Opravdu už nad hlukem vyhrálo právo na klid?

  1. 1
  2. 2
Dovoluji si parafrázovat titulek z první strany Lidových novin ze dne 25. dubna 2017, kvůli němuž jsem si je na stánku v podchodu pražského metra honem zakoupil. Stálo tam: Nad hlukem vyhrálo právo na klid.
Titulní strana Lidových novin 25. dubna 2017 (foto autor)

V podtitulku jsem se pak už na jezdících schodech dočetl, že brněnský soud dal za pravdu všem Čechům, jimž vadí hudební produkce pod okny. Článek Elišky Nové jsem pak dočetl včetně pokračování na straně tři s dychtivostí čtenáře detektivek už mezi prvními dvěma stanicemi. A nebyl jsem zklamán. Stěžovatel na hluk z náměstí v Brně opravdu uspěl u soudu. A navíc se dušuje, že pokud nějaký vyšší soud po plánovaném odvolání žalovaného města Brna dané rozhodnutí zvrátí, bude se dovolávat svého práva na klid třeba až u evropského soudu ve Štrasburku.

Na jedné straně jsem se zaradoval, že někdo konečně dotáhl tak důležitou věc až do konce (zatím), na druhé straně jsem se ale také zastyděl, že pro blaho mnohých (budujeme přece občanskou společnost, nebo ne?) jsem já sám v tomto směru dosud skoro nic neudělal, kromě jedné své písemné stížnosti adresované úřadu městské části Praha 2 kvůli hluku produkce v Riegrových sadech. A kromě občasných svých stížností v restauracích, kde je to někdy opravdu k nevydržení. Pravda, napsal jsem kdysi také článek s titulem Varhany a hokej. Původně to měla být recenze na pražskojarní festivalový koncert v Týnském kostele, kde hrál Luigi Ferdinando Tagliavini, vynikající italský varhaník, specialista na hudbu Girolama Frescobaldiho i na všelikou jinou starou hudbu. Z jeho hry jsem však tehdy bohužel skoro nic neslyšel kvůli řevu hokejových fanoušků na Staroměstském náměstí. Tak jsem alespoň pak napsal, že právo jednoho končí podle všech dobrých zásad tam, kde začíná právo druhého. A že se divím, proč všichni posluchači z koncertu ostentativně neodešli.

Bohužel je to s hlukem stejně jako s cigaretovým dýmem. Jednou jsem byl svědkem i účastníkem diskuze většího spolku lidí, kteří trávili čas pospolu a měli se dohodnout na kouření či nekouření u stolu. Jako “normální” argument kuřáků stále dokola zaznívalo: Proč vám vadí, že kouříme, když nám nevadí, že vy nekouříte?

Zdá se to někomu absurdní? Já ale jako stejně absurdní cítím, když se mne někdo ptá, proč mi vadí hluk. Prostě vadí a basta. Kromě toho je přece jasné, že i z lékařského hlediska se má za potvrzené, že lidem přílišný hluk škodí.

Co je to ovšem hluk přílišný? Podle mého laického soudu jde především o zatížení nervové soustavy. Tu má každý jinak citlivou, stejně tak ani schopnost vůbec něco slyšet přece není u všech lidí stejná. Největší problém nastává obvykle s hlubokými kmitočty, které neutichají ani ve velké vzdálenosti od zdroje. Šíří se totiž všemi směry a také zábranami, se kterými dokonce rády spolurezonují. Proto nám nejvíce vadívá pravidelné tepání rytmické složky toho, co se obvykle zdráhám vůbec nazývat hudbou. Melodickou složku neslyšíme, ani nic jiného, jen dusání. Měřit takové otravné zvuky nějakými decibelovými limity je v podstatě na nic. Hygienická norma často ani narušena není. Jen je to k nevydržení. V případě výše zmíněného “koncertu” v “Riegráči” (mladší generace ovšem říká v “Riegráčích”, protože jde přeci o Riegerovy sady) jsem urychleně odjel na venkov. Pokud jsem někde na cestách a musím spát v hlučných hotelech, snažím se poradit si, jak se dá. Někdy prostě nespím. (Pána z brněnského náměstí je mi opravdu líto…)

Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Ještě k oněm restauracím. Snažím se většinou s obsluhou nějak dohodnout. Často jsou lidé vstřícní a rádio ztlumí. Někdy to ale odmítají s tím, že majitel si hluk přeje. Dodnes nechápu, proč tomu tak je. Například v Německu či Rakousku je v tomto ohledu situace daleko lepší. Stejně tak kupodivu i leckde v zámoří. Třeba na Kubě v Havaně je ale hudba naopak velmi hlučná, a to i do pozdních večerních hodin, jenže živě provozovaná a neuvěřitelně specifická a kvalitní. Tu mohu poslouchat dlouho, nahlas a dokonce i k jídlu. Naopak u nás se z rádií linou až na výjimky jen velmi podřadné kreace, ze kterých se mi pak při konzumaci pokrmu dělá vysloveně nedobře.

Zažil jsem párkrát naopak i dost komické příhody. V jedné malostranské restauraci jsme byli s několika přáteli “dislokováni” do salonku ve sklepních prostorách, protože všude jinde měli už plno. Také tam dole ale řvalo něco dusavého, stejně jako nahoře. Reproduktory byly “inovativně” schovány pod lavicemi k sezení, nikdo kromě nás tam ovšem nebyl. Požádal jsem tedy obsluhu o ztišení a byl promptně odmítnut. Když dáma odešla, tak jsem ve stavu zoufalství vytáhl přívodní kabely od všech reproduktorů. Zavládl nádherný klid. Atmosféra trochu zhoustla, když se náhle objevila servírka s objednanými nápoji. Trochu jsem se obával, že dostanu vynadáno. Teprve po pozdější váhavé omluvě za tento můj svévolný čin se ona najednou zarazila a spontánně prohlásila: Vidíte, já si toho ani nevšimla!

Nevšímavá je obsluha i leckde jinde. Natáčeli jsme pro Český rozhlas na Severní Moravě. V našem rohu restaurace jsem se po neúspěšné žádosti o ztlumení “hudby” odvážil opět vytáhnout přívodní kabely z reprobeden. Nikdo kromě osazenstva našeho stolu to nezaregistroval. A zhruba za půl roku mi najednou volá režisér nahrávky a povídá: “Představ si, zase nahráváme na stejném místě jako tehdy s tebou, a dokonce sedíme ve stejné restauraci”.- “No to je hezké. A jak to jde?” odvětím. A on na to: “No, já jen pro pobavení ti chci sdělit, že ty kabely z reprobeden tu ještě nikdo nevsunul zpátky…”

Aniž bych kohokoli k čemukoli naváděl, dovolím si poznamenat, že čím více nás přemůže svoji ostýchavost a bude při každé návštěvě restauračních zařízení žádat ztlumení hlasitosti zdrojů hluku, tím spíše se stane mírnější atakování hlukem někdy v budoucnu normálním. Pokud nepomůže domluva s personálem, dejte pozor na to, abyste vytažením kabelů nepoškodili zesilovač. I to se prý může stát. (Na okraj: Existují samozřejmě ještě kleště a nůžky, ale kdo by pořád nosil nářadí v kapse, není-liž pravda.)

  1. 1
  2. 2

Napsat komentář