Osobnosti české opery: Zdeněk Jankovský

Letos oslaví vzácné jubileum devadesáti let významný český pěvec, tenorista Zdeněk Jankovský, narozený 9. června 1922 v Praze. Patří do neobyčejně silné umělecké generace, která vstupovala do uměleckého života ve skromných poválečných, potažmo padesátých letech. Svého zenitu obvykle dosahovala v letech sedmdesátých. Připomenu jen některé výrazné generační kolegy tenoristy dané doby, abychom si reálně uvědomili jistou výjimečnost konkurenční hladiny. Základnu vytvářel mimořádný talent o dekádu staršího Beno Blachuta. A po něm již Jankovského vrstevníci – Ivo Žídek, Oldřich Spisar, Zdeněk Švehla, Jan Hlavsa, Jaroslav Stříška, Jiří Zahradníček, Vilém Přibyl, Jan Malík, Viktor Kočí, Jaroslav Hlubek, jen o trochu mladší Vladimír Krejčík, Jaroslav Kachel či Miroslav Frydlewicz. Konkurence silná, o níž už dnes nemáme ani zdání.Jankovský byl již v dětství formován v Kühnově dětském sboru. Možná již právě odtud pochází jeho výsostná kultura frázování i schopnost působivých mezza voce. Prošel posléze školením u profesora Kadeřábka i Hilberta Vávry. Ale patrně dominantní vliv měla paní profesorka Langová – Svobodová, se kterou spolupracoval ještě první léta svého prvního angažmá v Plzni. Do svazku plzeňské opery vstoupil v roce 1954, kdy byl angažován za Viktora Kočího, odcházejícího do Národního divadla v Praze. Záhy se projevoval jeho neuvěřitelný širokospektrý oborový talent. Dokázal postupně zvládat party od koloraturního Rossiniho Almavivy či Mozartova Ottavia přes Lenského, Fausta, Jeníka, Hoffmana až po Manrica, Josého, Radama, ba až Verdiho Otella a Wagnerova Tannhäusera!Jako mladý, zanícený posluchač jsem byl u mnoha rolí a jejich repríz. Mohu doložit z osobní poslechové zkušenosti, že Zdeněk Jankovský celé toto oborové spektrum zvládal na pozoruhodné úrovni. Vynikal krásným, příjemným témbrem hlasu, vzorovým vedením frází, hlasovou modulací a jemnými, ale znělými piany. Pana Jankovského jsem viděl v nespočtu kreací. Vždyť za dvacet let působení v Plzni vytvořil neuvěřitelných osmdesát rolí! I on se vývojem ale profiloval. Bylo zřejmé, že víc než typ výškového lyrického tenoru a la Smetanův Ladislav Podhajský mu bude víc tak říkajíc „sedět” polohou i výrazově v české literatuře onen takzvaný Blachutův obor. Tedy Smetanův Lukáš i Dalibor, Dvořákův Princ i Dimitrij. A zajisté i Laca v Janáčkově Její pastorkyni, kterého pod dirigentem Liškou vytvářel skvěle. Jeho zmíněná osobitá barva hlasu a cit pro dlouhodeché klenutí muzikálních frází ho předurčoval pro postavy románských oper. Nikdy nezapomenu na jeho Dona José v Bizetově Carmen. Troufnu si tvrdit, že tak kultivovaně a ohebně zazpívaný duet s Micaelou v 1. dějství jsem od nikoho s tak působivým nosným pianem v závěrečných taktech prostě neslyšel!

Kdybych měl zapnout svoje “mozkové video” plzeňských let, pak se mi jednoznačně vybaví dva mimořádně působivé výkony. První byl Turiddu Mascagniho Sedláka kavalíra a ona sladce krásná, kantabilní serenáda hned v začátku opery “Ó, Lolo, líbezná jak jarní květy“. Nu, marně tehdejší hráči orchestru divadla v dobrém neříkali tomuto pěvci “slaďák”. Ta serenáda byla kouzelně hebká a sametová. Druhý, pro mne hluboko do podvědomí zafixovaný výkon, byl méně u nás známý Rudolf v Liškově československé premieře Verdiho Luisy Millerové v roce 1964. S jakou vroucností a vnitřní opravdovostí zněla jeho arie o domnělé zradě! Zcela v souladu se svým pocitem jsem kvitoval tehdy kritiku Bohumila Karáska v Hudebních rozhledech: “Pěvec se během večera rozezpíval k výkonu, jakého nebýváme na krajských scénách často svědky…”

K životu umělců patří příslovečná špetka štěstí. Pěvec se oženil v Plzni s výbornou sopranistkou Martou Cihelníkovou. Ta byla záhy v hledáčku vedení Národního divadla. Zdeňku Jankovskému bylo tehdy, v roce 1974, dvaapadesát let. To pro tenorové hlasy bývá už čas za zenitem hlasové svěžesti. A mnohé jeho souputníky, kteří již dříve byli do Národního divadla povoláni, tento častý jev vskutku postihoval. Ne však Jankovského! Ten naopak právě v této době zpevnil výšky, jeho hlas získal na nosnosti a z původně lyrického materiálu se evoluční cestou vyprofiloval do typického spinto oboru. A štěstí přeje připraveným! Jankovský zaskočil na scéně Národního divadla “svého”Lukáše ve Smetanově Hubičce a brzy poté i Kalafa v Turandot Giacoma Pucciniho. Obé se setkalo s úspěchem a pěvec vstupuje spolu se svojí talentovanou manželkou do svazku Národního divadla. Brzy je obsazen i do role Smetanova Dalibora v rámci Pražského jara s velkým ohlasem. Čímž se zařadil mezi tehdy přední pěvce první scény. Dočkal se rovněž Dvořákova Prince, kterého přednášel s pěveckou noblesou a elegancí dvořákovských hudebních frází. Brzy začal též vyučovat na staroslavné Konzervatoři v Praze. A dokázal vychovat mimo jiné Daniela Hůlku, Jaroslava Březinu či Zbyňka Brabce.Na závěr připomenutí jubilea významné osobnosti naší operní historie budiž mě dovoleno vrátit se do nádherných šedesátých let, kdy rozmach umění celkově byl až explozivní. Rád bych připomněl pozoruhodnou inscenaci Offenbachových Hoffmannových povídek v pražské Laterně magice, v níž Jankovský vytvářel titulní roli a byl vybrán i pro velký zájezd do Kanady a USA. Laterna magika měla tehdy velký úspěch jak s Offenbachem, tak s Horníčkovým Kinoautomatem. Druhá a závěrečná vzpomínka se týká inscenace pro mne skutečné “opery oper”, za niž pokládám Beethovenova Fidelia. V nádherném hudebním nastudování tehdejšího šéfa opery Bohumíra Lišky se jednalo v Plzni o mimořádný umělecký zážitek. Liška přivedl tehdy orchestr opery k dokonalému výkonu a měl k dispozici na jevišti mladou Marcelu Machotkovou v titulní roli, výtečného Josefa Hořického v roli Pizzara a stylového, kultivovaného Florestana Zdeňka Jankovského.

Byla to obdivuhodná generace. Skromná, pracovitá. Pohroužená do oné každodenní Čapkovy služby umění. Stýská se mi po ní. Mistru Jankovskému, jako typickému představiteli této generace, poctivému “dělníku jeviště”, přeji mnoho pevného zdraví do dalších let života.