Osmdesátiny Karajanovy Brünnhildy: Jak to všechno můj hlas vydržel? Vysvětlit to nedokážu… (2)

  1. 1
  2. 2

(Pokračování) Co se vám vybaví při pohledu zpět, na staré divadelní fotky a programy. Třeba na tuto Valkýru, vámi podepsanou?

Co se mně vybaví?… (podepsaný program, který jsem jí přinesl ukázat, bere do ruky a dlouze si jej prohlíží) …  Jednak si říkám, že vám to tenkrát muselo stát za to si pro ty podpisy si přijít… Ale napadá mě taky to, že jsem ještě před tím – na začátku měla štěstí, že jsem mohla nastoupit nejdřív do opery v Ústí nad Labem, kde jsem si mohla udělat repertoár, který tam na mě byl stavěný. Nebyly tam žádné alternace, repertoár se velmi rychle měnil, protože publikum v malém městě nebude dva roky chodit pořád na jedny a ty samé opery.

Navíc jsem měla štěstí i vtom, že jsem si zazpívala prakticky všechno. Když se mě někdo zeptal nebo i dnes zeptá, jestli existovala role, kterou jsem chtěla zpívat a ke které jsem se přitom nedostala, tak musím upřímně říct: Ne. Ne, já jsem opravdu ve svém oboru – ať už jde o český repertoár italský, wagnerovský i ten modernější, třeba Řecké pašije nebo Šostakovičova Lady Macbeth – zpívala všechno, a navíc velmi často v premiérách, v prvním uvedení u nás. Zpívala jsem taky všechno možné z koncertního repertoáru, Stabat mater Dvořáka, Verdiho Requiem, ale třeba i Brittenovo Válečné requiem, Honeggera a tak dál… Čili já si opravdu nemohu stěžovat.

Jednu vadu to ale celé mělo… To byla ta moje nesmyslná vázanost na pražské Národní divadlo. Takovým způsobem, že já jsem to Národní divadlo – byť to tam bylo často velmi tvrdé a nehezké – opravdu nikdy nebyla schopná opustit. Přicházely všechny možné nabídky – z Hamburku, z vídeňské Staatsoper, ze Švýcarska… Ale já chtěla hlavně zůstat v Národním…Myslíte, že by se vaše kariéra vyvíjela úplně jinak, kdybyste z Národního odešla a měla čas jen na zahraniční scény?

Ano. Dovedete si představit, že vám Vídeň nabízí trvalé angažmá a vy jim řeknete – ne?… (omdlčí se) Argumentovali tím, že u nich zpívám všechny možné Wagnery, Janáčky… Já ale na to: Libuši tady nikdy hrát nebudete… No a potom přišel rok 1983… (opět se dlouze odmlčí)

Myslíte nástup Zdeňka Košlera do Národního divadla?

Samozřejmě… Problémy jsem tam ale měla už v roce 1968, když jsem se z Ameriky – málem ještě s parukou Brünnhildy na hlavě – vrátila 16. října 1968 na zkoušky Libuše, tak jak bylo předem dohodnuto. Bylo mně ale řečeno, že žádné zkoušky dělat nebudu, že mě do nich nepustí… Protože bych chystanou inscenaci Libuše od pana režiséra Palouše prý nebyla za těch pár dnů schopna zvládnout… Argumentovala jsem tím, že premiér Libuše jsem už dělala celou řadu, a že nemůžu dělat nic jiného, než přijít z jedné nebo druhé strany a postavit se před trůn… Oni ale rozhodli, že 28. října Libuši bude zpívat paní Šubrtová. A 29. října mně schválně přidělili Fidelia a 30. října šla druhou premiéru Libuše zpívat paní Míková…  Tohle mně tedy dalo opravdu moc zabrat… Bylo to moc ošklivé.

Čím ale myslíte, že to bylo? Že vás, jak říkáte, neměli rádi? Snad kvůli závistí?

No jistě, kvůli závisti… Vždyť si uvědomte, kdo ze zpěváků v té době jezdil ven…Nikdo… Nikdo tehdy ven nejezdil, pokud nepočítám zájezdy Národního divadla jako takového. To ale já jako cizinu neberu, to je zájezd Národního divadla, ne jednotlivce, kterého si vyžádají… Copak vy neznáte tu závist, která v tomto národě odjakživa je? (odmlčí se)Trochu z příjemnější strany: Víte, když už mluvíme o téhle době, pamětníci na ni často vzpomínají tvrdí, že s dnešními poměry u českých operních divadel je nesrovnatelná…

…Katastrofální!

…a čím si myslíte, že to je? Málo zpěváků…

Ne, ne, zpěváků je tolik, že se s nimi může dláždit, jak se říká…

Čím to tedy je?

Jednoduše: to všechno je opravdu tvrdá práce. Je to třeba o tom, že když mně bude čtyřicet, pětačtyřicet, tak pokud na sobě nebudu tvrdě pracovat , tak to prostě nebude fungovat tak, jako ve třiceti. Je to záležitost kázně. Tvrdé kázně…

Myslíte, že tu dnes zpěváci nemají?

Musím říct popravdě: takové hlasy jako byly tehdy, jsou dnes ojedinělé. Navíc si uvědomte: my všchni jsme nejdřív šli sbírat zkušenosti do oblastních divadel. Tam se pozná, jestli máte techniku, jestli to všechno vydržíte nebo ne… Dnes má zpěvák často – jak já říkám – na zadečku ještě skořápku, ale už jde do Národního divadla. Prostě se jim z toho všeho často zatočí hlava…Když už mluvíte o zatočení hlavy, vám se nikdy nezatočila? Ani třeba když jste se poprvé setkala…

…s mistrem Karajanem? Ne….

Jak vůbec na Karajana vzpomínáte? I když říkáte, že žijete současností, ne vzpomínkami…

Ale tak na tohle si samozřejmě vzpomenu a ráda…

Jaké tedy bylo vaše první setkání s Karajanem?

Zavolal mě jednoho dne ze zahraničí agent Schulz a požádal mě, abych se druhý den dostavila do Berlína, protože mě chce slyšet Karajan. Prý zda bych tam mohla být ve čtyři odpoledne… (odmlčí se)  No, tak jsem holt v noci rozjela lůžkovým vlakem z Hamburku do Berlína… Ani jsem samozřejmě v Berlíně do domu, kde měl Karajan své kanceláře a sály, netrefila, proto jsem se tam nechala odvézt taxíkem.Tam jsem na něj v jednom ze sálů čekala… Když konečně přiběhl, všimla jsem si, že je menší než já. Povídá: Tak co mně zazpíváte? Podala jsem mu seznam, on na to koukl a řekl: Tak vezměte třeba kousek Ortrudy… Tak jsem začala zpívat Ortrudu. A i když to byla krátká árie, on mě ani nenechal dozpívat do konce. A povídá mně: Tak dobře. O příštích Velikonocích nashledanou při Valkýře. Jako Brünnhilda….

…O Velikonocích? Kdy vám to Karajan řekl?

Tohle se stalo nějak hodně pozdě na podzim nebo už v zimě…

…Čili tak necelý půlrok před tím….

Ano, asi tak. Já mu na to ale řekla: Vždyť já jsem nikdy Valkýru neviděla ani neslyšela… Já nevím, o co jde… A on na to: Já vám nechám poslat nahrávku….

Proboha, jak jste to pak udělala?

… Ale já jsem se třeba Elektru taky naučila za čtrnáct dnů… I Brünnhildu jsem se musela naučit jako každou jinou roli…Učila jste se tedy rychle…

Ano, ale taky jsem tomu věnovala všechno… V noci jsem často přišla po představení na hotel, vzala magnetofon a celou noc jsem se učila…

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář