Osmdesátiny Karajanovy Brünnhildy: Jak to všechno můj hlas vydržel? Vysvětlit to nedokážu… (3)

  1. 1
  2. 2

(Dokončení) Na co ze svých zahraničních úspěchů jste nejvíc pyšná? Na práci s Karajanem nebo na něco jiného?

(dlouze přemýšlí)…Já nevím. Já jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Já opravdu nejsem zvyklá tak, jako někteří jiní, moc mluvit o tom, co jsem jak a kdy pro svoji profesi udělala nebo neudělala, jak jsem se obětovala nebo neobětovala, jak jsem nosila nebo nenosila šálu, spala nebo nespala před představením… Ale když jsem vyšla na jeviště, žila jsem už jen a jen rolí…

Byla jste trémistka?

Ne.

Čím to?

Asi tím, že jsem s hudbou žila od malička. Nevěděla jsem, co jsou hry s dětmi, stále jsem seděla u klavíru, pokud bylo u něj volno… Vždyť v patnácti jsem otci v jeho sboru zaskakovala sólo ve Dvořákově Stabat mater, když mu sopranistka onemocněla… Tenorové sólo tehdy zpíval Beno Blachut, basové Eduard Haken. Oba pak byli u nás doma po koncertě na večeři a chtěli vidět můj křestní list. Koncert byl totiž 19. dubna a já měla patnácté narozeniny den před tím…Kterých svých pozdějších kolegů v Národním jste si vážila nejvíc? Byl mezi nimi třeba zrovna Beno Blachut?

Byl. On byl neuvěřitelný kolega, lidský, skromný… Zrovna tak jsem měla velmi přátelský vztah k Eduardu Hakenovi, velmi kamarádský vztah jsem měla k Jiřímu Zahradníčkovi… Ale to je těžko říct. V divadle říci, že byste měl nějakého přítele, přítelkyni, to nejde. A u mě zvlášť… Já když jsem se po zahraničním hostování objevila zpátky v Národním divadle, tak už od vrátnice jsem za sebou pokaždé slyšela: No jo, naše hvězda se nám vrátila… Přitom jsem jedinou zkoušku, jediné představení neodřekla. Třeba i s Jiřím Pauerem jako se šéfem jsem měla domluvu, že mě pustí, kam budu potřebovat. Ale řekl mi současně: Neopovažujte se přijít a říct, že o Pražském jaru nebudete moci představení zpívat. –  A pak mně jednou zavolal a povídá: Vy jste se snad zbláznila?!? Proč jste venku odřekla Tristana? A já na to: Vždyť jsme měli domluvu, že o Pražském jaru musím zpívat tady… – No vidíte, a pak se po letech do divadla vrátil jako ředitel a já byla ze dne na den ta nejhorší…Nejhorší ze dne na den, říkáte? Čím to bylo?

(odmlčí se)…Dirigentem Zdeňkem Košlerem jako šéfem… To mně ale nikdy nikdo nevysvětlil… Přitom těsně před Košlerovým nástupem na místo šéfa opery jsme spolu natáčeli tuším Bouři, a on mně povídá: Až nastoupím jako šéf, nechám si tam vás, Žídka, Hakena a ještě jednoho dva další. Ale všechny ostatní vyměním. No a pak nastoupil a já jsem okamžitě spadla až na samé dno…

Proč? Určitě jste o tom přemýšlela…

Myslím, že to bylo v jednom: On opravdu, ale opravdu vedle sebe nesnesl osobnost. Skutečně ne… (zamyslí se) – Musím ale uznat, že třeba při premiéře Bartókova Modrovousova hradu mně tempově dělal pomyšlení, i když to ve zvyku neměl… Ale za mými zády dirigent Košler dělal to, že o mně všude říkal, že mám už svá léta a tak že by mě v Libuši i v dalších rolích mohli kritici strhat, a to že on prý nemůže dovolit, aby to takové osobnosti jako jsem já udělali… Nebo později mě zase nařkl, že jsem šla na operaci s kolenem kvůli tomu, abych nemusela jet s Národním jako Kabanicha na zájezd. Tenkrát se to dokonce projednávalo i po partajní linii, i když jsem já nikdy se stranou nic společného neměla. Projednávalo se tam to, aby mně dirigent Košler mohl dát z divadla okamžitou výpověď……Víte, to bychom ale naše povídání neskončili zrovna moc dobře…

Ale tohle jsem musela říct. Je mně úplně jedno, že to napíšete. Ale můj vztah se Zdeňkem Košerem vychválit nemohu. To by nebyla pravda.

Když už tedy jsme u těch choulostivějších věcí, chtěl bych se – ještě než skončíme – zeptal na Thálii za celoživotní mistrovství. Víte, dost lidí – i z řad bývalých kolegů – vám to má za zlé, že jste Thálii loni odmítla…

Ano, ale na druhou stranu mně přišla spousta dopisů i od lidí úplně neznámých, kteří mně děkovali, že se konečně našel někdo, kdo byl ochoten to všechno říct… (odmlčí se) No můžete mně to vysvětlit? Ať se to někomu líbí nebo ne, byla jsem pro Národní divadlo jedna z nej nej zpěvaček. Když Thálie začínala, šli za sebou jeden po druhém všichni národní umělci. Ovšem kromě mě…

Bylo vám to tenkrát hodně líto?

Mně to líto nebylo. Já jsem to jen brala jako další pokračování mých zkušeností s Národním divadlem. Já jsem věděla, kdo v tom má prsty… A když mně pak po letech přišlo oznámení, že mám celoživotní Thálii konečně dostat, tak jsem sedla a napsala čtyři věty: Že mě to opravdu překvapilo, ale že si myslím, že jsem to měla dostat daleko dřív. A že lituju, ale teď že už to beru jako dárek z milosti, což jsem nikdy nedělala… (dlouze se odmlčí)

Přemýšlela jste nad tím odmítnutím Thálie dlouho?

Já jsem s tím celá ta léta dopředu počítala…

…Že se něco takového stane? Že až vám tu Thálii budou chtít dát, tak že ji odmítnete?

Ano. – Hodně lidí, třeba mých žáků mně tehdy volalo, abych to nedělala, že by mě tam rádi viděli. – Ne! Nikdy jsem si sama před sebou u zrcadla neuplivla. Proto jsem se i v tomto případě takto rozhodla. Zvlášť když tam před tím stály – a říct to musím  – při porovnání se mnou pěvecké potraty…Abychom přece jen tedy skončili něčím příjemnějším. Říkáte, že na divadlo nevzpomínáte, co vám tedy dnes třeba udělá radost?

Pes… (dlouze mlčí) … Opravdu. Teď jsem ale z něho spíš zoufalá, protože má artrózu a tak dál..  Ale musím to zopakovat: Čím víc poznávám lidi, tím mám raději psy… Víte, já to neříkám jako frázi. Já přes čtyřicet let žiju se psy, tedy s boxery. A ať bylo, co bylo, vždycky mě z toho všeho tahal právě můj pes…

Mluvili jsme o závisti lidí u nás. Myslíte, že kdybyste žila někde venku, že na tu předchozí otázku odpovíte jinak? Tedy že radost vám dělá nikoli váš pes, ale lidi?

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Osmdesátiny Karajanovy Brünnhildy: Jak to všechno můj hlas vydržel? Vysvětlit to nedokážu… (3)

  1. Paní Kniplové také přeji do dalších let hodně zdraví a děkuji za její výkony, které znám jen z nahrávek, ale i tak: její Libuše, Milada a především Kostelnička jsou pro mě jedním z největších zážitků, kdykoli je poslouchám. Když slyším její Kostelničku, vždycky mi běhá mráz po zádech! A to se mi u opakovaně slyšených nahrávek zas tak často nestává…

Napsat komentář