Osobnosti české opery: Devadesátiny Miloslavy Fidlerové

Je z dnešního pohledu čím dál vzácnějším příkladem zpěváka nanejvýš disciplinovaného, se svrchovanou profesionalitou vždy odvádějícího maximum, zpěváka, jenž si byl při volbě repertoáru velmi dobře vědom svých schopností i limitů, zpěváka, který byl po dlouhá léta v operním souboru naší první scény hvězdou, avšak bez hvězdných manýr, a který uměl včas, ještě na vrcholu svých sil odejít. Ano, tuto charakteristiku plně splňuje někdejší přední dlouholetá sólistka Opery Národního divadla v Praze Miloslava Fidlerová – Sopirová. Právě dnes se dožívá rovných devadesáti let.K hudbě a ke kumštu vůbec měla blízko od malička. Již jako tříletá veřejně vystupovala na dětské besídce v holešovické Uránii, na obecné škole chodila do dětského pěveckého sboru. Zpívala její maminka, děda byl výtečným houslistou. V šestnácti ji rodiče nechali zapsat na studium klavíru na konzervatoři, kde ovšem velmi záhy přestoupila na zpěv; i v jejím případě totiž došlo na to, že si o přestávkách zpívala a na svůj talent tak upozornila okolí, které ji přesvědčilo o tom, že by své vlohy neměla nechat ležet ladem.

První kroky Miloslavy Fidlerové v pěvecké profesi tak trochu připomínají jen těžko splnitelný sen. Na rozdíl od většiny svých pozdějších kolegů totiž neodešla sbírat první zkušenosti a vybudovat si repertoár na oblast, ale – což tehdy vůbec nebylo zvykem – ze školy nastoupila přímo do pražského Národního divadla.

Již po dvou letech studia na konzervatoři se totiž do Národního dostala na předzpívání, na základě kterého ji Václav Talich hned nabídl pohostinské vystoupení. Na sklonku roku 1941 tak Miloslava Fidlerová vstoupila na prkna Zlaté kapličky jako Tebaldo ve Verdiho Donu Carlosovi. Vše dopadlo na výtečnou a tak jako devatenáctiletá nastoupila do Opery Národního divadla na místo takzvané sustentantky, tedy čekatelky na sólovou smlouvu. Tu pak dostala hned po absolvování konzervatoře, tedy v roce 1943 a naší první scéně potom zůstala věrná po celou svoji aktivní pěveckou kariéru, trvající dlouhých pětatřicet let. Hned při vstupu do Národního se o ní přitom mluvilo jako o „velkém příslibu operního souboru“, což se později více než měrou vrchovatou naplnilo.Čistý sonorní technicky dokonale posazený soprán, barvitý hlas se zářivými čistými výškami, ušlechtilý výraz zpěvní i herecký, perfektní dikce, líbezný zjev, znamenitý herecký projev. Podobnými superlativy o Miloslavě Fidlerové recenzenti nešetřili prakticky po celou její kariéru. Jako nejvlastnější obor Fidlerové se přitom již záhy ukázal repertoár český, především pak smetanovský a dvořákovský. Smetanova Mařenka právě v jejím podání se brzy stala pojmem a společně s alternující Drahomírou Tikalovou vzorem pro nejednu generaci mladších kolegyň. Mařenku si Miloslava Fidlerová poprvé přece jen vyzkoušela mimo Prahu, již ve svých jednadvaceti pohostinsky v Ostravě, ovšem hned od následujícího roku ji zpívala v Praze. Dlužno přitom poznamenat, že ani ve svých padesáti, když Mařenku zaskočila v inscenaci, která již patřila tehdy začínající Gabriele Beňačkové, si s touto vycházející hvězdou česko – slovenské opery v ničem nezadala.Už jen samotný výčet smetanovských rolí, ve kterých Miroslava Fidlerová procházela většinou opakovaně hned několika inscenacemi po sobě jdoucími, by byl obsáhlý. Vlčenka v Braniborech v Čechách, v Prodané nevěstě vedle Mařenky i Esmeralda a později také Ludmila, Jitka v Daliborovi, Žnec v Libuši, Lidka i Anežka ve Dvou vdovách, zvláště skvostná Vendulka v Hubičce, Blaženka v Tajemství a v neposlední řadě i Katuška v Čertově stěně.Velmi uznávaná byla tato přední představitelka české pěvecké generace druhé poloviny minulého století i jako Dvořákova Terinka v Jakobínovi, Lidunka z Krále uhlířem, Bětuška z Šelmy sedláka, stejně jako i v Xenii z Dimitrije či coby Lesní žínka v Rusalce a Siréna v Armidě. Z dalšího národního repertoáru pak nelze zapomenout na postavy janáčkovské – Barenu, Karolku a Jenůfu z Její pastorkyně, Kristu z Věci Makropulos, sopránovou trojroli ve Výletech páně Broučkovy a také hned několik drobnějších úloh v Příhodách lišky Bystroušky.Z dalšího, dnes již bohužel řadě operních návštěvníků mnohdy nic neříkajícího českého repertoáru Miloslavy Fidlerové zmiňme alespoň Lidunku v Blodkově opeře V studni, Haničku v Novákově Lucerně, Hančí v Kovařicových Psohlavcích, Foersterovu Jessiku, Alenu v Bořkovcově Palečkovi…Nepříliš početné, ale o to výraznější a pamětníky vzpomínané jsou i postavy světového repertoáru Fidlerové: Beethovenova Marcelina, Verdiho Desdemona, Bizetova Micaela, Musorgského Xenie, Čajkovského Taťána, ale i Blanka ze Šebalinova Zkrocení zlé ženy, Moniuszkova Halka a také Evička z Wagnerových Mistrů pěvců norimberských.Profesní kariéra této přední české sopranistky se v Národním divadle završila na sklonku roku 1978, kdy se ještě v naprosto skvělé kondici a v plné síle rozhodla ve svých šestapadesáti odejít na odpočinek. Jen málokterá její kolegyně to dokázala… Miloslava Fidlerová se poté přestěhovala do Bratislavy, kde se začala plně věnovat pedagogické práci. Z dlouhého seznamu jejích úspěšných žáků připomeňme alespoň jméno jediné: Simona Houda-Šaturová.Paní Miloslavě Fidlerové přejme i jménem čtenářů Opery Plus k jejímu dnešnímu významnému životnímu jubileu hodně zdraví a vůbec vše dobré!