Pavarotti zpívá Beatles – to je přece strašné!

Rozhovor se skladatelem Beatem Furrerem 
(Der Profil č. 37 – 7. září 2015 – Thomas Miessgang) 

Šedesátiletý skladatel Beat Furrer je rodilý Švýcar, ale už několik desetiletí žije v Rakousku. Žák Romana Haubenstocka-Ramatiho, řazený k nejvýznamnějším současným evropským skladatelům, založil v polovině osmdesátých let soubor Klangforum Wien. Jeho cílem bylo uvádět skladby, které do té doby v Rakousku málokdy zazněly (například díla Luigiho Nona nebo Mortona Feldmana), a také si pochopitelně ověřovat kvalitu vlastní tvorby. Furrer je autorem komorní a orchestrální hudby i jevištních děl (Slepci, Narcis, Jasná noc), v nichž diferencuje možnosti hlasu ve zpěvu a řeči, šepotu a křiku, v sólových i sborových výstupech. Jeho hudba se pohybuje mezi kontemplací a nervózní motoričností, působí zvukovou barevností a rozšířením o mikrointervaly.

Nedávno vyšla ve Velké Británii kniha s názvem „Why people get Rothko but don’t get Stockhausen“. Lidé chápou malíře Marka Rothka, ale skladatele Karlheinze Stockhausena ne. Existují skutečně takové rozdíly v porozumění výtvarnému umění a hudbě?

Nové zvuky určitě nacházejí své publikum obtížněji než abstraktní malířství. Je tu stále ono neblahé dělení na hudbu spotřební a takzvanou vážnou – která vzbuzuje strach. Navíc je dnes na  jedné straně technickými prostředky jako youtube okamžitě všecko dostupné a mnozí si myslí, že už si mohou návštěvu koncertu ušetřit.

Takové je chování kulturního konzumenta v době internetu.

Ale právě v případě nové hudby je to velký omyl. Nová hudba nepůsobí na cédéčkách nebo videoklipech, je to iniciační proces živého zážitku. Právě jsem vedl skladatelskou dílnu v Permu na Urale, v Rusku. Na koncerty přišli obyčejní lidé bez hudebního zázemí a vzdělání, určitě ještě nikdy nebyli na koncertě soudobé hudby. A poslouchali plně soustředěni a s velkým nadšením. A to jsme byli v provincii, daleko od hlavního města.

Dá se dnes ještě vůbec mluvit o hudební avantgardě v klasickém smyslu? Tvrdé souzvuky a atonalita existují dávno i v popu a jazzu.

To je pravda, hranice už dlouho nejsou hermeticky uzavřené. Existuje řada hudebníků, kteří své první hudební zkušenosti získali v popu a teď se obracejí k Nové hudbě. Přicházejí s novými zvukovými prostředky a s úplně jinými představami o soundu a dynamice. A také všichni pracují – ať už v hudbě označované jako E, nebo v U – s prostředky digitalizace, a to vede i ke zvukovému sblížení.

Tedy srůstání, hudební styly se vyrovnávají?

Námitka! Instrumentální hudba, kterou píšeme my, skladatelé Nové hudby, je už z historického hlediska čitelná. A právě tato tradice často odpadá, když hudebníci používají laptop. Chybí jim historická perspektiva toho, co dělají. Skládají dohromady nějaké zvuky a kulturně-historicky už je nedokáží zařadit. Sice tak mohou vznikat i krásné tóny, ale zůstane to skládankou.

Takže myslíte, že bez řemesla to nejde?

Ano, myslím si, že komponování vyžaduje technické schopnosti a strukturní myšlení – to jsou věci, které se svým studentům při seminářích snažím předkládat. Přemýšlení o zvuku nevylučuje fyzický moment, tónové cítění, ale je nutné, aby se hudba nechápala jen jako nahromadění tónů, nýbrž jako duševní tvorba, která je něčím mnohem víc. Od umění očekávám, že mi umožní jiný pohled na důvěrně známé věci a přijde s novým způsobem jejich interpretace. Kdyby se fixování nového, což se tu a tam provozuje, omezilo jen na hráčské a kompoziční techniky, znamenalo by to prokletí.

Myslíte si, že akustické prostředí, v němž se pohybujeme, má na podobu hudby bezprostřední vliv? Že se zvuky všedního života zapisují do genetického kódu umění?

O tom jsem přesvědčen. Hluk průmyslové epochy pochopitelně zanechal stopy v nejrůznější hudbě dvacátého století, od Šostakovičových hřmotných symfonií až po elektrické zesilovače v rockové hudbě. Nesmíme však zapomenout, že také vždycky existovala opačná hnutí – zjednodušení a redukce na nejtišší možné zvuky například u Mortona Feldmana, to je jeden z takových kontrastních programů. Hudba zůstává na jedné straně reflexí současnosti, na druhé straně je však často utopickým prostorem, který vzniká jako antisvět toho světa, který prožíváme.

Ve vašich dílech najdeme obě hlediska. V jevištním díle Kniha pouště dominují elegické, zastřené zvuky; skladba Nuun pro dva klavíry přímo vybuchuje hyperneurotickým pohybem.

Zajímají mě především hraniční oblasti, přechody od hudby ke zvuku. A rozdíl mezi heterogenní zvukovostí mluvené řeči a intimitou hlasu. Pohyb zvuku pro mě obsahuje také fyzický moment. Nejde o obvyklé parametry – tónové výšky, rytmus –, které se dají formalizovat, ale také o proniknutí do jemných akustických struktur. Chcete-li – o ohmatání nahého povrchu zvuku.

Nová hudba není na trhu nosičů významný faktor. Ale i klasický repertoár – Bach, Beethoven, Brahms – sotva vydělává, protože všechna zásadní díla už existují v nesčetných nahrávkách. Nahrávací průmysl se snaží trend změnit jakýmsi fenoménem „classic-light“, což provozují Vanessa Mae nebo „ďábelský houslista“ David Garrett. Mohou se tak otevřít dveře do seriózního světa klasické hudby?

Nevěřím, že v těchto případech jde o hudební zkušenosti, nýbrž o úplně normální kult hvězd, jaký je běžný v zábavném žánru. A hudba je v tom případě něco jako happy-barock ke snídani. Dveře se podle mého musí otevřít jinak. Komplexnost klasických skladeb nelze ztlumit na úroveň šlágru a věřit, že ze substance ještě něco zbylo.

Takže nejste příznivcem koncertů typu Rock meets Classic, jimiž se lákají masy na nejznámější písně z dějin popu za doprovodu sladkých tónů symfonického orchestru?

To považuju za naprostý nesmysl. Popové písně žijí ze zpěvákovy interpretace, z kvalit jeho hlasu, a na druhé straně instrumentář například heavy metalu je tak syrový, že takového orchestr prostě nedocílí. Vzpomínám si na jednu píseň australské rockové skupiny AC/DC, myslím, že to byla Hells Bells, je v ní takový šílený, dlouhý výkřik, který se extaticky mísí s elektrickými nástroji. Když se z toho udělá orchestrální „softie“, zničí se to. Jako by se ta skladba přikryla vlněnou dekou.

Neškolené, „divoké“ hlasy popmusic tedy mají také v něčem výhodu před školenými operními hlasy?

Nepochybně. Operní hlasy jsou přece školeny k tomu, aby zvládly velký prostor, a musí mít jakousi homogenitu, zkrátka belcanto. Popoví zpěváci pracují s mikrofonem – má to zcela jinou intimitu a jinou hlasovou diferenciaci a funguje to jedině ve zvukovém světě popmusic. Opačně to nejde. Pavarotti zpívá Beatles – to je přece strašné! To dveře neotvírá, ale zavírá.

Přeložila Vlasta Reittererová
Foto Christandl Jürg