Osterfestspiele Salcburk: Otello jako bezradný lev ve tmavé kleci

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Je tomu jen něco málo přes dva měsíce, kdy se v drážďanské Semperově opeře uskutečnila netrpělivě očekávaná premiéra jedné koprodukční inscenace. Přestože ji do té doby mohli na jiné scéně zhlédnout diváci v pouhých dvou uvedeních, před saskou reprízou ji díky televizi a internetovým serverům znaly a obdivovaly už desetitisíce operních fanoušků… Nebudu vás dlouho napínat – jednalo se samozřejmě o veristická dvojčata Sedlák kavalír a Komedianti v podobě, v níž ji pro salcburský Velikonoční festival roku 2015 zrežíroval německý multimediální kouzelník Robert Stölzl. Událost, o níž jsme po skončení festivalu informovali zde a po vstupu této produkce do drážďanského repertoáru zde, znamenala jakýsi vrchol tehdy už tříleté spolupráce mezi prestižními Osterfestspiele a Semperovou operou, respektive Staatskapelle Dresden s jejím šéfdirigentem Christianem Thielemannem.

Po úspěchu inscenací Wagnerova Parsifala a Straussovy Arabelly z let 2013 a 2014, v nichž stanula na jevišti salcburského Velkého festivalového domu skutečná světová pěvecká elita, se poměrně rychle pozapomnělo na to, že mezi lety 1967 až 2012 byla tato jarní přehlídka výhradní výkladní skříní Berlínských filharmoniků. A zatímco operní představení jejich nového Velikonočního festivalu v německém Baden-Badenu mají už za sebou i zjevné umělecké propady, mezi něž lze zařadit Pucciniho Manon Lescaut v režii Richarda Eyrea z roku 2014 (která se letos objevila i v newyorské Met a informovali jsme o ní zde, potvrdil stoupající úroveň salcburských slavností pod Thielemannovou taktovkou právě loňský triumf dvojice Cavalleria rusticana I Pagliacci.

Loňský triumf… Přiznám se, že po osobní zkušenosti se Stölzlovým jedinečným jevištním uchopením Mascagniho a Leoncavalových jednoaktovek jsem byl upřímně zvědav na to, jakým způsobem je festival připraven na tento fenomén navázat, nebo ho dokonce ještě překonat. Sedlák s Komedianty s sebou minulý rok v Salcburku vlastně žádný revoluční obrat v operní inscenační praxi ve skutečnosti nepřinesli – dokonce bych řekl, že všechny soudobé trendy a směry spíše velmi elegantně popřeli. Zato v nich Stölzl vyjádřil zcela opulentním a úctyhodným způsobem poctu umění jako takovému. Operní příběh posunuje vpřed postupy známými z filmu a komiksu, vizuálně skládá hold černobílým grafikám i malířské technice, sympaticky dává najevo, že je mu jedno, jaké umění je elitní a jaké je zase považováno za nízké. Už samy zápletky veristických dvojčat mají koneckonců blíž k brakové literatuře než k jakékoli jiné… Režisérovo vidění obou krváků je zkrátka jedinečným pokusem o kompendium západního umění za posledních sto let a jako takové si zaslouží maximální pozornost.

Co se týče letošní náplně Velikonočního festivalu, předurčilo ji jednoznačně výročí čtyř set let od úmrtí Williama Shakespeara. Připomínky jeho her v podobě Čajkovského předehry Romeo a Julie nebo ouvertury ke Snu noci svatojánské Mendelsohna Bartholdy se tak objevily v sérii koncertů, řízených Christianem Thielemannem a Vladimirem Jurowskim.

Jako sólisté byli avizováni houslistka Anne-Sophie Mutter či klavíristé Yefim Bronfman a Rudolf Buchbinder, na programu tradičního Sborového koncertu (Chorkonzert) bude Beethovenova Missa solemnis, jejíž pozoruhodné únorové nastudování v Drážďanech jsme připomněli zde. Operním titulem se pak stalo zcela logicky dílo, patřící mezi hudebními adaptacemi shakespearovských látek k těm nejslavnějším, Verdiho Otello.

První fotografie z aranžovacích a světelných zkoušek prozrazovaly, že se renomovaný francouzský režisér Vincent Boussard hodlá od dědictví Stölzlovy epické montáže distancovat tolik, jak je to jen možné. Návrhy scénografa Vincenta Lemaira slibovaly spíše strohý prostor, který bude definovat především detailní práce s vnímáním jeho významu a hloubky. Napomoci tomu mělo osvětlení Guida Leviho, náladové videoprojekce Isabel Robson či práce s průhlednými a průsvitnými oponami a různými typy monochromatických pozadí. Značnou pozornost budilo i jméno proslulého módního návrháře Christiana Lacroixe, jenž stál za návrhy kostýmů z různých epoch od renesance až po dvacáté století.

Giuseppe Verdi: Otello - Sofia Pintzou (Un angelo) - Osterfestspiele Salzburg 2016 (foto © Foster)
Giuseppe Verdi: Otello – Sofia Pintzou (Un angelo) – Osterfestspiele Salzburg 2016 (foto © Foster)

Tolik k očekáváním. Realita však byla v předvečer Květné neděle roku 2016, tedy v den premiéry inscenace a zároveň zahájení celého festivalu, mnohem prozaičtější. Přesněji řečeno, výše jmenované výtvarné řešení Boussard skutečně uplatnil, ovšem bez toho, aby mu dal čitelný smysl, nebo aby alespoň samostatně fungovalo i bez něj. Slovo, které by výsledek vystihovalo asi nejlépe, je podle mého názoru bezradnost.

Režisér se totiž zcela nepochopitelně spokojil jen se statickým aranžováním postav na jevišti, aniž by se obtěžoval s jejich charakteristikou a vysvětlením jejich vztahů a pohnutek. Mezi jeho skrovné nápady patřilo jen stálé opakování motivu šátku, který Desdemona dostala darem od Otella a následně o něj kvůli Jagově intrice přišla. Šátku se podobá vlající polopropustná opona či kdejaký plášť, stylizovaný šátek je promítán na nejrůznější pozadí. Symbol je to stejně čitelný, jako banální – režijně s ním však nepracuje ani v nejmenším. Zcela vizuálně samoúčelnou se stala postava Anděla v podání tanečnice Sofie Pintzou. Ten (či ta) sice na začátku působivě rozpohybuje už zmíněnou oponu tak, že evokuje bouři, ale pak už se zcela nedůsledně vyskytuje v ději jako jakýsi nepochopitelně pasivní protagonista. Na scénu okřídlenou postavu doslova přinese Cassio a někdo jiný zase odvleče, Jago během svého Creda uhasí světlo, jenž mu Anděl nabídl, během hádky Otella a Desdemony zapaluje a přenáší tento tvor svíce z jedné strany stolu na druhou, aby se mu následně samovznítila křídla (!).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Otello (Osterfestspiele Salcburk 2016)

[Total: 6    Average: 2.7/5]

Související články


Komentáře “Osterfestspiele Salcburk: Otello jako bezradný lev ve tmavé kleci

  1. Inscenace Otella v Salzburku byla režijně/scénicky naprosto nevyhovující k Verdiho dramatické hudbě a mělo to vliv na celé představení – zpěváky i výkon orchestru, který v mnoha pasážích „zůstal na povrchu“ – to není jen můj názor, zmínily se o tom i některé rakouské kritiky.
    Zpěváci – především J.Cura a C.Álvarez – zde neměli „prostor“ předvést skutečné Verdiovské drama. Nejen Credo a nádherná „pijácká“ pasáž vyzněly „jalově“, i hlas D.Roeschmann zvláště v úvodním nádherném duetu postrádal jakoukoli něhu (zněl nepříjemně ostře) ve chvíli, kdy by měl být milostně roztoužený … Podobně chladně, zastřeně vyznělo „díky inscenaci“ druhé i třetí jednání. Nejlepší pěvecké výkony přišly až v závěru – Desdemonin zpěv ve 4. jednání už nezněl vypjatě a ostře a Otellovo „Dio mi potevi…“ ve 3. a hlavně naprostý závěr opery ve 4. jednání, kdy Otello – v této inscenaci na scéně prakticky sám (Desdemona po uškrcení díky režisérově záměru ještě sama uteče ze scény a zbývající mužské postavy zústanou skryty v naprosté tmě od Otella daleko) – si zpívá vlastně jen pro sebe – tady zněl hlas Otella-Cury v nádherných pianissimech a barvě naprosto úchvatně, takový závěr dal celé té nesmyslné inscenaci vlastně smysl… (Člověk si při tom kladl otázku, jak dlouho bude ještě vůbec možné=korektní tuto Verdiho operu hrát, i jaký smysl má ji inscenovat tak, že Verdiho hudební drama se vlastně nekoná… O tom všem jako by Cura až v samém v závěru opery rozchvěle zpíval.
    Takže pro nás – kdo jsme ta krásná pianissima a osobitou, proměnlivou barvu hlasu v závěrečném monologu registrovali, a tomu, o čem Otello v samém závěru zpíval „rozumněli“ – se katarze dostavila.
    Jen nevím, zda o tom ti, co především spěchali v drahých robách na závěrečný raut vůbec takhle přemýšleli…

Napsat komentář