PerFeKtní PKF na vlně mladého a geniálního

Hudební občasník jedné flétnistky
(24. května 2016 Dvořákova síň Rudolfina)

Začnu bez obalu. PKF – Prague Philharmonia je náš nejlepší orchestr. Asi si mnozí říkáte: „To přece víme!“ Ale to nevadí, já to chci napsat. Včera jsem si to připomněla dalším koncertem z nabídky pražskojarního festivalu, abych byla přesná, „Debutem Pražského jara“.

Před PKF se ocitl Jiří Rožeň. No, jen tak se neocitl, tento mladý muž toho má totiž na dirigentském stupínku už docela dost za sebou. A troufám si tvrdit, že mnohem víc před sebou. Ve dvaceti pěti letech je asistentem šéfdirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra a absolvoval také několik prestižních dirigentských soutěží, kde se probojoval až do finále. Program večera si vybíral sám, prý ze svých oblíbených skladeb. Sestava nádherná, velmi náročná. Ale i protože měl před sebou takové těleso, koncert byl opravdu oblažujícím zážitkem.

Začalo to Schubertem, muzika dosti průhledná, kde toho moc neschováte, když na to přijde. PKF ale nic schovávat nemusela a se svým entuziasmem šla do posluchače pěkně čistě v intonaci, rytmu, bohaté dynamické škále, tak, jak to umí. Nádherný vyvážený libozvuk, který vás přivibruje do sedačky. V čem obzvlášť vynikají, jsou něžné kantilény hrané famózní dechovou sekcí. A nejlépe, když si hlasy předávají. Jsou prostě napojení.

Předehra a spol. k Rosamundě vhodila tedy puk. Další přihrávka přilétla z Koreje. Nebo z Francie? To je jedno. Víme, jak hudba spojuje národy a země a krásy na koncertech můžeme slyšet plno. Ale výjimečnosti hraničící s genialitou je jako šafránu. Flétnista Yubeen Kim (vítěz loňské soutěže Pražského jara) představuje člena této vzácné skupiny smrtelníků. Koncert Carla Nielsena naservíroval se všemi odstíny nálad. Brilance, lahodný zvuk a hlavně srdce. Trocha něhy, sem tam drsnosti… PKF jej citlivě doprovodila, dialogům flétny s ostatními nástroji však vévodil trombon, který k pestré paletě emocí přihodil skvělý efekt a vtip. Nadšené posluchačstvo si vytleskalo přídavek v podobě jedné Paganiniho pecky, po které mi spadla čelist až na zem a ještě do toho jsem se musela smát. Lehkost a radost Yubeen dofoukl až ke mně do čtrnácté řady. Ani hráči na podiu neudrželi koutky. Sólista má nejen vyvážený zvuk, ale mám takový dojem, že i poměr sebevědomí, jistoty a skromnosti. O to víc sympatií jsem k němu pocítila… A taky jsem se po tom všem o pauze musela schladit něčím tekutým!

Mám moc ráda, když poznám skladatele po pár taktech produkce. Bohuslav Martinů je jedním z těch, co mají tak specifickou mluvu, že si jej nemůžete s nikým splést. Zároveň to ale není vše „na jedno brdo“ a každá skladba má něco osobitého. Sinfonietta La Jolla mi připomněla léta na vyšším gymnáziu, kdy jsem se v poslechu ze starého discmanu přehoupla z romantismu do dvacátého století a začala objevovat Janáčka, Martinů, Honeggera, Hindemitha… A s každým z nich jsem prožila velmi osobní a niterné chvilky, nálady, doplňující pocity z prvních lásek, rozumování nad životem a jeho smyslem. Uvědomování si toho, že všechno není jen nádherné a čisté, ale také může být bolestné, syrové, realisticky neromantické… Druhá půle večera pro mě představovala právě tyto kontrasty. Hravý, melodický a specifický Martinů většinou představuje tu radostnější polovinu. Bylo to opět něco, co úžasně sedělo charakterem muziky orchestru přede mnou. Zase budu vypichovat dechy, ale protože také patřím k dechové skupině, musíte mi mé zaujetí prominout. Nerada bych ale zapomněla na skvělého Miroslava Sekeru, který usedl za klavír. Tomu dává Martinů ve své symfonické tvorbě docela velký prostor, a tak není divu, že „se sáhlo“ po pianistovi takových kvalit.

Moc by mě zajímalo, jak posluchači a sami hráči vnímají Symfonii č. 4 in A „Camerata“ Miloslava Kabeláče. Pro mě to byl ten temnější odstín hudby, života, dvacátého století obecně. Vnímám v ní emoční dědictví dvou hrozivých válek a ještě dalších poté. Zklamání z člověka, jak snadno se dá zmanipulovat ke strašným činům, z absence lidskosti a lásky. Drsné souzvuky, táhlé osudové tóny zejména v první větě toto vše vyjadřovaly. Kabeláč byl zřejmě pro hráče po tak náročném programu to nejvýživnější nakonec. Vycházející dirigentská hvězda se zhostila nelehkého úkolu profesionálně a s radostí. Ostatně to je i to, co charakterizuje PKF.

Nejsem žádný muzikolog, historik ani teoretik. Nenabízím rozbory slyšených skladeb. Zajímají mě pocity, barvy, myšlenky, které při hudbě vyvstávají… Snažím se uchopit to, co slovy dost dobře nelze a proto se koneckonců provozuje hudba. Vyšší řeč. Můžeme se na ni napojit při poslechu či hraní, vznést se na chvíli „tam nahoru“, vznášet se, splynout a poté se zase s vděčností a ochutnávkou blaženosti snést zpět dolů. To se mi stalo včera. A já přeji Jiřímu i Yubeenovi, aby jejich talenty vedli uvědomělí muzikanti. K tomu, aby nám zprostředkovávali to čisté a krásné. Abychom se my nepoučitelní poučili. Jednou. Snad.