Pan režisér. Před 110 lety se narodil Miloš Wasserbauer

Právě dnes, 14. června si připomínáme sto desáté výročí narození jedné z nejvýznamnějších osobností české operní režie minulého století, dlouholetého pedagoga Janáčkovy akademie múzických umění a jednoho ze zakladatelů jejího operního studia, Miloše Wasserbauera.

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Miloš Wasserbauer se narodil 14. června 1907 v kantorské rodině ve Svatoslavi nedaleko Žďáru nad Sázavou. Po maturitě na brněnské střední škole studoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a souběžně soukromě hru na klavír na brněnské konzervatoři. Zlákal jej ale film a působil jako pomocný kameraman při natáčení filmů Před maturitou Vladislava Vančury a Mizející svět Vladimíra Úlehly. Nějakou dobu pracoval jako režisér a kameraman u brněnské firmy Legiafilm. Filmařské zkušenosti z mládí se posléze výrazně projevily v jeho režijní praxi v důrazu na souznění režijní a scénografické koncepce inscenovaného díla a na vynalézavé využívání scénického osvětlení.

S Milošem Wasserbauerem se v roli operního režiséra setkáváme poprvé při premiéře Thomasovy Mignon, která se konala na scéně tehdejšího divadla Na hradbách (dnes Mahenovo divadlo) dne 20. května 1938. Dirigentem inscenace byl Vilém Tauský, který byl zanedlouho poté z rasových důvodů nucen emigrovat a proslavil se především ve Velké Británii. V následující sezoně 1938/1939 Wasserbauer režíroval Dvořákovu jednoaktovku Tvrdé palice, Čertovo manželství Ottorina Respighiho a Adamova Postiliona z Lonjumeau a stal se kmenovým režisérem divadla.

Už z jeho prvních inscenací bylo zřejmé, že jde o režiséra s výrazným a svébytným názorem na specifika operní režie. Existovala zde jistá podoba s přístupem Ferdinanda Pujmana, především v důrazu na důsledné propojení hudby, divadelní akce a scénického řešení, ale mladý brněnský režisér k realizaci svých představ používal jiných prostředků než v té době již všeobecně uznávaný klasik operní režie Pujman. Projevovalo se to jak v celkovém uchopení inscenace, tak především ve Wasserbauerově práci s hercem. Na rozdíl od namnoze velmi stylizovaného až sošného Pujmanova stylu Wasserbauer vždy inklinoval k osobitému pojetí jevištního realismu propojeného s metaforičností.

Zřetelně se tyto rysy Wasserbauerových režií projevily už v jeho inscenacích Foersterovy Evy, Verdiho Otella (s nímž se v roce 1939 setkal poprvé, nikoli však naposledy), Smetanovy Hubičky a především v prvním uvedení Burianovy Maryši, které se konalo 16. dubna 1940 a v po všech stránkách průkopnickém prvním českém uvedení Berliozových Trojanů v říjnu téhož roku, jež dirigoval Rafael Kubelík.

Z dalších Wasserbauerových režií v letech jeho prvního brněnského působení připomeňme alespoň jeho inscenace Dvořákovy opery Král a uhlíř, Janáčkovu Její pastorkyňu (pod taktovkou Rafaela Kubelíka), Dvořákovy opery Šelma sedlák a Jakobín, Romea a Julii českého skladatele osmnáctého století Jiřího Antonína Bendy a operu Jaroslava Vogela Jovana, kterou dirigoval její autor. V té době se Wasserbauer také jako režisér podílel na uvedení Čajkovského Labutího jezera v choreografii Iva Váni Psoty.

V září 1941 režíroval ještě další Dvořákovu operu Čert a Káča. Provedení dne 11. listopadu 1941 bylo posledním představením Zemského divadla v Brně, které následujícího dne bylo z rozkazu německých okupačních úřadů uzavřeno.

Ještě předtím, na podzim roku 1940, pozval Wasserbauera do Ostravy tamější operní šéf Jaroslav Vogel. Wasserbauer si zde úspěšně zopakoval Burianovu Maryšu (dirigentem představení byl Jaroslav Vogel, výtečnou Maryšou Ludmila Červinková a v roli Vávry se představil začínající třiadvacetiletý barytonista Přemysl Kočí). Spolu s Vogelem pak nastudovali Dvořákovu Armidu.

Po uzavření brněnského divadla nalezl Wasserbauer útočiště v Ostravě. Z jeho ostravských inscenací připomeňme Verdiho Aidu, Weberova Čarostřelce, Fibichovu Šárku a Wagnerova Tannhäusera. Souběžně s tím působil Miloš Wasserbauer rovněž v letech 1943-1944 v provizoriu Českého lidového divadla v Brně, kde si mimo jiné zopakoval Čarostřelce, Její pastorkyňu a Hubičku. Z dalších inscenací pak připomeňme Smetanovu Prodanou nevěstu a Dalibora, kterého dirigoval Jaroslav Vogel.

Prodaná nevěsta ve Wasserbauerově režii byla 25. května v budově divadla Na hradbách prvním představením Zemského divadla v Brně po osvobození. Na krátký čas se Wasserbauer ještě vrátil do Ostravy, kde vedle Smetanových Dvou vdov režíroval rovněž Zeyerova a Sukova Radúze a Mahulenu, v činohře rovněž Jiráskova Gera a Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic. V roce 1946 se vrací do Brna, které se potom s přerušením v letech 1953-1960, kdy působil v Bratislavě, stává jeho trvalým působištěm a místem jeho největších úspěchů.

První Wasserbauerovou inscenací ve staronovém brněnském angažmá byla Bizetova Carmen, po níž následovala Verdiho Traviata, Smetanovy Dvě vdovy, Novákův Karlštejn a zejména první uvedení opery Rafaela Kubelíka Veronika, které režíroval na jaře 1947 (premiéru dirigoval autor). Z Wasserbauerových dalších inscenací v závěru čtyřicátých let se zmiňme alespoň o Pucciniho Bohémě, Mozartově Figarově svatbě, již dirigoval americký dirigent Walter Ducloux, který přišel s generálem Pattonem v roce 1945 do Plzně, rozhodl se v Československu zůstat a měl od 1. dubna 1948 nastoupit jako hlavní dirigent v Janáčkově opeře, k čemuž v důsledku únorového převratu v roce 1948 nedošlo, dále pak o Verdiho Aidě, novém nastudování Fibichovy Šárky a Foersterovy Evy či premiéře původní novinky Freje pána z Heslova skladatele Osvalda Chlubny.

Miloš Wasserbauer patřil k těm tvůrcům, kteří byli schopni velice citlivě reagovat na současné divadelní tendence, někdy možná až příliš. V padesátých letech s jejich adorací prvoplánově chápaného popisného drobnokresebného realismu se to odrazilo i ve Wasserbauerových inscenacích, především v představeních dvou sovětských oper, Mejtusovy Mladé gardy a Kabalavského Tarasovy rodiny. Ve spolupráci s výtvarníkem Milošem Tomkem vznikla pompézní, době silně poplatná jevištní plátna, v nichž ale Wasserbauerův smysl pro propracování hereckého detailu působil jako oživující prvek A režisérovi i výtvarníkovi je třeba přiznat, že jejich monumentálně pojatý závěr obou inscenací nepostrádal sympatický prvek pro Wasserbauera tak typické metaforičnosti.

V roce 1953 Wasserbauer na sedm let brněnskou Janáčkovu operu opouští a odchází do již zmíněného Slovenského národného divadla v Bratislavě. Wasserbauerovo působení na Slovensku by si vyžadovalo samostatný a detailní rozbor. Na tomto místě můžeme pouze konstatovat, že v Bratislavě zanechal Wasserbauer po sobě rozhodně výraznou stopu. Byl režisérem prvních uvedení Suchoňova Svätopluka a Cikkerových oper Juro Jánošík a Beg Bajazid. Z jeho bratislavských inscenací českých oper připomeňme například Dvořákova Čerta a Káču a Smetanova Dalibora, z děl světových klasiků Bizetovu Carmen a Verdiho Dona Carlose.

V době své bratislavské sedmiletky si do Brna Miloš Wasserbauer odskočil jen jedinkrát. Bylo to v roce 1958 a inscenace Janáčkova posledního jevištního díla, opery Z mrtvého domu, kterou dirigoval František Jílek a pro niž strhující monumentální scénu vytvořil František Tröster, patřila k interpretačním vrcholům mezinárodního janáčkovského festivalu, který významně přispěl k popularizaci Janáčkova díla v zahraničí.

Do svazku brněnské opery se Miloš Wasserbauer vrátil na podzim roku 1960. A návrat to byl vpravdě impozantní. V inscenaci Fibichovy Nevěsty messinské propojil antikizující metaforičnost scénického řešení s precizním vedením herců, v němž mu jako v řadě dalších inscenací byla nápomocná choreografka Marie Mrázková, se kterou Wasserbauer spolupracoval už v Bratislavě. Svou mimořádnou invenci projevil hned v následující inscenaci, kterou bylo první brněnské provedení Bartókova Modrovousova hradu, v němž odvážně rozdvojil role protagonistů Judity a Modrovouse do dvojic reálných hrdinů a postav baladického příběhu. Třetí Wasserbauerovou premiérou v sezoně jeho návratu byla premiéra opery Jiřího Berkovce Krakatit v březnu 1961, jež se stala zajímavým kontrapunktem ke Kašlíkovu opernímu zpracování tohoto čapkovského námětu, které mělo svou premiéru o dva měsíce později v Ostravě.

Emocionálně nesmírně působivá byla velkolepě pojatá inscenace Prokofjevovy Vojny a míru, v níž ale opět v jiné podobě podlehl Wasserbauer pokušení prvoplánového vyjádření záměru, když nechal ve snaze po propojení díla se současností promítat na tylovou oponu konkrétní fakta a hesla z doby druhé světové války. V jiné podobě se to projevilo i v jeho následující inscenaci, kterou bylo nové nastudování Její pastorkyně, a to například v závěru opery, kdy Jenůfa a Laca odcházeli po šikmě vzhůru a přes tylovou oponu se promítaly velké květy.

Tyto „úlety“ ale nijak nebránily tomu, že v zásadě šlo o inscenace velmi sugestivní, v nichž všechny složky tvořily kompaktní a působivý celek. V Její pastorkyni poprvé Miloš Wasserbauer v Brně spolupracoval s výtvarníkem Františkem Trösterem. Tato mimořádně plodná a úspěšná spolupráce trvala až do Trösterovy smrti v roce 1968 a jedněmi z jejích vrcholů byly inscenace Janáčkovy Věci Makropulos na prázdném jevišti, kde sugestivně působily prvky jevištní technologie (inscenaci dominovala Naděžda Kniplová v roli Emilie Marty), a následně jeden z největších úspěchů Janáčkovy opery šedesátých let, Prokofjevův Ohnivý anděl.

Výraznými úspěchy dvojice Wasserbauer – Tröster byly inscenace Šostakovičovy Kateřiny Izmajlové a obnovená premiéra Janáčkovy opery Z mrtvého domu nastudované už v nové budově Janáčkova divadla. Byla to jejich poslední spolupráce.

Miloš Wasserbauer s Františkem Trösterem a dirigentem Františkem Jílkem byli rovněž tvůrci první premiéry nastudované k otevření nové divadelní budovy. Jejich inscenace Janáčkových Příhod lišky Bystroušky se ovšem v brněnském prostředí nesetkala s jednoznačným přijetím. Wasserbauer se ve svém výkladu jednoznačně opřel o výklad Maxe Broda a zdůraznil podobně jako Walter Felsenstein postavu Revírníka a jeho interpretaci příběhu. Na rozdíl od Felsensteinovy proslavené inscenace, která otevřela této opeře dokořán cestu do světa, ovšem nepoužíval ve vykreslení postav detailní realistické drobnokresby, ale věrný své koncepci se snažil o to, aby charaktery postav korespondovaly především s Janáčkovou hudbou. Toto pojetí se ovšem výrazně lišilo od brněnské interpretační tradice, kterou, bohužel, dodnes někteří vydávají ze jediný možný výklad díla a zapomínají na to, že světové proslulosti se opery Leoše Janáčka dočkaly mimo jiné také díky různorodosti inscenačních přístupů, jež postupně umožnila jejich nadšené přijetí v zahraničí.

Své inscenační postupy Miloš Wasserbauer výborně uplatnil v inscenacích Händelova Julia Caesara, Verdiho Otella i Myslivečkova Tamerlána stejně jako v novém nastudování Janáčkových Výletů páně Broučkových a Mozartova Dona Giovanniho.

Jedním z největších úspěchů brněnské opery v pro ni tak plodných šedesátých letech byla inscenace večera, na němž byla v červnu 1969 uvedena opera Arnolda Schönberga Očekávání a oratorium Arthura Honnegera Jana z Arku na hranici v sugestivním jevištním ztvárnění Miloše Wasserbauera a Luboše Ogouna. Poslední Wasserbauerovou premiérou na scéně Janáčkova divadla byla v dubnu 1970 Fibichova Šárka.

Hodnotíme-li dnes z půlstoletého zpětného pohledu šedesátá léta, která pro soubory tehdejší Státního divadla v Brně byla opravdu léty v mnohém zlatými, uvědomujeme si, že jedním z důležitých komponentů byla v souboru Janáčkovy opery i soustavná péče o herecký projev interpretů, z nichž mnozí si právě v té době v Brně postupně budovali svou strmě stoupající kariéru. Každý z trojice režisérů Wasserbauer-Linhart-Věžník se svým osobitým způsobem na tom významně podílel.

Miloš Wasserbauer se jako režisér představil i zahraničním divákům. Jednak to bylo při zahraničních zájezdech Janáčkovy opery, k nimž v době politického uvolňování docházelo a kdy brněnská opera významně přispívala k seznámení s Janáčkovým dílem v Evropě. Sám režíroval Verdiho Sílu osudu v družebním brněnském městě Lipsku a především Šostakovičovu Kateřinu Izmajlovou v milánské La Scale, ve Florencii a v Barceloně.

Neodmyslitelnou a mimořádně důležitou součástí Wasserbauerových aktivit byla jeho činnost pedagogická. Věnoval se jí už během čtyřicátých let na brněnské konzervatoři, od roku 1957 pak na Janáčkově akademii múzických umění, kde byl jmenován v roce 1963 profesorem a v úzké spolupráci se svou manželkou Věrou Střelcovou-Wasserbauerovou vybudoval operní studio, které proměnil v roce 1967 do podoby Komorní opery. Jeden čas neslo toto těleso Wasserbauerovo jméno.

Komorní opera se pod jeho vedením stala divadelní laboratoří, místem, kde si Wasserbauer mohl vyzkoušet své pracovní metody, dílnou, v níž systematicky připravoval adepty k profesi zpěváků, kteří jsou současně herci, což se ve Wasserbauerově pojetí týkalo i členů sboru. Dále se Komorní opera pod jeho vedením zcela v duchu tendencí šedesátých let stala experimentální scénou, v níž brněnští, tradičně spíše konzervativní operní diváci, měli možnost seznámit se s díly, vymykajícími se běžnému divadelnímu provozu, ať už šlo o díla barokní a předklasické opery či díla moderní a také o novinky našich i zahraničních skladatelů.

Z Wasserbauerova repertoáru operního studia respektive Komorní opery si připomeňme alespoň některé tituly jako byly Gluckův Orfeus a Eurydika, Svatba Catullova Osvalda Chlubny, Podéšťovy Tři apokryfy, československé premiéry Ariadny Bohuslava Martinů a Písně o lásce a smrti Tristana a Isoldy autora Franka Martina, Händelova Xerxa, Rossiniho Lazebníka sevillského či Mozartova Idomenea. Wasserbauerovo jméno sice posléze z názvu Komorní opery zmizelo (ach, ta nešťastná česká záliba ve spěšném budování a poté bourání pomníků), ale jeho zásluhy o vznik a život této instituce jsou nesporné.

Dejme na závěr slovo teatroložce Olze Janáčkové, která ve svém medailonku věnovaném Miloši Wasserbauerovi ve sborníku Postavy brněnského jeviště následně precizně a zasvěceně hodnotí jeho odkaz: „Miloš Wasserbauer nebyl vyrovnanou zakladatelskou osobností typu Ferdinanda Pujmana, je však vzorem nikdy neumdlévajícího umělce, stále znova hledajícího pro každé interpretované  dílo specifický inscenační tvar. Jeho přínos pro vývoj moderní české režie spočívá v respektování dané podoby hudebně dramatického díla a v její tvořivé konfrontaci s interpretačním pohledem současníka. Byl jedním z režisérů, kteří se zasloužili o dynamizaci operních inscenací v jejich herecké složce a o zdivadelnění jejich celkového pojetí.“

Miloš Wasserbauer zemřel nečekaně uprostřed příprav na další inscenační záměry v době divadelních prázdnin, 17. srpna 1970 v Tišnově.