Jiří Kylián a oslavy jeho videotéky v Praze aneb Uštkla mě Bachčisarajská fontána

2.12.2011 00:00 Vít Dvořák

Ten příběh stojí aspoň ve stručnosti za připomenutí. Nejuznávanějšího Čecha ve světě tance Jiřího Kyliána k jeho profesi přivedla matka, Markéta Kyliánová, někdejší primabalerína pražské Velké operety známá pod uměleckým jménem Rita-Rita, která letos oslavila své devětadevadesáté narozeniny. Když máte štěstí, můžete je v Praze potkat spolu, jak důstojně pomalým krokem jdou většinou z nějakého baletního představení. Malého Jiřího paní Kyliánová vodila už od devíti let do baletní přípravky Národního divadla, v patnácti ho přijali na pražskou konzervatoř, kde jeho učitelkou byla první Prokofjevova Julie, Zora Šemberová. Již v té době se zrodila Kyliánova choreografická prvotina, nazvaná Devět osmin, s jazzovou hudbou. Na konci svého studia pak Jiří Kylián získává roční stipendium v Londýně, ve škole Královského baletu, kde poprvé poznává takové legendy, jako Martha Graham a Maurice Béjart. A v Londýně se také prvně setkává s Johnem Crankem, za kterým odchází na sedm let do Stuttgartu. V té době se Jiří Kylián utvrzuje v tom, že spíš než tancování by se měl věnovat choreografii. Po několika titulech stuttgartských záhy přichází další klíčová nabídka – od Nizozemského tanečního divadla. Choreografie Viewers (Diváci) tam počátkem sedmdesátých let vzbudila nevídaný ohlas, po několika dalších hostováních se v Nederlands Dans Theater už o dva roky později Jiří Kylián stává na více než dvě desetiletí uměleckým ředitelem a tento soubor – díky svým choreografiím – brzy proslavuje po celém světě, sám pak získává nesčetné pocty a uznání.

Kyliánův taneční slovník nachází zálibu především v kratších plochách, vychází z klasiky, ale inspiraci nejednou hledá třeba i v přírodě. Rafinovaně v sobě spojuje mnohé – od neomylného citu pro vyváženost pohybů a hudby až po jen těžko definovatelné souznění tance, gest a scény, světlo nevyjímaje, od práce se skrytým významem jednotlivých částí těla až po kontrast lyrických pasáží s prudkými pohyby, od používání osobitého humoru i niterné zpovědi až po později stále častější abstraktní práce. Zcela zřejmé je přitom jedno: Jakákoli sebedokonalejší snaha verbálně Kyliánovy kongeniální choreografie uchopit vyzní ve svém výsledku vždy plytce.

V Praze se Jiří Kylián znovu po dlouhé době objevuje počátkem osmdesátých let, kdy tady s obrovským ohlasem jeho soubor hostuje. Roku 1987 získává cenu Zlaté Prahy jeho Dítě a kouzla, rok poté uvádí Pavel Šmok Kyliánovy Večerní písně, vzápětí pak přijíždí Kyliánův soubor – NDT 2 – znovu.

To už ale v nizozemském Haagu Jiří Kylián v roce 1988 zakládá svoji Nadaci, s cílem podporovat nové taneční aktivity, pomáhat mladým tanečníkům a choreografům při startu do profesního života a podporovat je v jejich kreativitě. Nadace spravuje rozsáhlou dokumentaci a fond videonahrávek a také zastupuje Kyliánova autorská práva. O tři roky později v roce 1991 pak v Praze při Divadelním ústavu vzniká Kyliánova videotéka, jejímž úkolem je poskytovat odborný servis na poli taneční teorie i praxe. Tato videosbírka patří v současnosti údajně k největším v Evropě a jako jediná obsahuje kompletní nahrávky Kyliánova repertoáru; přístupná je i veřejnosti, byť její fondy jsou k dispozici z pochopitelných důvodů jen prezenčně.

Právě dvacáté výročí Kyliánovy videotéky se v posledních listopadových dnech stalo impulzem pro připomenutí osobnosti slavného českého choreografa, a to nejen tancem, řadou tematických workshopů a videoprojekcí, ale i křtem první české monografie o něm v závěru slavnostního večera tuto středu na pražské Nové scéně. Pod jeho koncepcí byl podepsán sám Jiří Kylián společně se svými odchovanci Václavem Kunešem a Natašou Novotnou (420PEOPLE), přispěli i Kyliánovi blízcí spolupracovníci Cora Bos-Kroese a Lukáš Timulák. Na jevišti se sešlo dvanáct našich i zahraničních tanečníků, kteří pod Kyliánovým vedením – jak kdosi spočítal – společně prožili více než sto let. Vedle úryvků z několika Kyliánových choreografií (Anonymus, Bella Figura, 27´52´) večer zahrnoval i Amoroso (Cora Bros-Kroese), Urtanz (Lukáš Timulák) a premiéru Kunešovy práce Neonate.

Ačkoli nejednomu v poslední listopadový večer na Nové scéně v hledišti přítomných bezpochyby prošla hlavou výčitka na nemalý dluh, který Česko vůči čtyřiašedesátiletému Jiřímu Kyliánovi především v uvádění jeho choreografií má, a třebaže vše ostatní, co slavnostní program vedle tance i ve videoprojekcích ukázek tance i dokumentů a také ve výstupech člena činohry ND Davida Prachaře nabídl, nemuselo každého bezezbytku uspokojit, věřme, že se Jiří Kylián aspoň teď, když svoje pracovní tempo přece jen trochu zvolnil, neloučil ve středu s publikem na dlouho. Nemělo by třeba být nejen ctí, ale přímo i povinností Národního divadla mít trvale Kyliánovy choreografie na programu? Určitě ano. Nejen kvůli tomu, že to bylo právě v Národním, kde se coby malý kluk poprvé s baletem setkal. Zmínil to ostatně ve středu s úsměvem sám: Bachčisarajská fontána mě tam tehdy uštkla.

Oslavy 20.výročí Kyliánovy videotéky v Praze
26.-30.listopadu 2011 Praha

Různé břehy
Slavnostní gala
30.listopadu 2011 Nová scéna Národního divadla Praha

www.novascena.cz