Parsifal se vrátil i do Dolního Slezska

Je to neuvěřitelná shoda okolností, ale po Praze, kam se na Národní divadlo vrátila opera Richarda Wagnera Parsifal po 97 letech v březnu, se poslední operní dílo německého skladatele vrátilo po stejně dlouhé pauze i do polského Dolního Slezska. V jeho metropoli Vratislavi po 97 letech (tehdy ale ještě jako německé Breslau) uvedla nyní Opera Wroclawska Parsifala 16. dubna v premiéře v pětiapůlhodinovém představení, což je další společný bod s Prahou. Ale zatímco pražská opera Národního divadla je v posledních letech dost kritizována, opera ve Vratislavi patří k nejkvalitnějším operním scénám vPolsku a za vedení ředitelky a umělecké šéfky Ewy Michnikové dosáhla mnoha úspěchů a usiluje o postavení druhé polské operní scény po varšavské. Politická a kulturní historie tomuto úsilí přeje – málokteré nynější polské město s výjimkou Varšavy a Krakova může soupeřit s významem Vratislavi.

Vratislav navíc byla vždy multikulturního charakteru, když se v historii v ní střídali různí vládci. Dlouhý čas byla i součástí České koruny, a do prohraných prusko-rakouských válek i rakouské monarchie. Před válkou jako Breslau byla po Berlíně druhým největším kulturním centrem v Německu. Válečná apokalypsa vedla téměř ke zničení města, odchodu německého obyvatelstva, ale v polských rukou dosáhlo postupně znovuzrození. Pokud za komunismu byla Vratislav stále šedivým městem, kde ale již tehdy kypěl umělecký život (divadlo Grotowského, Pantomima Tomaszewského, festivaly Vratislava Cantans, Jazz nad Odrou aj), pak současnost změnila město doslova k nepoznání. Nádherně opravené historické centrum, nová výstavba, kdy se nestaví jen obchodní domy a paláce, ale myslí se i na kulturu (za budovou opery vzniká nové hudební centrum s mnoha sály) by pro nás Čechy měla být výzvou, že to jde, a opět se v mnohém – jako to bývá často – od Poláků poučit.

Opera Wroclaw hraje ve staré, ale krásně restaurované budově a právě Ewa Michniková byla v posledních letech u zrodu mnoha projektů, které přivedly na operu tisíce diváků a návštěva představení se stala „příjemnou povinností“ i pro ty, kteří by jinak na operu asi zrovna „nepospíchali“. Kromě inscenací v divadelní budově totiž vymyslela představení na řece, dále ve velkém parku s jezírkem zvaném Pergola či v architektonickém pokladu města v Hale století (za komunismu Lidová hala). Tam také uvedla a dirigovala v roce 2003 tetralogii Prsten Nibelungů, první Prsten v poválečné Vratislavi. Zlato Rýna stačil dokonce vidět (a pochválit) i Wolfgang Wagner, vnuk skladatele. Ewa Michniková byla také u první vratislavské česko – polské operní koprodukce, podzimní premiéře Martinů Her o Marii (zde jako Legendy o Marii). Operu inscenoval celý tým z pražského Národního divadla včele s Jiřím Heřmanem, Přenesl tam svou pražskou inscenaci, ale přizpůsobenou polským podmínkám a uspěl.

Nyní došlo tedy jako v Praze i na Parsifala, ale již bez koprodukce s Čechy. O třetí poválečné polské uvedení Parsifala vůbec se postarala především hostující dvojice: švýcarský režisér působící v Německu Georg Rootering a rakouský dirigent Walter E. Gugerbauer. Narozdíl od Heřmanovy pražské verze, která v díle zdůrazňuje mystičnost a spojování kultur, pojímá Rootering příběh čistého „blouda“ Parsifala více barvotiskově, nepotlačuje ale duchovní rozměr díla a snaží se okouzlovat diváka i vizuálně. Pomáhá mu v tom i scéna Lukase Nolla s otáčivými kruhovými schody pod velkým „okem“ s promítanými sekvencemi. Barevně přitažlivé kostýmy Malgorzaty Sloniowské mísí pohádkovou mystičnost s reálnými prvky (Gurnemanz). Dirigentovi se podařilo dostat z orchestru to nejlepší, ale místy bylo znát, že inscenátoři měli pouhých pět jevištních zkoušek před premiérou.

Kundry (alternující Elžbieta Kaczmarzyk-Janczaková) a Parsifal (Michael Baba)

Určitě po dalších reprízách se dílo ještě více usadí a některé momenty, zejména v hereckém projevu zlepší. I tak ale inscenace měla hodně silných míst, vrcholem je třetí dějství s odkrýváním sv. Grálu, jež je nejpůsobivějším okamžikem večera. Mezi sólisty zazářili Fin Johann Tilli jako Gurnemanz a Němec Thomas Gazheli jako Amfortas s krásnými plnými wagnerovskými hlasy. Gazheliho krajan Michael Baba v titulní roli má především herecky ještě slabší místa a také jeho téměř westernový kostým je diskutabilní. Ruská sopranistka Jevgenije Kuzněcovová byla zpočátku příliš slovanská Kundry, ale rozezpívala se a v druhém jednání již doplnila velice kvalitní pěveckou úroveň inscenace.

Začarované dívky (2.jednání)

Otazníky ale u diváka vyvolává na začátku použití nahrané sekvence hudby ve spojení se živým orchestrem, velice podivná sestřelená labuť v 1. dějství (balík bez reálných tvarů). Další má výtka se týká počátku druhého dějství v Klingsorově čarovném paláci, kde se objeví Klingsor u klavíruv pestrém obleku (inspirace Wagnerem samotným?), v závěru ve 3. dějství je zase režijně těžko pochopitelné vynechání Titurelovy mrtvoly, málo srozumitelná je téměř nepovšimnutá smrt Kundry v davu rytířů sv. Grálu.

Richard Wagner:
Parsifal
Dirigent: Walter E. Gugerbauer
Režie: Georg Rootering
Scéna: Lukas Noll
Kostýmy: Malgorzata Sloniowska
Sbormistryně: Anna Grabowska-Borys

Amfortas -.Thomas Gazheli j.h.
Titurel -. Marek Paško
Gurnemanz – Johann Tilli j.h.
Parsifal – Michael Baba j.h.
Klingsor – Zbigniew Kryczka
Kundry – Jevgenije Kuzněcovová
Začarovné dívky – Iwona Handzlik, Katarzyna Haras, Anna Lichorowicz, Anastazja Lipert, Joana Moskowicz, Jolanta Žmurko
Hlas z nebes – Barbara Bagiňska
Orchestr a sbor Opery Wroclawske
Premiéra 16. dubna 2011 Opera Wroclawska

www.opera.wroclaw.pl

foto Marek Grotowski