stěhování. Ale můj vztah s maminkou byl natolik blízký, že asi i ta něžnost nástroje, který harfa pro malé děvčátko představuje, nakonec zvítězila před dechovým nástrojem. Když mi byly čtyři roky, začínala jsem hrát na klavír, tento nástroj jsem měla ráda a vzpomínám si, že jsem byla dokonce i úspěšná na krajských kolech soutěží základních uměleckých škol. Přesto harfa mě oslovila natolik, že pomyslný boj s klavírem vyhrála.

Které osobnosti vás ovlivnily, měla jste, respektive máte nějaký vzor?

Jelikož v dobách mého dětství byly hranice se světem stále uzavřené, kontakt s konkurencí byl minimální. Znala jsem jména významných harfistek a harfistů pouze ze slovníků, ale neměla jsem nikdy možnost je za svého studia slyšet. Nahrávky téměř žádné nebyly, a proto mé idoly byly podloženy spíš jen na představách. Hlavním mým vzorem byla pro mě má maminka Libuše Váchalová, která byla též mou profesorkou na konzervatoři a později na Ostravské univerzitě, jak už jste zmínila. Já jsem jí jako kantorovi nesmírně věřila a obdivovala ji jako umělkyni.

První kontakt se světovou harfovou školou byl v mých šestnácti letech, kdy jsem byla na základě zaslané rok staré live nahrávky z mého sólo koncertu na festivalu Mladé pódium vybrána mezi několik mladých talentů z celého světa, abych účinkovala na třetím Světovém harfovém kongresu ve Vídni v roce 1987. Pamatuji si, že zahajovací večerní koncert tohoto festivalu byl pro mě tenkrát obrovským zážitkem, protože jsem poprvé uslyšela hrát vítězku světové soutěže, v této době již jednu z mých nejlepších kamarádek, Japonku Naoko Yoshino. Avšak hned druhý den ráno jsem to byla já, která festival „otevírala“. Netušila jsem, jaká je úroveň mých světových vrstevnic, a tak jsem šla na pódium s pocitem si jen tak pro radost zahrát, skromně, ale zato s tím největším nasazením. Potlesk, kterého se mi po mém vystoupení dostalo, byl nezapomenutelný. Když jsem pak poslouchala další harfistky, ten úspěch jsem pochopila, a byla jsem tak pyšná na mou maminku a na to, že ta naše česká škola se řadí mezi opravdovou světovou špičku.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář