Parsifal, Židovka i jiný Vojcek. Nejen o nich v Operním kukátku

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden od 21. do 27. března 2016. Operní kukátko (34). Parsifal o Velikonocích. Sondra Radvanovsky završuje tudorovskou trilogii v Met. Židovka v Lyonu. Král Kandaules v Antverpách. Jiný Vojcek v Bremerhavenu. Nová opera Gutenberg v Erfurtu. Turandot v sydneyském zálivu. English National Opera ve finančních obtížích. Magdalena Kožená jako fotbalová fanynka. Neznámá Satanella pod taktovkou Richarda Bonynge. Studentský průvodce pro adepty operní kariéry, jak přežít v operním provozu. Upřímný Anton Grigorijevič Rubinštejn.

Operní kukátko
Parsifal o Velikonocích
Pomalu slábne tradice zařadit ve velikonočním týdnu na repertoár Wagnerova Parsifala. To je samozřejmě dáno také náročností tohoto titulu jak z hlediska hudebního nastudování, tak z hlediska pěveckého obsazení. Letos byl Parsifal zařazen ve Wroclavi (23. března), v Budapešti (24. a 27. března), Chemnitzu (25. března), Kolíně nad Rýnem (25. a 28. března), Lipsku (25. března), Mannheimu (25. března), Stockholmu (25. března). Pravidelně se tento titul hrával na Velký pátek, což souvisí jak s libretem, tak především s hudební částí Kouzlo Velkého pátku. Tradice se ale důsledně dodržuje ve vídeňské Staatsoper, kde byla opera letos zařazena dokonce třikrát (24., 27., a 30. března). Prvotřídní je obsazení – v titulní roli vystupuje Stephen Gould, Falk Struckmann vytváří svého prvního vídeňského Gurnemanze, Michael Volle zpívá Amfortase a Boaz Daniel je suverénním Klingsorem. Violeta Urmana v roli Kundry okouzluje barevnými hloubkami, vrchním tónům kritikové ale vyčítají přílišný tlak. Velkou chválu sklízí dirigent Ádám Fischer, který řídí inscenaci režisérky Christine Mielitz. Inscenace je ovšem výrazně antireligiózní, což bylo i předmětem kritiky již při premiéře.

Richard Wagner: Parsifal - Wiener Staatsoper 2016 (foto Wiener Staatsoper)
Richard Wagner: Parsifal – Wiener Staatsoper 2016 (foto Wiener Staatsoper)

Parsifal není ale jediným preferovaným svátečním titulem – Frankfurt nad Mohanem zařadil například na 27. března Händelova Mesiáše ve scénické verzi.


Sondra Radvanovsky završuje tudorovskou trilogii v Met
Premiérou 24. března 2016 dokončila americká sopranistka svoje účinkování ve třech partech Donizettiho oper z takzvané tudorovské trilogie (Anna Bolena, Maria Stuarda, Roberto Devereux).

Gaetano Donizetti: Roberto Devereux - Sondra Radvanovsky (Elisabetta) - Met 2016 (foto Jonathan Tichler/Met)
Gaetano Donizetti: Roberto Devereux – Sondra Radvanovsky (Elisabetta) – Met 2016 (foto Jonathan Tichler/Met)

To v historii opery předtím podnikla pouze Beverly Sills, nikoliv na scéně Metropolitní opery, ale na jevišti New York City Opera. Současná inscenace nabízí soubor zpěváků, kteří představují absolutní špičku svého oboru. Vedle Sondry Radvanovsky vystupuje tenorista belcantista Matthew Polenzani jako titulní hrdina Roberto a Elīna Garanča vytváří Saru, dále v obsazení figuruje Mariusz Kwiecień (Nottingham). Prvé uvedení tohoto operního titulu v Metropolitní opeře řídil Maurizio Benini a kultivovanou režii připravil David McVicar.

Židovka v Lyonu
Halévyho velká opera La Juive (Židovka; 1835) zažívá v současnosti velký zájem ze strany operních dramaturgů. Dílo vyžaduje čtyři vynikající sólisty, především part Eléazara potřebuje charakterního tenora, ale belcantového typu a navíc role je náročná na psychologickou přesvědčivost a výraz. Premiéra 16. března soustředila velmi přesvědčivý pěvecký tým – charizmatického tenoristu Nikolaie Schukoffa (Eléazar), švýcarskou sopranistku Rachel Harnis (jeho dcera Rachel), Španělku Sabine Puértolas v koloraturní roli princezny Eudoxie, italského tenoristu Enea Scala a Roberta Scandiuzziho (Kardinál Brogni) v basbarytovém partu hlavního Eléazarova odpůrce. Inscenace známého režiséra Oliviera Pye a jeho často spolupracujícího výtvarníka Pierra-Andrého Weitze sklízí velmi dobré ohlasy u publika a kritiků. Nastudování nového hudebního ředitele lyonského operního souboru, teprve třiatřicetiletého Danieleho Rustioniho je považováno kritiky za vynikající. Námět rasové nesnášenlivosti zvláště v těchto dnech rezonuje výjimečně silně celou evropskou společností, a i když režisér příběh zbytečně neaktualizuje (kostýmy jsou sice současné), je jasné, že jde o dílo s nadčasovým tématem.

Jacques Fromental Halévy: La Juive - Opéra de Lyon 2016 (foto © Stofleth)
Jacques Fromental Halévy: La Juive – Opéra de Lyon 2016 (foto © Stofleth)


Král Kandaules v Antverpách
Poslední operu skladatele Alexandra von Zemlinského Der König Kandaules (Král Kandaules) zařadil operní soubor v Antverpách. Tento raritní titul, který nebyl skladatelem dokončen, je mistrovské dílo na základě dramatu André Paula Guillauma Gida. Za života skladatele nebyla opera nikdy provedena (komponována 1935/1936), světové premiéry se dočkala až roku 1996 v Hamburku v dokončené verzi Antonyho Beaumonta. Dílo ale skýtá určitou nástrahu v námětu a především v obsazení hlavní ženské role. Král Kandaules ukazuje svou manželku Nyssii zcela nahou příteli Gygovi. Starověký příběh dal ostatně název sexuální praktice nebo fantazii, takzvaný kandaulismus, kdy partner ukazuje svoji partnerku (nebo její zobrazení, například fotografické) jiným mužům za účelem sexuálního vzrušení. Již Arnold Schönberg psal Zemlinskému v jednom z dopisů, že bude velmi obtížné najít pěvkyni, která bude chtít v roli Nyssie vystupovat. Antverpské nastudování je v rukou zkušeného dirigenta Dmitriho Jurowskiho a režii vedl Andriy Zholdak, který je i spoluautorem scénografie. Ve třech hlavních rolích vystupují Dmitry Golovnin (Kandaules), Gidon Saks (Giges) a Elisabet Strid (Nyssia).

Série pěti představení (s premiérou 25. března) se stěhuje v dubnu na scénu divadla v Gentu, kde budou následovat další čtyři reprízy.


Jiný Vojcek v Bremerhavenu
Německý skladatel a dirigent Manfred Gurlitt (1890-1972) měl trochu smůlu při výběru operních námětů. Nejdříve takřka souběžně s Albanem Bergem zhudebňoval Büchnerovu divadelní hru Wozzeck. Gurlittova operní verze (premiéra 1926 o pět měsíců později za Bergovou operou) je kvalitní, ale nejde o dílo tak geniální, jako je Bergova opera. V roce 1930 zhudebnil Lenzovu klasickou hru Die Soldaten (Vojáci). Toto zhudebnění pak zcela vytlačila operní verze Bernda Aloise Zimmermanna z roku 1965. Navíc Gurlittovo dílo neodpovídalo nárokům nastupujících elit fašistické kultury, které okamžitě zakázali jeho operu Nana ještě před premiérou (1933, provedená až v Dortmundu 1958) podle Zolova stejnojmenného románu. Pro těžkosti s režimem se umělec poněkud kuriózně „uklidil“ do Tokia, kde vedl putovní operní soubor.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář