Osudová role? Krušina. Toho prvního zpíval dokonce bulharsky

Rozhovor s barytonistou Vladimírem Zápražným

Když jsem přemýšlela, čím nejlépe Vlada Zápražného charakterizovat, napadla mě jako první skutečnost, že je to muž s úsměvem na rtech! Skutečně si nevzpomínám, že by se kdy za těch téměř třicet let, kdy jsme se v Olomouci potkávali, mračil. On je prostě životní optimista! Momentálně nejen životní optimista, ale i „novodůchodce“.

 

Vlado, kdy a kde začala vaše životní cesta operního sólisty?

My jsme doma zpívali lidové písně. Dnes to bude asi znít poněkud zprofanovaně, ale my jsme opravdu zpívali spontánně a hodně! V pubertě jsem navíc začal obdivovat tehdejší zpěváky populární hudby, jako byli Matuška, Pilarová, Gott. A také jsem začal toužit po tom, abych se mohl učit hrát na harmoniku v Lidové škole umění poté, co jsem uslyšel hrát na harmoniku svého učitele.

Přestože už byl školní rok v běhu, dodatečně mě přijali a já jsem začal chodit na hodiny harmoniky do blízkého Pezinku. Tato láska mi vydržela a učitel hudby mi doporučil, zda bych nechtěl zkusit studium akordeonu na konzervatoři. Na konci základní školy jsem úspěšně složil zkoušky a byl přijat. Po zkouškách na akordeon se mě hned ještě zeptali, zda bych nechtěl zkusit talentové zkoušky i na zpěv. Ze samé radosti nad prvním úspěchem jsem souhlasil. Pak jsem se přece jen začal obávat, co mohu předvést, když jsem na zpěv ani nepomyslel a na talentovky jsem se nepřipravoval. Na druhý den jsem zazpíval a komise mi nabídla i studium zpěvu!

To zní naprosto fantasticky! Kolik jste viděl oper předtím, než jste na konzervatoř nastoupil?

V divadle žádnou, bydleli jsme na vesnici. Ale vzpomínám si na koncert sólistů Slovenského národního divadla přímo ve škole a na Prodanou nevěstu v televizi.

Když jsem pak v novém školním roce přišel na konzervatoř v Bratislavě a četl se seznam nových studentů z daných oborů, ve třídě akordeonu mě nečetli! Když jsem se ozval, tak mi odpověděli, že mě mají napsaného na zpěv. Rok jsem pak dělal i hru na akordeon, ale pak jsem se rozhodl plně věnovat zpěvu.

Když jsem byl v posledním ročníku a chystal se na absolutorium, přemýšlel jsem, co dál. Chtěl jsem pokračovat ve studiu zpěvu. Z možností, které byly reálné (začátkem sedmdesátých let studium v Itálii nepřipadalo v úvahu), nejvíce odpovídalo mým představám studium na Hudební akademii v Sofii. Působili zde totiž pedagogové, kteří sami měli italské školení. I když život v bulharské Sofii nebyl snadný, moji pedagogové se skvělou evropskou kariérou mi to plně vynahradili.

Jak dlouho jste v Sofii studoval? Dostal jste v Bulharsku nějakou jevištní příležitost?

Byl jsem tam čtyři roky. Přijel jsem jako absolvent slovenské konzervatoře v oboru bas, ale v Sofii mě zařadili mezi barytony. Musel jsem překonávat hodně technických problémů, ale s pomocí pedagogů se mi to dařilo.

V Národním divadle v Sofii jsem debutoval rolí Krušiny v Prodané nevěstě, kterou vlastně zpívám dodneška. Jenže ten první Krušina byl v bulharštině!

Po skončení jsem ale cítil, že jsem prozatím ještě „nehotový“ hlas. Rok jsem učil na lidové škole umění zpěv a připravoval se na celostátní Pěveckou soutěž Mikuláše Schneidera Trnavského, která se každé dva roky konala v Trnavě. V soutěži jsem skončil na prvním místě a k tomu jsem získal cenu Slovenského hudebního fondu za nejlepší interpretaci písňového cyklu slovenského skladatele. Potom mě čekala vojenská služba ve Vojenském uměleckém souboru Bratislava, se kterým jsem sjezdil celé Čechy a předzpíval v několika divadlech. Tyto konkurzy skončily získáním angažmá v Opavě.

Kterou rolí jste svoji profesionální operní dráhu začínal?

Hrabě Luna v Trubadúrovi, kterého jsem musel nastudovat sám. Bral jsem tu roli jako výzvu. Zvládl jsem ji a v Opavě mě pak každou sezonu čekalo vždy sedm nových rolí, čtyři opery a tři operety.

Jak jste zvládal češtinu? Tehdy se i italská opera zpívala v češtině, takže jste se jí nemohl vyhnout.

Musel jsem. To víte, že jsem dělal chyby, ale kolegové mi vždy rádi pomohli a poradili. Horší situace byla v operetách, kde bylo mluveného slova víc. Pamatuji se na roli Dia v Orfeovi v podsvětí, ta mi dala zabrat!

Jak dlouho jste v Opavě působil?

V Opavě jsem strávil sedm sezon. V roce 1985 jsem odešel do Olomouce, kde působím dodnes, momentálně už vlastně jako pracující důchodce třicátou sezonu.

Pokud byste měl zhodnotit opavskou etapu své kariéry, najdete v ní nějaký pro vás významný mezník nebo moment?

Ten je svázán s rolí hraběte Almavivy ve Figarově svatbě. Bylo to po třech letech v angažmá a já jsem měl pocit, že jsem roli zvládl po pěvecké i herecké stránce.

Proč jste se rozhodl pro odchod do Olomouce?

Důvodem bylo především to, že jsem chtěl dělat více operu. V Opavě totiž mívaly opery počet repríz shodný s počtem předplatitelských skupin. Některé operety se ale hrávaly i v sedmdesáti reprízách, takže na operu zbývala tak čtvrtina představení. Proto jsem dělal konkurz do olomouckého souboru opery, který byl v té době samostatný. Nakonec jsem se ale operetám v Olomouci také nevyhnul, protože se soubory operety a opery na začátku devadesátých let sloučily. Přece jen ale v mé práci opera převládala.

Kterou rolí jste v Olomouci začínal?

Nebudete mi to věřit, ale byl to Krušina! A také jsem hned nastudoval krále Vladislava v Daliborovi. Ale Krušina se táhne vlastně celým mým profesionálním životem jako zlatá nit a zpívám jej vlastně až do dneška.

Máte nějakou nejoblíbenější roli?

Nejraději zpívám Verdiho. Například Rigoletta jsem ve svém životě zpíval v pěti různých inscenacích a mám ho moc rád. Ale úplně nejvíc jsem zpíval Nabucca, toho v Olomouci, Opavě, Plzni, Košicích, Bratislavě, Vídni, Banské Bystrici, Ústí nad Labem, na festivale v Lokti a na open-air turné v Německu, Holandsku a Rakousku. Je to má nejfrekventovanější a nejoblíbenější role. Dvakrát jsem se vrátil k roli Jaga v Othellovi, toho jsem zpíval také moc rád.

Který úkol byl pro vás hodně náročný?

Hodně náročné byly pro mě Hoffmannovy povídky a ztvárnění basbarytonových partů Lindorfa, Coppélia a Miracla. To byl opravdu obrovský úkol herecký i pěvecký, jak je všechny rozlišit.

Existuje nějaká role, která vás minula?

Ano. Falstaff. Ačkoliv nemám komické postavy moc rád, toto byl sen samozřejmě kvůli Verdimu. Byl jsem do něho obsazený, ale kvůli zdravotním problémům na něj nedošlo. Celou roli jsem se naučil, ale nebylo mi dopřáno. Pravděpodobně se k němu už nikdy nedostanu…

Pokud člověka zamrzí jedna jediná neuskutečněná a neodzpívaná role za více než třicet let u divadla, myslím si, že je šťastlivec… Přeji vám do dalších let pevné zdraví a další nové pěvecké příležitosti!

Vizitka:

Vladislav Zápražný se narodil 11. prosince 1950 na Slovensku. Zpěv studoval na Konzervatoři v Bratislavě a na Hudební akademii v Sofii, Bulharsku.

Po skončení studií v roce 1977 zvítězil v celostátní pěvecké soutěži Mikuláše Schneidera Trnavského a debutoval jako hrabě Luna v opeře Trubadúr.

Ve své pěvecké kariéře vytvořil významné postavy českého a světového repertoáru, především role z oper Giuseppe Verdiho jako Nabucco, Rigoletto, Simone Boccanegra, Jago z opery Othello, Renato z opery Maškarní ples, Ezio z opery Attila a další. Za ztvárnění rolí Rigoletta a hraběte Almavivy ve Figarově svatbě v Moravském divadle Olomouc a Jaga v opeře Othello v Plzni byl navržen v širší nominaci na cenu Thálie. V Moravském divadle Olomouc byl v průběhu své pěvecké kariéry několikrát oceněn Cenou za nejlepší mužský jevištní výkon, naposled za roli Simona Boccanegry v divadelní sezoně 2011–2012.

Hostoval na slovenských a českých operních scénách. Jako sólista Moravského divadla zpíval také v Německu, Rakousku a Švýcarsku, v Národním divadle v Praze a v Bratislavě. Kromě toho se věnuje i koncertnímu zpěvu. Jako sólista vystoupil v dílech českého a světového repertoáru se Slovenskou filharmonií, Moravskou filharmonií a Janáčkovou filharmonií Ostrava.

V roce 2006 vystoupil na samostatném recitálu z české duchovní tvorby na letním hudebním festivalu v Itálii Asiago Festival 2006.

Foto archiv Vladislava Zápražného / archiv Moravského divadla Olomouc