Ostravská opera uvádí premiéru Smetanových Braniborů

Píše se rok 1278 a v bitvě na Moravském poli padl český král Přemysl Otakar II. Jeho nástupce syn Václav je teprve sedmiletý – trůn tak de facto osiřel. Správcem země a Václavovým poručníkem se na 5 let stal bratranec – markrabě Ota Braniborský. V Čechách se ale s péčí řádného hospodáře rozhodně nechoval. Prakticky se tu nezdržoval, jeho posádky zemi drancovaly a vyjídaly, vládly tu chaos a anarchie. K násilnostem a loupežím se připojili i Češi. Do těchto historických reálií zasadil Bedřich Smetana svou první operu – Braniboři v Čechách. Osou děje je únos a následné osvobození tří dcer pražského starosty Volframa. Premiéra v lednu roku 1866 v Prozatímním divadle v Praze měla velký úspěch – postupně se ale Braniboři dostali do stínu pozdějších Smetanových oper. Na jevištích se dnes objevují zřídka – po roce 1989 pouze dvakrát, v Praze a v Brně. Letos, kdy uplynulo sto padesát let od jejich prvního uvedení, se této látky po šestatřiceti letech ujalo Národní divadlo moravskoslezské. Branibory v Čechách zařadilo do svého smetanovského cyklu, premiéra je 9. června. Novou jevištní podobu jim dal režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil.

Smetanovi Braniboři v Čechách – to je exkurz do české povahy, říká režisér nové ostravské inscenace Jiří Nekvasil

 

Proč myslíte, že jsou Braniboři nejméně uváděnou Smetanovou operou? Může to být třeba slabším libretem? Jeho autora Karla Sabinu za ně současníci kritizovali – Karel Jaromír Erben dokonce napsal, že je to slátanina nakvap…

Myslím, že tím to určitě není. Když si člověk vezme, co tehdy v české operní tvorbě vznikalo, Sabina to kvalitativně přesahuje. V Braniborech jsou velmi silné dramatické situace i výrazné sborové scény. Samozřejmě Smetana tam nezapře inspiraci zejména velkou francouzskou operou, možná ještě víc než Richardem Wagnerem, byť mu to „odrodilství“ a „wagneriánství“ mnozí vyčítali. Některé situace zejména na konci v rozuzlení příběhu nejsou asi úplně brilantní, ale když to srovnáme s úrovní libret, která tehdy vznikala i ve světě, myslím, že to Sabinovo stojí vcelku na velmi dobré úrovni. Navíc to je silné téma rezonující s dobou vzniku – určitá metafora z dějin, která se vztahovala k tehdejším obrozeneckým snahám. Celé to neplánovaně získává záhy po premiéře ještě další rozměr, protože následovala prusko-rakouská válka a v ní bitva u Hradce Králové. Cestou zpět, právě v létě roku 1866, to vzali pruští vojáci přes Prahu. A podobně jako v Braniborech tehdy lidé – včetně Smetany – Prahu opouštěli ve strachu z pruských vojáků… To je ale jen taková historická vsuvka. U Smetany si cením, že každá z těch jeho oper vytváří úplně jiný hudebně dramatický svět. V Braniborech vždycky cítím tu obrovskou energii, kdy se skladatel chtěl vyrovnat s  aktuální světovou tvorbou a říct: „Ano, my jsme také schopni vytvořit velké operní historické plátno, které svým vlastenectvím a demokratizační tendencí rezonuje s dobou.“ Braniborům ovšem historie příliš nenahrála – za nacistické okupace byli zakázáni, což je pochopitelné. Ale dramaturgové se jich velmi báli i po okupaci „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, protože měli obavu, že si je lidé budou vykládat jako analogii k tehdejší situaci. Koneckonců první věta Braniborů zní: „Nelze déle zde trpěti cizácké sbory, je potřeba se chopit zbraně a vyhnat z vlasti Branibory.“ Proto i za normalizace se ta opera objevovala zřídka. A pak po roce 1989 Bedřich Smetana celkově ustoupil z českých operních scén, naše nastudování je od toho roku teprve třetí.

Připomeňme jedno z nich – v roce 1997 uvedlo Branibory v Čechách Národní divadlo v režii Petra Lébla. Inscenoval je jako pohádku, na scéně se objevovali malovaní koníci a dětští andílci se zdviženými meči… Představení tehdy vyvolalo mnoho vášní a polemik. Viděl jste je?

Ano, viděl.

Bude váš výklad také něčím výrazně nekonvenční?

Nevím, jestli bude nekonvenční… My se prostě snažíme přečíst to dílo dnešníma očima, ale zároveň mu dát, co jeho jest – tedy určitou energii a monumentalitu. Nebráníme se ale i určitému odstupu. Samozřejmě pracujeme se stylizovanými, malovanými dekoracemi, na scéně je malba české krajiny, která se postupně rozpadá. Má to tu divadelní metaforu, určitou – nechci říct naivitu – spíše stylizaci za prvé v duchu divadla devatenáctého století, kdy ta opera vznikla, ale malbu krajiny pojednal autor scénografie profesor Petr Matásek též v jistém až surrealistickém náhledu. Současně chceme dát inscenaci správný patos a upozornit na věci, které z ní dělají takový exkurz do české povahy a které do ní Sabina se Smetanou – ať už vědomě či nevědomě – zašifrovali. Ne se tvářit, že tam nejsou, ale ještě je svým způsobem podtrhnout. Naší hlavní ambicí je ale předvést, že je to dílo živé a aktuální, není to žádná zastaralá operní kuriozita, nezralá prvotina! Právě naopak! Ne každý skladatel má první operu takhle zralou a kvalitní, s tak silnými scénami. Smetana v ní dává velký prostor sborovým scénám, velmi vypracovaným a divadelně působivým! Zejména ty dvě nejznámější – Uhodila naše hodina, ale i celá modlitba venkovanů se zpěvem kmeta Rozlučte se s domovem – to jsou silná místa, která, doufám, v naší inscenaci vyzní. Rádi bychom přesvědčili, že toto dílo má své stálé místo na českém operním jevišti.

Řekl jste, že chcete podtrhnout některé rysy české povahy, které se Sabinovi podařilo vystihnout. Co máte konkrétně na mysli?

Mě fascinuje postava pražského starosty Volframa Olbramoviče, starosty pražského, který celou dobu váhá, jestli má proti Braniborům zakročit nebo ne. A teprve když už je situace neúnosná a Braniboři přepadnou Prahu, dá se do akce. Ale nepozná, kdo je padouch a zatkne Jíru – nezávislého, dnešním jazykem řečeno undergroundového odbojníka, a nechá ho odsoudit k smrti. Pak, když se to samo vyřeší, Volfram řekne, že víme, kde byla vina a Jíru rehabilituje. Je to vlastně takové typicky české – ten, kdo na co sáhl, to pokazil, se nakonec postaví do centra oslavného sboru a zpívá „Ať žije pravda a vlasti ochráncové“ – zatímco skutečný ochránce Jíra ustupuje do pozadí. To je pro mě nejvýraznější paradox – oslavuje se ten, kdo si dával celou dobu pozor, aby se do ničeho nenamočil. Nevím, do jaké míry to tak Sabina zamýšlel, ale řekl bych, že určité poselství v tom je.

V operních inscenacích Národního divadla moravskoslezského často hostují pěvecké osobnosti od nás i ze zahraničí – namátkou vzpomenu Evu Urbanovou nebo z nedávné doby Iordanku Derilovou. V Braniborech půjde hlavně o mužské party. Jaké hosty jste pozvali tentokrát?

Obsazení je především práce hudebního ředitele Jakuba Kleckera. Náš operní soubor pracuje se stálými hosty, které doplňujeme novými jmény. V Braniborech bude zpívat například František Zahradníček z Národního divadla nebo David Szendiuch z Moravského divadla v Olomouci – alternují roli starosty Wolframa. Oba s námi spolupracují často. V roli odbojníka Jíry, takové, řekl bych, spinto dramatické, se představí další náš častý host Jan Vacík v alternaci s italským tenorem Gianlucou Zampierim, který perfektně zpívá česky. V roli Kmeta nesmím zapomenout na našeho Martina Gurbaľa, který se také objeví v alternaci – s nestorem a legendou české operní scény, pětaosmdesátiletým Richardem Novákem. Na jeho představení se velmi těším. A z nových jmen jsme pozvali tenoristu Slovenského národního divadla Martina Gyimesiho nebo mladou sopranistku Kristýnu Vylíčilovou jako Wolframovu dceru Ludiši. Z členů našeho souboru bych rád zmínil ještě „mladé pražské občany“ – Luciana Mastra jako Junoše nebo Jakuba Kettnera jako Tausendmarka. Obsazení kombinuje mladší jména se silnou částí střední generace a myslím, že je opravdu zajímavé.

Co pro vás bylo při práci na té opeře nejtěžší?

Nejtěžší jsou samozřejmě sborové scény. Už také proto, že v nich bude spolu s externím sborem na scéně kolem šedesáti lidí, a přece jen – jeviště Divadla Antonína Dvořáka není největší a nemá ani velké zázemí (myslím tím prostor hned za jevištěm, nejsou zde žádná boční jeviště a prostory pro nástupy sboru ze stran). Takže bylo třeba najít správný klíč pro tu stylizaci. Naše podmínky ale korespondují s premiérou před sto padesáti lety – jeviště Prozatímního divadla bylo, pokud vím, ještě menší. To je pro nás zajímavá výzva a mohlo by to ještě prohloubit intenzitu zážitku z naší inscenace.

Operu uvádíte v rámci smetanovského cyklu – jaká je jeho koncepce?

Nás to napadlo při práci na Čertově stěně před dvěma lety, kdy jsme si uvědomili, že v roce 2024 uplyne dvě stě let od narození Bedřicha Smetany a připomeneme si i sté výročí Roku české hudby, jehož základ byl ostatně položen v roce 1924 také ke Smetanovu výročí. A přišlo nám to jako dobrý impuls – pokusit se nasbírat osm nových smetanovských inscenací, kompletní operní dílo, které bychom pak v roce 2024 uvedli. Samozřejmě s pozměněným obsazením, protože někteří pěvci v té době už nebudou aktivně působit nebo dozrají do jiných rolí. Chtěli bychom pak tento cyklus uvést v roce 2024 dvakrát – nejprve k výročí narození Bedřicha Smetany v březnu a pak v květnu, kdy uplyne sto čtyřicet let od jeho smrti. Zkusíme dát k diskusi náš názor na inscenování jeho děl v posledních deseti letech – a zároveň komplexně představit pojetí určité interpretační generace.

Také se tu nabídne srovnání, protože v Ostravě byl uveden kompletní smetanovský cyklus už v roce 1984.

Ano, a právě to vnímáme jako výzvu. Když toho bylo schopno to divadlo tehdy – i když se stálým souborem, jak se toho zhostíme my po čtyřiceti letech. V roce 1984 byl smetanovský cyklus i v pražském Národním divadle – uváděl ho tehdejší šéf opery Zdeněk Košler. Pro mě osobně je Bedřich Smetana zakladatelem moderní české hudby i operní interpretace. Jeho práce v Prozatímním divadle, kterou už bohužel nemohl kvůli chorobě přenést do Národního, položila základy prvního českého profesionálního souboru. Z něj se pak vyvinul soubor opery Národního divadla. A jeho operní dílo – to je osm zralých děl, z nichž každé představuje jiný hudebně dramatický svět. Hned po Braniborech následovala Prodaná nevěsta, snad nejgeniálnější komická opera, která kdy byla napsána, pak Smetana pokračuje Daliborem, což je zase historický námět, ale už více stylizovaný než Braniboři. Přes slavnostní tablo Libuše se dostává k těm čtyřem závěrečným operám – počínaje konverzačními Dvěma vdovami přes prostonárodní Hubičku, která jde na český venkov, pak obraz maloměsta v Tajemství a nakonec fantazijní a pro mě velmi autobiografická Čertova stěna. Smetanův operní cyklus je nesmírně cenný a my teď máme příležitost hledat jeho spojnici se současností. Myslím, že česká interpretační kultura by to neměla opomenout.

Jaké tituly tedy plánujete v Národním moravskoslezském divadle po Čertově stěně a Braniborech v Čechách?

Příští rok chystáme Tajemství, které bude režírovat Tomáš Studený, pak si dáme dvouletou pauzu a zbylých pět oper máme naplánováno po roce 2020. Tituly volíme podle toho, jaký mají odstup od posledního nastudování v našem divadle. Snažíme se najít na některé inscenace i koprodukci se zahraničními divadly. Uvidíme, co se povede. Byla by to zároveň další příležitost, jak představit některé Smetanovy opery zahraničnímu publiku. Přemýšlíme ještě, jak se vyrovnat s Libuší – což není repertoárová opera, ale již zmíněné slavnostní tablo, které bude chtít uvedení v jiném režimu. To je ale zatím ve stadiu úvah, přijde na řadu až v roce 2024!

Braniboři v Čechách budou uvedeni 18. června také na Smetanově Litomyšli, představíte je publiku ještě někde jinde v republice?

Zatím další výjezdní představení neplánujeme, ale nebráníme se tomu, uvidíme, jaký bude zájem. Spolupráce s festivalem v Litomyšli si velmi vážím, jeho umělecký ředitel Vojtěch Stříteský jí je velmi nakloněn. Smetanovské tituly vznikají i po dohodě s ním, příští sezonu tam uvedeme také Tajemství. Nabídl jsem jim i celý náš smetanovský cyklus, myslím, že by stálo zato představit v Litomyšli v roce 2024 kompletní skladatelovo operní dílo, třeba i v kombinaci s inscenacemi jiných divadel. Nevím zatím, jak se k tomu další scény postaví. My jsme to takhle deklarovali a chceme dát Smetanovo dílo touto formou k diskusi. Je živé a moderní, velmi inspirativní a tvoří základ české operní kultury. A příběhy zejména v jeho pozdních operách mají obrovský lidský rozměr.

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Jiří Nekvasil (1962) absolvoval roce 1989 studium operní režie na Hudební fakultě AMU u Ladislava Štrose. Na Divadelní fakultě AMU se formou mimořádného studia paralelně věnoval také dramaturgii. V roce 1988 založil spolu se scénografem Danielem Dvořákem Operu Furore, experimentální operní studio. O dva roky později byli oba jako intendanti pověřeni řízením Komorní opery Praha, kterou reorganizovali na Operu Mozart. Od roku 1998 působil jako umělecký šéf, dramaturg a režisér ve Státní opeře Praha. V letech 2002–2006 zastával post šéfa Opery Národního divadla v Praze. Od 1. ledna 2010 je ředitelem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Za svou dosavadní uměleckou dráhu realizoval přes osmdesát operních a činoherních inscenací, nejprve zejména pro Operu Furore (Faust, Houslema do železa, Andy Warhol, Golem – extáze expresionismu), Operu Mozart (The Best of Mozart, Figaro? Figaro!, Play Magic Flute, Don Juan Bastien). V letech 1992–1998 během letních stagion Opery Mozart v pražském Stavovském divadle realizoval mozartovský cyklus (Kouzelná flétna, Così fan tutte, La clemenza di Tito, Figarova svatba, Don Giovanni). Ve Státní opeře Praha inscenoval v letech 1999–2002 světové premiéry oper Bubu z Montparnassu (Emil František Burian), Faidra (Emil Viklický) a Circus Terra (Trygve Madsen). Dále českou premiéru opery Utahování šroubu (Benjamin Britten), Es war einmal (Alexander Zemlinsky) a operu Polský žid (Karel Weis). V Národním divadle nastudoval v roce 1997 večer soudobých oper Zpráva pro akademii (Jan Klusák) a Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem (Michael Nyman). Zprávu pro akademii v roce 2002 doplnil Bertram a Mescalinda, další Klusákova opera. K dalším režiím Jiřího Nekvasila v Národním divadle patří od roku 2003 minimalistická opera Johna Adamse Smrt Klinghoffera, Janáčkovy Výlety páně Broučkovy a Její pastorkyňa, Smetanova Prodaná nevěsta a Tajemství, Řecké pašije Bohuslava Martinů, Antigona Josefa Myslivečka, obnovená inscenace Mozartova Dona Giovanniho, scénické provedení Verdiho Requiem, Cileova Adriana Lecouvreur a Pucciniho Děvče ze Západu.

Je spoluautorem a zároveň režisérem opery-procesu Zítra se bude…, kterou napsal spolu s Alešem Březinou pro pěvkyni Soňu Červenou (2007) a která byla uvedena na scéně Divadla Kolowrat v dubnu 2008. Tato inscenace byla v anketě Divadelních novin a Cen Alfréda Radoka vyhodnocena jako Operní inscenace roku 2008. Za libreto byl oceněn Jiří Nekvasil spolu s Alešem Březinou Cenou Sazky a Divadelních novin.

Jiří Nekvasil působí jako režisér také v zahraničí. V Německu inscenoval německou premiéru poslední opery Ericha Wolfganga Korngolda Kathrin, Klusákovu Zprávu pro akademii, Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka (Trier), Dona Giovanniho Giuseppe Gazzanigy (Hamburg), Cileovu Adrianu Lecouvreur (Erfurt), Wagnerova Bludného Holanďana a Čajkovského Evžena Oněgina (Regensburg), Myslivečkovu Antigonu (Rheinsberg), Martinů Tři přání (Rostock), v Argentině jihoamerickou premiéru Příhod lišky Bystroušky (Teatro Colón Buenos Aires), ve Francii francouzskou premiéru opery Manfreda Gurlitta Vojáci (Nantes), v USA režíroval Verdiho Nabucca, v Lotyšsku Brittenovu operu Utahování šroubu (rovněž v Estonsku – Tallin) a Janáčkovu Její pastorkyni (Riga), v Irsku Její pastorkyni (Dublin); v Norsku uvedl Circus Terra Trygve Madsena (Oslo), na Slovensku Rusalku (Bratislava) a ve Finsku scénické provedení Verdiho Requiem (Tampere).

Z úspěšných divadelních inscenací z poslední doby je možno zmínit Juliettu (Bohuslav Martinů) a Madama Butterfly (Giacomo Puccini) – obě 2009 Národní divadlo Brno, Don Quichote (Jules Massenet) – Státní opera Praha (2010), Tři Pintové (Carl Maria von Weber/Gustav Mahler) – Státní opera Praha 2011, v činohře pak Perikles (Shakespeare) – Klicperovo divadlo Hradec Králové (2008), Hra snů (Strindberg) – Komorní scéna Aréna v Ostravě (2009).

Vedle práce v divadle spolupracuje Jiří Nekvasil jako režisér téměř dvacet let také s Českou televizí, podílí se především na tvorbě hudebních pořadů (přes sto třicet režií). Je autorem řady dokumentárních filmů, například: Alois Hába, Opera podle Josefa Berga, Operní mág Václav Kašlík, dva filmy věnované Bohuslavu Martinů (Návrat z exilu, Martinů a Amerika) a hudební film věnovaný Ervinu Schulhoffovi (Zuby mi cvakají v rytmu shimmy). Z poslední doby je to pak sedmidílný seriál Krajan G. M. (Zdeněk Mahler vypráví o Gustavu Mahlerovi). V České televizi natočil i několik oper: a to nejen záznamy vlastních operních inscenací (Golem, Bubu z Montaparnassu, Es war einmal, Polský žid, Tajemství), ale zejména originální televizní a filmová zpracování: Ivan Kurz – Večerní shromáždění, Josef Berg – Odysseův návrat, Evropská turistika. K nejpozoruhodnějším pak patří filmové zpracování děl Bohuslava Martinů – mechanického baletu Podivuhodný let a oper Slzy nože a Hlas lesa. Filmy Podivuhodný let a Slzy nože byly oceněny na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 1999 Zlatým křišťálem a v roce 1999 na Festivalu Screening stage Arts Prize hlavní cenou Grand Prix a cenou za Nejoriginálnější způsob režie.
(Zdroj: NDM Ostrava)

 

Bedřich Smetana:
Braniboři v Čechách
Hudební nastudování a dirigent:  Jakub Klecker/Marek Prášil)
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Premiéra 9. června 2016 Divadlo Antonína Dvořáka

Volfram Olbramovič – David Szendiuch / František Zahradníček
Oldřich Rokycanský – Igor Loškár / Jiří Miroslav Procházka
Junoš – Martin Gyimesi / Luciano Mastro
Jan Tausendmark – Martin Bárta / Jakub Tolaš
Varneman – Petr Levíček / Václav Sibera
Jíra – Jan Vacík / Gianluca Zampieri
Ludiše – Agnieszka Bochenek-Osiecka / Kristýna Vylíčilová
Vlčenka – Eva Dřízgová-Jirušová / Marianna Pillárová
Děčana – Lenka Čermáková / Michaela Kapustová
Kmet – Martin Gurbaľ / Richard Novák
Biřic – Petr Urbánek / Roman Vlkovič
Jeden z pražské chudiny – Pavel Kozel / Waldemar Wieczorek

www.ndm.cz