Otázka volby v životě hudebním

Hudební fejeton

Mnohokrát se mě různí lidé ptali, proč jsem si zvolil právě klarinet. Odpovídám zpravidla, že klarinet je pěvcem nejkrásnějších sól a široce se uplatňuje ve všech myslitelných hudebních žánrech – vážné hudbě, jazzu, popu, lidovce, dechovce, cimbálce, klezmeru… Ve skutečnosti to nebyla tak úplně moje volba. Vybrali mi ho vlastně rodiče, profesionální hudebníci, když předtím otec trumpetista kategoricky prohlásil „jenom ne trubka“ a matka klavíristka zaujala podobný postoj v případě klavíru. Nástroj mě nadchl, ale na konzervatoři mě trochu mrzely hanlivé poznámky spolužáků, že hraji na štěbenec nebo, což bylo ještě horší, čurec. Jak jsem tehdy záviděl hornistům poetické pojmenování jejich instrumentu – zakroucená lítost! Také jsem cítil jako křivdu, že klarinet, zkonstruovaný kolem roku 1700, nemá starou literaturu. To už dnes chválabohu neplatí, bylo objeveno mnoho původních barokních či raně klasických skladeb. Hrajeme Vivaldiho, Wagenseila, Caldaru, Moltera, Rameaua, Händela, Telemanna, Bachovy syny Carla Philippa Emanuela a Johanna Christiana…

Na konzervatoři jsme byli navenek jedna družná veselá parta, ale známé mušketýrské „jeden za všechny, všichni za jednoho“ tu neplatilo. Naopak – každý sám za sebe. Studium nástrojové hry je vysoce individuální a uplyne jako voda; talent lze rozvinout, ale i beze zbytku promrhat. Samo to nešlo nikomu a mně už vůbec ne. Velmi jsem však obdivoval jednoho staršího spolužáka, který nádherně hrál, uměl srdnatě pít a spolužačky mu samy skákaly do náruče. Tak jsem se do toho jaksepatří obul, dřel jsem a výsledky se dostavily. Tedy trumfnul jsem dotyčného, aspoň co se hraní týče; v pití jsem byl naprosto bez šancí a spolužačka mi do náruče skočila jen jediná, zato ta nejkrásnější, nejchytřejší a rovnou na celý život. Navíc klavíristka, korepetice zajištěna. Jasná volba.

Ve vyšších ročnících začínalo být jasné, kdo bude kdo. Ti nejlepší odcházeli studovat dál na akademie, vozili ceny ze soutěží, zahajovali sólovou či komorní dráhu nebo nastupovali do symfonických, operních a komorních orchestrů. Vedle nich tu byla početná skupina dobrých muzikantů, kterým žel chyběly odpovídající dispozice nástrojové. Odešli učit a z mnoha z nich jsou úspěšní pedagogové všech úrovní hudebního školství. Bylo s námi i pár studentů, kteří svou hrou trápili sebe, své profesory i široké okolí. Jeden nyní skvěle komponuje, další je známým dirigentem, jiný úspěšným ředitelem hudební instituce, další manažerem hudební agentury. Ostatní z této skupiny zamířili studovat hudební vědu; jsou z nich badatelé či hudební kritikové břitkého pera. Díky posledně jmenovaným my, profesionální hráči, konečně víme, jak správně dělat svou práci, a netápeme v temnotách. Konečně ti, které z konzervatoře vyhodili včas, to jest ještě před maturitou, často úspěšně podnikají v oborech hudbě vzdálených. Všechny trumfnul jeden zdánlivě nepoužitelný spolužák, který se po roce 1989 dal na politiku, vsadil na „pravou“ kartu a záhy seděl v Poslanecké sněmovně.

Léta vysokoškolských studií, během nichž jsem již zastával post prvního klarinetisty ve filharmonii, mi přinesla i kvalifikaci zdravotníka-sběrače raněných v rámci tehdy povinné vojenské katedry, červený diplom a znalosti marxismu, které mi byly – tehdy stejně jako nyní – houby platné. Prý jen ta ruština se ještě někdy může hodit. Mám-li to shrnout, zdaleka nejvíc jsem se tehdy naučil soustavnou prací v komorních souborech a v orchestru, kde jsem v začátcích měl štěstí na vynikajícího šéfdirigenta Františka Jílka. Nikdy potom jsem už takového umělce a člověka nepotkal.

Povinná vojenská služba v Armádním uměleckém souboru mě následně obohatila o znalosti krás hlavního města Prahy, hlavně jejích hospůdek a intimit posádkového vězení zvaného Zdenkovy lázně. Nacházelo se v pseudogotické budově dnešního nákupního centra Palladium na Náměstí Republiky a kdysi tam velel nadporučík Zdenek Zdenek, živoucí vtělení majora Majora Majora z Hlavy 22. Imperialisté naštěstí nezaútočili. Vojna mi alespoň vštípila jisté kolektivní vědomí, nezbytné k přežití v kotli individualit, jakým je symfonický orchestr.

Hudební nástroj, který vás od dětských let provází, vás široce ovlivní a věnujete-li se mu v dospělosti profesionálně, doslova vás poznamená. Jednak zdravotně (všichni v orchestru z těch decibelů postupně hluchneme a z nepřirozeného sezení máme problémy s páteří), jednak psychicky. Vezměme třeba smyčcové instrumenty: než z jejich strun něco kloudného vyloudíte, dá to léta tvrdé práce a výsledek je nejistý. V lepším případě je z vás houslista, ale jak známo, jsou v orchestru první a druhé housle, v těchto skupinách pak první, druhé i poslední pulty, a hned je zaděláno na problémy. V horším případě je z vás violista, stanete se terčem proslulých vtipů a hrajete ve speciálním notovém klíči. Víte, proč violoncellisté věčně zírají do země? Hledají místo, kde nechal tesař díru, do níž by mohli zapíchnout svůj bodec. A kontrabasisté, veselí páni? Chodí zpříma, nosí si jen smyčec a nástroje jim přenášejí technici. Ale některé jejich party by vás taky nebavily.

Každý v orchestru ví, že když flétnu dáte do průvanu, třeba ji přiložíte k otvorům klimatizace nad sedadly v dopravním letadle, hraje sama, ač flétnisté mají tendenci dělat z toho velkou vědu. Hobojisté a fagotisté to opravdu mají poněkud složitější; jejich život donedávna sestával z jídla, spánku a výroby strojků. Dnes si už hráči kupují strojky hotové, vyžadující jen minimální úpravu; když však narazí na nekvalitní dřevo, tak to prostě nezazpívá. Duševní zdraví fagotistů je (dle mého čistě osobního názoru) ohrožováno vibracemi z hlubokých tónů. Oni se tedy zapřísahají, že ne, ale já vím své. A co takový lesní roh, snad nejkrásnější nástroj orchestru! Vycíděné hornové kvarteto se široce uplatní – na honu i na pohřbu. V orchestru jde hornistům hlava kolem z neustálých změn transpozic: sotva se v jedné zabydlí, už je tu jiná. Hra na trombon zase připomíná rozcvičku jednorukých – co tón, to půlmetrový pohyb snižcem, a kdo dobře nenamaže speciálním olejíčkem, nejede. Tubista se půl hodiny obléká do fraku, aby na pódiu vyrobil své tři tóny, a už aby se zase svlékal. Trubka je rozeným lídrem a tvůrcem orchestrálního lesku; pokud bych k ní měl byť i drobné výhrady, táta by mě asi přerazil, tak se raději zdržím. A co třeba harfa? Královský nástroj, dokonalost tvarů, leč harfistky musí celý život chodit o půlhodinu dřív než ostatní, aby stihly to moře strun naladit. A tak bych mohl pokračovat dál donekonečna.

Výše uvedené argumenty vás, vážení čtenáři, měly nenásilně přivést k poznání, že právě klarinet, nástroj, který jsem v předchozí charakteristice záměrně opomněl, se jeví – tedy alespoň mně – nejlepší volbou a současně nejpevnější zárukou plného duševního zdraví. Technicky nám to běhá jako flétnistům, zpívá nám to stejně pěkně jako hobojistům, máme velký tónový rozsah od flétnové po fagotovou polohu. Přiznávám, že jen s těmi plátky je věčná patálie. V očekávání otevřeme novou krabičku (10 kusů made in France), načež na tři plátky hrajeme, tři další zkoušíme, než je raději darujeme svým žákům, a čtyři zbylé zklamáni vyhodíme, protože ani těm žákům to hrát nebude. Do orchestru s sebou věčně taháme dva instrumenty různého ladění (B a A klarinet), naštěstí ve společném futrálu, často navíc i rozměrný basklarinet nebo malý Es klarinet. V některých skladbách, třeba v Mahlerových symfoniích, se předepsané výměny ladění, takzvané muty, počítají na desítky.

Nás klarinetisty to však nerozhází. Pyšníme se nejkrásnějšími sóly z per nejlepších skladatelů, a když je zrovna máme na programu, náležitě si je vychutnáváme. Jen jednou jsem narazil na zásadního nespokojence ve vlastních řadách. Dostaly se mi na pult stařičké noty – Dvořák – na jejichž konci bylo v partu prvního klarinetu tužkou dávným c. a k. krasopisem připsáno: „Bože, jaká otrava!“ A rozmáchlý podpis – „Hroch“. Inu, být hrochem, otravuji se raději inkognito a papíru nic nesvěřuji. A pomýšlím na důchod, nejlépe v Hrochově Týnci.

Vždyť co by kolegové z jiných nástrojových skupin dali za sóla Šárky z Mé vlasti, za úvod Cavaradossiho árie z třetího jednání Tosky, za sóla z třetí části Respighiho Římských pinií či z volné věty Rachmaninova Druhého klavírního koncertu! Mohou jen tiše závidět, mohou s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím mohou dělat.

Tak plyne můj hudební život, bohatý a nevšední. Zdaleka ne všechno v něm bylo otázkou mojí vlastní volby. Přesto však jej žiji rád a rodičům zůstávám vděčný, že tenkrát vybrali dobře.

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru