Ostrov je plný melodických zvuků

  1. 1
  2. 2

… aneb Shakespearova Bouře v anglické barokní hudbě

Anglický soubor New London Consort pod současným vedením Davida Robloua patří ke špičkovým britským vokálně-instrumentálním tělesům, které se specializují na interpretaci renesanční a barokní hudbu v duchu myšlenek poučené historické interpretace. Provedení tímto souborem jsou postavena na pečlivém studiu materiálů i pramenů, muzikologickém výzkumu, ale zároveň výsledek překvapuje živostí a bezprostředností výkonů.

New London Consort (zdroj Pražské jaro)
New London Consort (zdroj Pražské jaro)

Někdy ale jejich výklad vzbudí i kontroverzi, jako se stalo u jevištní inscenace Purcellovy The Fairy Queen (Královna víl), která byla k určité nelibosti části kritiků provedena zcela bez návaznosti na tradiční shakespearovský literární námět Snu noci svatojánského.

Soubor založil Philip Pickett, přední anglický hudebník, který vystupoval s řadou anglických hudebních souborů. Vedle práce s New London Consort získal také značný respekt jako hudební ředitel Shakespeare’s Globe Theatre, kde se samozřejmě též soustředil na anglickou hudbu šestnáctého a sedmnáctého století. V roce 2015 byl odsouzen za sexuální delikty v případu, který byl jedním z následných kauz po odhalení rozsáhlé pedofilní aféry Jimmyho Savila. Samozřejmě tato skutečnost byla nepříjemným faktem, který dočasně ovlivnil práci i atmosféru v souboru. David Roblou ale vystupuje se souborem více než čtyři dekády jako klávesista, na pražském koncertu řídil soubor od cembala. Původně varhaník se ale v průběhu kariéry soustředil na cembalo (ale také klavír) a korepetitorskou i pedagogickou práci.

David Roblou (zdroj Prařské jaro)
David Roblou (zdroj Pražské jaro)

Na rok čtyřstého výročí Shakespearova úmrtí reagovala dramaturgie festivalu Pražského jara zařazením žánrového večera anglické hudby s prostým názvem Music for the Tempest (Hudba k Bouři). Originální program, který je na českém koncertním pódiu naprosto raritní, přináší hudební čísla, která jsou spojena s pozdějšími adaptacemi této hry Williama Shakespeara z let 1667–1730. Zvláštní postavení Bouře (1611) v díle slavného alžbětince je dáno několika skutečnostmi. Řadou odborníků je považováno za poslední samostatné dílo, které dramatik napsal bez cizí spolupráce. Poslední hry (Jindřich VIII., Dva vznešení příbuzní) vznikly totiž v autorském spojení s Johnem Fletcherem. Tato hra byla zařazena také jako první do památného Prvního fólia (1623), což signalizuje, jaký význam již Shakespearovi současníci tomuto dramatickému textu přikládali. A za třetí: vedle Snu noci svatojánského hra Bouře (řazená do komedií nebo romancí) obsahuje nejvíce fantaskních motivů. Právě na základním kontrastu mezi magií a zázraky a realitou je postavena celá hra. Významný je ale i kontrast mezi přírodou (s častou tematizací živlů) a zástupci lidské civilizace. V dramatické, časové a místní jednotě jediného odpoledne se celý děj odehraje na opuštěném středomořském ostrově, kde zavržený milánský vévoda Prospero řídí nápravu křivd. Text obsahuje řadu zvukových a hudebních narážek a především pro postavu Ariela, vzdušného ducha a Prosperova pomocníka (ne vždy tak zcela dobrovolného, spíše zavázaného vděčností), je předepsáno již v původním textu několik písní. Ariel, tato magická bytost, která vždy vzbuzuje fantazii režisérů a scénografů, byla také jedním z témat pozdější romantické vlny, je montážní postava, ve které se spojují kvality anděla, elfa, mořské nymfy a dalších nadpřirozených bytostí. Postava vyniká schopnostmi, které jsou schopny zvládnout i nadlidské úkoly, a také nebývalou proměnlivostí, schopností stát se neviditelnou i ovlivňovat vůli lidí. Může měnit nezávisle své místo v časoprostoru a tak dále. Geniální Shakespeare ale nechtěl postavu vybavit „jen“ magickými vlastnostmi, Ariel je též trochu zlomyslné stvoření (občas si zbytečně pohrává se svými „oběťmi“) a také bývá lítostivý (především ve vztahu k Prosperovi). Arielovy písně ale nejsou jediným primárním hudebním elementem hry. V závěru hry (IV./1) požehnají svazku mladých a krásných milenců Mirandy, Prosperovy dcery a Ferdinanda, také antické bohyně Ceres a Juno (ochránkyně domácího krbu) v krátkém vloženém útvaru masque.

Tento útvar, typický pro anglickou dvorskou společnost a barokní kulturu, představuje propojení hudby, textu, tance a vizuální podívané do kratšího dramatického díla, jež často pracuje s alegoriemi a podobenstvími vůbec. Masque byla základním hudebně-dramatickým žánrem v Anglii, kde se jen pozvolna ujímala forma opery, a měla také zásadní vliv na další časově související žánr – semioperu, kombinaci mluvených čísel s hudebními čísly, která ale mohou být interpretoványa samostatně a obě složky vykazují velkou míru dramatické nezávislosti. Sám Henry Purcell vedle jediné „pravé“ opery Dido a Aeneas je autorem také několika semioper většinou na historické náměty. Shakespearova Bouře svou proměnlivostí situací, skladbou lidských charakterů i ne-lidských bytostí, výpravností a imaginací naprosto vyhovovala estetice jakubovského divadla, které se na rozdíl od předchozí epochy mnohem více soustředilo na inscenaci podívané a jevištních efektů, stejně jako na bohatý hudební doprovod.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - New London Consort -D.Roblou (Pražské jaro 2016)

[Total: 5    Average: 4.2/5]

Související články


Napsat komentář