Orfeus v zajetí technické dokonalosti

Národní divadlo uvedlo 2. února 2013 na Stavovské scéně Gluckovo zásadní dílo Orfeus a Eurydika. Reformní dílo, které sehrálo velkou roli ve vývoji opery, prošlo mnohými úpravami a posuny jak za života skladatele, tak později v 19. století rukou Berliozovou. Nová inscenace režiséra Hartmuta Schörghofera a dirigenta Jana Lathama-Koeniga se snaží vrátit Orfea k původní jednoduchosti z jeho vídeňské premiéry v roce 1762. Cílem bylo rozehrát sugestivní psychologické drama, komorně zacílené na tři hlavní postavy, Orfea, Eurydiku a Amora, oproštěné od efektních, Gluckem později pro jiná provedení dopsaných árií, ansámblů a rozsáhlých baletních čísel. Zároveň ale tvůrcům nešlo o puristicky věrné historické provedení s autentickými nástroji a nápodobou kastrátského zpěvu. Naopak, jedná se o inscenaci moderní, s velmi ambiciózní a technologicky náročnou scénou, se kostýmy laděnými do současnosti, v níž Orfea zpívá mužný baryton. V tom je asi největší posun oproti vžité praxi Orfea jako „kalhotkové role“ pro zpěvačky, případně pro kontratenoristy. Mohu říci, že i když se mi moc líbilo, jakým způsobem Orfea ztvárnil Roman Janál, byl to povedený pěvecký i herecký výkon, mám přece jen otázky, zda se tak nízko položený part hodí k představě mladého božského pěvce (bylo to dost nízko i pro samotného Janála). Role zamilovaných mladíků většinou autoři svěřují vyšším, dominujícím, světlejším hlasům, zatímco baryton vyvolává představu zralých mužů, jako jsou otcové, králové, duchové, či hřímající božstva. Tohle byl podle hlasového oboru spíše truchlící vdovec v letech, než zoufalý mladíček. (I když Orfeus de facto vdovcem je.)Efektní scénu (Hartmut Schönghofer) tvoří velké bílé schodiště, které se v průběhu děje ukáže jako důmyslná technicky dokonalá plošina. Dokáže se zvedat, dělit na tři samostatná křídla a pod sebou ukrývá spodní patro naplněné vodou. To je podsvětí, do nějž se vchází přes řeku Léthé. Namočí se všichni, Orfeus, sbor, fúrie, Amor i jeho pomocník – je to hodně mokrá a čvachtavá inscenace. Zvláště bíle odění duchové se v bazénku zmítají a cákají jako nějaké vodní ptactvo. Velké zrcadlo umístěné vespod plošiny odráží hladinu a zajímavě násobí všechny efekty, například půvabné zrcadlení svíček na vodě. Na čisté scéně se vyjímají ostré barvy některých kostýmů (Corinna Crome) – Amor a jeho společník je oděn v rudé barvě lásky (ale i krve, jak se v závěru ukáže), Eurydika v jasně oranžových šatech, jinak jsou kostýmy střízlivé, černobílé.Problém je, že všechny tyto důmyslné nápady a technické vymoženosti, ale také určitá bizarnost režie (Hartmut Schönghofer) odvádějí pozornost od toho, co mělo být účelem očištěné verze – od hlubokého psychologického účinku, jehož nositelkou je sama hudba. Z děje sice zmizely velké baletní scény a virtuózní árie, které se jeví v tragické látce jako nesourodé, ale zde je to zase technika, velké proměny, různé efekty, i nervní a „ujeté“ chování postav, které občas ruší vnímání nejhezčích hudebních momentů. Stále musíte přemýšlet: proč si Orfeus obléká ženské šaty? Proč je rakev Eurydiky prázdná? Proč mají smuteční hosté na hlavě trávu a zuřivě se škrábou? Když hudba je tak tichá a klidná? Vyústění opery také stojí za to: Amor pomůže Orfeovi k Eurydice tak, že jej chladnokrevně zardousí (jsou tedy spojeni ve smrti), načež se rozezní radostné tóny oslavného sboru „Ať vítězí Amor a celý svět ať slouží vládě krásy!“

Roman Janál je hlavním tahounem představení, role Amora (Yukiko Šrejmová Kinjo) je jen epizodní a Eurydika (Alžběta Poláčková) se zjeví až v druhém dějství. Janál zpíval sytým, sebejistým hlasem, přitom prostě a citlivě. I když po něm režie chtěla během zpěvu leccos (lehat si do rakve, houpat se na zvednuté rampě a skákat dolů), působil herecky přirozeně. Totéž lze říci o Alžbětě Poláčkové v roli neodbytné manželky, která si svou lítostí, žárlivostí a nekonečnými otázkami zavře cestu z podsvětí ven: donutí Orfea na ni pohlédnout a podruhé mu umírá. Její lahodný a  dojemně vemlouvavý soprán zněl naplno, zdravě a mladě. Protipólem Orfea, jeho partnerem, ozvěnou, svědomím i komentátorem děje je sbor, většinu opery tvoří dialog mezi nimi. Sbor Národního divadla obstál v této roli důstojně, velké sympatie sklidil také zkušený britský dirigent Jan Latham-Koenig za solidní výkon orchestru a kvalitní nastudování.Inscenace rozhodně stojí za vidění, po výtvarné i hudební stránce zaujme. Jenom je zvláštní, že Národní divadlo vybavilo takovou nevšední a jistě i drahou scénou právě Orfea – tak kratičké představení, domů se jde už po půl deváté.

Hodnocení autorky recenze: 70 % 

Christoph Willibald Gluck:
Orfeus a Eurydika
(Orfeo ed Euridice)
Hudební nastudování: Jan Latham-Koenig
Dirigent: Jan Latham-Koenig (alt. Zbyněk Müller)
Režie a scéna: Hartmut Schörghofer
Kostýmy: Corinna Crome
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Karine Guizzo
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 2. února 2013 Stavovské divadlo Praha

Orfeo – Roman Janál (alt. Jiří Hájek)
Euridice – Alžběta Poláčková (alt. Marie Fajtová)
Amor – Yukiko Šrejmová Kinjo (alt. Hana Jonášová)
Amor-tanečník – Petr Kolář (alt. Michal Vašíček)

www.narodni-divadlo.cz

Foto z nové inscenace Orfea Hana Smejkalová